Malé příběhy starého pána/Děti
| Malé příběhy starého pána František Bořek-Dohalský | ||
| Večerní mámení | Děti | Po premiéře |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Děti |
| Autor: | František Bořek-Dohalský |
| Zdroj: | BOŘEK-DOHALSKÝ, František. Malé příběhy starého pána. Praha: Fr. Borový, 1941 Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | Praha: Fr. Borový, 1941 |
| Licence: |  PD old 70 |
Seběhly se kolem ní a zasypaly ji projevy své přízně. Bylo vidět, jak si získala jejich malá, vděčná srdce a jak jim rozumí. A jak dovede s nimi zacházet… Nenutila se do toho protivného a docela falešného tónu, který má dospělého člověka přibližovat dětskému chápání a který není ničím jiným než umělým pitvořením a skreslováním dětského způsobu myšlení a usuzování. Zůstávala dospělou mezi nedospělými, hrála s nimi jejich dětské hry, aniž se snažila dělat dojem dítěte a mluvila s nimi vážně a rozumně, zodpovídajíc nesčetné jich otázky stejně vážným a rozumným způsobem, přivádějíc je tak nenápadně k logickému uvažování a upoutávajíc jich těkavý zájem i mezi hravou roztříštěností aspoň na několik okamžiků k rozumové činnosti… Nalezla správný vztah a dovedla zachovávat k nim přirozený postoj, který jim byl blízký, protože stejně přirozený byl jich vztah k ní a k celému světu… Měla vyložené vlastnosti rozené matky a bytostného, nenaučeného vychovatelství…
Šel za tím celým průvodem rozdováděného mládí a pohlížel za nimi, jak berou útokem lesní stráň, která, vysušena letním sluncem, byla hladká a těžce schůdná pro překotné kroky jich necvičených nohou. Zastavil se pod tím chvatem a shonem, pohlížeje vzhůru za dětmi a za ní, která stanula nahoře mezi tím pohyblivým a věčně neklidným vzruchem různobarevných dětských hlav a očí, sama rozzářena pohybem a sálavým jasem letního rána.
„Pojď za námi… Že se sem nedostaneš, táto dlouháne?“ volalo na něho několik hlasů jménem, které mu daly, poněvadž se jim zdál nesmírně velkým, daleko větším než všichni ostatní, kteří tvořili jich prostředí… Hotovil se pustit se za nimi…
„Ať vás to ani nenapadne,“ varovala se vší rozhodností.
A když přes to se jí zdálo, že se chce pokusit o výstup, seběhla rychle k němu a za ní se pustila celá smečka hlučících dětí.
„Proč jste mne připravila o možnost zaimponovat vašemu dvořanstvu?“ ptal se, uhýbaje řítící se lavině dětských těl…
„Víte přec, že se nesmíte ještě příliš namáhat…“
Zavěsila se do něho…
„A teď, děti, chvíli klidně kupředu…“
Jako by porozuměly – a ony skutečně porozuměly –, že jejich velká přítelkyně chce z jakéhosi jim neznámého důvodu býti na okamžik ušetřena jich vířivého kolotání, rozptýlily se kolem v nepříliš vzdáleném okruhu, aby mohly kdykoli být zase ihned v bezprostřední její blízkosti.
„Jak dlouho mně budete ještě připomínat moji invaliditu?“
„Dokud nepominou následky vaší těžké nemoci…“
„Za které jste mne ani jednou nenavštívila… Byla byste mne nechala málem umřít…“
Tak tady to bylo zase. Měl pravdu, nemohla mu odporovat.
Onemocněl skoro beznadějně, věděla o tom… A také o tom věděla nebo skoro věděla, že by mu způsobila radost, kdyby k němu přišla… Ale buď, že si to neuvědomovala tak docela, či že s počátku nepovažovala jeho chorobu za vážnou – nešla k němu. A on na ni čekal, právě na ni, denně doufal v její příchod… A vždycky marně…
Občas jí to připomenul, ne příliš vážně, skoro v žertu a jakoby mimochodem… Někdy se bránila a vysvětlovala. Dnes dala přednost tomu, že se do něho zavěsila a pohrozila:
„Nevyčítat, sic budu litovat, že jsem vám prozradila, kde ztrávím léto!“
Bylo to opravdu tak, že mu jmenovala místo svého letního pobytu, kde chtěla být, jak měla v obyčeji, aspoň nějakou dobu úplně sama. Nezatajila je před ním, ačkoli věděla, že zcela jistě se rozjede za ní. Přijel skoro zároveň s ní a snaže se jí nepřekážet a nevnucovat, byl jí stále nablízku, až ostatní hosté se domnívali, že patří k sobě… Zapomněl hned na svoji obvyklou výčitku a zachytl se jejích slov:
„Opravdu, často se sám sebe marně ptám, co vás k tomu pohnulo a bojím se přiznat, že to byl soucit s mou zbědovaností?“
„To jistě ne… Aspoň jsem na to nemyslila a ani jsem si tu vaši pomyslnou zbědovanost neuvědomovala… Snad v podvědomí jsem pociťovala touhu vám nějak pomoci a udělat vám radost, když jsem předtím třeba neúmyslně…“
Zarazila, poněvadž málem by se byla dostala znovu k výčitce, jíž se před chvílí vyhnula. Nevšiml si toho, protože jeho pozornost byla již upřena k této nové myšlence.
„Proč tedy?“ ptal se znovu…
„Povím vám to, ale teď ne… Pohleďte na ty nedočkavé dětské tváře, slíbila jsem jim, že s nimi půjdu nahoru k zřícenině. Pro vás by to bylo příliš… Počkejte zde na nás… Až se za hodinku vrátíme, propustím pak svůj uspokojený průvod a odpovím vám na všecko, nač se mne zeptáte.“
Nečekala na jeho souhlas, který předpokládala právem a s navyklou samozřejmostí, zavolala děti a vzdalovala se s nimi, obklopena jich smíchem a hlaholem.
Osaměl a pohlížel za ní, jak jistě a pevně vystupovala po příkré, kamenité cestě, plné výmolů a naplavených větví, docela neschůdné pro jeho dosud zjihlé svalstvo. Byla pro něho zosobněním silného, pružného mládí, které se rychle vzdalovalo, aby se zase vrátilo a dořešilo cosi, co mezi nimi bylo dosud nedořešeno… Zamyslil se nad tím podivným problémem svého vztahu k ní či lépe řečeno jejího vztahu k němu.
Pokud se týkalo jeho, bylo to vše velmi jednoduché. Patřil bezvýhradně k ní, o tom neměl těch nejmenších pochybností… Bylo to silné a hluboké zaujetí, které jednoho dne se mu stalo zřejmým a málem ho poděsilo svou osudovostí. Nebyl na takové city zvyklý, jeho vztah k ženám byl dosud příjemnou, často zábavnou a veselou, někdy trochu sentimentální, jindy výhradně tělesnou záležitostí, kratšího nebo delšího trvání, bez zvláštních otřesů a příliš silných dojmů. Vystačil s tím až do zralosti svých mužných let, kdy pojednou vyvstal mu tento problém jeho vztahu k mnohem mladší ženě, s tušenými obrysy docela jiného rázu, než byly veškeré dosavadní jeho zážitky v tomto směru. Cítil instinktivně, že mu hrozí nebezpečí, poněvadž se zdálo, že jeho omámení je jednostranné a nenachází odezvy. Byla plna sympatie, kdykoli ochotna k projevu náklonnosti a jistého druhu přátelské něhy – snad by se dokonce příliš nebránila ani malému dobrodružství s ním, takovému k ničemu nezavazujícímu, přechodnému zablouznění si, ale určitě nepomýšlela na něco tak živelně bytostného, jako prožíval a snažil se tlumit on. Neboť to bylo jeho snahou od první chvíle, co pocítil přerodný otřes svého nitra a od okamžiku poznání marnosti své touhy, – nedovolovat, aby to, co v něm zapustilo pevně kořeny, se rozrostlo a vybujelo do rozměrů takové šíře, již by nebylo pak možno řídit a ovládat. Snažil se vší silou své vůle i záměrným přehlížením a podceňováním toho, co jím zmítalo, přenášet se přes hrozící nebezpečí zrození bolesti. Nechtěl-li poznat bolest i smutek odříkání, nesměl připustit možnosti, které by je musily vyvolat v život.
Nebylo to lehké a nebylo to veselé udržovat rovnováhu nitra a mít srdce stále jako sevřené objetím prstů, nedovolujícím svobodný a nespoutaný projev vzkypělé, žhavé lidské krve… Bál se té bolesti a toho smutku, jehož příští tušil, chtěl se mu vyhnout, co nejvíce ho oddálit ze zbabělosti a ze slabosti a také snad i z jiného skoro nepřiznávaného důvodu.
Někde na dně jeho vědomí hořel a matně probleskoval nepatrný plamének naděje, ke které se sice nepřiznával, ale který ho přec nutil slabě věřit, že možná přec jednou nadejde i pro něho chvíle naplnění a zhmotnění jeho dlouhého snu. Byla to nejistota, ale v jeho případě spasná a plná možností v budoucnosti… Nebylo lepšího východiska než utéci se do tajů nejistoty příštích dnů a nevyvolávat situaci, která by ji nutila k určitému rozhodnutí, jež by v nejlepším případě musilo být jen uhýbavé a působilo jí rozpaky a nesnáze. Neboť tolik věděl a poznával zřejmě, že nechtěla se zbavit jeho blízkosti a netoužila po tom, aby odňal jí žhavost svého zájmu, třeba jej nechtěla či nemohla sdílet s ním.
Bylo nutno dopřát jí času, aby poznala, neklamně se přesvědčila o bezpečném štěstí, které jí může dát a které na ni čeká jen u něho. Nevěděla to dosud, nikdo jí to nemohl říci, neboť nikomu by nebyla uvěřila… Musila k tomu poznání dojít sama, bez jakéhokoli usilování a přemlouvání a bez jeho vlastního přičinění. Nebylo to lehké čekat, ale byla to jediná možnost, jak se dočkat splnění toho, co pro okamžik – a to bylo naprosto jisté – bylo nesplnitelné…
Z toho důvodu vracel se sám, nevyčkávaje jejího příchodu.
Když přivedla unavenou dětskou kavalkádu zpět, omluvil se, že nenadálá nevolnost, která ho ještě občas přepadala, donutila ho k předčasnému návratu. Pohlížela mu chvíli upřeně do obličeje, který nejevil žádnou známku churavosti a zeptala se pak přímo:
„Hněváte se na mne?“
„Ani zdání!“ řekl rychle a naprosto přesvědčivě.
„Jistě? Můžete se zadušovat?“ ptala se už ve smíchu.
„Na mou duši,“ odpověděl stejným způsobem.
„To je dobře!“ řekla s uspokojením.
A počala mluvit o dětech.