Malé příběhy starého pána/Lež modroooká

Malé příběhy starého pána František Bořek-Dohalský
Dva dopisy	Lež modroooká	Monolog

Údaje o textu
Titulek:	Lež modroooká
Autor:	František Bořek-Dohalský
Zdroj:	BOŘEK-DOHALSKÝ, František. Malé příběhy starého pána. Praha: Fr. Borový, 1941 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Seděl za volantem vozu trochu ztrnule a nehybně, poněvadž se bál pohnout, aby nezpůsobil nepohodlí té, jejíž hlava spočívala na jeho pravém rameni. Sjížděli s mírného zalesněného kopce v tichu letního nedělního dopoledne, do něhož z dálky zaléhaly hlasy kostelních zvonů, které prolínaly hustotu žhavého vzduchu jako těla živoucích tvorů, snažících se proniknout opravdovou hmotnou překážku. Kdesi pod nimi v rovině jen tušené a neviděné byla jistě vesnice, která je pozdravovala srdci svých zvonů a jež se ohlašovala i jinými projevy tím patrnějšími, čím více se blížili okraji lesa, kde asfaltová cesta se zatáčela v ostrém úhlu, unikajíc pojednou sevření stromů a stínu, který na ní ležel jako ztemnělá pokrývka na hladce vyleštěné desce stolu… Za ohybem cesty uzřeli první domky osady, ležící před nimi v líbezném údolí, zalité zářivým sluncem a celé obalené lehounkým závojem průsvitného, rozplývajícího se kouře, který vznášel se nad střechami domků a svítil, protínán slunečními paprsky, jako potrhaná pavučina prošívaná stříbrnými nitěmi… Pomalu a opatrně zastavoval vůz, aby zaskřípání brzdy neporušilo výmluvné ticho, které znělo nad celým krajem jako tlumené záchvěvy rozezvučené struny,

„Chtěl bych tě líbat – ještě – než se vrátíme mezi lidi…“

Vůz se zastavil na okraji cesty. Pozdvihla trochu hlavu a obrátila celý obličej vzhůru, vycházejíc tímto vláčným pohybem vstříc jeho rtům… Zdálo se, že vrůstá do jeho objetí a mizí v jeho sevření… Byl to on, který první přerušil mlčení… Zadíval se do jejích modrých, rozhořelých zraků a tázal se skoro naléhavě:

„Proč nejsi vždycky taková?“

Jako by tušila, že teď přijde něco nepříjemného, čemu by se chtěla uhnout, snažila se s obdivuhodnou duchapřítomností odvrátit nejbližší okamžik. Zasmála se trochu strojeně a kladouc mu dlaň na ústa řekla, pokoušejíc se žertovat:

„Každý den není neděle!“

Pomalým odklonem hlavy unikl její dlani a uvedl vůz do pohybu. A počal hovořit…

Nebyly to výčitky, aspoň ne zřejmé a obviňující… Nebyla to žárlivost, aspoň ne přiznávaná a projevovaná. Nebyla to obžaloba, aspoň ne taková, že by vyvolávala nebo vynucovala obhajobu. Aspoň na počátku hovoru ne. A přec to bylo všechno to dohromady a ještě mnohem víc, co mu diktovalo slova, jež promlouval mezi jízdou, nevášnivě, dávaje pozor na cestu, pohlížeje upřeně před sebe, jako by mluvil k někomu, kdo před ním a jeho vývody ustupuje… A také zpověď to byla, kterou svěřoval jí, zpovědníku spíše bezděčnému než dobrovolnému…

„Říká se, že člověk miluje jen jednou v životě,“ započal jaksi přemýšlivě… „Je to pravda a není to pravda… Přirozeně, že jsem již miloval několik žen, než jsem se setkal s tebou… A vždycky jsem byl přesvědčen, že to je konečné a trvalé citové zaujetí… To už tak patří k věci… A zrovna v době, kdy jsem se setkal s tebou, prožíval jsem velké citové vzrušení, o němž jsem byl přesvědčen, že mne učiní trvale šťastným… Byla jsi dítě, když jsem tě uviděl na jevišti jakéhosi dětského divadla… Vím přesně, jak jsi byla oblečená ve své úloze tanečnice, pro kterou jsi měla nesmírnou ladnost pohybu a milostnou líbeznost zjevu… Souměrná štíhlá krása tvých bosých nohou a nahých paží vryla se mi do paměti jednou provždy… Nikdy už jsem na tebe nezapomněl a asi jsem tě už tehdy miloval jako ženu, ačkoli jsi jí ještě dávno nebyla… Vídal jsem tě tu a tam, ale jaksi jsem tě nikdy příliš nepozoroval, poněvadž jsem pořád předpokládal, že jsi dítě… To tak někdy je člověk opředen jakousi utkvělou představou, která mu zabraňuje rozpoznávat jasně a zřetelně… Pak jsem tě jednou náhodou spatřil ve společnosti jakéhosi mladého muže, který tě hltal očima… A těmi jeho očima jsem pojednou uviděl, že jsi žena a rázem jsem si uvědomil dojem, kterým jsi mne omámila. Ale zase se nic neudálo, leda to, že od té chvíle žila jsi ve mně a šla jsi se mnou po všech často spletitých cestách mého života…

Seděla vzpřímena po jeho boku a naslouchala, pohlížejíc stejně jako on před sebe, jako by současně s ním dávala pozor na cestu, která teď probíhala vesnicí, za ní se ztrácela v nevysoké mladé zeleni modřínového podrostu, jenž se rýsoval na táhlém břehu návrší na druhé straně údolí.

„Po těch cestách jsi nechodil sám… Nikdy jsi se o mne nestaral…“

Neznělo to vyčítavě, ale nemohl přeslechnout slabý náznak výsměchu, který by jistě byl spatřil také v její tváři, kdyby byl do ní pohleděl.

„Vím a lituji, že jsem si hned tehdy dost nedůvěřoval a že jsem příliš uvažoval o tom, mohu-li věřit v možnost tvé náklonnosti… O takových věcech se nemá uvažovat a filosofovat, nýbrž jednat v souhlase se svou touhou… Máš pravdu… Nechodil jsem po těch cestách sám… Dokonce nebudu tvrdit, že jsem se ohlušoval záměrně a hledal zapomnění… Tak zlé a tak bolestné to nebylo… A bolestné to vlastně nebylo vůbec… Bylo to něco jiného… Taková živá a neodbytná myšlenka, která trčela v mém mozku a rozechvívala mé srdce, že kdesi jsi ty a že jediný smysl mého života je – být u tebe… Tohle vědomí mne neopouštělo nikdy, hlásilo se k životu vždycky, někdy s větší, někdy s menší důrazností… A někdy bylo tak silné a nesnesitelné, že mne přemáhalo a já musil za tebou… To byly ony chvíle, kdy jsem se třeba náhle za tebou rozjel, nebo ti psal, kdy jsem ti nepokrytě dával najevo svůj žhavý zájem a kdy tys mi nikdy nevěřila a jen se smála…“

„Dívala jsem se s počátku na tebe očima dítěte, které bylo od let zvyklé vidět v tobě dospělého člověka…“

Ohlédl se po ní krátkým pohledem a setkal se s jejím, jak se k němu současně obrátila.

„Tomu rozumím,“ přisvědčil živě, pohlížeje zase před sebe. „Nemohlo tomu být jinak – s počátku… Ale pak – pak jsi už všemu věřila, musila věřit, protože jsi to musila cítit, neboť tak pravdivě a tak přesvědčivě jsem tě miloval… A to už jsem pak byl opravdu sám, to už nebylo žádné jiné ženy v mém životě, třeba tam nebylo ani tebe. Od oné chvíle, kdy se mi zdálo, žes projevila o mne zájem jiný než dosud, kdy jsem se domníval, že rozpoznávám v tvém chování třeba jen někdy a přechodně odstín něhy ženy, ochotné se zamilovat – od té chvíle jsem se úplně ztratil v tobě…“

„A nevěřila jsem ti přec, protože jsem nikdy nevěděla, zda myslíš vážně to, co mi říkáš — — Mluvil jsi vždycky tak – nevážně…“

Opřela se o polštář sedadla v protilehlém rohu vozu a obrátila se celým tělem k němu.

„To bylo proto, že jsi ve své ješitnosti se bál dát najevo to, co opravdu cítíš, a mluvil vždycky tak, abys kdykoli mohl se vyhnout… Měl jsi vždycky pootevřená zadní vrátka, abys jimi vyklouzl, kdyby se ti nepovedlo mne získat… Vždycky jsi to tak dělal, naučil jsi mne považovat tvoje ucházení se o mne za zábavnou společenskou hru a pak jsi se divil, když jsem věřila víc ve hru než v opravdovost toho, co mluvíš…“

Snad měla pravdu, asi tomu tak bylo… Ale on měl pravdu také a hlavně v tom, co se jí právě chystal říci s větším důrazem než mluvil dosud, s důrazem, který nabyl ke konci řeči až vášnivého odstínu.

„Snad to bylo někdy takové, že jsem se vyhýbal pathetickému vyznání… Ale nezáleží tolik přec na slovech… A byla-li třeba moje slova taková, jak pravíš, celé moje chování usvědčovalo je z přetvářky, ostatně velmi nevinné…“

„Zvykla jsem příliš tvé přetvářce a ještě dnes…“

Brzda pronikavě zaskřípěla, jak prudce zarazil vůz, který vyjel zatím z osady a stoupal k lesu. Obrátil se k ní, jako by chtěl překotně zaútočit. Usmívala se mu do obličeje… Obrátil se znovu k volantu a rozjel se do kopce…

„Teď už zveličuješ, vždycky jsi tak zveličovala, ve všem. Ale tenkrát, tenkrát ne… Snad je to banální, jak se to událo, ale událo se to tak… V tomto voze, stejně jako dnes. Vezl jsem tě v noci ze společnosti domů. Bylas nesmírně unavena a tvoje hlava spočívala na mém rameni. Políbil jsem tě do vlasů s takovou přemírou něhy, jakou jsem před tím nikdy v sobě neobjevil… Přisunula jsi svůj obličej k mému a zadýchala jsi mi do tváře vůni svých pootevřených rtů. ‚Vždycky jsem tě měl rád a vždycky tě budu mít rád…‘ To jsem ti tenkrát řekl a ty víš, že to byla pravda… A věřila jsi mi, to mi dosvědčily tvoje rty, když jsem je líbal – jako dnes —“

„Jak si to všechno pamatuješ?“

Jistě to nemyslila zle ani posměšně, když vyslovila tuto krátkou větu… A přec přivodila výbuch, který hrozil již před chvílí. Znovu zastavil vůz, až se smykem přiblížil k příkopu.

„Proč jsi taková, proč se snažíš pokazit všechno hezké a vzít mi každou radost, již tu a tam mi dáš?“ vyrazilo z něj o překot, nezadržitelně a skoro divoce. „Nemáš trochu citu, jsi rozmarná, není v tobě špetka morálky, jsi sobecká a prolhaná…“

Stupňoval své výčitky a zvyšoval hlas až skoro křičel. Všechno, co se v něm nahromadilo za dlouhou dobu jejich styků, o čem nikdy nemluvil, co ho mučilo a ponižovalo, to teď nečekaně a náhle mu bralo až dech, jak se řítilo a padalo na její hlavu… Byl nespravedlivý, příkrý a neurvalý, nesnesitelně překresloval, ale chtěl být takovým a nesnažil se být jiným. Vodopád jeho žalob a výčitek byl nevyčerpatelný a zdálo se, že nikdy nepřestane ve svém zběsilém rozběhu… A přec – stejně náhle jak počal, přerval divoký úprk svých neurovnaných vět a po krátkém zamlčení zeptal se skoro zoufale a krutě naléhavě:

„Řekni, proč, proč jsi taková?“

Dívala se na něho po celou dobu beze slova… A teď po jeho otázce se stejným klidem, aniž dala najevo, že by se chtěla hájit či ospravedlňovat, odpověděla bez dlouhého rozmýšlení:

„Jsem taková, protože nemohu být jiná…“

Bylo to tak jednoduché, co řekla. Odmlčela se na vteřinu, ve které mu bylo, jako by vystřízlivěl z ošklivého, divokého snu…

„Můžeš mne mít ještě rád?“ zeptala se bez rozpaků a bez koketerie.

„Bohužel,“ odpověděl bez váhání.

„Bohužel?“ ptala se znova a zdálo se, že otázka je úzkostlivě zabarvena.

Zadíval se do jejích očí… lež modrooká! Ta dvě slova kdysi kdesi slyšená nebo přečtená mu prolétla hlavou… Lež modrooká, krásná, nedokázatelná a proto snad neskutečná, lež, které konec konců zas uvěří, jež ho přitahuje a svádí, plná sladkosti, něhy a příslibů, jako moře, s nekonečnou hloubkou i věčnou změnou, nezměrná a neovládatelná lež, modrooká lež. —

„Ne, bohudíky,“ opravil svoji odpověď po její otázce.

Už nepromluvila a položila jako dříve svoji hlavu na jeho rameno.

Vůz se dal zvolna do pohybu, jako by nikdy nebyl zastavil.