Marie/5.

Marie Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 365–371. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl to rozkošný večer. Temně modrá nebes opona klenula se nad utichlou krajinou, jako strop velikého chrámu, pod nímž tisíce zlatých lamp hoří. Lahodný větérek pohrával hustým lupením bujných sadů, a opodál znělo z nízkého křoví slavičí sladké kvílení.

Marie kvapila ze sálu prudkými kroky. Ničeho okolo sebe neviděla, ničeho neslyšela. Nyní ji objímaly husté sazenice vysokých nočních fial a křivolaká křoviska. Čerstvý, libovonný vzduch ochlazoval tvář její, ale spanilá ňádra vlnila se jí posud bouřivě.

I běžela, jako by všecko za sebou zůstaviti chtěla, až se najednou nevědomky v břečtanovém loubí octnula a zde na pohovku z březových větví sklesnula. Hlava její nahnula se stranou v chladivé lupení, ruce jí sklesly na klín, a z očí jí vystřelily dva prameny horkých slzí.

„Vždy a všude jen oni — jen oni!“ vzdychla po chvíli žalostně. „My nejsme nic! Hrdosť jejich nevidí přes svůj prah, ona jediná je pánem, je duší a životem, my nic, leda bychom chtěli vlek jejího nádherného roucha za ní nésti. O má drahá, krásná Moravo!“

I přimhouřila oči a zabrala se do sladkobolestných snů o rozkvětu své drahé vlasti.

„Ale Marie, co pak zde děláte?“ ozval se před ní za chvíli jemný hlásek. Marie pootevřela oči a spatřila před sebou Plavenského sestru.

Čilá dívka nemohla v sále vydržeti. Basista opakoval ještě jednou „Kde domov můj?“; ona pak se vykradla z kruhu pozorných posluchačů a letěla lehkou nohou do sadů. Brzo našla Marii.

„Ale Marie, co pak zde děláte?“ divilo se prostomilé děvče a posadilo se vedle ní na březovou pohovku. „Proč jste nezůstala v sále?“

„Proto že jsem nemohla tu vaši hrdosť déle snésti!“ zvolala Marie vášnivě a jako povděčně, že může pobouřeným citům průlev učinit.

„Jakou hrdosť?“ divila se Plavenská ještě více.

„To vaše neustálé provolávání: Já jsem Čech! — my Čechové — a jen pořád my Čechové!“

„Což pak to není dobře? Bratr mi přece povídal, že to náleží mezi nejpřednější povinnosti každého člověka, aby svůj národ miloval a hrdě přede vším světem k němu se přiznával, a že nemůže bez této lásky a hrdosti nic velikého v národě vzniknouti.“

„To myslím také. Ale tato vaše hrdosť nemá se na ujmu jiných před světem blýskati — nemá při tom na jiné zapomínati — nebo nevšímavě k nim zhlížeti.“

„Jak to? Kdo pak jsou ti jiní? Já vám nerozumím.“

„To jsme my!“ zvolala Marie žalostně, „Nám činíte křivdu, na nás zapomínáte, jako bychom tu ani nebyli!“

„A což pak nepatříte k našincům?“ divila se zase Plavenská. „Bratr mi přec povídal, že jste vlastenka, a radil mi, abych si z vás příklad vzala.“

„Pak musíte rovnou měrou všechny milovati, ježto úvazek jedné krve pojí; pak musí u vás v jedné váze ležeti Čech i Moravan.“

„I můj Bože!“ řekla Plavenská dobromyslně. „Co se toho týče, já budu milovati celý svět, když bude potřeba; neboť jsem ráda s každým v pokoji, a myslím si, že by bylo na světě nejkrásněji, kdyby ve všech srdcích svornost a láska panovaly.“

„S vámi se nemohu příti,“ řekla Marie, Plavenské ruku tisknouc. „Duše vaše je čistá hladina jezerní, v kteréžto se jenom obloha nebes zrcadlí; dejž Bůh, aby tak zůstala, aby ji dech nešťastných předsudků nezkalil.“

„Nechme toho, Márinko!“ zvolala Plavenská prosebně a vstávala. „Pojďme raději do sálu. Tam se vyrazíte.“ — Ale Marie váhala. — „Tedy se projděme trochu po sadech,“ pobízela ji dále Márinka. „Zde je tak lahodno, vůkol taková vůně, že srdce okřeje.“

Marie vstala; cítila, že nemůže s Márinkou o věcech mluviti, kteréž jí prsa tísnily.

Šly mezi záhony sladkodechých květin. Na perutích večerního větru přilétaly k nim vábivé hudební zvuky ze sálu. V tom je potkal Plavenský. Jakýsi nepokoj hnal ho z hlučného davu besedníků za podivnou dívkou, kterouž posud pohřešoval.

„Ah dobře, že jsi tady, bratře!“ zaradovala se Márinka. „Pojď, promluv ty s Marií — já ji nedovedu potěšit, ona si stýská na jakousi hrdosť. Já se podívám zatím do sálu. Slíbilať jsem Jesenskému za to, že mě tak hezky provázel, celou polku. Přijďte ale brzo za mnou, sic —!“ Při tom zdvihla svůj růžový prstíček, zahrozila a zmizela v křovinách.

„Co je to? co se vám stalo?“ ptal se Plavenský starostlivě. „Co to mluví sestra o hrdosti?“

Ale Marie nemohla odpověděti. Nával nových pocitů přeplňoval srdce její.

„Proč jste odešla ze sálu? — prosím!“ pokračoval Plavenský po krátkém pomlčení a vzal ji za ruku.

„Píseň vaše mě vyhnala,“ řekla Marie tiše. „Ona zněla jako hořký posměch mé touze — a hořká bolesť osamělosti opanovala srdce mé.“

„Naše: Kde domov můj?“ divil se Plavenský.

„Ano vaše — všecko a všude jen vaše!“ odpovídala dívka s propukající vášní. „Všude a vždy jen Čechové — všecko jen mezi Čechy. My nejsme pro vás ani na světě!“

„Dovolte, Marie — to se trápíte klamnou domněnkou a nám činíte bolestnou křivdu,“ řekl Plavenský, uhýbaje se místo k sálu na cestu vedlejší. „My nezapomínáme na žádného — my žádným nepohrdneme; jakž by mohla takováto neřesť nalézti místa v srdcích, ježto se zapalují posvátným vlasteneckým plamenem? Myslíme-li na sebe, myslíme v jednom na všechny, ježto jedním jazykem k nám upoutáni jsouce, tímto samým darem božím těžiti a o své blahoslavenství pracovati mají; a jmenujem-li sebe, jmenujem také tím samým jmenem všechny ostatní, kteříž z jedné krve pocházejíce, řetězem jedněch příběhů k sobě se poutají. A jakž by nebyla Morava pro nás na světě? ta milá družka naše od nejstarších dob! Tento spanilý článek těla našeho — ta částka srdce našeho! Ne, ne, tomu nevěřte! Doslýcháme sice někdy podobných stesků z vaší bohaté Moravy, ale doslýcháme jich neprávě a bez viny. Jenom se jasně na všechny strany ohlídněte a shledáte, že mluvím pravdu.“

„Proč nás tedy nikde nejmenujete? Proč máte všude a ve všem jen: My Čechové! — jakoby nikde jinde nic dobrého a velkého vzniknouti nemohlo!“

„Prosím — všude jste jmenováni, kde se o vás a o vašich záležitostech zvláště jedná; kde se ale mluví o nás všech, jste i vy ve jmenu našem počteni. Či nechcete se k nám počítati? Chcete státi vedle nás, ježto přece svou celou bytostí dle svých nejhlavnějších a nejdražších známek k nám patříte? Chcete se raději rozdrobiti, nežli v jednu rodinu, v pevný celek slíti?“

„O to se nejedná. Myť víme také, co je prospěšné. Ale my chceme stejného s vámi práva, stejného místa v chrámě naší pospolné národnosti.“

„A kdož vám ho ujímá? — kdož vám ho ztenčuje? Toť záleží jenom na vás, abyste okolo oltářů našich stejného místa zaujali. Jen se okolo nich postavte, přineste v srdci důvěru a lásku, podejte nám ruce, a samo nebe zaplesá potom nad naším společným obětováním, nad naší společnou blažeností.“

„Dřív bychom ale — viďte? — museli roucha, jmena, tváře svoje odložiti, nežli bychom směli okolo těchto oltářů plesati? Ale ne, ne, to neučiníme!“

„Já vám nerozumím!“

„Vy byste chtěli, abychom přestali býti Moravany —“

„Ne, pro živý Bůh — Marie, to nemyslete! Jakáž by to byla zpozdilosť! jaká nespravedlivost! Jakž bychom mohli od někoho žádati, aby se něčeho odřekl, co sami na sobě za největší okrasu považujeme a jako nejdražší poklad chováme? Ne, ne! Zůstaňte, čím jste; ale jen budiž roucho vaše sváteční, jmeno zvučné, jakož otcův bývalo, tváře veselé a v srdci panuj důvěra. Sezvete krajany své do chrámu naší národnosti k bohumilé oběti — my je uvítáme radostně. Sezvete je co věrné syny a dcery Moravy, u nás naleznete vždycky bratry a sestry své. Tomu se ale nesmíte diviti, že my zvouce krajany svoje k oltářům vlasti, „Čechové!“ na ně voláme; že s nimi o českých památkách, o českých záležitostech mluvíme —“

„Vy můžete mluviti o moravských, můžete na sebe: „Moravané!“ volati — chcete bezpochyby říci? O, však já rozumím! Ale což není v pokladu lásky vaší k lidu pobratřenému žádného slova, kteréž by nás všechny vespolek pojmenovalo? Není tam hlasu, při kterémž by nikdo bolestnou odtrženost neucítil? při kterémž by nikdo na hrdosť a chladnosť naříkati nemusel?“

„Ale milá Marie! což pak záleží na slově?“

„O mnoho — mnoho! Raněného, nesnázemi sevřeného, truchlícího srdce dotkne se každé slovo jako žhavá jiskra.“

„No, myslíte-li, — tedy jsme všickni Čechoslované; ale mně nenapadne jak živo, abych k lidu našemu takto promluvil, jakož nikdy vaše krajany tak nepozdravím, pakli mě jednou šťastná příhoda mezi ně přivede.“

„A proč?“

„To slovo je tuze dělané. Srdce mi zůstane při něm chladné. V něm neleží žádné zpomínky. Když ale řeknu: Čech anebo Moravan — tuť poskočí přede mnou zlatá řada minulých dnů, ňádra se mi rozehřejí a s blahou nadějí hledím do budoucnosti.“

Marie neodpovídala; oba kráčeli nějakou chvíli vedle sebe mlčky; ale duše jejich mluvily.

„Nebyl jste ještě nikdy v naší krásné Moravě?“ ptala se posléz Marie sladkým hlasem.

„Nebyl — a teď ani nevím, mám-li si to přát. Jáť bych zaplakal žalostí, kdyby mě tak nedůvěrně uvítala, jako nejkrásnější její dcera.“ Hlas jeho se poněkud třásl a ruka jeho tiskla jemně ruku její.

„O přijďte, přijďte!“ zvolala Marie živě, a bezděky ruku jeho pozvednuvši, přiložila ji nevinně k srdci svému. „Naše Morava je ráj, a v srdcích našich pučí láska stobarevným květem.“

„O kdož by mohl o něčem pochybovati, co vaše ústa slibují!“ odpovídal Plavenský v stejném zanícení — a pravice ovinula se okolo útlého tílka něžné dívky. „Přijdu — a doufám, že tam ráj svůj naleznu.“

Oba opět utichli a stáli tu dlouho v blaženém mlčení. Duše jejich si rozuměly, ač byla ústa ještě nedávno odporný hovor vedla.