Malé příběhy starého pána/Po premiéře
| Malé příběhy starého pána František Bořek-Dohalský | ||
| Děti | Po premiéře | Poslední den v roce |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Po premiéře |
| Autor: | František Bořek-Dohalský |
| Zdroj: | BOŘEK-DOHALSKÝ, František. Malé příběhy starého pána. Praha: Fr. Borový, 1941 Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | Praha: Fr. Borový, 1941 |
| Licence: |  PD old 70 |
Ještě jednou musila před oponu.
Nechápala, co se lidem na té hře líbilo, bylo to přece strašlivě nudné a přímo hloupé, takže se až divila, jak je možno něco takového hrát. Ale pravděpodobně už asi nikdy neporozumí tomu tajemství, jak se stává, že věc, která je dobrá v každém ohledu – propadá a nějaké takové docela prostřední „divadélko“ – jak říkávala – najednou má nečekaný úspěch… V tom zatraceném divadle se nikdo nevyzná a nikdo nikdy neporozumí jeho propastným a osudovým nebezpečím a – jeho kouzlu. Je to opravdu začarovaná zahrada; kdo do ní vstoupí, je ztracen na celý život… Ať chce nebo nechce…
Tak to aspoň cítila ona a denně znovu poznávala… Propadla tomu obludnému mámení a nedovedla si představit život bez té spousty zlosti i strastí, ale ani bez chvil uspokojení a štěstí, které v něm prožívala… A pro ty třeba řídké chvíle byla ochotna zapomenout a skutečně také zapomínala na všechno ostatní, co bylo vším možným, jen ne povzbuzujícím a radostným dojmem… Byla herečka a žila jen když hrála… Špatně nebo dobře, na tom tak příliš nezáleželo, ale hrát musila, poněvadž jinak nežila… Byla by hrála nejraději všechny úlohy sama, kdyby to bylo možné… A hrála-li dobře a v dobrém kuse – pak byla opravdu šťastna… Neboť to věděla vždycky přesně, „byla-li dobrá“. Mohla se mýlit v posouzení hry, v níž hrála, nemohla se však mýlit v tom, jak v ní hrála… Hrála-li v slabé hře a ještě k tomu ne tak, aby byla sama sebou spokojena – pak byla ve svém nitru opravdu nešťastná, třeba měla úspěch – jako dnes… Šla už desetkrát před oponu a neměla z toho té nejmenší radosti… Byl to špatný večer, neradostný…
Byla ráda, když už ji nechali s pokojem a mohla začít s odličováním. Květiny, které dnes dostala – premiérové květiny – naplňovaly vůní šatnu, kde obyčejně pudr a líčidlo činily vzduch těžce dýchatelným… Nebylo jich mnoho, ale byly zde, tyto němé nebo zdánlivě němé projevy přátelského zájmu. Přátelský zájem… Usmála se té představě o přátelství, které posílalo tyto květiny… Věděla, co znamenají, a rozuměla jich slovům… Dokud je mladá a hezká, budou vždycky znamenat jen jedno… Až zestárne a bude slavnou, pak buď nebude dostávat květin vůbec nebo oficielně jimi „bude zasypána“… Potom už mnohé z nich budou opravdu výrazem přátelství. Také to přijde a bude to krásné… Jistě… Netěšila se na to příliš, také se toho však nebála…
Ale i tak věděla, že mezi těmi dnešními je koš konvalinek, poslaný někým, který k ní chová city přátelství, jako by byla stará a slavná, a při tom ji miluje tak, jak se miluje mladá, třeba méně slavná žena. Večeřela s ním po této pro ni nepodařené premiéře.
Seděli skoro sami v malé útulné restauraci… Věděl, že není spokojena, ale přes to bylo nutno o tomto večeru mluvit. To věděl také… Nespěchal s tím, jen tak mimochodem prohodil několik odmítavých slov o kuse samém a dodal pak závěrem:
„Kdybys nebyla tak dobře hrála, nevím, jak by to bylo dopadlo…“
Nevěřila tak docela v upřímnost toho, co řekl, ale udělal jí radost a její nálada se zlepšila. Nebude-li se pouštět do přílišných podrobností, bude dokonce ochotna věřit, že vlastně opravdu nehrála špatně… A tak prozatím o tom nemluvili… Rozhovořili se o všem možném a pojednou zpozorovala, že jí vypráví příběh, který se sice odehrál před mnoha lety, ale který stejně dobře se mohl odehráti dnes nebo zase až po mnoha letech…
„Tehdy jsem žil v malém venkovském městě… Nemysli, že jsem tam byl nespokojen… Bylo to tam velmi krásné a jsem skoro přesvědčen, že těch několik let tam prožitých patří k nejspokojenějším mého života… Ovšem, že tam nebylo tolik možností vyžívat se kulturně, jak se říká… To není ale tak velké neštěstí, jak by se na první pohled zdálo… Svůj vnitřní život může žít každý i na venku… A docela intensivněji a soustředěněji než jinde… Mimo to ze zkušenosti vím, že často i v prostředí, kdy ony možnosti jsou skoro neomezené, nevyužíváme jich a nevyžíváme se o nic víc než na takovém venkovském městě, které není nikdy tak vzdáleno od většího střediska, aby toto bylo nedosažitelným… Jezdil jsem tehdy do sousedního města, kdykoli se zdálo, že musím doplnit nějakou mezeru, kterou jsem se zdál náhle pozorovat… Bylo to hlavně divadlo, které mne volalo a které mi ochotníci a kočující společnosti těžko mohli vynahradit. Byl jsem vždycky kritický divadelník. To neznamená, že bych u nás nebyl viděl docela dobré výkony. Mezi venkovskými herci lze často vidět docela vynikající jednotlivce, zato zřídka může uspokojit celkový obraz… Ale to je přirozené, nemůže to být jiné, poněvadž nedostává se všeho, čeho k tomu je zapotřebí. Nebo snad nedostávalo… Tehdy…“
„O kterém století to mluvíš?“ ptala se už v docela dobré náladě, neboť jakmile se dotkl divadla, probudil její zájem.
„Nebuď všetečná a poslouchej bez přerušování… A nedívej se na mne tak, jak bych chtěl, aby ses dívala vždycky, protože nebudu moci souvisle vyprávět a zapomenu co jsem vlastně chtěl říci…“
Zasmála se vesele, po prvé za celý večer…
„A tak jsem tedy jezdil za divadlem… Mohu říci, že jsem zameškal málo premiér, které něco slibovaly, a propásl zřídka hosta, od něhož bylo lze čekat výkon mimořádný… Někdy jsem byl něčím zklamán, občas jsem se dokonce zlobil a zaklínal, že už nepojedu, ale na to jsem na všechno záhy zapomněl a jezdil dál. Jistě také proto, že jsem během času stal se tak trochu přespolním členem umělecké společnosti tamější, kterou jsem s velkou oblibou vyhledával a již jsem si oblíbil tak, že delší přestávka mezi dvěma zájezdy vyvolávala ve mně nedočkavý stesk a neklidný zmatek. Připomínám, že to byla společnost mužská… Stávalo se velmi zřídka a docela výjimečně, že mezi nás zabloudila žena… Ale stávalo se to přec…
Proto nebylo nijak nápadné, že po jedné premiéře, jíž se zúčastnil známý pražský autor, který si přijel pro oslavný potlesk dokonce se svou ženou, zpestřila se naše čistě pánská schůzka přítomností dam. Byl to rozkošný večer, jako všechny, které jsem tam prožil… Snad byl i náladovější než jindy právě proto, že náš obvyklý kruh se rozšířil a přítomnost známého literáta k tomu přispěla… Za ním přišli také skoro všichni, kteří v jeho hře hráli… Jeden za druhým se trousil, podle toho, jak rychle se mohli odlíčit, až je propustilo obecenstvo…“
Poslouchala poslední slova skoro zasněně… Jak dobře znala ty chvíle, kdy unavená, vyčerpaná, toužící po tom, aby užuž mohla odejít, vždy znovu musí před oponu na rozkaz tleskajících rukou tam dole v řadách sedadel i nahoře na galeriích. A přes únavu, hlad a vyčerpanost byla by chodila vždy znovu opájet se tím kadidlem, které bylo pro ni štěstím a životem.
„Zdálo se, že už nepřijde nikdo, obsadili jsme několik přistavených stolů a přicházeli jsme pomalu do proudu… Byl jsem trochu vzrušen, poněvadž se mi věc líbila a já ještě dnes nedovedu být v divadle jen nezúčastněným a střízlivým divákem. Cítil jsem, že jsem vlastně dosud v divadle při představení a třeba jsem se zúčastnil záhy velmi živé zábavy, seděl jsem v duchu před jevištěm, které jsem jasně viděl a s něhož ke mně zalétala mluvená slova… Jaksi mne to rozjařovalo a vzněcovalo, tento dvojitě žitý a na dvě části rozdělený úsek večera. Snad proto jsem ani hned nezpozoroval, že přišla ještě jedna mladá dáma, která hledala místo u stolu a našla je konečně vedle mne… Hrála toho večera docela malou úlohu, která ji ale držela do poslední chvíle na jevišti, ještě k tomu v historickém slavnostním hávu, jehož svléknutí vyžadovalo celou věčnost… Byla docela mladá, zřejmá začátečnice, půvabná a nadšená, chtivá všeho, co souviselo s divadlem, jedna z těch, které věří v jeho poslání a ve svůj talent…“
„Co se s ní stalo?“ přerušila ho zvědavě.
„Co by se s ní stalo, hraje divadlo dál, ne příliš dobře, ale také ne špatně, je šťastně provdána a má dvě děti… To vím jen z doslechu, neboť tehdy, onoho večera, viděl jsem ji po prvé a naposled… Já vím, že bys chtěla znát její jméno. Snad je jednou řeknu… Ostatně jméno nemá co dělat s tou mou malou vzpomínkou na dávno minulý a zapomenutý večer…
Zaujala mne znenáhla svou živostí a prostotou, bezprostřední upřímností a ostýchavou snahou dostat se k jádru všeho, co ji zajímalo a zaměstnávalo… Bylo vidět, že je nenápadně vytrvalá a houževnatá, že těžko lze ji přesvědčit o správnosti něčeho, co odmítala… Stejně ale byla zjevna její snaha nezdát se tvrdohlavou a příliš sebevědomou. Byl to takový rozkošný mladý člověk, nadšený, zmatený, výbojný, nesmělý, plný rozporů a velkých předsevzetí, který měl ještě tu přednost, že byl půvabnou ženou… Všechny tyto vlastnosti jsem postupně na ní objevoval a všemi jsem byl k ní přitahován, aniž bych to byl pozoroval… Pomalu jsem se začal odlučovat od celé ostatní společnosti, přestával jsem být její součástkou a přimykal jsem se stále víc k tomu mladému stvoření, které, zdá se, strhoval můj horký zájem a volal ji ke mně tak naléhavě, že neodolala jeho vábení… Naše slova narážela na sebe v překotném zálibném souhlasu, naše pohledy mluvily ještě zřetelněji než naše rty, naše ruce se setkávaly, aby zdánlivě zdůraznily něco, o čem jsme právě jeden druhého přesvědčovali… Zatím přesvědčovali jsme se oba každým dalším okamžikem jenom o tom, že hnáni jsme k sobě velkou vlnou okouzlení, které omamovalo oba současně… Ovšem, že jsme neviděli, jak průběhem večera stali jsme se terčem pozornosti ostatních a také to jsme přirozeně nepozorovali, že se znamenitě připozdilo a že mnozí se již s námi rozloučili, aniž bychom si toho byli povšimli…
Byla to ona, která se probudila z tohoto vytržení a počala se překotně chystat k odchodu. Povstal jsem současně a třeba tvrdila, že bydlí v bezprostředním sousedství a je zvyklá chodit bez doprovodu – vyšel jsem s ní do němého ticha ulice, která pomalu počala se zachvívat tušením úsvitu… Naše slova byla pojednou nesmírně hlasitá a zdálo se nám, že přímo hlaholí kolem nás… Ale nebylo času na dlouhá pozorování, neboť bydlela skutečně nedaleko… Stanuli jsme před domem… Díval jsem se na ni, jak odvrácena ode mne otvírá velkým domovním klíčem dveře a všiml jsem si úzkých mříží, kterými byly rozříznuty a jimiž bylo možno nahlédnouti do průjezdu… Vztáhl jsem po ní ruce… Obrátila se dříve, než jsem ji mohl obejmout, a beze slova mi ovinula svoje paže kolem krku… Líbali jsme se? Asi ano, nikdy jsem si to nemohl dobře uvědomit… Byl jsem v jakémsi stavu vzrušeného zmatku, který mi nedovoloval chápat, co se se mnou dělo… Vím, že jsem po chvíli stál na ulici sám a v zámku rachotil ten hrozitánský klíč… Díval jsem se asi hloupě na zavírané dveře a pojednou jsem uslyšel, jak prolamovanou mřížkou dávala mi ‚dobrou noc‘. Přitiskl jsem tvář na studené železo a zavolal jsem ji jménem. Přiblížila se s druhé strany dveří a její smějící se oči zasvítily do mých v bezprostřední blízkosti… Ostré hrany mříže zarývaly se mi do tváře, ale naše rty se přec mohly spojit v posledním polibku… Pro mne to byl první, který jsem si uvědomil.“
Skončil svoji historku a odmlčel se… Jen ale na několik vteřin a pokračoval vesele v zápětí:
„Vrátil jsem se k ostatním – byl jsem vzdálen sotva několik minut — Nikdo mne nečekal —… Všichni byli ochotní prohlásit mne za osla, když jsem se objevil. Nebránil jsem se a smál se s nimi, ale věděl jsem určitě, že my dva, kteří jsme svoji touhu ohraničili chladem mřížových prutů – prožili jsme jistě jednu z nejrozkošnějších událostí našeho života…“
Zapomněla úplně na nepříjemný dojem, který si přinesla z divadla a smála se šťastným smíchem, jako někdo, komu se přihodilo nečekaně něco radostného…
A když při odchodu z místnosti, která se zatím úplně vyprázdnila, pomáhal jí do kabátu, obrátila k němu svůj rozjasněný obličej a chtěla mu říci, že to byl krásný večer.
Nemohla, poněvadž jeho rty zdusily její slova.
Nebránila se.