Madagaskar (Světozor, XVII, č. 31)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zeměpis a národopis |
| Podtitulek: | Madagaskar |
| Autor: | Bedřich Katzer |
| Zdroj: | Světozor, ročník XVII., číslo 31. . S. 367–368. Ústav pro českou literaturu AV ČR |
| Vydáno: | V Praze, 27. července 1883 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Madagaskar (Světozor, XVII, č. 28) Madagaskar (Světozor, XVII, č. 30) Ottův slovník naučný/Madagaskar |
 Související články ve Wikipedii:Madagaskar |
|
Madagaskar. (Dokončení.)[red 1] Podotkli jsme již, že Malagasové jsou výmluvní řečníci. Vlastnost tu mají společnu s mnohými jinými národy, kteří teprve před nedlouhou dobou domohli se spisovného jazyka. Libují si v řečnění tak, že někdy ani není lze dostati od nich určitou a ráznou odpověď, a začasté také jen mluví, aniž by co podstatného řekli. V zásadu »čas jsou peníze« nemají víry, neboť ne dny, ale týdny a měsíce promrhají povídáním a řečněním, což jmenovitě se stává, když po smrti bohatého domorodce blízcí a dalecí příbuzní se sejdou, aby pod širým nebem porokovali o rozdělení pozůstalosti. — Se způsobem života kmenů malagaských jsou v těsném spojení stavba a zařízení domů jejich, pročež povšimnutí zasluhují. Přihlédneme toliko k příbytku Hovů, vládnoucího kmene madagaskarského, jenž vždy a všude domy své staví po délce směrem od severu k jihu, od čehož jakož i od jednotlivostí vnitřního zařízení ostatní kmenové se odchylují. Jak obyčejný dům Hovů v Imérině vypadá, znázorňuje poněkud následující půdorysný náčrtek :
1 1 1 jsou trámy podpírajíci střechu; 2 jest místo, kde dobytče bývá přivázáno; 3 jest kout pro drůbež; 4 jest místo, kde tluče se rýže; 5 jest posvátný kout, a 6 jest čestné místo pro hostí.
Chceme-li do domu vejíti, voláme »haody, haody« (asi tolik jako: dovolíte, bychom vešli?), posečkáme však ještě chvíli venku, aby domácí paní měla pokdy pro hosta nový koberec rozprostříti. Teprve když dostalo se nám pozvání »mandrosóa, tómpokoé«, t. j. přistup blíže, pane (paní), vstoupíme přes velmi vysoký práh do domu, jehož celý vnitřek jediným pohledem přehlédneme. Blízko dveří stojí veliký dřevěný hmoždíř s dřevěnou palicí k tlučení rýže a mělká mísa dřevěná k čistění zrn od plevele; naproti dveřím v koutě bývá ohrada pro drůbež, nebo nalézá se tam výklenek, v němž dole jako v irských chatách jsou prasata, nad nimi slepice. Vedle u stěny stojí kulovité hrnce na vodu přikryté proutěným pletivem. V posvátném koutě bývaly dříve vykonávány obřady modloslužebné; tamtéž jest postel, obyčejně vysoko nad podlahou umístěná, záslonami zavěšená. Ohniště jest blízko západní zdi. Domy nemají komínů, pročež kouř jen pomalu dveřmi, oknem a střechou odcházeje, na stropu i stěnách usazuje množství sazí. V lepších domech bývá od dolejší místnosti oddělena půda rovným stropem hlinou přikrytým, na němž pak ohniště bývá umístěno. Nářadí domácího nemají Hovové — kromě několika lžic, nádob, košíků a zřídka jedné skříně na sváteční šaty — skoro žádného. Od jednostejného směru domů odvozují Hovové také označení místa. Neříkají totiž, že věc leží ve skříni v pravo nebo v levo, nýbrž severně, jižně, západně nebo východně, ohniště není na levo, nýbrž severně ode dveří a p. Tolikéž souvisí s polohou domů označení hodin. Na př. 9 hodin ráno (asi) jest u nich mitatáo háratra t. j. vystupování slunce nad příčný trám střechy; poledne označují vystoupením slunce nad hřeben střechy; kolem 1 hodiny spoledne jest mitsídík’ ándro t. j. pokukování dne do vnitř (domu), ve dvě hodiny svítí slunce na místo, kde tluče se rýže, ve 3 na místo, kde bývá dobytče uvázáno, a čas mezi 4. a 5. hodinou sluje táfa-páka t. j. »doteknuto«, protože v čas ten paprsky sluneční dostihují vnitřku východní stěny domu.
K zvláštnostem Malagasů náleží, že polibek v evropském neb orientalském významu jim jest neznám. Jeho místo zastupuje u nich otírání nebo přimáčknutí nosu; ostatně i u nich projev vděčnosti, záležející ve přimačknutí nosu k štědré ruce cestovatele, pro tohoto zrovna není příjemným. Starý zvyk lízati nohy výše postavených vyhynul již dokonale; naproti tomu počínají si domorodci navykati líbání úst. Děti Malagasů se obřezávají; avšak obřezání nemá významu náboženského, jsouc spíše podmínkou pro dosažení hodnosti občanské, neboť na kom nebylo vykonáno, nemůže se státi ani vojínem, ani jakýmkoli úředníkem.
Podivuhodným mravem Malagasů jest uzavírání krevního bratrství, záležejícího v tom, že trochu krve obou účastníků pomísí se s jinými látkami, načež směsi té oběma dá se napiti. Každý z bratří krevních jest povinen pečovati o blaho druhého a zlé kletby svolávají se na hlavu toho, kdo závazku tomu nedostojí. Evropští cestovatelé, jako na př. Grandidier, uzavírali k vůli zabezpečení ochrany krevní bratrství s mocnými pohlaváry, při čemž však k připravení směsi nebyla vzata krev osob dotyčných, nýbrž volská. — K vyznačení poměrů rodinných mají Malagasové jen omezený počet slov, které následkem toho mají velmi široký význam. Na př. »ray«, otec, značí také nevlastního otce, strýce, ochránce a p. »rény«, matka, značí též nevlastní matku, tetu a t. d., následkem čehož arci není také zvláštních jmen pro sestřenice, synovce, již vesměs slují »zánaka« t. j. děti. Obdoby slova »rodiče« v malagaské řeči není; neboť složenina rai-aman-drény t. j. »otec a matka spolu« přísluší příznivcům obého pohlaví a jest čestným názvem užívaným od královny pro lid a od lidu pro královnu. Zemříti bez potomků označují Malagasové jako nejtruchlivější osud slovem «máti-máso« t. j. »mrtev, pokud oka se dotýče,« a protože poměrně veliký počet sňatků zůstává bezdětným, přijímají často manželé děti příbuzných za své. Pro tchána a tchýni mají jen jediné slovo »rafózana«, které však nejčastěji znamená tchýni, s níž býti za dobré jest Malagasům žádoucnějším, nežli žíti svorně s manželkou. Manžel a manželka taktéž jediným jménem »vady« se označují. Příbuzní a členové jedné rodiny obyčejně k sobě lnou velikou láskou, avšak manželství pokládáno bylo do nedávna jedině za smlouvu uzavřenou pro obapolné pohodlí. Teprve s křesťanstvím ujímá se slušný pojem o lásce manželské.
Na konec podáme ještě několik zajímavých ukázek z pověr Malagasů. Krokodilům, kteří v nesmírném počtu řeky a jezera madagaskarské obývají, připisují báječnou moc. Domorodci u jezera Itásy činí každým rokem ke krokodilům slavnostní provolání, v němž hrozí, že smrť každého z nich pomstěna bude pohubením stejného počtu krokodilů. V jiných krajinách ostrova domnívají se, že krokodilové hlavně kameny se živí a jen za příčinou rozmanitosti ob čas po lidském a jiném mase se shánějí, a že okouzlení byvše vnadami vodních ptáků, s nimi vcházejí ve styk důvěrnější. K této domněnce patrně zavdala podnět podobnost krokodilích vajec k vejcím ptačím. Jinde věří, že duše pohlavárů po smrti přecházejí do krokodilů, jiných lidí pak do jiných zvířat a jmenovitě prý duše nepohřbených jsou k tomu odsouzeny, by potulovaly se s divokými kočkami, sovami a netopýry, nebo do nich přecházely. Proto kdo divokou kočku si drží, za čaroděje se pokládá. Největším a nejhojněji zastoupeným zvířetem madagaskarským jest bůvol, jenž následkem toho jest předmětem přemnohých pověr. U mnohých kmenů ostrova jest zabíjení bůvola výkonem, k němuž toliko pohlaváři jsou oprávněni, a také u Hovů zachoval se obyčej, že o »fandróaně« čili novoroční slavnosti všecek dobytek, jenž zabíjeti se má, sežene se na dvůr královského paláce, aby vládkyně mu žehnala. Po té zabije se bezvadné zvíře, z něhož nejlepší kus královně se podává, po čemž teprve majitelé ostatní dobytek smějí odvésti a zabíjeti. — Také k rostlinám vztahují se rozmanité pověry. Na př. o stromě vezdy zeleném »zahána« (Bignonia articulata) domnívají se, že kdo na pozemcích svých jej sází, časnou nebo náhlou smrtí sejde. — Pověra o šťastných a nešťastných dnech, rozmanité ordalie a p. zachovaly se dosud po všem ostrově. Ztratí-li dítě nějaký z prvních zubů, házejí jej přes dům; bolení zubů připisují malému červíku, jenž v nich prý hlodá, pročež označují je »maráry ólitra« t. j. trpěti červem. Ve mnohých krajinách vládne mrav, že kdo jinému něco k jídlu podá, nejprve sám z toho okusí, aby onen nebál se otrávení. Někteří kmenové, jako Bárové, žijí v stálém strachu před nějakým nepřítelem, tak sice, že nikdy doma se nemyjí, nýbrž vždy venku a pak jednu stranu obličeje po druhé, aby aspoň jedním okem mohli se rozhlížeti a jednu ruku k obraně měli volnu. Mnohé pověry jsou omezeny na určité okrsky. Na př. do některých vesnic nesmí vejíti jediný muž s břemenem; každou věc musejí nositi aspoň dva lidi. Hrnce k vaření nesmí se použiti k nabírání vody, jinak prý přijde déšť. Sákalávové bojí se tak velice smrti, že kdykoli někdo ve vsi umře, celá ves se odstěhuje na jiné místo. Následkem toho jest celý kmen stále na útěku před smrtí. Umře-li někdo u Sihánaků, musí o pohřbu někdo nositi za mrtvolou mísu s hořícím lejnem kravským, aby prý nebožtík si mohl rozdělati oheň, kdyby mu bylo zima.
Krátký výtah podaný v tomto a v prvním článku[red 1] z nejlepší knihy o Madagaskaru, kterou r. 1880 vydal James Sibree, končíme vlastními jeho slovy: »Madagaskar jde vstříc veliké budoucnosti; významem svého obchodu, nevyčerpatelnou svou úrodností a duševními schopnostmi svého lidu dodělá se jednou důležitého a čestného místa mezi kulturními státy budoucnosti.« Ktzr.