Malé příběhy starého pána/Monolog
| Malé příběhy starého pána František Bořek-Dohalský | ||
| Lež modroooká | Monolog | Večerní mámení |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Monolog |
| Autor: | František Bořek-Dohalský |
| Zdroj: | BOŘEK-DOHALSKÝ, František. Malé příběhy starého pána. Praha: Fr. Borový, 1941 Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | Praha: Fr. Borový, 1941 |
| Licence: |  PD old 70 |
Několik dnů přemýšlel, uvažoval a hlavně váhal, ale konečně se rozhodl nebo se tak aspoň domníval. Nemělo to opravdu smyslu a nestálo to za to věčné trápení a sužování, které ostatně neslušelo dospělému člověku a bylo nedůstojno jeho tu a tam se objevujících šedin. Kdyby komukoli ze svých přátel se byl svěřil, jistě by se u žádného z nich nebyl setkal s porozuměním. Ti pozorní a ohleduplní by pokrčili rameny – v rozpacích, ti bezohlední by se mu s chutí a bez rozpaků vysmáli… Uznával, že je to správné a že je pravděpodobně jaksi vyšinutý a nezdravě cítící… Byl ochoten dokonce prohlásit se za abnormálního člověka, neovládaného rozumem a vlastní vůlí, podléhajícího bezmocně silnému, cizímu vlivu, kterému se dlouho nemohl a nechtěl bránit a kterému se konečně vzepřel v pevném odhodlání rozhodnut, zbavit se ho a uniknout mu… Toho dne, kdy se tak stalo, se mu zdálo, že vyšel z domu docela jiný člověk než ten, který před tím do něho vstoupil, že to už není on, včerejší bezmocný a bezbranný předmět v bílých, štíhlých prstech, patřících bezcitné ruce, o níž se jednou domníval, že stvořena je k tomu, aby byla dárkyní štěstí…
To už tedy minulo, nenávratně se ztratilo v propadlišti uplynulých dnů… Může už se vztyčenou hlavou procházet ulicemi, poněvadž zlomil to pokořující kouzlo, jež ho opřádalo po dlouhé měsíce a zbavovalo ho síly svobodného rozhodování a jednání… Hovořil a pronášel sám k sobě monolog sebevědomého člověka, který překonal dlouho trvající malátnou mdlobu a dovedl zaujmout postoj silného muže, jenž se už nemusí obávat ničeho zeslabujícího a zmateného…
Jak je to vlastně jednoduché, jak lehce se mu to podařilo, tak lehce, ba přímo hravě, že až žasl nad tím a nedovedl pochopit, proč tak pozdě, přímo trestuhodně pozdě, se k tomu odhodlal… Celý se jaksi vztýčil a napřímil a vykročil pružně ponořen do povzbuzujících slov své samomluvy…
Nebylo mu nikoho a ničeho zapotřebí… Nadýmal se svým vítězným rozhodnutím a hýřil v radostných a příjemných zážitcích přítomné chvíle… Pak se mu ale zazdálo, že někdo jde těsně po jeho boku, jako by s ním byl nerozlučně spojen a ten že prozatím skepticky a mlčky na něho pohlíží a v jeho pohledu že je trochu posměchu a stejná dávka pochybovačné nedůvěry…
A jakmile si jednou uvědomil jsoucnost toho svého společníka, nedovedl se ho už zbavit, nedovedl ho přehlédnout. Dokonce kroky zřetelně slyšel, jak se ozývaly po jeho boku, tiše sice a nevtíravě, přec však zřetelně dost, aby o nich věděl…
V rozmachu svého sebevědomého rozhodnutí pocítil touhu po pohybu a fysické činnosti, jako by i v tom směru se měla uplatnit nově nabytá svoboda jednání, které se mu dle jeho mínění až dosud nedostávalo… Rozehnal se v prudké touze jíti ostře kupředu, vystupovat, aby mohl překonávat odpor a překážky, na nichž by se osvědčila nově nabytá a uvolněná síla, jež nahradila dosavadní nerozhodnou a zasněnou malátnost. A také neuvědomělé přání a snaha uniknout tomu tichému společníku, jehož kroky ozývaly se po jeho boku, hnala ho do kopce, který se zdvíhal nad městem a zrcadlil se ve vodách pomalu tekoucí řeky, vroubené podrostem listnatého lesa, v jehož zeleni rudly a modraly se střechy obytných a půvabných vil. Ale kroky zněly stále jako slabá ozvěna jeho vlastních a tvořily dosud němý doprovod k jeho myšlenkám, které mluvily, o překot hovořily, aby přehlušily a zmařily možnost projevu toho stínu, který šel s ním a o kterém s jistotou předpokládal, že se pokusí zasáhnout rušivě do sebevědomého rozmachu jeho osvobozeného nitra.
Udýchán výstupem a zmožen poněkud námahou, octl se na vrcholu a zastavil se nad městem, které dosud miloval jen proto, že tam pod jednou z těch rudých či modrých střech ztělesněno žilo kouzlo, které ho omamovalo dlouhou dobu a které tvořilo podstatnou složku toho, k vůli čemu žil. Toho všeho se dnes, teď, snad už včera rázem zbavil, prolomil ten začarovaný kruh pout ho svírajících, protože nemohl, protože nechtěl tápat v nejistotách, žít v stálém neklidu, zda ještě či už může věřit tomu těkavému, někdy zřejmému, jindy pochybnému zájmu, který mu přinášela vstříc a kterého si tak docela jist nebyl nikdy. Nezrazovala, poněvadž nikdy nic neslibovala… Neztrácel ničeho tím, že se od ní odvracel, poněvadž nikdy mu ničeho nedávala… A přec…
Stín, který stál vedle něho, přestal být neslyšným a promluvil někde, byť prozatím jen hlubokým vzdechem, který jako by byl jeho vzdechem vlastním, vzešlým a zrodivším se v nitru, plném radostných dojmů z uvědomované volnosti a svobody. A ta jeho velká radost, rozrostlá a rozbujnělá, počala se pojednou jaksi tvářit rozpačitě a nejistě, jako by se obávala, že její trochu násilné zrození nebude míti dlouhého trvání a zhroutí se při poznání, že nebylo v ní dostatek upřímnosti, aby mohla zůstat při životě a z pouhého uměle vyvolaného dojmu přetavit se a zbytnět v životní skutečnost. Počal si uvědomovat, že vedle pocitu osvobození a volnosti vyrůstá v něm i cosi jiného, co dnes je sice ještě docela jen nepatrným náznakem, co však může být zítra opravdovým pocitem, který se již pozítří stane nesnesitelnou trýzní, stejně mučivou a zmalátňující, jako bylo překonané očarování… Byla to prázdnota srdce, která se mu pojednou počala jevit hrozivým přízrakem a která ho naplňovala úzkostnými předtuchami… Již dnes, již teď, v prvních chvílích svého úprku od ní, se mu zdálo, že nebude vědět, co si počít se svým prázdným nitrem, čím je zaplnit po té velké ztrátě vznětů, dojmů, radostí a smutků. Skoro zlostně mávl rukou a zatvářil se nakvašeně, když se mu zdálo, že slyší rozumářské úvahy svých přátel, že muž, vyzrálý a dospělý muž, má přec řadu jiných a vážnějších zájmů než jsou nějaké milostné vzněty a představy… Snad je to pravda, jak to říkají, snad mají také pravdu oni rozumoví a uvážliví… Snad je to slabost, že jemu a jistě také mnohým jiným nestačí ty vážnější zájmy, aby učinily život plným a krásným… Ať je to cokoli, ale jisto je, že tomu tak je, že jeho život bude prázdným, třeba byl zaplněn těmi nejvážnějšími úkoly, že bude neradostným a nudným, nebudou-li do něho zářit pohledy modrých očí a svítit úsměvy měkkých rtů… Je tomu tak a na tom nezmění docela nic chvíle, ve kterých byl ochoten uznávat, že je v něm cosi abnormálního, což ostatně teď, když znovu o celém problému přemýšlel, rozhodně popíral.
„Zářících očí a svítících úsměvů najdeš, kolik budeš chtít!“ promluvil po prvé jeho neviditelný průvodce, na kterého již skoro zapomněl. Ačkoliv byl překvapen tímto náhlým zásahem do svých úvah, neušlo mu, že zavanulo mu z této připomínky vstříc cosi jako náznak pochybovačné ironie. Se zlostným souhlasem reagoval…
Ano, pravda, to všechno dávno ví, pokoušel se již kolikrát najít takové oči a takové úsměvy, také je dokonce našel, chvíli se domníval – a vlastně ani to ne – jen se nutil domnívat se –, že je vyléčen a zachráněn a zatím skončilo vše fiaskem a nesmyslnou, směšnou kocovinou. A tak si musil uvědomit, že jedná se výhradně o jedny naprosto určité oči i úsměvy. Nenahraditelné a nepostradatelné… Nebylo proto jiné pomoci než zříci se jich a vzdálit se jich dosahu, vymknout se z okruhu, kde ho mohly zasáhnout a zranit…
Je to vůbec možné?
Jistě že ano, musí to být možné, ale zbaví se tím pusté prázdnoty, která již teď se hlásí k slovu a která bude tím větší, čím více vzroste vzdálenost od nynějšího jeho rozhodnutí? Ovšem, že lze zapomenout nebo aspoň nevzpomínat příliš často a příliš živě, ovšem, že lze resignovat a nemít přání, ale to vše znamená v nejlepším případě mrtvý klid, nehybnou šeď neukojených vznětů, rozmrzelou a nevrlou lhostejnost ke všemu, co zjasňuje a dodává mu oparu kouzelného mámení!
Ne, opravdu jeho radostné a rozhodné odhodlání povážlivě pozbývalo na vyhraněnosti a pevnosti… Zdálo se mu, že není úniku, že nezbaví se ničeho, leda, že zamění jedno trápení za druhé, horší prvého, poněvadž to bude on sám, jenž se bude trápit stejně hloupě a nesmyslně a nebude účasten ani těch řídkých hodin a dnů, kdy mohl být s ní a kdy vždy znovu rodila se naděje na příští možnosti…
„Co tedy dělat?“ ptal se zlostně sám sebe, současně však pocítil cosi jako strach, že uslyší odpověď druhého, které se sice obával, ale v níž současně doufal.
„Vrátit se!“ udeřilo mu v sluch s rozhodností, která rázem prudce osvětlila ostrým jasem celou situaci.
Všechno se nesmírně zjednodušilo a vyrovnalo, všechny úvahy, pocity, zmatky se kamsi propadly a rozplynuly před poznatkem, že není třeba ničeho vymýšlet, před ničím se schovávat a ničeho nového hledat. Není nic přirozenějšího než se – vrátit!
Zadíval se dolů k městu na zeleň stromů, pohyb řeky a nehybnost střech, ke kterým počal se vracet pomalým, stejnoměrným krokem rozhodnutého a odhodlaného člověka, jenž se s čímsi vyrovnal a s čímsi smířil, pokud je možno člověku vůbec se smiřovat a vyrovnávat… A jak tak sestupoval, trochu méně sebevědomě a méně výbojně než před tím stoupal vzhůru, zaposlouchal, zda uslyší hlas nebo kroky toho, kdo šel s ním a kdo před chvílí k němu promlouval.
Neslyšel ničeho, ani hlasu ani kroků.
Vracel se sám!