Mezi vyhnanci/III.

Mezi vyhnanci Josef Braun
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Mezi vyhnanci. Praha : nákladem „Libuše“, matice zábavy a vědění, 1891. s. 24–31. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Sousedy páně Tobiášovy do obou vedlejších domků zavedl týž osud: vyhnanství. Domek páně Javorovského stál uprostřed nich; na levo bydlil doktor Jakub Leinpach z Lichtenfelsu, domek na pravo obývala paní Marianna Ctibořská ze Ctiboře, druhdy na Katusicích a Řešovu.

Doktor Jakub Leinpach z Lichtenfelsu byl člověk starý, neženatý, velice prý učený, ale podagricus a samotář, jenž v tomto exiliu nikam nevycházel a s nikým neobcoval kromě starého, přihrblého služebníka svého. Pokud v bolestech tělesných na lůžku netráví, ve dne v knihách je zahrabán a v noci hvězdy prý zpytuje. S tímto sousedem mluvil pan Tobiáš všeho všudy jednou.

Za to sousedství druhého domku bylo pro něho příjemnější. Osadilať se tu paní Marianna, která divným řízením již druhdy v Čechách zbožím manžela svého a svým sousedila se statky páně Tobiášovými. Již tamo, u víře se srovnávajíce, od nepamětna byli si dobrými sousedy — což teprve teď, kdy společný los, plný trpkosti a bolu, srdce spoluvyhnanců sbližuje! A los paní Marianny nebyl věru o mnoho lehčí než osud páně Tobiášův. Když ondy císařská komisí přijela na Katusice, aby všecko jmění páně Ctibořského, jakož za zřejmého rebela znám byl, zinventovala a odhadla, milý pan Jakub, povahy jsa prudké a mnohdy nerozvážné, hurtem se na ně obořil, ze zámku je vyhnal a s jejich nečetnou salvou guardií půtku svedl. Při tom boji sám byl raněn koulí z muškety, a že strach bylo z věcí příštích, paní Marianna s dcerou svou a s raněným chotěm v čas tajně za hranice uprchnula. Ale ta cesta kvapná ráně manželově zle posloužila. Zemřel nedlouho potom v Žitavě u velikých bolestech. Aby aspoň věno své na statcích manželových pojištěné zachránila, mnoho suplik důtklivých dala napsati a skrze ně v Praze i ve Vídni spravedlnosti své vyhledávala. Ale nadarmo. Za vinu jí připočteno, že manžela svého před trestem odstranila, a rozsouzeno, že za to nejen on, ale i paní Marianna ztrátou všeho jmění pykati musí. Tak trávila dny vyhnanství svého v hořkých vzpomínkách, v slzách a smutku. Jedinou potěchou byla jí dcera její Benigna a jedinou úlevou nábožná obcování Bratrská v příbytku pana Borkyně a návštěvy u souseda svého v Čechách i v exiliu, pana Tobiáše. Lnuli k sobě srdečným, pevným přátelstvím, a Marianna s Benignou milovaly se vroucí láskou dvou mladistvých družek.

Dnešního rána byly časně vzbuzeny, matka i dcera, hlukem a směsí hlasů z venčí přicházejících, z nichž páně Tobiášův dobře rozeznaly. Posnídavše a pečlivě se ustrojivše — neboť to byla té paní, jinak ctihodné i srdce dobrotivého, jediná libůstka, které dosud hověla, že dala si záležeti, aby na oděvu jejím i dceřině každý mohl poznati bývalé jejich bohatství — vyšly ven, a paní i dcera hned na prahu stanuly podivením.

Hle, před domkem páně Javorovského viděti veliký vůz „nákladnický“, jako s nimi landkočí o dvou až i třech párech koní přes hranice jezdí. Koně od vozu odpřaženi, aby tu na mraze a ve sněhu neustydli, a kolem vozu několik lidí nádenních, kteří pilně s vozu skládají truhlice bité a barvené i vzácné kosy domácího nábytku a nářadí.

Vidouce přicházeti paní v karkulce aksamítové, jejíž stříbrné prošití ve tmavých, přešedlých vlasech po španělsku zavitých pěkně se vyjímalo, v bělostném, perlami nabíraném okruží a v širokém, zvonovitém kortukalu, a vedle paní štíhlou, sličnou dívku ubledlé tváře, vážných tahů, s pentlíkem panenským ve vlasech francouzským obyčejem na strunách zapletených, v šatech z modravého aksamítu: jedva že obě pozdravili, nedadouce z práce se vytrhovati. V tom sám pan Tobiáš ven vyšel, aby nádenníkům pomohl. Vida paní sousedku a dceru její, s tváří jasnou je vítal.

„Hle, dobrá ochranitelkyně moje na mne vzpomněla a všecky cennější svršky ze zámku mého mi vymohla. Však potom lépe povím, paní Marianno, teď plné ruce práce máme s rozestavováním nábytku a Bohunka s rovnáním šatův a nádobí…“

„Toť jí pomůžeme, pane Tobiáši!“ a paní s dcerou svou zmizely ve dveřích domku.

Ta bylo všecko kostkou vzhůru obráceno — spousta nábytku i nářadí domácího v neladu vyplňovala všecky tři jizbice, beztoho skrovné, tak že nebylo kam pokročiti na volné místečko.

Ale úsilné práci tolikerých rukou podařilo se v několika hodinách vše spořádati. Pro pana Tobiáše byl to nejsvětlejší okamžik jeho exilia, když s paní Mariannou a její dcerkou bedlivěji prohlížel šaty pernaté, když otvíral skříně, kdež plno cenných šatů choděcích jemu, synovi i nebožce manželce jeho náležejících, když v truhlicích nacházel nožnice drahocenné, čepce z barevného hedvábí se zlatou pasomanou, náčelníky z roušek,^[1] jež nebožce druhdy tak pěkné slušívaly, pleny náhlavní paličkovým zlatem vyšívané, černé korále, šmelcové šňůry i „křišťály“, a slzám nemohl se ubrániti, když vespod jedné truhlice našel opasek nabitý groši starého rázu a vedle něho truhličku perletí vykládanou a v ní vedle šperků rodinných i prsteny manželky jeho a vedle těchto dva prsteny, které jemu ve vězení s rukou surově byly staženy!

Jak neslzeti, jak nežehnati ruce té, která vše to poslala! Jakoby věděla, ke kterému ze svršků nejdražší upomínky páně Tobiášovy jsou připojeny! Věru, jen manželka jednoho z nejmocnějších úředníků císařových měla vlivu dost, aby po dvakráte vyrvala tyto poklady minulosti páně Tobiášovy rukám lakotným…

„Oh, Bože náš, což jen ty svršky nešťastných rodin k rukám vítězův ujaté znamenají! Sumy obrovské!“ podotkla paní se slzou v oku, když ještě do kuchyně zašli, aby všecko nádobí i stolní, namnoze drahocenné příbory nakvap tu složené prohlédli.

„A teď povím tobě, paní ctná, jak se stalo, že tíže vyhnanství ode dneška o něco mi ulehčena tím, že mezi svršky z rodného sídla svého budu moci tráviti a naději míti v brzký návrat syna svého,“ prál pan Tobiáš.

„Jakže, syna tvého?!“ divila se ctihodná matrona, a přibledlé líčko dcerky její náhle se zaruměnilo.

„Již tomu nejinak. Dnes ráno zastavil tu vůz nákladnický a jeho pacholek prál, že svršky veze panu Tobiáši Javorovskému z Javořic — že to posýlá paní, kterou prý již znám, ale Její Milosť že mne žádá, bych to o ní mnoho nerozšiřoval, že ráda v skrytu pro nešťastníky působí. Nechtěl jsem sluchu věřiti — vždyť přece před čtyřmi dny, jak tu Ledecký návštěvou meškal, víš, paní Marianno, co se stalo ku potupě otcovských šedin mých. Až když jsem přečetl list tento, jejž prý paní ta před očima pacholkovýma, když vyjeti měl, dala svému písaři napsati, uvěřil jsem. Však, paní Marianno, viz!“

A pani Ctibořská ze Ctiboře v malé chvíli hlasitě četla:

„Urozenému panu Tobiáši Javorovskému z Javořic, in exilio v Žitavě. Že jsem Tobě mladým věkem svým zavázána, vymohla jsem Tobě svršky ze zámku Tvého ty nejdražší s jeden vůz, a když ruce necitné chtěly je Milosti Tvé ubrati, na snažnou přímluvu moci mé přece Tobě vydány jsou. O čemž, že jsi správně vše dle inventáře přiloženého obdržel, stvrzení vlastnoruční odeslati mně neopomiň. Dále zprávu Milosti Tvé dávám, že syn Tvůj Jáchym beze vší pochyby v několika dnech k navštívení Tebe do Žitavy se odebéře a volno jemu bude, při Tobě zůstati nebo k nám se navrátiti.

Ta, která z vděčnosti chce dočkati se věčné blaženosti.
Datum: Praha, 30. Januari A. Dom. 1627.“

„Pravím ti, milá paní Marianno, že nikdo jiný neměl by tolik moci skutek tento provésti nežli paní Michnová. Vůz se svršky mými provázeli až ke hranicím mušketýři salvou guardií a nyní prý zakázáno samým oficírům vojanským salvu guardii komukoli poskytovati, poněvadž vojsko ve rozbíhalo a mnohé potržky při tom se děly. — Ty mne znáš, paní Marianno, a víš, že bych milosti nepřijal od kohokoli. Ale na tento dobrý skutek oné paní mám opravdu nárok. Však slyš. Tys dobře znala otce a všecku rodinu nynější paní Michnové. Měl malý stateček a rád si zatrunčil a zaveselil. Aby mohl, držel se velikých pánů pod jednou, kteří rádi vypomohli, když grošíky docházely. Však se za to oddal víře pod jednou a své synky opatřil při kanceláři místodržících Slavaty a Martinice. Zbyla mu jen dcerka nejmladší, dívčí hezounké, o málo starší než můj synek Jáchym. Jednou jel v kočím voze se svou chotí a dcerkou — mohlo jí býti tehda asi třinácte let — mým zbožím, právě když sedláci z dalekého vůkolí do sboru k nedělní pobožnosti se scházeli. Byl asi podnapilý, když s vozem ke sboru, kdež lidí bylo hustě nakupeno, se blížili. Jako bývalý podobojí a přestouplý pod jednou u veliké nenávisti měl Jednotu naši Bratrskou a tu potrativ rozumu, jal se na ty lidi pošklebně pokřikovati, jim chámův a hřbetů selských, pikartů kletých spílati a na ně se sápati, že se jemu ty šelmy vyhnouti musí, byť jich několik zajeti dáti měl — a čeledínovi svému poručil, aby jen hurtem koně do lidu hnal, že nemá času ni vůle pro ty šelmy a zrádce se meškati — až strach byl, že v tom tumultu někdo k těžkému těla ublížení přijde. Tu ti sedláci — nemožno se jim diviti — rozzuřeni, vrhli se na vůz a manžela, matku i dcerušku jali se bíti, až je okrvavili. V tom já, blíže se ke sboru, uslyším, co se stalo, a s nasazením života, neboť lid rozzuřený nedá se snadno upokojiti, je vysvobodím. Jiný pán, zočiv něco podobného, zticha by se odstranil a byl by hrubě povděčen, jak ztrestali jinověrce. Ale ty víš, že nikomu jsem odjakživa pro náboženství do svědomí sahati nechtěl, žádaje jen, aby též mně samému od jiných saháno nebylo — proto jsem kázal obité na zámek odnésti a tam jsem je opatřil až do druhého dne. Pán mi děkoval, paní do nejdelší smrti ke vděčnosti se zavazovala a dívčičce důtklivě na srdce kladla, že, kdyby rodiče její Pánbůh k sobě kdy povolal, ona sama má se mi odvděčiti. A tak se stalo. Rodiče zemřeli. A hle, teď vidíš ty i já, že dívčička nezapomněla. Však říkám, že i mezi jinověrci dosti šlechetných duší se nachází — zejména duší ženských. Dovedu si domysliti, že cesty paní Michnové nejsou růžemi postlány — vyspěla v pannu a jsouc bez rodičův a bez jmění musila býti ráda, že muž tak mocný, třeba obstarožný a krutý, ruku jí nabídnul. Toť té věci veškeré suma…“

Téhož dne paní Marianna s dcerou svou zdržela se až do večera, přijavši pozvání páně Tobiášovo, aby s ním a s Bohunkou povečeřela, neboť začasté naopak se stávalo.

Benigna vešla s Bohunkou do kuchyně, aby této pomohla večeři strojiti. Bylo šero. Když Bohunka kahanec rozžžala, všimnula si, kterak po přibledlém líčku její družky slzná perla kane.

„Ty pláčeš,“ děla plna soucitu. „Rci, proč…“

„Pro něho…“ odvětila Benigna. „On přijde, a bude…“ leč pro usedavý pláč nemohla dále mluviti.

„Ty ho miluješ…“ na půl s otázkou a na půl v jistotě promluvila Bohunka a sama oslzela.

„Miluji. Dnes znova to poznávám. Myslila, chtěla jsem zapomenouti a proto nikdy před lidmi nevyřkla jsem jeho jména — ani před tebou. Láska moje však silnější jest mne. A já se ho přece budu musit odřeknouti! On přijde z jiného světa, ze záře a rozkoše do tmy a chudoby, bude změněn ve tváři i v duši a dávno asi zapomněl oněch večerů, plných vůně, paprsků měsíce a neskonalého štěstí, kdy jsme spolu v zahradě jeho otce trávili, ani rodičové naši v altánu se bavili! On zajisté již vzdal se víry Bratrské, mně pak máti říká, že víra musí býti nám světější než láska. Dnes ještě láska moje silnější jest mne; ale až Jáchym přijde, uvidíš, že já a předsevzetí moje silnější budeme než moje láska. Víš ovšem, co muk mne to státi bude…“

„Utiš se. Bůh sčítá každičký sten posledního ze tvorů svých. Doufej v něho, jako já jsem doufala, a nebude nadarmo.“

„Sčítá-li steny každého z nás, jak odplatí vítězům, jejichž poskvrněný meč přeťal tolikeré pouto nejsvětější a nejdražší?“ ptala se Benigna vážně, ale jen pouhý Bohunčin vzdech zazněl jí v odpověď.

---

1. T. j. z tkaniny závojové.