Mezi vyhnanci/II.

Mezi vyhnanci Josef Braun
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Mezi vyhnanci. Praha : nákladem „Libuše“, matice zábavy a vědění, 1891. s. 13–23. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Když jsem znamenal žitavské věže na obzoru,“ vyprávěl Ledecký po krátké modlitbě před jídlem, „dohoním obstarožného člověka, jenž na skrovném mimochodníčku zvolna po silnici se bral. Dám se s ním do hovoru a tu on se mi za suken kraječe a souseda žitavského Aichlera prohlašuje. Že se hlásí ke kalvínským, věděl dobře o všech českých exulantech vyznání bratrského. Nejvíce mne ovšem potěšilo, že i o vás mi pověděl, a pak to, co prál o Huškovi, jenž ve vlasti druhdy prokuratorem býval a nyní tu v Žitavě hospodu ‚na žlutém domě‘ řečenou v nájmu drží. Zvěděl jsem od kořene, jak k tomuto nájmu se dostal. Krištof Günther, purkmistr a soused v Žitavě vůbec vážený, býval za svých mladších let jednatelem Šestiměstí u dvora císařského v Praze a tam sobě sestru prokuratora Huška oblíbil a naposled za ženu do Žitavy sobě přivezl. Hušek ovšem nyní měl kam z vlasti se uchýliti, a svak jeho Günther nejen že přijal jej poctivě, ale i postaral se mu o nájem hospody ‚na žlutém domě‘. A teď mi hovorný suken kraječ dopodrobna líčil, jaká to hospoda výnosná, jak prostranná, že tu pohodlné obývání pro cizince v několika jizbách prostranných v přízemí i na ponebí, jakož i pro jejich čeládku i koně. Nejvíce ovšem mysl mou zaujalo, že tam ‚ve žlutém domě‘ bývá alespoň pro první dobu bezpečný útulek všech, kdož z království českého v exilium ucházejí…“

„A nad Huška není hostitele lepšího, člověka svědomitějšího i poctivějšího. Od chudších krajanů peněz nebéře a nejchudším sám z měšečku vlastního nesporým grošem na další cestu přispěje,“ podotýkal pan Tobiáš.

„Bodrý soused zajel se mnou až ‚ke žlutému domu‘. Zde jedva koně jsem dal opatřiti, upřímný hospodář poznav mne, s velikou radostí mne vítal a prostrannou jizbici kázal mi k noclehu připraviti. A když dím, že bych ještě dnešního večera rád milého poručníka svého vyhledal, děl, že bezpečně tebe najdu dnes v příbytku pana Borkyně při nábožném rozjímání. Nabídl se, že sám mne dovede, ba že přijde v pozdní hodině sem k domku tvému pro mne s lucernou, jinak že by mne fortnýř brankou do města nepustil… S pravdou pak vyznávám, že jsem onomu suken kraječi ztěžka uvěřiti mohl, že bys ty, pane Tobiáši, zde mezi exulanty trávil. Slyšel jsem, že jsi upadl v zajetí vítězův a že i rodina tvá z Žitavského útulku náhle zmizela…“

Čelo páně Tobiášovo po těchto slovech Janových ještě více se zasmušilo, a všecka ctihodná, vážná jeho tvář zastřela se výrazem trpké bolesti. Mladý Ledecký dobře postřehnul, jak v řasoví starcově zasvitalo, a ruka jeho lžíci s polévkou k ústům nesoucí se zatřásla.

Pan Tobiáš dlouho neodpověděl, až když dovečeřevše se pomodlili, vážně zahovořil:

„Světle poznávám, žes dychtiv vyslechnouti poslední osudy moje i rodiny mé. Tys hoden je zvěděti, neboť víš, že tebe a bratra tvého nikdy nerovnal jsem k oněm mladíkům lehkovážným, jichž tolik zrodila naše doba a kteří pro rozkoše světské snadno zapomínají víry své i všeho ostatního, což nám i otcům našim bylo svato a nedotknutelno. Ty víš, že podařilo se mi po tom nešťastném pádu vojska na Bílé Hoře a králově hanebném ujetí s oběma dětmi nakvap uniknouti ze země sem, do Žitavy. Ale po čase mnohé důtklivé záležitosti, vymáhání jistot, abych z čeho živu býti měl, volaly mne zpět do vlasti. Maje příklad na vyhnaných kazatelích, kteří pod ztrátou hrdla měli zapovězeno do vlasti se vraceti a přece k opuštěným ovečkám svým tajně a v přestrojení přes hranice do Čech přecházeli a i v Praze se zdržovali, odvážil jsem se taktéž do vlasti. Ale neštěstí šlo se mnou. Jakýsi zrádce prodal mne za groš jidášský, zajali mne a v komorním voze dobře uzavřeném v noci odváželi z Prahy. Kam, do dnes říci neumím; okna vozu byla zakryta a jen v hustých lesích se mnou zastavovali. Nevím, kudy jsme jeli, jen vím, že jízda noc a den trvala. Zastavili až v noci na nádvoří zhola mně nepovědomém a pak hned do vězení mne vsadili. V tom vězení tmavém, vlhkém a smrdutém trávil jsem přes půldruhého roka sám a sám s myšlénkami zoufalými, jež krev z žil mi vystřebaly, vlasy zbělely a tělo zvetšely více, než deset let hořeplných by dovedlo. Za ten všecken čas jen třikráte mne vyslýchali Přibík Jeníšek, Pavel Michna a sám místodržitel Lichtenštejn, tento meč dvojsečný onoho popravce, jenž hubí nyní všecek národ náš. Zajisté mnoho práce v Praze měli tito šlechetní mužové a jen málokdy jim dovolovala ke mně zajeti. Řekli mi, že vědí, že jsem z nejnebezpečnějších rebelů, který nikde sice zjevně nevystoupil, ale předním hlavám povstalců radil; že již všecka provinění má na jiných jsou vymučili. Znám-li se k tomu, život svůj sobě, synu i dceři zachovám. Odpověděl jsem jim slovy písma: ‚Vyznávejte mne neohroženě před lidmi! Musíte se odděliti od svých. Ale kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden; a kdo miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mne hoden. A kdo nebéře na sebe kříže svého a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo zachovati chce život svůj, ztratí jej; kdo pak ztratí život svůj pro mne, zachová jej.‘ A po třetí, když nechtěl jsem vyznati ani na sebe ani na jiné, na čemž jim zvláště záleželo, pohrozili, že příště v mučírně mne donutí strašlivým trápením, abych sobě rozmyslil. Již jsem se v temnotách žalářních loučil v duchu s vlastí nešťastnou i s dětmi, o nichž nevěděl jsem, kam se poděly v té cizině jsouce na sirobě… Ale jedné noci přišel ke mně hejtman hradní pravě, že přináší mi svobodu a se svobodou pět tisíc kop, abych měl v cizině aspoň na čas z čeho tráviti; ale že jemu musím podepsati list obdržecí, kterýž on osobě, jež mi tu milosť všecku vymohla, odevzdati musí. Zapřísahal jsem ho, by mi pověděl, kdo to jest. Nechtěl pověděti. Konečně za pět set kop slíbil ji naznačiti; jméno nesmí říci, nechce-li s katem se seznámiti. Je prý to osoba ženská, vysoce postavená a mocná, které zželelo se prý mne, ubohého starce. Vyvedli mne na nádvoří, sedl jsem do vozu a se salvou guardií mne odváželi ke hranicím zemským týmže tajemným způsobem jako do vězení. Na pomezí zůstala salva guardia v krčmě u ungeltu, a kočí dovoleno měl zavézti mne přes kopec za hranice. Když mně s vozu pomohl, slíbil jsem mu padesát kop, poví-li o tom, že by nějaká osoba vznešená pohlaví ženského mne osvobodila. On že neví, to že jsou věci pánův, ale že jen může pověděti, kterak když páni z Prahy jednou z večera přes nádvoří od výslechu na palác se brali, vznešená paní jim vyšla vstříc a na mne se vyptávala. Deset kop jsem přidal, aby jméno její vyjevil. Byla to choť pana Michny, jemuž od nedávné doby hrádek ten patří, byv některému z rebelů zabaven a jemu darován. Rozbřesklo se mi v hlavě. Ano, jistě ona to byla, ta duše šlechetná, jež nezapomněla, jak jsem před lety jí i rodičům jejím život zachránil — ty o tom často jsi slyšel ode mne, milý Jene…“

Pan Tobiáš Javorovský z Javořic na chvíli se odmlčel, jakoby nabrati chtěl sil k dalšímu vypravování.

„Teď jsem byl na svobodě. Oh, milý můj poručenče, nedovedeš srozuměti rozkoši a úzkosti, s jakou pospíchal jsem do Žitavy, abych děti své objal, nedovedeš pocítiti muka otcovského srdce, když jsem musil slyšeti, že dávno, dávno po obou dětech mých není ani památky. Odešly, neřkouce nikomu kam, ale tušil jsem v bolesti své, že za mnou, do vlasti… Pomocí Huška prokuratora koupil jsem si domek tento. Ah, co dní, od božího rána až do hluboké noci prostál jsem u okna nebo před domkem svým a okem, v němž slzy dávno již byly vyschly, pohlížel jsem tam k modravým horám drahé vlasti své, které jako hradby ráje ztraceného v mlhavou clonu se halily. Nebylo živé duše, která po silnici z Čech se ubírala, abych s rukama sepjatýma neprosil jí o zprávu nejmenší o dětech svých… Ale nikdo neuměl pověděti… Věděli jen sumovně o dětech vyhnanců menších i vyspělých, že vítězové jak jen mohou jich se ujímají, aby je mohli vychovati — po světsku či v klášteřích dle své víry a svého rozumu. Mluví se v Čechách i o tom, že co nevidět mandát takový bude vydán, aby děti siroty, buď že mateře své mají či nemají, do vyhnanství brány býti nesměly, nýbrž aby lidem pod jednou dávány byly k chování a cvičení. Mečem dvojostrým vnikaly takovéto zprávy do srdce mého. Hle, připraven jsem byl o česť, o statek i o vlasť, aniž bych před Bohem k nějaké provině se znáti mohl — a nyní i děti mé mají mně býti uloupeny, oddány vrahům mé cti i mé vlasti! Ah, co nocí bezesných ztrávil jsem v mukách a v bolestech na loži svém! Ještě že jsem se s touto drahou dušinkou zde shledal…“

Pan Tobiáš s okem zavlhlým poukázal na Bohunku, jež zbytky večeře odklidivši, nyní v tichém pláči strýcovu vypravování naslouchala.

„Den za dnem, týden za týdnem a měsíc za měsícem míjel a žádné zprávy nepřicházely. Již jsem se odhodlal života znova se odvážit a do Čech se vydati, abych pátral po dětech svých. Tu jakýs člověk v selské haleně přišel, řka, že uloženo mu mne vyhledati a od urozené paní vyříditi nejen přátelský pozdrav její, ale i vzkaz, že podařilo se jí vymoci, aby všecky dražší svršky v zámku mém byly mi ponechány, abych prý pilen byl vozků z Prahy dojíždějících, že prý koncem ledna měsíce vše mi bude přivezeno. Proto do dnes bedlivě pozor dávám a ni v noci a zimě na silnici vyjíti si nelenuji. Ptám se toho člověka, co je zač, a on dí, že poddaný pana Pavla Michny z Vacínova. I o mých dětech zprávy mi přinesl. Moje hrozné tušení se vyplnilo: jediný syn můj, má naděje a rodu mého po meči poslední ratolesť, chován u pana Michny se syny jeho a jinými synky panskými a rytířskými! To bylo strašné slovo pro mne. Ó vím, oni ho, mládence jedva dvacetiletého, nezkušeného nadobro zavedou, ukážou mu svou moc, své bohatství, svou slávu, a mladé nitro, nezkrušené zkušeností života, neodolá. Oni každou výčitku jeho svědomí utlumí, přehluší a ušlapou lžemi svými hned v zárodku, a můj syn jediný odřekne se mne, víry své, rodu i národa svého, a jméno Javorovských přičteno bude k zhoubcům vlasti naší. Otec zemře v propasti, ponížení a zapomenutí, jež spravedlivým uchystáno, a syn hýřiti bude v rozkoši, slasti a radovánkách těch, kteří zahubili spravedlivé! — — — A když ten člověk selský se ptal, zda nouze nebo cos jiného mne trápí, by mohl paní své milostivé, tak jakž jemu nakázala, vyříditi, dím k němu, že do smrti své nejdelší žehnati jí chci, pohne-li synka mého, aby aspoň na nějaký čas k starému otci svému se odebral. By ta paní šlechetná toho k vůli mně dovedla, nenutkal bych, milý Jene, synka svého, aby opustil cestu rozkoší, světla a růží a zůstal se mnou v temnu strádání, na cestě trní, hloží a kamení plné. Ukázal bych mu jen rány své a svých přátel nečetných, a je-li dosud hoden mne, on by zůstal, on zůstane… Řekl jsem sedlákovi, zůstal-li by synek, že již nikdy žádné podpory nežádám, neboť on mi bude podporou dostatečnou — leda bych té šlechetnosti od paní ctné se dožadoval, aby registra výslechů mých od pana manžela vyzdvihla a zničila nebo mně poslala, bych na věčnou paměť věkům budoucím a rodu mému je mohl dochovati. V té věci sám však velikých nadějí sobě nekladu…“

„A více ten člověk selský nepověděl?“ s horečnou dychtivostí ptal se Ledecký.

„A co více měl pověděti?“

„O dceři tvé, o panně Po…“

„Nevyslovuj to jméno!“ prudce vskočil do řeči pan Tobiáš. „Není hodná, abychom je tu vyslovili…“

„Ah, pane Tobiáši, toť vlastní dcera tvá…“

„Lituji toho a mnohou bolesť mně to způsobilo, že to vlastní dcera moje,“ opět vyrušil jej starý pán. Šedivé obočí jeho stáhlo se ve hněvu a tmavé jeho oko zajiskřilo. „Já se odřekl nejen o ní mluviti, ale i mysliti na ni. — Ale že jsi drahný čas s ní pod jednou střechou vyrůstal a že tebe jako syna miluji, zapřu sebe sám a povím tobě. Ten člověk selský, nechtěje mne zarmoutiti, dlouho váhal o ní vyznati. Na konec pověděl, že ona jakéhos oficíra, Španěla nebo Vlacha, z družiny místodržícího Lichtenštejna sobě oblíbila, v družině této stále vídána jest a u lidí počestných, kteří znají tu chasu vojanskou, žádné vážnosti se netěší. Více zpráv prý o ní podati neumí; ale to bylo dosti, ba až příliš mnoho. Můj syn jméno mé ponížil, ale ona je znectila…“

„Snad přísně soudíš,“ děl Ledecký hlasem chvějícím se. „Uvaž okolnosti. Snad přišla do Prahy sama, byla tam bez ochrany vůči nástrahám…“

„Ah, ušetři mne!“ zvolal pan Tobiáš a nepovšimnul si, jak tvář mladého muže poblednula a hned po té zbrunátněla. Za to neušlo to bystrému oku panny Bohunky, a dívčí její cit hned uhodnul pravou příčinu. „Všecky okolnosti svědčí proti ní. Ona byla o málo starší než bratr její, ale o mnoho rozumnější. Ty jsi znal jejího ducha bystrého a pronikavého, její mysl pevnou a odhodlanou, tys věděl, jak jsem ji miloval! A ona přece odřekla se otce i cti své! Mnoho roztříštěných rodin poznal jsem již mezi vyhnanci: tam jen manžel vyšel ze země a manželka zůstala, onde naopak se stalo. Jinde rodiče, jako já, po synu touží, jejž uloupili vítězové, a on zapomněl. Ale aby dcera se srdcem ženským, jemným a citlivým oddala se cizinci, jehož nikdy před tím neviděla, až když v požáru dědin a po hlavách padlých Čechů vkročil do země, a aby k vůli tomuto cizinci odřekla se starého otce, jenž nade vše ji miloval, a při tom i víry i poctivosti — takováto potupa a bolesť čekala jen na starého Javorovského. Ale já vytrhal kořeny lásky otcovské ze srdce svého, a ptá-li se mne kdo na rodinu, dím, že jen syna mám, neboť dcery své jsem se odřeknul…“

„Což syn tvůj nepodal ruku svou vítězným?“

„Nechválím ho za to. Ještě jsem ti neřekl, že krátce po tom, jak ten člověk poddaný tu byl, přišel druhý, jenž přinesl psaní od synka Jáchyma. Bylo krátké, nevěděl, zdali mne posel stihne. Nic v něm zvláštního, ať tak dím, jen pozdrav synovský, ale poznal jsem z něho, že v tom hochu jiskra dobrá není ještě udušena. On chýlí se k pádu, ale dcera již poklesla. Ona poklesla vědomě, z vlastní vůle, neboť její duch je příliš silný a nepodajný, aby se k tomu dala donutiti. Aj, medle, proč ona starému otci svému nenapsala jediné písmenky? Je to moje rána nejhlubší, upřímo se přiznávám a až do hrobu ponesu ji nezacelenu. Ale nesu kříž svůj trpělivě a Bohu jej poroučím — —“

Zdálo se, jakoby mladý maž chtěl něco namítnouti, ale hluk, volání, znění zvonkův a ržání koní z venčí až sem zaléhající jej vyrušilo.

„Již jedou! Pojďtež se mnou!“ zvolal pan Tobiáš, a za malou chvíli všickni tři vyšli do zimavé, pusté noci, jejíž temnou hluší daleko zaznívaly zvonky koní a práskání bičů. Nežli došli vozů, vysoká postava vozky k nepoznání v kuklu zahaleného pokročila jim vstříc. Pan Tobiáš dobře jej znal a vozka navzájem pana Tobiáše.

„Zlá novina, pane Javorovský,“ děl drsně. „Jakýs člověk vezl Tvé Milosti vůz nákladný věcí prý drahocenných. Ale již nedaleko hranic dohonili ho císařští rejthaři s oficírem a s nimi jakás paní, a ti vůz zpátkem kázali obrátiti. Ta paní řekla mi, bych tobě vyřídil, že svršky ty patří jí a že milosť, z které tobě měly býti poslány, jako pochybená bude zrušena. Mám prý říci, že to vzkazuje Tvé Milosti dcera Polyxena. Za vyřízenou dala mi celou kopu grošův.“

A ani nepozdraviv, obíhal na silnici za svým vozem.

„Zahoď ty peníze!“ vzkřikl za ním pan Tobiáš. „Přenesou na tebe mor a neštěstí!“

A v malé chvíli stanuv opět ve své jizbici, pravil temně k Ledeckému: „Nuže, kdo jest lepší: syn můj anebo jeho sestra? Psáno jest: ‚Po skutcích poznáte je.‘“

Tvář pana Tobiáše byla bleda, a Ledeckému žalno bylo na to hleděti, jak starý, ctihodný maž zakryti hleděl divokou bouři nitra svého. A což teprve nitro jeho, Janovo!…

Byl skorem povděčen, že za krátkou chvíli po té objevil se Hušek, druhdy prokurator a nyní hospodář „na žlutém domě“, člověk malý, obstarožný, tváře kulaté, bezvousé, pohledu bystrého, ale upřímného. Že starému pánovi nebylo do hovoru a pozdní noc nadcházela, Hušek i Jan brzo odešli.

„Poslední naděje zmařena,“ pan Tobiáš děl po jich odchodu. „Jen ještě na čtrnácte dní stačí naše peníze. Nebudeme míti ani čeho zastaviti ani čeho prodati leda tento domek z německých rukou těžce nabytý. — Od spoluvyhnance peníze nevezmu a Němci jej neprodám z ohledu na sousedy své…“

„Dost ještě přátel jest, kteří by nám vypomohli…“ skromně namítala panna Bohunka.

„Nikoli. Raděj zemru hladem, než bych obtěžoval je prosbami o půjčku.“

„Půjdu sloužit,“ děla opět panna, „vezmu na se službu dvojnásobnou, abych dvojnásobnou mzdu měla…“

„To bys chtěla živiti mne? Cením velikou lásku tvou, ale byl-li bych jí hoden, kdybych nabídnutí tvé přijal? Již jsem o tom přemýšlel, co učiním, poslední-li naděj sklame. Budu učit staré své údy křepkosti, připravím se na námahu pochodův i bitev — dám se do služeb vojanských. Tobě volno bude buď v Žitavě do služby vstoupiti nebo se mnou jíti, ale rovněž připravena býti musíš na svízele i nebezpečí vojanského živobytí, jež jen ten zná, kdož je zakusil…“

„S tebou půjdu, strýče, kraj světa…“ a panna Bohunka objala svého strýce.

Dívka zaplakala, a pan Javorovský oslzel slzami trpké bolesti i sladké rozkoše zároveň…