Mistr Jan Hus (Karafiát)/IV. Hus velikán co člověk
| Mistr Jan Hus (Karafiát) Jan Karafiát | ||
| III. Hus velikán | IV. Hus velikán co člověk | V. Hus velikán co Čech |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Mistr Jan Hus |
| Podtitulek: | IV. Hus velikán co člověk |
| Autor: | Jan Karafiát |
| Zdroj: | KARAFIÁT, Jan. Mistr Jan Hus. Vydání čtvrté. Praha: Kalich 1922. s. 25–39. |
| Licence: |  PD old 70 |
„U komorníků není reků,“ praví cizozemské přísloví, aniť komorníci nejen povrch svého pána znají, nýbrž i jeho domácí život, zkrátka, že vidí, co druzí nevidí. A skutečně málo nalezneme velikánů, kteří by při vší své odborné velikosti neměli nenepatrné mravní vady, anebo o nichž by to a ono neproskakovalo aspoň pošeptmo. A tu stojí Hus bez mravní vady, ano beze vší skoro pomluvy. Přítel i nepřítel vyznává jedněmi ústy, že vedl život vzorně neouhonný. „Ty jeho přísné mravy, život plný kázně, beze vší náruživosti, tak že nebylo, co by při něm kdo káral, ten smutný, vyzáblý obličej, jeho i k těm nejnižším se skloňující lidumilnost kázala mocněji nežli jakákoli výmluvnost jazyka,“ píše o něm, abychom o soudech jiných protivníků pomlčeli, jezovita, jemuž by to bylo bývalo spíše pochoutkou, kdyby se byl při něm aspoň nějakého zdánlivého stínu dopátral.
Takový byl ten „poctivý, svaté paměti Mistr Jan z Husince“. Souvěcí jeho sokové slouží mu jen za stafáži, aby bylo vidět tu jeho výšku, a za stín, aby se jeho světlo jevilo v celé své jasnosti. Jak malicherný jest proti němu ten rytířský Sigmund! Pomlčmež zcela o tom, jak nekrálovsky královské své slovo zmařil. To se však zamlčet nedá, že se po celý jeho život jeví při něm nesmírná nestálost a těkavost, že své vášně krotit nedovedl, ba ani se o to nepokoušel, a že se k tomu ke všemu stal zrádcem svého bratra.
To byla tehdejší hlava světské moci. A hlavu moci duchovní, Jana XXIII., toho někdejšího loupežníka, jemuž v řadě hanebných papežů to poslední místo jistě nepřísluší, chtít jen porovnávat se svatým otcem Janem, zdá se nám být pro tohoto urážkou. Ano celý sbor Konstancký, ať v něm zasedali mužové sebe učenější, velebí svou mravní slabostí Husovu mravní sílu. Kde pak máme něco podobného? O Aristidovi se nám arciť vypravuje, že byl „spravedliv“, a že jej spoluobčané právě za tou příčinou a jen za tou vyhnali, že byl spravedliv, ale Aristides se nám nezpovídal. A pak víme, jakým se u pohanstva svatý život měříval a měří loktem.
Hus jest Duchem svatým tak přečištěná, tak ryzá povaha, že co na něho víme, on nám sám to pověděl. „Pro Boha tě prosím, nemívej rád skvostný oděv, jaký jsem já — ach běda! — rád nosíval, nedávaje lidem, jimž jsem kázal, příklad pokory. Čítej rád Bibli —‚“ tak píše na sebe mistru Martinovi, svému žáku. A tak i na jiném místě: „Prosím tě pro milosrdenství Ježíše Krista, abys mně v žádné lehkomyslnosti, již bys byl při mně shledal, nenásledoval. Ale víš, že jsem dříve než jsem se stal knězem rád a často hrával v šachy, mařil čas, a často jiné i sebe onou hrou až ke vzteku dráždil. Proto a pro jiné nesčíslné hříchy, jež jsem spáchal, poroučím se tvým přímluvám, aby mně nejmilostivější Pán odpustil, jak dalece ti to nebude za obtíž prosit o Jeho milosrdenství, — tak aby můj život spravovati ráčil, a až bych tohoto věku marnosti, tělo, svět a ďábla přemohl, mne aspoň v den soudu v nebeskou vlast uvedl.“
Co ho k takovému vyznání přimělo? Snad mu jeho protivníci předhazovali, „aby dříve dobyl břevna z oka svého, nežli počne vydobývat mrvu z jejich očí?“ Nikde o tom ani zmínky; naopak, urputný nepřítel píše o něm, že byl „pln modliteb, bdění, postu, střídmosti a mírnosti v pokrmech i oděvu“. Ale to jeho svědomí ho k tomu přimělo, vybroušené toutéž Biblí, k jejímužto čtení svého miláčka napomínal, jsa již skoro v branách smrti. A přec bychom jej my lidé chtěli vymlouvati, poukazujíce na to, že maje přístup ke dvoru, musil si dlé toho hledět také i svého zevnějšku.
Za našich časů předhazuje se Husovi „neobyčejná smělost, neústupnost a nešetrnost proti nepřátelům, do oka padající chtivost po lásce u lidu“. Ale byl-li Hus muž viry, a šlo-li mu Písmo nade všecko, tu by byl neměl být smělý, tu by měl ustupovat a šetřit nepřátely toho čistého Slova, t. j. jinými slovy, měl on nebýt tím, co z něho Slovo Boží učinilo? A když se pováží, že Hus svůj národ a zvláště ty vrstvy, z nichž pošel, náramně miloval, tu není zapotřebí „z chtivosti po lásce u lidu“ ho vymlouvat. Jeden to nazve bažením po lásce, druhý tomu řekne láska. — Ostatně o to se nám nejméně jedná, abychom Husa z vad a poklesků, jež by byly ani lidskému soudu neušly, omývali; naopak, poukazujeme na to, jak on sám o sobě soudil. Byl si zajisté svých hříchů a převráceností úplně vědom, a měl i tu sílu na sebe je svému žákovi vyznat. A právě toto poznání a vyznání hříchů jest základem jeho víry v toho Ježíše Krista, který jedině proto tělo lidské na Sebe vzal, a smrt kříže podstoupil, aby vykoupil ze soudu všechny ty hříšníky, kteříž Jeho svatostí a hrůzou jsouce proniknuti, u víře se k Němu o smilování utíkají.
U Boha a ve svých očích byl Hus právě tak nízký a ničemný, jak veliký a ohromný jest v očích našich. A z tohoto vědomí, že hříchy svými propadl smrti právě tak, jako kdo jiný, a že pouze milostí Kristovou trvá, pochází ta jeho skromnost při vší jeho neústupnosti. — „Co pak chceš být rozumnější než celý sbor?“ — „Nechci být rozumnější než celý sbor, ale prosím vás, dejte mně toho nejposlednějšího ze sboru, jenž by mne Písmem lépe a důrazněji poučil, a hotov jsem hned odvolávat.“ A oni neměli toho Písma, a ten u sebe ničemný a bídný vzdoruje celému sboru až do smrti na hranici, ne jen věda, ale i zkoušeje to, co jest psáno: „Moc má v nemoci dokonává se.“ (2 Kor. 12, 9.) — U sebe být nízkým, vědět však, co jest svatou naší povinností! A pak ať se peklo bouří, a nebe hroutí, — impavidum ferient ruinae, — Boží moc se dokoná v lidské nemoci.
Nepřátel měl Hus jako kvítí a ještě více, a nebyli to toliko nepřátelé pravdy, kterou on zastával, ale též jeho osoby, právě proto, že on tu pravdu zastával, jež se toho a onoho velmi nemile dotýkala. Ale nějaké zášti proti některému z osobních jeho nepřátel při něm neshledáváme. Naopak, jaká to smírlivost! Paleč, někdejší Husův soudruh a pak nejzuřivější protivník, přišel s kommissary k Husovi do vězení, právě když on byl povážlivou nemocí tuže sklíčen, a povídá mu do očí: „Od narození Krista Pána nepovstal nebezpečnější kacíř než Viklef a ty.“ — „Ó mistře,“ vece Hus, „jaks mne to těžce pozdravil, a jak těžce ses prohřešil! Aj, já umru, a pakli že se pozvednu, budu upálen. Jak pak se ti v Čechách za to odmění!“ Tak psal Hus z Konstance do Čech. — A později ho svědomí nepokojí. I píše přátelům, že se o tom Palečově pozdravení neměl ani zmiňovat, ano by se mohlo zdát, že ho má proto v nenávisti. — A když se blíží k smrti, tu žádá, aby se směl Palečovi vyzpovídat proto že byl tento hlavní jeho protivník. Poslali mu sice jiného zpovědníka, ale potom „přišel Paleč, a dost se se mnou naplakal, když jsem prosil, aby mně odpustil, pakli že jsem mu dal urážlivé slovo.“
Tak se choval Hus k tomu Palečovi, který se mu neostýchal do očí i lhát. Ó, takovéto způsoby se všady nedaří! Ale kde se ujímá Písmo svaté, tam se i ten život dostavuje, o němž ono vydává svědectví.
Vděčnost pak, s jakou se v Husově životě setkáváme, jest zvláštní, jak sama o sobě, tak její způsob. Zachoval se Husův list, psaný jmenovanému již mistru Martinovi, s nápisem: „Prosím tě, abys toto psaní neotvíral, leda bys měl určitou zprávu, že jsem mrtev.“ Jest to Husova poslední vůle, kdežto ke konci čteme, „že se Jiříkovi má dát jedna kopa grošů anebo hnědý kabát, proto že on Husovi věrně sloužil.“ V jiném listu téhož Martina zove, „aby pana Jindřicha Lefla požádal, by dal tu jednu slíbenou kopu grošů písaři Jakubovi.“
To bylo vše, co Hus konat mohl, aby se služebníkům svým odsloužil, nemaje sám ničeho. Když pak v Kostnici ze svého doposud svobodného bytu byl do vězení odváděn, přišla mu, an právě po schodech sestupoval, jeho hospodyně Fida vstříc, jež mu upřímně přála, a počne se s ním plačky loučit. Hus nemá nic, ale požehnání pro ni má. To jí hned udělí, a ona se neostýchá nechat si od kacíře požehnat.
Aby se žalářníku Robertovi za jeho službu odsloužil, napsal pro něho schválně pojednání o manželství, o hříchu smrtelném, a o svátosti těla a krve Krista Pána, odporučuje ho svým přátelům, nazývá jej milým svým přítelem, a slibuje, že by na něj nezapomněl, kdyby Pán Bůh přivedl jeho věc ke šťastnému konci. — Pro žalářníka Jakuba napsal spisek o pokání, pro Řehoře spisek o třech nepřátelích člověka (tělu, světu a ďáblu), a o sedmi hříších smrtelných (pýše, lakomství, chlípnosti, závisti, obžerství, zlosti, a lenosti), a oni jistě vděčně brali.
To můžeme s plnou jistotou tvrditi, kdyby bylo bývalo tenkráte Písmo svaté v jakémkoli jazyku jako dnes za maličkost k dostání, jistě by byl Robert, Jakub i Řehoř dostal německou Biblí, a co by byl k tomu Hus připsal, bylo by asi sotva znělo jinak, než jak píše v jednom listu M. Křišťanovi z Prachatic: „Toto jest můj základ a má strava, kterouž se silí duch můj, aby byl zmužilý proti všem protivníkům pravdy.“ („Haec sunt mea fundamenta et fercula, quibus reficitur spiritus meus, ut sit fortis contra omnes adversarios veritatis.“) Jaká to pravda? — To skutečné člověka s Bohem spojení, a ta z toho vyplývající jistota, že všickni jeho hříchové pro Krista jsou shlazeni. Tu jistotu byl by zajisté Hus, kdyby byl mohl, do každičké duše vtiskl, jež s ním přišla do jakéhokoli styku. Proto píše ve vězení spisky o pokání a o hříších, a „v každé hospodě“, sděluje on svým českým přátelům z cesty do Konstance, „dávám hospodskému desatero Božích přikázání na rozloučenou, a přilepuju je kváskem, kde se hodí“.
Již z uvedeného vysvítá jeho nezištnost. Peníze jakoby neměly pro něho žádné ceny, a vezdejší statky měly pro něho vůbec jen tu cenu, jakou skutečně mají, vyhovujíce přirozeným potřebám. Dlé svého postavení co duchovní pastýř tolika a z části zámožných a urozených lidí, bývaje i u dvoru rád vidín, byl by si snadně mohl zaopatřit vezdejší majetek, a to na slušný způsob, aniž by se kdo byl nad tím pozastavoval. Ale to slovo Pavlovo proniklo mu duši: „Jestiť pak zisk veliký pobožnost, s takovou myslí, kteráž na tom, což má, přestati umí. Nic jsme zajisté nepřinesli na tento svět, bezpochyby že také nic odnésti nemůžeme. Ale majíce pokrm a oděv, na tom přestaneme. Kteříž pak chtí zbohatnouti, upadají v pokušení, a osídlo, a v žádosti mnohé nerozumné a škodlivé, kteréž pohřižují lidi v zahynutí a v zatracení. Kořen zajisté všeho zlého jest milování peněz.“ (1 Tim. 6, 6—10.)
A Písmo nebylo Husovi mrtvou literou, jež se dá dlé libosti ohýbat a ořezovat, nýbrž život, pudící člověka i proti jeho vůli. On zemřel, ten ctěný, vážený muž, jehož by nejeden pán český byl celá léta chtěl na svém hradě proti celým říším bránit, a co po sobě zanechal, to byly dluhy. „Dlužníkům, kterým jsem co dlužen, zaplať, jak můžeš. Kdyby mně to chtěli pro Pána Boha a pro lásku ke mně odpustit, Pán Bůh jim to vynahradí.“ Tak píše před samou smrtí. — Potřeboval pokrm a potřeboval oděv, a na tom přestával, a to s celou tou svou mužností: „Pro kousek chleba pravdy nezradím.“
Kdykoli na Husa myslíme, vidíme v duchu toho velikána na hranici o pravdě svědčícího, anebo obklopeného biskupy a preláty a volajícího: Vyvraťte to Písmem. Tak jako by ten ostatní Hus sem ani nepatřil. A přec si musíme říci: Kde se jeví takový mravní karakter v takové ryzosti a síle, ten předpokládá celého člověka tou mravní silou proniknutého. A skutečně, Hus jest tak skrz na skrz muž, všechny stránky lidského života slučují se v něm tak ladně v jeden celek, že jest člověk potěšen i povzbuzen, když na něj jen pohlédne.
Sokrates byl jistě ve svém způsobu velikán, ano i mravní karakter mu nemůže nijak býti upírán, ač ta jeho mravnost nemá a nemůže mít jinou povahu než právě pohanskou. Ale jaké to rozdíly! Když člověk sleduje Sokrata, jak se k smrti strojí, skoro jako na hody, mohl by být v pochybnosti, zdaž se člověk rodí, aby byl živ, anebo aby mohl po sokratsku umřít. A žena a děti a vše to, co člověka k světu poutá? — Sokrates jest ve vězení, čeká na smrt, a vedle něho sedí jeho žena s děckem. Vidouc přicházet několik známých, dá se do pláče, a zvolá: „Ach, Sokrate, již se jdou s tebou loučit.“ A Sokrates? — Podívá se na Kritona: „Kritone, ať ji někdo zavede domů.“ A Kriton ji dal zavést domů, třebaže křičela, a v prsa se bila. Sokrates si zatím sedne na postel, ohne nohu, tře si ji rukou, a povídá: „Milí přátelé, to se zdá být cosi podivného, čemuž lidé říkají sladkost. Jak divně jest s tím srostlé to, co se zdá být toho opak, bolest. Najednou se to člověku nechce přihodit, ale žene-li se kdo za jedním, a chytí to, tu bývá nucen vzít brzy nato za vděk s druhým. Jako by bylo to oboje za konečky svázáno.“
Tak se loučil se životem, ženou a dítkem mudrc Sokrates. Nazývejte jej velikánem mudrcem, ale toho přirozeného člověka, toho celého muže v něm nevidíte. A tu stojí náš velikán, a nemůže a nechce se zapřít. Jest před soudem, ví, že se jedná o život a smrt kacířskou, t. j. plamenem, a pro Boha volá a pláče, aby ho neoslýchali. Také jsme slyšeli od něho samého, jak si s Palečem srdečně ve vězení zaplakal. A přec když k němu stojícímu již na hranici přijde ještě říšský maršálek s falckrabětem, a žádá ho, aby odpřisáhl a odvolal, a tak svůj život nezmrhal než zachoval, tu hledí k nebi, a volá hlasitě: Bůh jest svědek, tomu, co křiví svědkové proti mně svědčí, nikdy jsem neučil, ale pro pravdu evangelia chci dnes radostně umříti.
Nebojí se tedy smrti, ale život má po lidsku upřímně rád. Pak jest to zcela přirozené, že se ve svém životě při vší vážnosti také rád zasmál. Na cestě do Konstance zastavil se ve městě Bibrachu, kdež se doprovázející ho Jan z Chlumu do tak učeného hovoru s tamějším kněžstvem zabral, že ho drželi za doktora sv. bohosloví. Hus má z toho vyražení, a nazývá pána z Chlumu „doktůrkem z Bibrachu“. Do posledních dnů má při vší jistotě, že smrti neujde, tak ryze po lidsku naději, že to s ním může přece ještě vzít jinaký konec; a když to jde k smrti, jde mu to těžko, a ač si může jediným slovem pomoci, jest přec rád, že může pravdu evangelia o té moci Boží, jež se v nemoci dokonává, spečetit svou smrtí. Nikde ani té nejmenší stopy po jakési resignaci, té tupé odhodlanosti a odhodlané tuposti, do které se přec jen malomocný zahaluje vztek, a s níž se více méně u všech mučeníků setkáváme, vyjímajíce ty, kteří jedině pro pravdu Kristovu život položili, a kteří vlastně jediní zasluhují jméno mučeníků a nikdo jiný.
Tu zajisté místo resignace tichá oddanost do Boží vůle. Sto chutí k životu, a člověk jest ochoten umříti, právě tak jak se to čte v proroku: „Plačíce, ochotně půjdou“ (Jer. 50, 4.), nerad, a přece rád. Kdo to zná, ten to ví, a jen ten dovede též posoudit, co se v té hluboké Husově duši asi dělo, než se zřekla milého života. To by nebyl býval celý muž, kdyby mu bylo nebývalo ouzko, a kdyby byl po přestálé ouzkosti nepsával k nám do Čech: „Dnes mi dal Hospodin všemohoucí srdce zmužilé a silné.“ V těch slovech více vězí než vidět, jako že se v Husově srdci více toho dálo, než on psal. Ty myšlenky: Což pak musím zahynout? Nemohu odvolat, aniž bych tím Krista zapřel? Vždyť tak mnozí přede mnou odvolali! — ho jistě zabývaly, a jeho srdce radilo jako každé srdce: Hleď si života, máš jen ten. — A Hospodin, jenž ho nenechával nikdy samotného, jsa s ním spojen věrou, On a nikdo jiný, dal mu srdce zmužilé a silné.
K mírnosti hluboké duše Husovy poukázali jsme již svrchu. K ní se druží svatá sprostnost. Po prvním slyšení, jehož se Husovi od shromážděných kardinálů dostalo, když se již byli všichni rozešli, přišel k němu bratr mnich, aby ho pokoušel. „Ctihodný mistře, já jsem mnich sprosťáček, a slýchám o vás, že jste psal mnoho scestného. Proto jsem k vám přišel, abych se dověděl, zdali tomu tak či nic. Tak prý tvrdíte, jako by při svátosti oltářní po posvěcení zůstal chléb chlebem?“ — Hus k biblickému náhledu o svátostech ještě byl nedospěl, a odpovídá zcela prostě: „Ne, to netvrdím.“ — A mnich: „Netvrdíte?“ A on zas: „Netvrdím,“ — aniž by se urážela ta holubice z holubičího národa, a teprv když mnich ještě jednou pochybuje, osopí se na něho pan Jan z Chlumu, též přítomný: „Kdo pak jsi? Řekne-li mně kdo na něco jednou ne neb ano, já mu věřím. A aj, on ti již dvakrát řekl: To netvrdím, a ty na tom nemáš ještě dost?“ — Mnich se vymlouvá svou sprostností, a ptá se ještě na to a ono, až Hus nahlíží, že jest jen jako by ve výslechu. Té jeho přímé duši se taková nepřímá sprostnost z hluboka protiví, proto mnicha zkrátka odbývá; a když se dověděl, že to byl jeden z nejprvnějších professorů, lituje, že na něho mnohem více nedorážel Písmem.
Hus jest ve všem tak opravdový, že se mu to až do té duše protiví, když se mu něco nepravdivého v slovích neb skutcích nahodí. A to jest již něco ohromného, když člověk začne mít před pravdou svatou úctu. Aniž pak to bývá pro něho bez výsledku. Z této svaté úcty rodí se zajisté ta rekovská síla, jež dovede pravdě klestit cestu, byť i vlastní život při tom zahynul.
S živým Bohem mysli to Hus opravdu, jako že s Ním byl opravdově spojen, a již ve svém mládí, když se toto spojení jeho duše s Bohem počínalo tvořit, strčí on, jak se vypravuje, ruku do ohně, aby zkusil, dovedl-li by něco podobného podstoupit, jako ten Vavřinec, jenž se nechal raději za živa na rožní upéci, než by zapřel Krista.
S takovými věcmi, jež se dají jen tou nejhlubší duší pojmout, žertovat Hus nedovede. Ublížit pak pravdě zdá se mu být hodné trestu smrti. Když jest u přítomnosti celých vysokých škol 45 článků, beze všeho souvisu z Viklefových spisů vyrvaných, čteno, jako by byly kacířské, horlí Hus proti takovéto nesvědomitosti: „Před nedávnem jste odsoudili a odpravili Berlína a Vlašku, protože falšovali šafrán. Nezasluhují mnohem spíše, aby byli upáleni ti, kteří falšují Písmo?“ Člověk se tomu musí usmát, ale milerád též uzná, že jsou slova ta proniknuta opravdovostí, jakéž u sebe přes příliš pohřešuje.
To byla slova, a teď skutek. Když již byl od svých protivníků veřejně viněn z kacířství, povolal jej s osmi žalobníky král Václav k soudu na Žebrák. Tu žádá Hus především, aby se jeho žalobníci podrobili pokutě odvetu: „Budu-li já nalezen kacířem, ať jsem upálen; pakliže však nebudu, ať se vám po právu zapálí hranice.“ A protivníci se uleknou, nevědí, co odpovědět, a až po nějaké době se uradivše, uvolují se vydati jednoho ze svého středu. Proč ne všecky? Když všickni viní Husa z kacířství, musejí býti také přesvědčeni, že jest on skutečně kacíř. Proč se tedy Husova návrhu lekají? Hus se nelekal. — Jim to nešlo z té duše, před pravdou neměli svatou úctu, a byli příliš povrchní a mělcí, než aby mohli pocítit, jak těžce se prohřešují, když někoho viní z kacířství, nemajíce k tomu dostatečné příčiny.
Jistě, něco velikého jest to, mít před pravdou svatou úctu. A když tu má člověk před sebou muže proniknutého takovouto svatou úctou, toho nemůže, — jest-li toho vůbec schopen, — než ctít a milovat. Svatě, prostě, otevřeně, cele a opravdově, — to jsou Husovy způsoby, ať se již jedná o to, smí-li nám někdo z Říma předpisovat, v jakém máme být s živým Bohem spojení, anebo o to, jak by se mělo pořádně mluvit.
„Také mají se (knížata, páni, rytíři, vladyky, měšťané) postaviti, aby česká řeč nehynula. Pojme-li Čech Němkyni, aby děti ihned se česky učily, a nedvojily řeči; neb řeči dvojení jest hotové závidění, roztržení, popuzení a svár. Protož svaté paměti Karel císař, král český, přikázal jest byl Pražanům, aby své děti česky učili, a na radném domu, jemuž německy říkají rathaus, aby česky mluvili a žalovali. A věrně, jakož Nehemiáš, slyšev, ano dítky židovské mluví odpolu azotsky, a neumějí židovsky, a proto je mrskal a bil, též nyní hodni by byli mrskání Pražané i jiní Čechové, jenž mluví odpoly česky, odpoly německy, říkajíce tobolka za toboľka, liko za lyko, hantuch za ubrusec, šorc za zástěrku, knedlík za šišku, renlík za trérožku, pancíř za krunéř, hunškop za koňský náhlavek, marštale za konnici, mazhaus za svrchní síň, trepky za chódy, mantlík za pláštík, hauzsknecht za domovní pacholek, forman za vozotaj. A kdo by mohl vše vypsati, co jsou řeč českou již zmátli? Tak že kdy pravý Čech slyší, ani tak mluví, nerozumí jim, co mluví; a odtud pochází hněv, závist, rozbroj, svárové a české potupení.“ Tak psal Hus ve své celosti a upřímnosti, a ve své zášti proti veškeré dvojitosti v myšlení i slovích i skutcích.