Meir Ezofovič/I.
| Meir Ezofovič Eliza Orzeszkowa | ||
| Úvod | I. | II. |
I
Bylo to před třemi lety.
Vlhká mlha vystupovala z blativých ulic městečka, zatemňujíc průhledný místy soumrak hvězdnatého večera. Březnový vánek naplněný vůní pozemků právě zoraných poletoval nad nízkými střechami, leč nemohl rozehnati mutné i dušné páry, jichžto husté chumáče kryly dvéře a okna domů.
Ale přes mlhu a výpary tyto bylo městečko na pohled veselo a svátečno. Za šedými, řasnatými záslonami leskly se tisíce oken hojným osvětlením, a skrze osvětlená okna bylo venku slyšeti ohlasy živých rozmluv aneb sborových modliteb. Kdokoli by, jda ulicemi, střídavě byl skrze to i ono okno nahlídnul do nitra toho neb onoho příbytku, všude by byl uzřel sceny veselé, rodinné. Uprostřed světnic, menších neb větších, postaveny byly dlouhé, svátečně pokryté stoly s hojnými pokrmy; kolem nich obíhaly ženštiny v barevných čepcích, přinášejíce, stavíce a s úsměvem na tvářích podivujíce se dílu vlastních rukou, na stole umístěnému. Bradatí muži, držíce na rukou malé děti, tiskli ústa svá na jejich buclatá líčka, aneb je s hlasitým ponoukáním pozdvihovali až k nízkým stropům — k velké potěše dorůstajících i dospělých členů rodiny. Jiní seděli na lavicích v četné hromadě a živé dělajíce posuňky hovořili o svých pracích minulého týhodne; jiní konečně, pokryti bílými talesy[1] s měkkými záhyby, stáli, obráceni jsouce ku zdím, a rychlými pohyby nachylujíce se v před i na zad, vroucí modlitbou se hotovili ku příchodu svatého dne sabbatu.
Byl totiž večer pátkový.
V celém městečku bylo jediné místo, v němž panovalo ticho, temno a prázdno. Byla to malá, šedá chaloupka, nachýlenou, nizounkou zdí jako by přilepená k nepříliš vysokému vršku, jenž po jedné straně městečka vyčnívaje, tvořil uprostřed ohromné roviny jedinou vyvýšeninu. Vršek tento nebyl ostatně ani přirozený. Dle jakési tradice nasypali jej tu Karaité kdysi vlastníma rukama, a zbudovali pak na něm svou svatyni. Dnes již tu nebylo po ní památky; vršek holý a písčitý chránil jen malou lepenici před vichry a závějemi, a ona také jako by pokorně a vděčně tulila se k patě jeho. Nad její střechou na svahu tohoto vršku rostl velký planý strom hruškový. Ve větvích jeho tiše šuměl vítr a míhalo se několik hvězdiček. Značné prostranství pozemků pustých anebo k setbě jařin zoraných oddělovalo toto místo od městečka. Hluboké tu panovalo ticho, rušené jen slabou, přitlumenou ozvěnou dalekého hluku; husté pruhy páry a mlhy, jež vycházely z uliček městečka, vlekly se po záhonech, černajících se v soumraku, a plynuly zvolna ku chaloupce.
Skrze malounká dvě okénka, složená z drobných sklenných tabulek různého tvaru, jevilo se nitro chaloupky černé jako propasť, a v černém tom nitru zněl a na venek z něho vycházel temný, třesavý, leč srozumitelný hlas mužský.
„Za dalekými moři, za vysokými horami,“ mluvil hlas ten ve tmě husté, „plyne řeka Sabbation… Neplyne však vodou, ni mlékem, ni medem! Žlutým plyne pískem a velikým kamením.“
Chraplavý, třesavý, temný hlas umlknul, a v černé propasti, viditelné skrze dvě malá okénka, panovalo nějakou chvíli hluboké mlčení. Konečně bylo přerušeno zvuky úplně jinými.
„Zejde![2] mluv dále!“
Výrazy tyto byly vysloveny hlasem dívčím, skoro dětinským, ačkoli táhlým a zamyšleným.
Zejde se tázal:
„Ještě nejdou?“
„Neslyším ničeho!“ odvětil hlas dívčí, u okna se ozývající.
V hloubi černé propasti pokračoval opět hlas chraplavý a třesavý:
„Za svatou řekou Sabbationem bydlí čtyři pokolení… čtyři pokolení israelská: Gad, Assur, Dan a Nephtali… Tato pokolení utekla tam ze strachu a před útisky velkými, a Jehova… budiž pochváleno svaté jméno jeho!… schoval je před nepřátely za řekou z písku a kamení… A ten písek zdvihá se tak vysoko jako balvany velkého moře, a to kamení tak hučí a šumí, jako velký les, když jím velké bouře zmítají… A kdy přichází den sabbatu…“
Tu náhle umlknul hlas temný, a po krátké chvíli tázal se tišeji:
„Ještě nejdou?“
Dlouho nebylo slyšeti odpovědi. Mohlo se zdáti, že druhá bytosť, nalézající se v černém nitru lepenice, naslouchala, nežli odpověděla.
„Již jdou!“ pravila konečně.
V hloubi černého nitra ozval se výkřik přitichlý, táhlý.
„Zejde! mluv dále!“ pravil hlas dívčí blíže okna, tak čistý a zvučný jako prve, v tu chvíli méně dětinný, ale silnější.
Zejde nemluvil dále.
Od městečka k lepenici, přilehlé k vršku, zalétal a neustále se blížil hluk podivný. Byl stropen během několika desíti párů noh lidských, pisklavým křikem a stříbrným, vždy pronikavějším smíchem dětinským. Brzy nato ukázal se na pustém prostranství v soumraku velký pohyblivý bod, tvořící se jaksi na povrchu černých pozemků. Za nedlouho byl již ten bod těsně vedle lepenice, rozprchnul se na několik drobných částí, jež vesměs s pískotem, křikem, smíchem a vřeskem vrhly se na zdi nachýlené a na nizounká okénka.
Byly to děti — chlapci různého věku. Nejstaršímu mohlo býti čtrnáct, nejmladšímu pět let. V temnu nebylo lze postřehnouti jejich oděvu, ale z pod malých čepic aneb dlouhých, zcuchaných vlasů blyštěly jejich oči ohněm vášnivé svévole a snad ještě jiných citů živě probuzených.
„Guten Abend, Karaime!“ vřeštěl jednohlasně ten zástup, bouchaje pěstmi na dvéře, uvnitř na závoru zavřené, a potřásaje rámci oken, jichž drobné tabulky v slabé obsadě počali zvoniti.
„A proč ty o sabbatu nerozsvítíš? Proč jako ďábel sedíš ve tmách? Kofrim[3] Abtrünniger!“ křičeli starší.
„Alejdyk gejer! oreman! mišugener!“[4] z plných prsou svých vřeštěli mladší.
Lání, smích, otřásání dveřmi a okny zmáhalo se každou chvíli, kdy v nitru lepenice opět se ozval hlas dívčí, klidný a zvučný jako prve, ale tak silný, že pronikl vřavu vůkol kypící.
„Zejde! mluv dále!“
„Aj! aj! aj! aj!“ odpověděl hlas chraplavý z pozadí; „kterak budu mluviti, když oni tak křičí! tak křičí! a tak lají!“
„Zejde! mluv dále!“
Tentokráte dívka promluvila hlasem skoro rozkazujícím, nikterak již dětinným. Jevil se v něm bol, opovrh a boj o zachování pokoje.
Jako smutný zpěv, jenž se mísí s rykem a fičením vzbouřených živlů, tak s divokou vřavou dětinského zástupu lajícího, mňoukajícího, vyjícího a smějícího se mísila se slova třesavá, úpěnlivá.
„A ve svatý den sabbatu dá Jehova — budiž svaté jméno jeho pochváleno! — spočinouti svaté řece Sabbationu… Písek přestane plynouti jako velké balvany, a kamení nebude hučeti jako les… pouze nad řekou, jež leží nepohnutě, vznikne velká mlha, tak velká, že bude dosahovati až k vysokým oblakům a opět před nepřátely ukryje čtyři pokolení israelská: Gad, Assur, Dan a Nephtali…“
Kolem lepenice s nachýlenými stěnami a nitrem jako propasť černým neplynula bohužel! svatá řeka Sabbation, a ani pískem, jenž by plynul jako balvany, ani vysokou mlhou nezaslonila jejích obyvatelů před nepřátely!
Nepřátelé tito byli malí, ale, bylo jich mnoho. Někteří z nich s největším napjetím zlomyslné svévole trhli rámci chatrných okének, několik tabulek cinklo a rozpadlo se na kousky. Sborový křik vítězný rozléhal se daleko po polích a pustých pozemcích. Otvory pozůstalými po tabulkách sypaly se do vnitra chaloupky hrudky země a drobné kaménky. Hlas temný, ještě více posunutý v pozadí, jako by lidská bytosť, jíž náležel, skrčila se někde v koutku nejvzdálenějším, čím dále tím třesavější a chraplavější křičel:
„Aj! aj! aj! aj! Jehova! Jehova!“
Hlas dívčí, vždy zvučný, opakoval ustavičně:
„Zejde! ša! Zejde, nekřič! Zejde, neboj se!“
Za hromadou dětí, dorážejících na zdi, dvéře a okénka lepenice, náhle kdosi zvolal hlasitě a přísně:
„Still, Buben! co to zde tropíte, ničemní kluci? pryč!“
Děti okamžitě umlkly, a jedno po druhém počalo opouštěti trámy, kliky a rámce.
Člověk, jenž zvučným a rozkazujícím hlasem spůsobil to utišení, byl vysoké a štíhlé postavy. Dlouhý oděv jeho, hojně obložen kožišinou, dobře mu přiléhal. Tvář jeho v soumraku se zdála bílou a oči blyštěly se tak ohnivě, jak jen oči mladé mohou se blyštěti.
„A co to zde tropíte?“ opakoval hlasem hněvivým a rozhodným; „či v té chatrči bydlí vlci, že tak na ně hulákáte a lajete, a okna jim tlučete?“
Chlapci náhle umlkli a skupili se v jedinou hustou hromadu. Za chvíli však jeden z nich, nejvyšší vzrůstem a patrně též nejsmělejší, zafuněl:
„A proč oni o sabbatu nesvítí?“
„A co je vám po tom?“ tázal se příchozí.
„Nu! a co je tobě po tom?“ bránil se tvrdošijný chlapec, „my sem přicházíme každého týhodne a vždycky činíme totéž… co je víc?“
„Vím, že tak činíte každého týhodne… proto jsem dával pozor, abych vás tu kdy lapil… a hle! dočkal jsem se toho… nu! hej domů! rychle!“
„A proč ty, Meire, sám nejdeš domů? Tvá bobe[5] a tvůj zejde již dávno jedí rybu bez tebe… proč nás odtud vyháníš a sám nesvětíš sabbatu?“
Oči mladého muže splanuly ještě ohnivěji. Meir dupnul nohou a křiknul hlasem tak hněvivým, že mladší děti hned se rozběhly na vše strany, a pouze nejstarší chlapík, jako by pohrdal učiněnými jemu výstrahami a káráním, uchopiv hrudku blativé zemi, mermomocí chtěl ji hoditi do vnitra chaloupky.
Ale dvé silných rukou pochytilo ho za ruku a za límec u kabátu.
„Pojď!“ pravil mladý příchozí, „musím tě tedy sám doprovoditi domů.“
Chlapec zprvu vřeštěl s trhal sebou. Ale držela ho silná ruka, a silný, již klidný hlas mu přikázal, aby mlčel. Umlknul tedy, a neustále jsa držán za oděv, nachýlil hlavu.
Kolem chaloupky bylo již úplně ticho. Z hloubi temného nitra vycházely těžké, chraplavé vzdechy z nějakých velmi starých prsou, a u samého okénka o několika vytlučených tabulkách zazněl přitlumený hlas dívčí:
„Děkuji!“
„Pokoj vám!“ odpověděl jinoch a odešel veda svého malého vězně.
Vězeň i karatel prošli mlčky několik uliček městečka, a přišedše na prostřední náměstí, zamířili k dlouhému a nízkému domu.
Dům ten měl průjezd, spočívající na dřevěných sloupech a hlubokou předsíň podlé celé délky své, z čeho již z daleka bylo lze souditi, že to je tak zvaný dům zájezdný. Proto také po jedné straně budovy byla okna, náležející k jizbám pro hosty pocestné, úplně tmava. Za to však v jiných, totiž v těch, jež nalézaly se blízko naproti mizerným, ošklivě obíleným sloupům v průjezdu, a osazeny byly sotva o půl lokte nad zemí pokrytou tlustou vrstvou sena, slámy, jakož i smeti všeho druhu, — mutně skrze špinavé tabulky poblyskovala světla sabbatová.
Zájezdný dům byl majetkem Jankla Kamionkera, jenž zaujímal vysoký úřad ve správě obce židovské, a v israelském obyvatelstvu městečka i v okolí velice byl vážen pro velkou svou zbožnosť, učenosť a nemenší zručnosť, s jakou vedl svůj obchod a množil svůj majetek.
Meir veda za ruku hocha, jenž konečně nejen že se nezdál rozhořčeným ve své poloze, leč naopak každou chvilku ještě si poskakoval a nenuceně si zpíval, — přešel půdu pro samou smeť měkkou, elasticky pod nohama povolující, rozloženou mezi sloupy v průjezdu a pod okny osvětlenými; vešel do hluboké předsíně, v jejímž tmavém pozadí jakýsi kůň dupal a nějaká kráva hlasitě přežvykovala; hmataje nalezl dvéře, k nimžto se stoupalo po třech zprachnivělých, chvějících se stupních, a napolo je otevřev, strčil přivedeného kloučka do světnice.
Učiniv tak, neodešel, ale nachýliv hlavu do vnitřku, zavolal:
„Reb Jankle! přivedl jsem ti Mendla. Vypeskuj ho aneb i potrestej rukou svou otcovskou. On se toulá za tmy v městečku a přepadá lidi nevinné!“
Na tato slova hlasitě pronešená nedostalo se mu však odpovědi. Z nitra příbytku ozývalo se jen ustavičné, táhlé mručení člověka polohlasně a vroucně se modlícího.
Ode dveří, jež Meir neustále držel napolo otevřené, bylo viděti dosti velikou jizbu se stěnami velmi špinavými a s ohromnými kamny, začernalými vrstvou prachu a sazí. Uprostřed jizby stál dlouhý stůl, pokrytý ubrusem pochybné čistoty, leč hojně osvětlený plaménky sedmi svíc, hořících ve svícnu zavěšeném u stropu. Hody sobotní ještě nepočaly; neboť ačkoli z dalšího nitra příbytku bylo slyšeti velkou směs hlasů ženských a dětinných, prozrazující četnou rodinu, nebylo v jizbě s ohromnými kamny a dlouhým stolem nikoho kromě člověka, jenž stoje v koutě obrácen byl zády ku dveřím do předsíně a tváří ku zdi. Člověk ten byl prostředního vzrůstu, velmi vyzáblý a neobyčejně štíhlý. Pravíme-li, že stál, nedobře kreslíme polohu jeho postavy, k čemuž náležitá slova nalézti bylo by ovšem nesnadno. Nechodilť sice, aniž skákal, a přece ustavičně a mocně se pohyboval. Hlavou svou, pokrytou silně ryšavými vlasy, klátil v před i na zad, skláněl svou štíhlou vyzáblou postavu skoro až k zemi a vzpřímil se vždy opět rychlostí neobyčejnou. Silnými těmi pohyby široko se rozvívaly bílé záhyby talesu, jímž ten člověk byl oděn; třásly a rozvívaly se dlouhé provázky, jimiž ruce jeho trochu výše nad pěstí byly ovinuty; třásla a za ramena rozvívala se dlouhá, hustá, ryšavá brada, a na čelo mu skoro spadala tefilah,[6] jež na hlavě jeho spočívala či spíše poskakovala. S mocnými těmi pohyby souhlasily také zvuky z úst i prsou jeho vycházející; brzy byly tiše bublavé, brzy opět vybuchly křikem vášnivým, aneb konečně vylévaly se zpěvem táhlým, žalostným, namáhavým.
Mladý člověk, stojící na prahu, pohlížel dosti dlouho na tu postavu, jež modlila se tak celou duší, či vlastně celým tělem svým. Čekal patrně přestávky aneb konce té modlitby. Bylo však vůbec známo, že by byl dlouho musil čekati, kdokoli by byl chtěl viděti Reb Jankla končícího modlitbu, jestliže počal se modliti. Mladému člověku, jenž toho čekal, nepochybně v tu chvíli ležela na srdci nezbedná svévole mladého Mendla. Byltě snad již od přirozenosti své netrpěliv a prchliv.
„Reb Jankle,“ pravil hlasitě po chvíli dosti dlouhé, „tvůj syn se v noci toulá a přepadá osoby nevinné!“
Nedostalo se mu odpovědi.
„Reb Jankle! tvůj syn laje nevinným osobám slovy velmi ošklivými!“
Reb Jankel modlil se neustále se stejnou horlivostí.
„Reb Jankle! tvůj syn vytlouká chudým osobám chatrná, malá okénka!“
Reb Jankel obrátil několik listů veliké knihy, kterou držel v obou rukou, a zpěvně, vítězně, rozhlasitě ozval se takto:
„Prozpěvujte Pánu píseň vždy novou, neboť on stvořil všecky divy! Prozpěvujte! hrajte! hrajte na harfách, hlasitě přizpěvujíce! Na trouby a rohy trubte před Králem, Pánem!…“
Při posledních slovech zavřely se dvéře u předsíně.
Mladý člověk rychle sestupoval se schůdků povolujících pod jeho nohama, a opustiv tmavou, ohromnou předsíň, brodil se opět v smeti nasypané v průjezdu.
Když pak míjel poslední okno osvětlené, ozývala se z nitra domu píseň polohlasitě zpívaná. Zastavil se, a každý na jeho místě byl by učinil taktéž. Byl to zpěv mužský, mladistvý, čistý jako zvuk perel, lahodný jako klokot stesku, rozvlněný prosbou, smutkem a tesknotou.
„Eliezer!“ zašeptal Meir, stoje u nízkého okna.
Okno toto mělo tabulky mnohem čistší těch, jež nalézaly se v oknech ostatních, ano úplně čisté. Bylo skrz ně viděti malounkou světničku, v nížto kromě lůžka, stolu a skříně s knihami nebylo více ničeho. Na stole hořela malá, žlutá svíčka, a u stolu seděl asi dvacítiletý jinoch tváře neobyčejně bledě, výrazné a lahodné. Hlava jeho spočívala na rukou o stůl opřených. Na tváři nebylo ani stopy ruměnce, ale nápadná ústa jinochova, prostá všeho vousu, byla barvy koralové. A z těch úst vycházel onen překrásný zpěv, jenž by byl mohl po sobě obrátiti nadšenou pozornosť i největšího mistra hudebního.
Nebylo by také divu! Eliezer, syn Janklův, byl kantorem obce šibovské, pěvcem lidu a Jehovy.
„Eliezer!“ opakoval za oknem šepot jemný a příznivý.
Pěvec musil uslyšeti šepot tento, ježto seděl blíže okna, a to jednoduchého. Pozdvihl také víčka a obrátil k oknu oči modré, omhlené, lahodné a smutné. Nepřestal však zpívati, leč naopak pozdvihnuv obě ruce bílé jako alabastr, v největším nadšení, jež se jevilo v celé postavě a v tváři, zapěl hlasitěji:
„Lide můj! svrhni se sebe prach cest těžkých! Povstaň a oblec se rouchem krásy své! Pospěš, ach, pospěš se spásou lidu svého, Jediný! Nepochopitelný! Bože otců našich!“
Mladý člověk, stojící u okna, nevolal již jména pěvce, jenž modlil se za lid svůj. Odešel s vážnou opatrností tlumě ohlas kroků svých, a kráčeje po temném, pustém náměstí k velkému domu, hojně osvětlenému a nedaleko se nalézajícímu, pohlížel na několik hvězd, jež bledě skrze vlhkou dušnou mlhu svítily nad náměstím, a zticha, v hluboké zádumě prozpěvoval:
„Pospěš, ach, pospěš se spásou lidu svého, Jediný! Nepochopitelný! Bože otců našich!“
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Ilustrace připojena podle polského originálu; v českém vydání tato ilustrace chybí.