Meir Ezofovič/II.
| Meir Ezofovič Eliza Orzeszkowa | ||
| I. | II. | III. |
II.
Velký, bohatě osvětlený dům, stojící naproti brunátné svatyni, jsa od ní oddělen celou šířkou náměstí, byl týž, jejž původně Herš Ezofovič byl zbudoval, a v němžto žil s krásnou svou ženou Frejdou. Stoleté zdi jeho, dávno již zčernalé prachem a deštěm, stály však ještě přímo a výší svou panovaly nade všemi jinými v celém městečku.
V nitru toho domu, ve světnici velké a opatřené starodávnými, nesmírně prostými lavicemi a stoly počala již před hodinou slavnosť svatého dne sabbatu.
Z četných osob různého pohlaví, kteréž pořadem přibývaly a naplňovaly světnici, povstal hospodář domu a náčelník rodiny, Saul Ezofovič, syn Heršův, a přiblížil se k ohromnému stolu, nad nimž visely dva sedmiramenné svícny z ryzího stříbra. Tento stařec, podlé jehož shrbené, ačkoli statné postavy, svraštělé tváře a brady bílé jako mléko bylo lze souditi, že jest mu více než 80 let, vzal z rukou nejstaršího syna svého, muže již přišedivělého, svíčičku mihotající na dlouhé holi, a pozdvihaje ji ku svícím zasazeným ve svícnech, zvolal hlasem dle svého stáří mdlým, leč dosti ještě silným:
„Blahoslaven buď bože, pane světa, jenž jsi nás osvítil přikázáními svými a rozkázal nám, abychom svítili v den sabbatu!“
Ledva že tak promluvil, zplanulo množství světel ve svícnech, a z četných prsou ozvalo se sborové volání:
„Pojďme! pojďme naproti nevěstě! Uvítejme dobu sabbatu!“
„Rozněť se, rozněť, světlo královské! Povstaň ze zřícenin svých, sídlo královské! Dosti dlouho jsi bylo v údolí pláče!“
„Lide můj! svrhni se sebe prach cest těžkých! Oblec se rouchem krásy své! Pospěš, ach, pospěš se spásou lidu svého, bože otců našich!“
„Pojďme! pojďme naproti nevěstě! Uvítejme dobu sabbatu!“
Dlouhý, zpěvný, vroucí hluk modliteb, ustavičně se střídajících, naplnil velkou jizbu, a dmoucími se vlnami valil se daleko za okna po rozsáhlém, temném a pustém náměstí.
Již z daleka zaslechl jej mladý člověk, jenž zamyšlen kráčel po náměstí. Zrychlil tedy krok, a kdy, přešed pavlač, na níž se vystupovalo po několika stupních, jakož i dlouhou, úzkou předsíň, jíž byl dům rozpůlen, otevřel dvéře do světnice planoucí světlem: shromážděná společnosť vyměnila již modlitby za rozmluvy, a ještě se stopami slavnostní nálady duševní na tvářích, leč i s veselými již úsměvy stála u lavic a stolic rozestavených kolem dlouhého stolu, pokrmy hojně pokrytého.
Ve společnosti byly různé postavy a fysiognomie. Přede vším dva synové Saulovi, u otce svého bydlící, totiž Rafael a Abraham, přišedivělí již, černoocí muži přísných a zamyšlených tváří; Saulův zeť, Ber, bledý a bledovlasý, s lahodnýma očima skelného lesku; byly tu dcery, synové a vnuci hospodáře domu, dospělé dívky spanilých postav, s vysokými čepci na hlavách pečlivě učesaných, aneb mladé dívky o snědých lících a ohromných vrkočích, pod nimiž blyštěly mladé oči, rozveselené svátkem a oděvem svátečním. Několik mladých mužských, náležejících k rodině, a skoro dvacet dětí nejrůznějšího věku obkličovalo nižší konec stolu; na nejpřednějším místě stál starý Saul, a s výrazem očekávání na tváři pohlížel na dvéře do otatních světnic příbytku. Za chvíli vstoupily do těch dveří dvě ženské postavy; od jedné z nich zajiskřil se lesk duhový, skoro oslňující.
Byla to žena velmi, velmi stará, vysoká, leč ne shrbené nýbrž přímé postavy, a na pohled ještě dosti silná. Na hlavě měla barevný závoj, jehož konce byly nad čelem spjaty ohromnou sponou diamantovou. Podobná spona svírala i nášijek, jenž jsa složen z množství šňůr ohromných perel, spadal na prsa její až po závazek sněhobílé zástěry, jež pokrývala z předu sukni květovanou, těžkým hedbávím šelestící. Diamantové náušnice, tak dlouhé, že se dotýkaly ramen staré ženštiny, a tak těžké, že musily býti zavěšeny také na nitích, všitých do jejího závoje, měnily se a mihotaly bleskem briliantů, smaragdův a rubínův, a při každém hnutí zvučně šelestíce narážely na perly a těžký, zlatý řetěz za nimi se lesknoucí.
Podobným množstvím drahocenných a nádherných šperků mohou se skvíti jen knížecí ženštiny v plesech, aneb — svaté ostatky ve chrámech. Tato stoletá ženština, oděná všemi skvosty v jejím domě nakoupenými a shromážděnými, byla nepochybně všem těm osobám, mezi něž nyní vstoupila, rodinným ostatkem, velikou úctu vzbuzujícím.
A kdy, provázena jednou ze svých pravnuček, dívkou o tmavé tváři a havranových vlasech, stanula na prahu jizby, všecky oči obrátily se k ní, všecka ústa se usmívala, šeptajíce:
„Bobe! Alte Bobe!“[1]
Většina osob vyslovila výraz poslední, neboť tu bylo více pravnukův a pra-pravnukův. Pouze hospodář domu a náčelník celé rodiny pravil zticha stařeně:
„Mame!“
Výraz ten, obyčejný v ústech dětinných, plynul jaksi podivně sladce a zároveň slavnostně ze svadlých, žlutých rtů Saulových, pohybujících se mezi vousem bílým jako mléko. A pod vlasy, bílými též jako mléko, a pokrytými aksamitovou čepičkou, při vyrčení slova toho uhladilo a vyjasnilo se svraštělé čelo jeho.
Leč kam se poděly snědé, hladké líce, černé ohnivé oči a obratná postava Frejdy, tiché, rozumné, pracovité ženy a důvěrnice Herše Ezofoviče? Ona to vše již přežila, jako přežila muže, pána a spolu přítele svého. Průběhem času její druhdy štíhlá a obratná postava zmohutněla jako kmen, z něhož vyrostlo mnoho větví silných a plodistvých. Její tvář byla nyní pokryta takovým množstvím vrásek, že nebylo lze nalézti mezi nimi ani nejmenšího místa hladkého; oči se zmenšily, zapadly a pohlížely zpod svraštělých a bezbrvých víček zřenicí vybledlou, přižloutlou. Ale na té tváři, umyté rukou času, rozléval se mír nezkalený a sladký. Malé, zlatoplavé zřenice dívaly se vůkol s usmívající se tichostí ducha, podřimujícího v příjemném jemu šelestění; tichý úsměv sladké dřímoty okroužil žluté, ledva patrné rty, jež ode dávna již mlknuly, otvírajíce se čím dále tím řídčeji k vyrčení vždy kratších výrazů.
Nyní ovinujíc šíji čilé, silné dívčiny rukou oděnou v rukáv bílý, vypouchlý, stanula u rodinného stolu, a při hojném osvětlení mžikajíc očima, ohlížela se po tvářích osob ji obkličujících, až posléz ozvala se hlasným šeptem:
„Wo ist Meir?“
Prababička promluvila…
Celá společnosť se pohnula jejími slovy skoro jako stromy pověvem větru. Mužští, ženštiny a děti ohlížely se na sebe, a po velké světnici roznášel se šept hromadný:
„Wo ist Meir?“
U velkém množství členů rodiny zde shromážděných nikdo si posud nepovšimnul, že tu jeden nebyl přítomným.
Starý Saul neopakoval otázky matčiny; ale čelo jeho ještě více se svraštělo, a oči patřily přísně a poněkud hněvivě na dvéře do předsíně.
Dvéře tyto se v tom okamžiku otevřely, a do světnice vstoupil vysoký jinoch štíhlého vzrůstu, v dlouhém oděvu, obloženém u šíje a prsou drahocennou kožišinou. Vstoupil, zavřel za sebou dvéře, a stanul na prahu jako by nesměle aneb stydlivě. Postřehl, že se opozdil, že společné modlitby rodinné byly již bez něho odříkány, že oči děda jeho Saula, dvou strýcův a několika starších ženštin vítaly ho pohledem přísné výčitky a bádavé otázky.
Jen zlatoplavé zřenice prababiččiny neblyštěly hněvem aniž nepokojem při pohledu na příchozího. Svraštělá víčka její ani nepřestala se chvěti a mžikati, a žluté, úzké rty pohnuvše se vyřkly jako prve šeptem hlasným, ač nezvučným slova tato:
„Enkelchen! Kleinkindel!“
Po tomto šeptu, jenž se ozval radostí a laskavostí, zavřela se Saulova ústa, která se jižjiž otvírala k vyrčení přísných slov dotazu aneb výčitky; sklopily se tázavé a hněvivé oči dvou synův jeho, a opozdělého příchozího uvítalo jen všeobecné mlčení, jež však opět prababička přerušila, opakujíc ještě jednou:
„Kleinkindel!“
Saul pozdvihnuv rukou svých nad stolem, polohlasně podal přítomným látku modlitby, kterouž odříkávali vždy před večeří sabbatovou.
„Blahoslaven budiž Pán…“, začal.
„Blahoslaven budiž Pán…“, ozvalo se v jizbě bublání přitlumené, a všickni stáli několik minut kolem stolu, posvěcujíce modlitbou pokrmů a nápojů na něm se nalézajících.
Opozdilý jinoch nespojil se však s celým sborem, nýbrž ustoupiv poněkud v pozadí světnice, odříkával modlitby sobotního Kiduše[2], jež toho dne promeškal. Čině tak, nepohyboval tělem svým; ruce měl klidně složené křížem na prsou, a zrak nepohnutě upřený na okno, za nímž rozhostila se čirá tma večerní.
Jeho obličej rysů významných a lahodných pokryt byl bledostí, jakou pozorujeme na osobách vášnivých, podlehajících záchvatům nervovým. Bujné, tmavoplavé vlasy se zlatým odleskem splývaly mu na bílé čelo, pod nímž hluboko osazené oči s velkou, šerou, blýskavou zřenicí pohlížely trochu smutně a zamyšleně. Vůbec v celém výrazu tváře tohoto jinocha mísily se známky smutku skoro chmurného a skoro dětinské ostýchavosti. Čelo i oči jeho prozrazovaly jakéhosi tajemného ducha stísněného, nespokojeného, ale malá ústa měla zárys něžné citlivosti a ledva patrně chvilkami se chvěla jako by vlivem obavy tajemně chované. Hořejší ret a pokraj lící pokryt byl hustým zlatoplavým pýřím, což bylo důkazem, že jinochu tomu bylo devatenáct aneb dvacet roků, v kterémžto věku časně dospívajících mužův israelského pokolení má se za to, že jest jim nejen dovoleno, nýbrž dokonce nutno, aby na svůj vrub se oddali záležitostem rodinným a životním.
Jinoch ukončiv svou modlitbu, přiblížil se ku stolu, aby se posadil na obyčejné své místo; v tom uprostřed shromážděných ozval se hlas poněkud chraplavý a znějící tak, jako by mluvící člověk každého výrazu svého nevyslovil, nýbrž vyzpíval:
„A kdes byl tak dlouho, Meire? Cos dělal tak pozdě ve městě, kdy sabbat již započal a nikomu není dovoleno něco činiti? Proč jsi dnes neodříkal sobotního Kiduše s celou rodinou? Proč je čelo tvé tak bledé a zrak tvůj tak smutný, ač je dnes sabbat, den radosti, v Nebi celá nebeská rodina se těší a na zemi všickni pobožní lidé jsou povinni těšiti se a udržovati duše své u veliké radosti?“
Všecko to vypověděl člověk divného zevnějšku. Byl to spíše človíček, malý, vyzáblý, kostnatý, s velkou hlavou, pokrytou vlasy rozježenými, tvrdými a tmavými, s tváří temnou, okrouhlou, zarostlou velkým, spleteným vousem, s velkou bradou, jež prozrazovala, že má hřeben a kartáč v náramné ošklivosti, a s vypoulenýma očima, jimiž pod vypuklýma víčkama pohyboval rychlostí nepřirovnalou, šlehaje vůkol blesky ostrými, pronikavými. Vyzáblosť a kostnatosť těla toho byla nápadna oděvem ještě podivnějším, nežli jím byl ten člověk sám. Oděv ten vynikal neobyčejnou prostotou, neboť sestával pouze z košile, či spíše z pytle, jenž jsa sešit ze šedého, hrubého plátna a u šíje a v pasu převázán tlustou šňůrou z konopí, spadal až k zemi a napolo pokrýval nohy tmavé, úplně bosé.
Kým byl ten člověk v oděvu asketa, s očima fanatikovýma, a s ústy plnými výrazu mystického, hlubokého, rozradování skoro opojeného? Byl to Reb Moše, melamed, čili učitel náboženství a hebrejského jazyka, vzor pobožnosti, ve vichřici, v dešti, mrazu a vedru jednostejně bosý a oděný svým pytlem plátěným; podlé příkladu ptactva nebeského žil nevěda čím — leda nějakým zrnem, tu i onde vrženým; byl konečně pravým okem a pravou rukou velkého rabína šibovského, Isáka Todra, a po tom rabínovi prvním předmětem úcty a podivu celé obce.
Meir Ezofovič, pravnuk Heršův a vnuk starého Saula, vyslechnuv četné otázky vycházející z úst melamedových a jeho se týkající, nepřisedl ještě ku stolu, ale stoje přímo, se sklopenýma očima, hlasem přitlumeným patrnou ostýchavostí odpověděl:
„Rebe! Nebyl jsem, tam, kde lidé se veselí aneb dobrý obchod vedou. Byl jsem tam, kde je temno, a kde ve tmách velmi chudí lidé sedí a plačí…“
„Nu!“ zvolal melamed, „a kde pak dnes může býti smutno? Dnes je sabbat, všude je jasno a veselo… kde tedy dnes může býti temno?“
Několik starších členů rodiny pozdvihlo hlavy a ve sboru opakovalo otázku:
„Kde může býti dnes temno?“
A hned po tom zahučela opět sborová otázka:
„Kdes byl, Meire?“
Meir neodpovídal. Měl oči sklopeny, a tvář jeho jevila nesmělosť a vnitřní váhání.
Náhle jedno děvče, sedící u dolejšího konce stolu, totéž, jež bylo před chvílí přivedlo prababičku do rodinného kruhu, děvče snědé s černýma očima čtveračivýma, zvolalo vesele, tleskajíc rukama:
„Já vím, kde je dnes temno!“
Všecky oči obrátily se na dívku, a všecka ústa se tázala:
„Kde?“
Lía, uvedši na sebe všeobecnou pozornosť, zarděla se a odpověděla již tišeji, poněkud ostýchavě:
„V chaloupce Abela Karaity — v té, jež stojí tam u karaitského pahorku.“
„Meire! tys byl u Karaitův?“
Otázku tuto vyslovilo více než deset hlasů, z nichžto však vynikl pískavý, ostrý hlas melamedův, jenž všecky ostatní přehlušil.
Na jinochově tváři posud ostýchavé počal se jeviti výraz příkré a poněkud hněvivé rozdrážděnosti.
„Nebyl jsem u nich,“ odpověděl již poněkud hlasitěji než prvé, „ale zachránil jsem je před velkým přepadnutím.“
„Přepadnutí? jaké přepadnutí? a kdo je přepadl?“ tázal se melamed hlasem třesavým.
V té chvíli Meir pozdvihl očí svých a upřel blýskavé zřenice na tvář tazatelovu.
„Reb Moše!“ pravil, „víš dobře, kdo je přepadl. Tvoji žáci je přepadli… Oni tak činí každý pátek… a proč by tak nečinili, ježto vědí…“
Zamlčel se a sklopil opět oči. Obava a hněvné city patrně v něm bojovaly.
„Nu, co vědí? Proč jsi nedomluvil, Meire? Co vědí?“ smál se Reb Moše.
„Vědí, Reb Moše, že je za to pochválíš…“
Melamed povstal trochu na křesle, oči jeho se zajiskřily a široko se otevřely. Vztáhl hnědou, vyzáblou ruku, chtěje něco promluviti, ale silný již a zvučný hlas jinochův nepřipustil ho té chvíle ku slovu.
„Reb Moše,“ pravil Meir, skláněje poněkud před melamedem hlavu, kteráž patrně stěží poddávala se pokorným poklonám, „vážím si tebe, Reb Moše… neboť jsi mne učil…, neptám se tebe, proč nebráníš svým žákům, aby nočního času nečinili násilí lidem chudým…, ale sám nemohu patřiti na to násilí…, mne bolí srdce, patřím-li na ně, ježto si představuji na mysli, že z takých zlých dětí budou zlí lidé a jestliže nyní otřásají chatrnou chaloupkou starcovou a oknem házejí kamení na ubohého, že budou později podpalovati domy a zabíjeti lidi! Byli by dnes rozbořili tu chatrč a zabili ty lidi, kdybych tam byl nepřišel a jim v tom nezabránil… Ale já přišel a zabránil jim…“
Dokonávaje řeč svou, přisedl Meir ku stolu na místě jemu vykázaném. Na tváři jeho nebylo již obavy ani nesmělosti. Zajisté hluboce cítil, že byl dobře činil, ježto smělým okem pohlížel vůkol, a jen ústa jeho se chvěla, jakož bývá u osob čilých a dojemlivých.
V tom okamžiku starý Saul a dva synové jeho pozdvihše rukou svých, zvolali jednohlasně:
„Sabbat!“
Hlasy jejich byly vážny, a oči, jež upřeli na Meira, přísny, skoro hněvivy.
„Sabbat! sabbat!“ křičel melamed, chápaje se toho slova, poskakuje na křesle svém a široko rozhazuje rukama; „ty, Meire, místo abys ve svatý večer sabbatu odříkával Kiduš, naplnil ducha svého velkou radostí a poručil jej v ruce anděla Matatrona, jenž hájí pokolení Jakubova před bohem, aby jej poručil v ruce Sar-ha-Olama, jenž jest andělem nad anděly a knížetem světa, aby Sar-ha-Olam jej poručil desíti Sefirotům, již mají tak velkou moc, že stvořili celý svět, aby duch tvůj těmi desíti Sefiroty dostal se až k tomu velkému trůnu, na němž sedí sám En-Sof a s ním aby se spojil políbením lásky, — ty, Meire, místo abys to všecko učinil, šels chrániti jakýchsi lidi před jakýmsi přepadnutím, hlídals jejich domek a ostříhal života jejich! Meire, Meire! tys porušil sabbat! tys povinen jíti do školy a přede vším lidem hlasitě se vyznati, žes dopustil se velkých hříchův a velkého pohoršení!“
Melamedova řeč mocné dojala celého shromáždění. Saul a synové jeho vyhlíželi hrozně; ženštiny byly udiveny aneb ohromeny; ano v černých očích Líy, kterážto první prozradila tajemství svého bratrance, zaleskly se slzy. Pouze Saulův zeť, přívětivý, modrooký Ber pohlížel na obžalovaného jako by se smutným soucitem, a několik jinochů v stáří Meirově aneb o něco mladších patřilo naň upřenýma očima, zvědavě, v přátelském pohnutí.
Meir odpověděl hlasem poněkud třesavým:
„Ve svatých knihách našich, Reb Moše, v Toře ani v Mišně není ničeho o Sefirotech ani o En-Sofovi. Ale za to výslovně tam stojí psáno, že Jehova, ač přikázal, abychom světili sabbat, přece dovolil, aby jej dvacet lidí porušilo pro zachránění člověka jediného.“
Již pouhá odpověď melamedovi, muži nesmírně nábožnému a pravé ruce rabína Todra, byla smělostí neslýchanou a podivu hodnou. Což teprv, že byla, byť i trochu nejasně, na odpor rozsudku jeho! Proto také div, že vypoulené oči melamedovy nevystoupily z dutin svých, tak široko se otevřely a tak rozjitřené upřeny byly na tvář Meirovu, v šarvátce trochu pobledlou.
„Karaité!“ křičel melamed, zmítaje sebou na stolici a chytaje se rukama za bradu i vlasy; „tys bránil Karaitův! odštěpenců! nevěřících! proklatců! Proč jich brániti? Proč nesvítí o sabbatech a sedí ve tmách? Proč zvířata a ptáky, kteréžto sluší jísti, nepodřezávají z předu, nýbrž z týlu? Proč neznají Mišny, Gemary a Zoharu?“
Přílišným roznícením se zalknul a umlknul, a v přestávce té se ozval čistý a zvučný hlas Meirův:
„Rebe! oni jsou velmi ubozi!“
„En-Sof je mstivý a nesmířitelný!“
„Oni trpí velká pronásledování od lidu!“
„Nepochopitelný je pronásleduje!“ křičel melamed.
„Předvěčný nekáže pronásledovati. Rabbi Huna pravil: Byť i spravedlivý pronásledoval zločince, Předvěčný ujme se pronásledovaného!“
Tmavé líce melamedovy plály ruměncem.
Oči jeho jako by byly chtěly zničiti, pohltiti bledou tvář jinocha, jehož pohled byl nyní již ohnivý a smělý, a jemuž ústa se chvěla pro množství nevyslovených výrazů, násilně v prsou tlumených.
Celá společnosť byla jaksi udivena, zaražena, smutna. Tento spor s melamedem zdál se jedněm hříchem, jiným však nebezpečenstvím, jež hrozilo opovážlivému jinochovi aneb i celé rodině.
Proto také Saul zpod sivých, zježených brv svých upřel hrozný zrak na tvář vnukovu a zasyčel naň táhle: „Šaaaa!“
Meir sklonil hlavu před dědem na znamení pokory a poddanosti, a jeden syn Saulův tázal se melameda, nejen aby uchlácholil jeho hněv, nýbrž sám také se poučil: čím se liší vážnosť a posvátnosť Talmudu od Zoharu, knihy Kabaly? a je-li dokonale pobožný člověk povinen oddati se spíše bádání v první či v druhé?
Reb Moše vyslechnuv tuto otázku, roztáhl oba lokty široko po stole, upřel oči své nepohnutě, s výrazem hlubokého přemýšlení na protější stěnu, a počal mluviti zvolna, hlasem vážným takto:
„Šimon ben Jochai, velký Rabbi, jenž byl žil před časy hrozně dávnými, a věděl vše, co se děje v nebi i na zemi, pravil: Talmud — toť ničemná nevolnice, a Kabala — toť velká králová. Co Talmud obsahuje? Věci velmi malicherné, podřízené. Učí, co je čisté a co nečisté, co je dovoleno a co nedovoleno, co je skromné a co neskromné. A co obsahuje Zohar, kniha blesku, kniha Kabaly? Obsahuje velkou náuku: co jest bůh a jeho Sefiroté. Zná všecka jejich jména a učí, co oni činí a kterak budují svět. V něm jest napsáno, že bůh slove En-Sof, a druhé jméno jeho jest — Notarikon, a třetí jméno jeho — Gomatria, a čtvrté jméno jeho — Zirufh. A Sefiroté, již jsou velkými silami nebeskými, slovou: zřídlo lidské, nevěsta, bílá hlava, velká tvář, malá tvář, korunný svícen, patro nebeské, patro zemské, lilie a štěpnice. A Israel slove Matrona, a v Israeli bůh se nazývá Otcem. Bůh, En-Sof, nestvořil světa, nýbrž stvořily jej síly nebeské, Sefiroté. První Sefirot zplodil božskou sílu, druhý všecky anděly a Toru (bibli), z třetího vyšli proroci. Čtvrtý Sefirot zplodil božskou lásku, pátý božskou spravedlnosť, a šestý takovou sílu, která všecko trhá, dře a ničí. Ze sedmého Sefirota zrodila se krása, z osmého nádhera, z devátého předvěčná příčina, a z desátého — takové oko, jež neustále bdí nad Israelem, za ním chodí po všech cestách jeho, ostříhá noh jeho, aby se neporanily, a hlav, aby velká neštěstí na ně nepadala. Tomu všemu učí Zohar, kniha Kabaly, a učí také, odkud Sefiroté se počali, kterak se rozeznávají, a kterak z písmen, z nichžto jejich jména se skládají, a z písmen, z nichž jména boží se skládají, uhodnouti lze všecka tajemství světa! A to je velká náuka, nejpřednější náuka pro každého Israelitu. Vím, že mnozí Israelité prohlašují Talmud za důležitější; ale všickni, již tak mluví, jsou hloupí a nevědí, že potud země se bude třásti velkými bolestmi, a potud bůh a Israel, Otec a Matrona, nespojí se políbením lásky, pokud nevolnice neustoupí před královou, Talmud před Kabalou. A kdy ten čas přijde? Přijde tehdy, kdy Messiáš se zjeví na světě. Pak nastane velký svátek radosti všem lidem učeným a nábožným! Tehdy pán bůh rozkáže připraviti rybu — Leviatana — kteráž je tak velká, že celý svět na ní stojí, a všickni budou slaviti veliké hody, a budou jísti tu rybu, nábožní a učení od hlavy, prostý a neučený lid od ohonu!…“
Reb Moše skončil; hluboko vzdychnul po dlouhé řeči, a sklopiv očí spadl náhle s mystické výše na zemské realnosti. Na talíři před ním totiž voněl pepřem a rozličným jiným kořením kus výborné ryby, ovšem ne ještě Leviatana, ale přece velmi chutného jakéhos obyvatele vody; melamed však, žije po celý věk svůj způsobem asketským, miloval hody sobotní a hojně jich užíval, jsa totiž přesvědčen, že udržování těla i ducha ve všestranné radosti bylo povinností, spojenou s dnem sobotním jako dlouhé a vroucí modlitby. Protož se zbytkem mystického nadšení v okrouhlých očích a s blahým úsměvem na rtech počal tmavýma rukama trhati a do úst cpáti lahůdku jemu podanou. Celá společnosť přec ještě dlouho po jeho umlknutí — mlčela. Moudrá jeho řeč velmi dojala všech přítomných. Starý Saul ji vyslechl s výrazem hluboké úcty na tváří. Velké vrásky, jež pokrývaly čelo jeho, několikráte se pohnuly jako by vlivem tajemné, nervové bázně. Synové jeho zamyšlení upřeli zraky na stůl, a stísněným duchem rozvažovali moudrou náuku melamedovu, mimovolně snad hledajíce v těch temných propastech rozbujelé fantasie lidské průvodního paprsku, jenž by je poněkud objasnil. Ženštiny pobožně se tváříce skládaly ruce své na prsou, na znamení podivu kývaly hlavami s jedné strany na druhou, a v nadšení se usmívajíce šeptaly tichounce:
„Učený člověk! Moudrý člověk! Náramně pobožný! Pravý učeň velkého rabína Isáka!“
Kdokoli by však byl v té chvíli bedlivě studoval fysiognomii osob sedících okolo stolu, byl by musil postřehnouti dva pohledy, jež rychlé jako blesk, nepozorovány nikým z přítomných, setkaly se spolu mezi řečí melamedovou. Byl to pohled Berův a Meirův. Ber zaměřil na Meira okem smutným, tento mu zablyštěl očima, plnýma tlumeného hněvu a posměchu. Kdy melamed mluvil o rybě — Leviatanu — tak veliké, že celý svět na ní stojí, a kteréž učenci v den Messiášův budou požívati od hlavy, neučení však od ohonu, přeletěl úsměv po tenkých, intelligentních rtech Meirových. Byl to úsměv podobný bodci. Bolestně zajisté bodnul toho, na jehož ústech se ukázal, zdálo se však také, že by byl rád bodnul i toho, kdo jej vyvolal. Ber na úsměv ten odpověděl povzdechem. Ale postřehli jej tři neb čtyři jinoši, již sedíce naproti Meirovi, pohlíželi naň často s výrazem otázky v očích; postřehli jej, a po tvářích jejich mihly se jako by odlesky či ozvěny úsměvu Meirova… Po tichu nedlouho trvajícím, přerušeném jen cinkotem nožův o talíře a slyšitelným pohybem čelistí melamedových, Saul se ozval takto:
„Velké jsou to věci, moudré a velmi strašné věci, o nichž nám Reb Moše — díky jemu! — vyprávěl. Poslouchejte učené muže, velkou moudrostí svou udržují slávu a moc Israele, neboť stojí psáno, že „učenci jsou základem světa.“ Kdo si jich váží a často se táže o moudré věci, jež oni vědí, tomu budou všecky hříchy jeho života odpuštěny.“
Reb Moše pozdvihl tváře nad talíř a ústy plnými pokrmu, jehož požíval, blekotal takto:
„Dobré činy přivádějí na člověka nepřetržitý potok milosti a odpuštění. Otvírají před ním tajnosti nebe i země, a odnášejí duši jeho mezi Sefiroty!“
Mlčení plné úcty a tísně ducha odpovědělo na tato slova; leč po několika vteřinách přerušil je u dolejšího konce stolu silný, zvučný hlas jinošský:
„Reb Moše! co vlastně nazýváš dobrým činem? Čeho třeba činiti, abychom se očistili od hříchův a přivedli k sobě velký potok milosti?“ tázal se Meir hlasitě.
Melamed k němu pozdvihnul zraku svého. Pohledy jejich opět se setkaly. Tmavošedé oči melamedovy zajiskřily se hněvivě a hrozně; po šerých, průzračných zřenicích jinochových přelétaly stříbrné blesky jako by tajených úsměvů.
„Meire, ty’s byl mým žákem, a nyní se tážeš o takové věci? Nepravil a neopakoval jsem vám na tisíckráte, že člověk nejlépe činí, pohrouží-li se ve svatou náuku? Kdo tak činí, tomu bude vše odpuštěno, a kdo toho nečiní, bude proklat a vyvržen z lůna Israele a ze světa čistých duchů, byť i srdce a ruce jeho byly čisty jako sníh…“
Domluviv, obrátil se k Saulovi, a hnědým prstem ukazuje na Meira, pravil:
„On ničeho neumí a ničeho neví! Zapomněl již všecko, čemu jsem ho naučil!“
Stařec nachýliv poněkud před melamedem svraštělé čelo, pravil hlasem smířlivým:
„Odpusť mu, Rebe, on jest posud děcko! Až nabude rozumu, pozná, že ústa jeho byla velmi drzá, ježto se osmělila protiviti se tobě, a on bude pak zajisté tak učeným a tak pobožným, jakými byly všecky osoby z naší rodiny…“
Zpřímil se, hrdosť rozjasnila jeho oči mlhou stáří zastřené.
„Poslyšte mne, děti, vnuci a pravnuci moji!“ pravil; „rodina naše, rodina Ezofovičů nebyla rodina ledajaká. My, díky bohu! — budiž pochváleno svaté jméno jeho! — máme velké bohatství ve skříních a na lodích svých; ale mnohem větší je bohatství, jež chováme v minulosti rodiny své. Prapraděd náš byl Seniorem, starším nade všemi židy, již bydlili v zemi této, a oblíbeným u samého krále, a otec můj Herš, velký Herš, byl v přátelství s největšími pány, již ho posazovali do svých kočárův a pro jeho velkou moudrosť vozili ho ku králi a do sněmu, jenž tehdy zasedal ve Varšavě…“
Stařec umlknul na chvíli, a pohlížel vůkol očima rozjasněnýma hrdostí a slávou. Celá společnost obrátila naň udivené zraky; melamed se zamračil a popíjel zvolna víno z velkého kalichu; stará dřímající již prababička náhle se probudila, a zpod mžikavých víček blyskajíc zlatoplavýma zřenicema, zvolala svým šeptem hlasitým, bezezvučným:
„Herš! Herš! můj Herš!“
Za chvíli počal Saul opět mluviti:
„V rodině naší jest velký poklad, takový poklad, jakého není v celém Israeli. A poklad ten je dlouhý spis, jejž praděd náš Michael Senior zůstavil, a v němž jsou psány věci velmi velké a moudré… Kdybychom měli ten moudrý spis, byli bychom velmi šťastni; škoda jen, že není známo, kde ten spis jest…“
Kdy počal Saul mluviti o moudrém spisu děda svého, mezi několika desíti páry očí, naň patřícími, dvé párů zřenic zajiskřilo se z pocitu vášnivého, ale celkem protivného. Byly to oči melameda, jenž se chechtal zticha a uštěpačně, a Meira, jenž se zpřímil na svém sedadle a s planoucí zvědavostí díval se v tvář vypravovatelovu.
„Spis ten,“ pokračoval Saul, „ležel 200 let schován, a nikdo se ho nedotknul. A když uplynulo 200 let, nalezl jej můj otec Herš. Kromě staré prababičky nikdo neví, kde jej nalezl…“
Tu ukázal prstem na svou matku a dodal:
„A pouze ona ví, kdo opět schoval ten spis, ale ona toho ještě nikomu nepověděla…“
„A proč toho nikomu nepověděla?“ tázal se melamed, chechtaje se neustále zticha a uštěpačně.
Saul odpověděl smutným hlasem:
„Reb Nochim Todros — blahoslavena budiž památka jeho! — zabránil jí, aby o tom nemluvila.“
„A proč jste vy, Reb Saule, sám nehledal spisu toho?“
Saul odpověděl ještě smutněji:
„Reb Baruch Todros, syn Reb Nochima, a Reb Isák — nechť žije sto let! — syn Reb Barucha, zabránili mi, abych ho nehledal!“
„A nechť ho nikdo nehledá!“ křičel melamed ze vší síly, pozdvihuje vysoko ruky své, ozbrojené vidličkou, „nechť nikdo nehledá písma toho, neboť ono je plno velkého rouhání a neřesti! Reb Saule! rozkaž dětem, vnukům i pravnukům svým, aby nehledali spisu toho, a naleznou-li jej, aby hodili jej do ohně! Neboť kdo ten spis nalezne a hlasitě jej přečte lidu, na toho připadne herem[3], ten bude vyvržen z lůna Israelova. Tak pravil Reb Nochim a Reb Baruch — blahoslavena budiž památka jejich! Tak dí Reb Isák — nechť žije sto let! Ve spisu tom jest klatba a velké neštěstí pro toho, jenž jej nalezne!“
Hluboké mlčení nastalo po těchto slovech, jež melamed vyřknul v nadšení neobyčejném, a v tichu tom bylo slyšeti povzdech dlouhý, třesavý, vášnivý. Všickni se ohlíželi, chtějíce se dověděti, čí prsa vydala tu známku jakési touhy nepokojné; leč nikdo se toho nedověděl. Uzřeli jen Meira, an zpřímen, s ubledlou tváři, planoucíma očima pohlíží v tvář prababiččinu. A Frejda jako by vlivem pronikavého pohledu oblíbeného dítěte pozdvihla svraštělých víček, řkouc:
„Meire!“
„Bobe?“ odpověděl jinoch hlasem plným dětinné něžnoty.
„Kleinkindl!“ zašeptala prababička, a blaze se usmívajíc, opět usnula.
Hody sobotní blížily se již ku konci, kdy se přihodilo, co by každému cizímu oku se musilo zdáti velmi divným, ale co zde shromážděným osobám bylo případem úplně obyčejným, povšedním.
Reb Moše, jehožto tmavé líce planuly od několika pohárů vína, hostinným hospodářem jemu podaných, náhle se vzchopil ze svého křesla, a několika velkými skoky, s hlasitým křikem a s tváří ku stropu obrácenou vyskočil do prostřed světnice.
„Sabbat! Sabbat! Sabbat!“ křičel, silnými pohyby potřásaje hlavou i rukama; „Freude! Freude! Freude!“ opakoval, „celá rodina nebeská raduje se a tančí v nebi! — David tančil a skákal před archou úmluvy; proč by člověk dokonale nábožný neměl rozradovati srdce své tancem a skákáním?“
Tančil tedy a skákal, dlouhými kroky probíhal podél a napříč prostranství kolem stolu, sedal k zemi, skláněl se, a potom vždy více napřahoval ruce vzhůru a pozdvihal tváře ku stropu. A těžké, bosé nohy jeho, ploužící se v úzké obálce plátěnné, čím dále tím pádněji a hlučněji bušily na podlahu pod nima se třesoucí.
Každé cizí oko by byla zajímala různost citů, jež se jevily na tvářích osob obcujících tomuto tanci ekstatickému. Starý Saul a synové jeho pohlíželi na tanečníka s neobyčejnou vážností a pozorností. Ni nejmenší úsměv nepohnul jejich ústy. Mohlo by se zdáti, že patřili na melamedovy skoky šílenosti, jako věřící uvykli patřiti na dokonávání mystického, leč posvátného obřadu. V Saulově oku, stářím zatemnělém, leč ještě modrém, mihotala ovšem časem jakási světélka podobná úsměvům tajeným, odporným a uštěpačným; leč nikdo jich nemohl postřehnouti, ježto stařec zakrýval napolo zřenice své víčky přižloutlými. Bledovlasý Ber s očima skelného lesku seděl z příma a vážně, ale čelo jeho krčilo se skoro bolestně, a oči utkvěly v zemi. Meir podpíral oběma rukama hlavu, a zdálo se, jako by ničeho neslyšel a neviděl aneb nechtěl slyšeti ani viděti, co vůkol se dělo. Ženštiny za to velmi se podivovaly tanci melamedově, kolísaly se podlé taktu, jejž dávaly bosé nohy jeho, mlaskaly nadšenými ústy, dávajíce sobě očima znamení podivu a pochvaly. U dolejšího konce stolu, kde seděli nejmladší chlapci a mladé, švarné dívčiny, bylo slyšeti tichounký šum chechtotu násilně v prsou tlumeného…
Reb Moše konečně se unavil, síly jeho ochably, tělo jeho třesoucí se zápalem a nadšením těžce padlo na zemi u podnože velkých kamen se zelenými kachly. Za chvíli však povstal, těžce oddychnul, zasmál se hlasitě a počal rukávem šedé, hrubé své košile utírati pot, jenž se prýštil v krůpějích z čela a lící nachem pokrytých.
Sára, dcera Saulova, povstavši v tu chvíli od stolu, počala všem přítomným podávati k umytí rukou umyvadlo naplněné vodou. Šeptajíce děkovací modlitby, přítomní máčeli ruce své ve vodě a otírali je ručníkem sněhobílým, ozdobeným vyšívanou prací a visícím na rameně Sářině. Hody sobotní byly ukončeny.
Za několik minut potom náčiní bylo uklizeno se stolu. Celá společnosť, rozdělivši se na několik skupin, naplnila jizbu hlukem rozmluv hlasitých a oživených.
Meir, jenž nějakou chvíli stál samoten u okna, v zamyšlení pohlížeje v temno večerní, přiblížil se k nejvážnější věkem skupině, kterážto se shromáždila v jizbě kolem nejparádnějšího místa, přiozdobeného starožitnou pohovkou s velkým žlutým opěradlem. Tu Abraham a Rafael, synové Saulovi, a Ber, zeť jeho, podávali otci zprávy o obchodech v posledním témdni vyřízených, tázali se ho o radu a prosili za pomoc. Tu bylo slyšeti názvy čísel přerozmanitých při pojmenování sudů zboží a peněz za ně zaplacených; tu se rychle pohybovaly prsty několika párův rukou; tu při zmínkách o zahraničných přístavech a platných tam cenách zboží a dříví planuly oči nadějí, obavou a žádostí zisku. Starý Saul vyhlížel tak, jako by teprv nyní byl ve vlastním svém živlu. Ačkoli vysoká i moudrá náuka mystická mudrcův obce vzbudila v něm bázeň a úctu, zájmy světské zdály se duchu jeho bližšími, živějšími a lépe známými. V oku jeho, jež zablyštělo myšlenkou bystrou a oživenou, nebylo již znáti starosti, a on pouze bílými vlasy a bílou bradou svou byl podoben patriarchovi a hodnostáři, jenž udílí členům své rodiny radu, pochvalu a úsudky.
Meir stál několik minut s tváří lhostejnou u hromádky těchto lidí, rozmlouvajících o obchodě, zisku a ztrátě. Bylo patrno, že ještě nikdy se nezúčastnil podobných záležitostí, a že hryzoucí horečka zisku ještě se nedotkla a nechytla svěží jeho přirozenosti. Patřil s jakýmsi podivem na flegmatického Bera, jenž v tu chvíli jako by byl přeměněn v jiného člověka. Vypravuje tchánu svému o svých záležitostech a záměrech obchodních, a vykládaje, že je mu nevyhnutelně potřebí, aby si vypůjčil značné sumy u bratří své ženy, stal se výmluvným, pohyblivým, skoro prudkým. Oči jeho planuly, ústa se pohybovala náramnou rychlostí, ruce se mu třásly.
Meir odešed, stanul u jiné skupiny.
Zde na konci dlouhého stolu, pokrytého ještě bílým ubrusem, panoval melamed. Byl obklíčen několika osobami, a opíraje se jak obyčejně oběma loktama o stůl, pravil hlasem nadutě vážným úzkostlivě pozorným posluchačům:
„Všecko, co jest na světě, každý člověk i každý živočich, každá tráva a každý kámen má své kořeny vysoko v těch končinách, kde duchové bydlí. Protož celý svět jest jak ohromný strom, jehož kořeny jsou mezi duchy. Jestiť jak ohromný řetěz, jehož poslední články visí tam, kde duchové bydlí. A jestiť jak ohromné moře, jež nikdy nevysychá, neboť nevyčerpatelný proud duchů vlévá se do něho a neustále je naplňuje…“
Meir odešed od skupiny, jež poslouchala melameda, přiblížil se k oknu. Tam dva mladíci, čela majíce podepřená rukama, v hlubokém zamyšlení rozprávěli o tom, kde a jak stojí psáno, že člověk, jenž jda v noci sváteční neuzří stínu svého, téhož roku zemře?
Meir obezřel se kolem. Starší ženštiny shromáždivše se v úzkém kruhu ve vedlejší světnici, hlasitě hovořily o svém hospodářství, o velkém rozumu svých malých dětí; dívky usednuvše v koutku nízko k zemi, šeptaly spolu, rozplétaly dlouhé své vrkoče, chechtaly se a tiše zpívaly.
Z tváře Meirovy bylo patrno, že jinoch tento necítil se přiváben žádnou z četných lidských hromádek, dům ten naplňujících. Byl mezi svými, mezi těmi, již mu byly nejbližší krví a srdcem, a přec… Bylo lze říci, že žil na poušti, tak samoten stál u prostřed jizby, a tak smutným unaveným okem rozhlížel se kolem. Brzy na to nebylo ho již ve světnici. Sešed se schodův u pavlače, zamířil přes tmavé náměstí k dlouhému, nízkému domu Reb Janklovu.
U přirovnání ku hojně osvětleným, prostranným, čistým a hezkým jizbám v domě dědově musil příbytek Reb Jankla, majitele největšího hostince v Šibově, obchodníka s kořalkou a úředníka obce židovské, zdáti se Meirovi těsným, tmavým, nečistým a smutným. Toho času, kdy v domě Saulově hody sobotní ledva byly ukončeny, zde již dávno bylo sklizeno se stolu rodinného, neboť večeře nedlouho trvavši, byla skrovna, šla před se v posupném mlčení, rušeném jen bručením, vádou a hněvivými úštipky otce rodiny. Konečně bylo vůbec známo, že Reb Jankel byl skoupý, střádal velké sumy peněz a pramálo dbal o pořádek a pohodlí v domě, neboť tu sám přebýval velmi zřídka, staraje se o nájem vinopalny a hospod v sousedních vesnicích a zajížděje do městečka jen tehdy, kdy toho požadovaly náboženské obřady aneb záležitosti obce židovské. Jeho žena Jenta a dvě dospělé dcery obstarávaly hospodské hospodářství, plnily funkce a zaujímaly stanovisko předních služek v domě.
Přátelské, hlučné hovory, jež bylo slyšeti u Ezofovičů, nebyly zde známy. Dostatek jevil se tu jen tehdy, kdy Reb Jankel uctíval nějaké vzácné hosty jako: vznešeného rabína, jehož byl oblíbencem, své spoluhodnostáře obce židovské aneb kupce bohaté. Čistotu a veselosť nikdy tu nebylo lze postřehnouti.
V první světnici, do níž Meir vstoupil dveřmi, jež se otvíraly do síně tmavé jako propasť, dohoříval na stole jediný oharek žluté svíčky, zasazený ve svícnu mosazném, umastěném. Vůně jídla, ledva uklizeného se stolu, mísila se tu se stuchlinou špinavých stěn, a s výpary tuku okoptělého krbu. Bylo zde úplně ticho a pusto. Za to v druhé jizbě, v nížto žádné světélko již nehořelo, rozléhal se hlasitý chrapot domácího pána, v tvrdý spánek pohrouženého. V třetí, malé a naplněné lůžky a kufry tak, že bylo sotva lze jim se vyhnouti, při chvějném světélku lampy stojící na kamnech, na nichž kolem hadry se sušily, spatřil Meir v šeru nejasnou postavu ženskou, jež nohou kolébajíc dítě v kolébce tiše plačící, slabým zpěvem je uspávala. Příchozí ji pozdravil skloněním hlavy a slovem přívětivým. Ženština ho pozdravila na vzájem a zpívala dále při odměřeném pohybu kolébky a chrapotu několika osob spících ve světnici.
Za nízkými dveřmi bylo slyšeti přitlumený hovor několika mužských hlasů. Meir otevřel dvířka a vstoupil do světničky Eliezera, kantora s bledou tváří a hlasem podivuhodným.
Eliezer nebyl samoten. U stolu, na němž hořela žlutá svíčka, sedělo s ním několik jinochů, již náleželi k rodině Ezofovičův a téhož dne s ním byli večeřeli. Meir oddychnul volněji, snad proto, že ve světničce kantorově byl vzduch méně dušný a páchnoucí nežli v jiných částech tohoto obydlí, aneb že se pojednou ocitnul mezi tvářemi, jež rád vídal, a které také při pohledu naň se vyjasnily úsměvem příznivým.
Eliezer pozdvihl modrých oči svých ku tváři příchozího, kdy Meir mlčky posadil se ku stolu.
„Meire!“ pravil měkkým hlasem.
„A co?“ tázal se host.
„Tys nebyl dnes trpěliv; řekls nepotřebné věci melamedovi. Oni mi o tom již vyprávěli.“
Ukázal na přítomné jinochy. Meir upřel pronikavý a poněkud chvějící se zrak na bledou tvář pěvcovu.
„A ty, Eliezere, pravíš opravdu, že ty věci, kteréž jsem dnes pověděl melamedovi, byly nepotřebné a zlé?“ tázal se zvolna.
Kantor sklonil hlavu.
„Byly dobré,“ odpověděl, „ale tak nesmíš mluviti, neboť za to velké nepříjemnosti se mohou na tebe svaliti.“
Meir se usmál smutně a jaksi nuceně.
„Nu!“ pravil odhodlaně, „nechť se svalí! Nemohu déle vydržeti a mlčeti, patřiti a poslouchati, kterak oni nám všem činí závrať v hlavě…“
„Dítě, dítě! a co ty v tom poradíš?“ ozval se zdlouhavý a lenivý hlas za rozmlouvajícími.
Všickni se ohlédli. Byl to flegmatický Ber, jenž vešel nízkými dveřmi, bedlivě je za sebou zavřel, a odpověděv prve naznačeným způsobem na kvapná slova jinochova, položil se s tváří obrácenou ku stropu na lůžko Eliezerovo. Přítomní byli tomu již nepochybně zvykli vídati ho mezi sebou, ježto totiž při pohledu naň nejevili nejmenší nespokojenosti aniž pomatení. Naopak hovor rozpřádal se dále. Jeden z jinochů, Meirův příbuzný, napolo s pochybností a smíchem, napolo s obavou a přemožením sebe počal kantorovi opakovati slova melamedova o En-Sofovi a Sefirotech, o dni Messiášově, o ohromné rybě Leviatanu. Druhý se tázal Eliezera, co myslí o tom, že postačí člověku, pohrouží-li se v náuku Mišny a Zoharu, aby mu všecky zločiny byly odpuštěny?
Eliezer poslouchal mlčky s hlavou skloněnou. Dlouho neodpovídal, až konečně pozdvihl hlavy své řka:
„Čtěte Toru! tam stojí psáno: Jeden jest bůh, Jehova! Nemá zalíbení v obětech vašich, ve zpěvech a kadidlech, ale žádá na vás, abyste milovali pravdu, bránili utiskovaných, poučovali neumělé a léčili choré, neb to jsou první povinnosti vaše!“
Dva jinoši široko otevřeli oči.
„No!“ zvolali jednohlasně, „neřekl-li melamed pravdu?“
Eliezer opět dlouho mlčel. Bylo patrno, že by nerad odpověděl. Ale mladé, netrpělivé ruce tahaly ho za rukáv, domáhajíce se odpovědi.
„Nepravdu!“ odvece konečně ústy nesmělými.
V tom okamžiku Meir mu položil ruku na rameno.
„Eliezere!“ pravil, „totéž jsi mi řekl přede dvěma roky, kdys navrátil se z města, kde tě učili zpěvu. Tys tehdy otevřel oči mé, jež samy již počaly hledati světla, a naučils mne, že nejsme pravými Israelity, že naše víra již není tou věrou, která nám byla dána na hoře Sinai; že Judaism se zkalil a znečistil jako voda, kdy do ní vrhneme hrsť bláta, a že tím blátem počernily se hlavy a srdce naše. Tys to řekl, Eliezere, a já — prohlédnul. Od toho času tě miluji jako bratra, jenž mi pomohl vyjíti z temnoty, ale od té doby také cítím na srdci velkou tíži a velkou tesknotu…“
„Eliezer tě učil, Meire, a Eliezer mlčí… a ty, jeho učeň, počínáš mluviti,“ ozval se Berův hlas, v jehož lenivých zvucích bylo slyšeti posměch.
„Kéž bych uměl mluviti!“ zvolal Meir s okem jiskrným, „a kéž bych i věděl, co a jak činiti!“
A po chvíli dodal zticha:
„Neumím však ani mluviti aniž konati… mám jen v srdci velkou nenávisť k těm, již klamou, a velkou lásku k oklamaným…“
„A velkou smělosť!“ nedbale podotknul Ber posud na lůžku roztažený.
„Nebyl jsem posud smělý, ale… ale, kdybych jen věděl, co činiti, stal bych se jím zajisté!“
Na chvíli opět bylo ticho. Posléz přerušil je Meir, řka:
„Tys šťasten, Eliezere!“
„A proč jsem šťasten?“
„Byls v šírém světě, viděls rozumné věci, slyšels moudré lidi… Ach! kéž bych mohl také do světa šírého!“
„Eliezere! vypravuj nám něco o tom šírém světě!“ ozvali se dva jinoši. V jejich očích, upřených na tvář kantorovu, jevila se zvědavost a podivná tesknota.
Eliezer byl jediným z mládeže šibovské, jenž viděl „svět šírý“. Děkoval z toho podivu hodnému hlasu svému, pro jehož vycvičení byl poslán do velkého města. Vše, co mohl vyprávěti, byl již dávno vyprávěl svým soudruhům. Neměl toho ostatně velkou zásobu. Ale oni by ho byli rádi poslouchali každodenně, byť i každodenně vyprávěl totéž. Jak vyhlíží velké město? Jak vysoké domy tam stoji, a jak hezké povozy jezdí ulicemi? Jací bohatí, zdvořilí a učení bydlí v těch domech, a mnoho-li jest mezi, nimi Israelitů, již mají mnoho peněz, pěkné pokoje, nádherný oděv a velkou vážnosť v lidu? A proč asi všickni si jich váží? Snad pro jejich bohatství? Nikoli, vždyť i v Šibově jsou bohatí obchodníci, a Puryce[4] jen tehdy jim prokazují vážnosť, kdy potřebují peněz jejich, a nepotřebují-li, pak ovšem k nim a o nich mluví s ošklivostí a opovržením. Tam jsou u velké vážnosti, ježto se mnoho učili a mnoho umí, a učili se nejen Mišně a Gemaře, ale i různým jiným náukám, velmi pěkným a užitečným. A proč v Šibově není takové školy, kteráž by učila náukám takovým, a proč rabín Isák a Reb Moše praví, že ty náuky jsou vinice sodomské a cizí ohně, a že každý pravý Israelita jest povinen utéci od nich?
„Eliezere! kterak tam ty velké vozy jezdí světem bez koní, a kdo je tak moudře vymyslil?“
„Eliezere! zachovávají tam všickni Israelité košery?“
„Eliezere! co tam vypravují o našich rabínech Todrech?“
„Vypravují zlé.“
Nový podiv! Israelité v šírém světě sami zle mluví o Todrech; nevěří v En-Sofa, ani v Sefiroty, ani v celou Kabalu? — „A co si vypravují o Talmudu?“
„O Talmudu mluví, že moudří a svatí lidé sepsali tu knihu pěknou a moudrou, ale že je potřebí zkrátiti ji a mnoho z ní vyvrci; neboť nyní nastaly časy jiné, a co bylo dříve užitečno, nyní již je škodlivo.“
Opět podiv veliký! Talmud třeba zkrátiti, ježto velmi těžko učiti se Gemaře, a kromě toho zabíjí tato kniha paměť a rozum dětí.
Ovšem! tazatelé sami pamatují, jak těžko se učili Gemaře, a jak je melamed přísně za to trestal, že jim nechtěla do hlavy, jak jim z toho paměť a rozum slábnul, a malý Lejbele, syn chudého krejčího, navždy z toho zhloupěl a ochuravěl!
„A kdo to kdysi zkrátil Talmud tak, že bylo spíše lze jemu se naučiti?“
„Zkrátil jej velký a svatý mudrc, Mojžíš Maimonides, jejž pak rabíni prokleli.“
Rabíni prokleli velkého a svatého mudrce! Rabíni tedy mohou býti zlí a nespravedlivi, a netřeba vždy věřiti tomu, co oni mluví?
„A co Mojžíš Maimonides ještě napsal?“
„Napsal ještě More Nebochim[5], knížku moudrou a pěknou; člověku, čtoucímu tento spis, je do pláče z pohnutí a do smíchu radostí.“
„A máš ty tu knihu, Eliezere?“
„Mám.“
„A odkud ji máš?“
„Dal mi ji jeden Israelita, jenž tam ve velkém městě… jest velkým advokatem.“
„Eliezere! přečti nám něco z té knihy!“
Těm duchům, mimovolně toužícím po slunci a širokém lůně člověčenstva, objevil se takovýmto naivným způsobem částečně a chaoticky svět zjevův a myšlenek vířících se po šírých prostorách. Nevytvořilo se z toho nižádné stálé přesvědčení, nevysnovala se jasně průvodní niť jiného, lepšího života; ale ve svědomí vznikly pochybnosti, v prsou touhy, mladé oči zaslonily se smutkem duše, jež počíná cítiti pouta svá.
Bylo již pozdě, když po dlouhé rozmluvě jinoši povstavše, stanuli proti sobě s pobledlými tvářemi a se zraky planoucími. Konečně Meir promluvil po delším mlčení:
„Eliezere! zda nikdy nebudeme hlasem velikým volati k lidu, aby se ohlédnul a prohlédal? Zda budeme vždy hníti jako červi zasypaní hlinou a patřiti, kterak všechen lid se dusí a hnije?“
Eliezer sklopil slzící očí, pozdvihl bílých rukou a odpověděl hlasem libozvučným:
„Já za lid svůj každodenně zpívám a plači před Pánem!“
Meir dal posunkem na jevo netrpělivosť, a Ber v témže okamžiku těžce vstávaje z lůžka, dal se do hrubého, posupného smíchu.
„Zpívej a plač!“ řekl Eliezerovi, „tvůj přísný otec naplnil tě tak velkým strachem, že nikdy nebudeš s to, abys činil něco jiného…“
Potom položil ruku na rameno Meirovo řka:
„Jen tento jest odvážliv a — poplove proti proudu. Ale voda jest silnější člověka. Kam ho asi zanese?“
Opouštěje příbytek Janklův, Meir uzřel jako prve v jedné jizbě opět tutéž postavu ženskou, sedící u kolébky dřímajícího dítěte. Byla trochu sehnuta, oběma rukama podepřena o bok kolébky a dřímala. Světlo lampičky, jež stála na kamnech, padalo nyní přímo na ni, osvěcujíc modrý roztrhaný kaftan, jenž pokrýval její záda i prsa, ne však ramena, pokrytá rukávy hrubé košile. Na hlavě měla ještě sváteční čepec s velkým smačkaným květem, jehož červená barva divně se odrážela od zažloutlé, svraštělé kůže nízkého čela a zvadlých lící. Ženština ta nebyla ještě stará, ale prací sešlá, ztýraná, přemožená. Jediným pohledem na ni mohl se člověk přesvědčiti, že její život plynul v nesnázích a úkorech, a že ho neosvěžila nikdy ani krůpěj domácího štěstí. Patřícímu na ni bylo také snadno hádati, že ta žena nedožije stoletých narozenin jako Frejda, žena kacíře Herše, a že nebude zvolna a sladce dřímati ku spánku věčnému v milém jejímu srdci šramotu četných vnukův i pravnukův. Jenta, žena pobožného Jankla, byla zabitým duchem v těle vysíleném.
Když utichly kroky odcházejících hostí, jež nějaký čas mísily se s chrapotem několika osob tvrdě spících, Eliezer se zastavil v nízkých dveřích své světničky, a po několik vteřin pohlížel z dáli na dřímající matku.
„Matko!“ ozval se tiše, „proč nejdeš spat? Malá Chajka již dávno usnula a nebude již plakati. Polož se i ty, matko… odpočiň si.“
Šepot synův donesl se až k dřímající Jentě. Otevřela oči, obrátila smutný zrak ku štíhlému jinochovi, jehož jemná tvář svítila v temnu bělostí alabastru, a — ku podivu! malé, mhouravé oči její přestaly mhourati, a z bezbarvých zřenic vymknulo se světélko radosti.
„Eliezere! pojď sem!“ zašeptala.
Jinoch se přiblížil a usedl po boku lůžka.
„Jak bych mohla usnouti,“ zešeptaly žluté, svraštělé rty matčiny, „ježto má hlava je tak bídna! Chajka je churava, a každého okamžiku může zaplakati, a zapláče-li hlasitěji, Jankel se probudí a bude zuřiti!“
„Spi, matko!“ zašeptal syn, „já tu posedím a budu kolébati Chajku…“
Žlutá, svraštělá tvář s velkou červenou růží nad čelem sklonila se a spočinula — ne na vysoko ustlaných poduškách, špinavými cejchami povlečených — leč na kolenou vedle sedícího jinocha.
Eliezer opřel se loktem o roh kolébky, položil čelo na dlaň a dumal. Někdy nohou pohnul kolébku a tiše zpíval.
„Oj! bídná, bídná moje hlava!“ zašeptala ze sna ženština žlutých lící, dřímající na kolenou synových.
„Bídná hlava tvoje, ó Israeli!“ šeptala v zádumě růžová ústa jinocha, bdícího nad kolébkou.
Kdy se takto dělo v příbytku Reb Janklově, malá, křepká postava mknula se po prostranném nádvoří školním do přistavené k němu nízké chaloupky rabína Isáka Todra a zmizela za jejími nízkými dveřmi, jež se za ní zavřely s hlasným vrzem.
Na tento vrz odpověděl z nitra chaloupky hlas mužský, čistý, leč nízký, basový:
„Tys to, Moše?“
„Ano, Nassi![6] tvůj věrný sluha! bídná podnožka nohou tvých! Nechť andělé míru navštíví tě ve snu! Nechť každý oddech úst tvých je tobě příjemný jak oliva připravená s myrrhou! A až budeš spáti, nechať duše tvá se koupá v potoce duchů s rozkoší velikou!“
Basový hlas, vycházející z nitra temné jizby za malounkou, rovněž temnou síňkou, opět se ozval:
„A kdes byl tak dlouho, Moše?“
Člověk v síňce odpověděl:
„Požíval jsem sobotní večeře v domě Ezofovičův. Oni světí sabbaty s velkou nádherou, a já k nim chodím často na večeři sobotní, abych uchoval duši svou u velké veselosti!“
„Dobře činíš, Moše, že o sabbatu udržuješ duši svou v radostech. A cos tam u nich slyšel?“
„Zlé jsem slyšel, Nassi! Mezi růžemi a liliemi líhne se tam červ ošklivý.“
„Jaký červ?“
„Červ, jenž hryže naši svatou víru a z Israele může učiniti lid gojimův a chazarníkův!“
„A v čím srdci líhne se ten červ ošklivý?“
„Líhne se v srdci Meira Ezofoviče, vnuka bohatého Saula.“
„Moše! uzřels toho červa vlastníma očima a slyšels ho vlastníma ušima? Mluv, Moše! Na mé hlavě spočívá velké břemeno všech duši, jež jsou ve zdejší obcí, a ona musí věděti o všem!“
V síňce bylo chvíli ticho. Člověk, jenž tam v hluboké tmě seděl skroušeně u zamknutých dveří nábožného rabína, nepochybně sbíral své myšlenky a zpomínky. Za chvíli počal mluviti hlasem chraptivým a zpěvným:
„Vlastníma očima jsem viděl, a vlastníma ušima jsem slyšel. Meir Ezofovič neodříkal dnes sobotního Kiduše s celou rodinou a přišel teprv domů, kdy sabbat již dávno byl nastal. Tázal jsem se ho, co činil, a on mi odpověděl, že zachránil chatrč Abela Karaity a vnučky jeho Holdy před velkým přepadnutím…“
Umlknul; basový hlas uvnitř zamknuté jizby ozval se takto:
„On bránil odštěpencův a porušil sabbat!“
„On ve svatý den sabbatu nechová duše své v radosti. Smuten se vrátil, a smuten byl při celé večeři. A proč je smuten? Poněvadž duše jeho se vrhá ku gojimům a k jejich náuce…“
„Proklata budiž nauka tato! Nechť Israel utíká od ní, a nechť jí Pán neodpustí!“ promluvil basový hlas za dveřmi.
„On pravil, že ve svatých knihách israelských nic není psáno o En-Sofovi, aniž o Sefirotech, a že Předvěčný nekáže, abychom pronásledovali odštěpence…“
Basový hlas ozval se:
„Ohavnosti lijí se z úst jinocha toho. Duše jeho praděda, Herše Ezofoviče, přešla v tělo jeho.“
„Nassi!“ zvolal Moše hlasitěji než posud.
Temné bručení za dveřmi povzbudilo ho k další řeči.
„On bude hledati spis Michaela Ezofoviče, Seniora; viděl jsem to v jeho očích, — a on nalezne ten spis! A až jej nalezne a hlasitě přečte lidu, zbouří se duch Israelův proti tvým náukám!“
Po těchto slovech trvalo dlouho mlčení, až konečně basový hlas opět se ozval:
„Nalezne-li ten spis, těžká pravice má spočine na jeho hlavě a na prach ji rozdrtí. — A co činil po večeři, Moše?“
„Odešel do domu Reb Jankla a rozmlouval dlouho s kantorem Eliezerem; šel jsem tamtudy a viděl vše skrze okno.“
„A kdo tam byl kromě něho, Moše?“
„Byli tam: Chaim, Mendel, Ariel a Saul, zeť Saulův…“
„A co spolu mluvili?“
„Nassi! duše má vnikla v ucho mé, kdy jsem stál pod tím oknem… oni velmi naříkali, že jsou držáni u velkém temnu, a že pravá víra Israelova se znečistila jako voda, kdy do ní někdo vrhne hrsť bláta… A Eliezer pravil, že zpívaje a plače velice si nastěžuje Pánu, a Meir na to, že nedostačí zpívati a plakati, ale že je třeba velikým hlasem volati k lidu, a učiniti něco, aby byl jiným než nyní…“
„Plemeno ještěří!“… zabručel hlas z nitra chaloupky.
„Nassi! kdo je tím pokolením ještěřím?“ tázal se Moše pokorně.
„Rod Ezofovičů!“
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Ilustrace připojena podle polského originálu; v českém vydání tato ilustrace chybí.