Madagaskar (Světozor, XVII, č. 30)

Údaje o textu
Titulek:	Zeměpis a národopis
Podtitulek:	Madagaskar
Autor:	Bedřich Katzer
Zdroj:	Světozor, ročník XVII., číslo 30. . S. 355–356. Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	V Praze, 20. července 1883
Licence:	PD old 70
Související:	Madagaskar (Světozor, XVII, č. 28), Madagaskar (Světozor, XVII, č. 31), Ottův slovník naučný/Madagaskar
Související články ve Wikipedii: Madagaskar

Madagaskar. (Doplněk k článečku v čísle 28. t. r.) Jako květena a zvířena madagaskarská, tak i obyvatelstvo tamější nezdá se býti původu afrického, nýbrž prozrazuje mnohem větší příbuznost s národy malajskými, pročež také nyní od ethnologů skoro všeobecně za západní větev rozšířeného kmene malajského se pokládá. Příbuznost malajsko-polyneská jeví se u Malagasů, jak obyvatelé madagaskarští se zovou, hlavně v řeči; podotknouti však dlužno, že dosavadní ethnologické známosti jsou kusé, protože čerpány jsou ponejvíce z pozorování obyvatel východního pobřeží, kteří následkem sloučení se s cizými živly mnoho původního rázu svého ztratili. Nejvíc asi pomísili se s Evropany a Araby, kteřížto snad už před 1200 lety na Madagaskaru se usadili; neboť v kmenu Záfiramaniů t. j. potomků Ramaniových (záfi = potomek, též vnuk) udržela se pověst, že kamennou sochu slona, dosud v Ambóhisarech, vsi na vých. pobřeží, přechovávanou, přivezl s sebou z Imáky (Mekky?) Ramania, strýc prý Mohamedův. Možno, že pověst ta v podstatě zakládá se na pravdě, protože také několik starých písemných památek arabských k ní se odnáší. Vliv Arabů na východním pobřeží, před stoletími mocný, nyní již docela ochabnul, za to kvete tím víc na pobřeží západním a severním. Obyvatelstvo těchto končin Madagaskaru zahrnuje se pod neurčitým názvem Sákalávů a ukazuje tři cizí živly. Na prvním místě stojí právě Arabové, kteří ode dávna s ostrovem ve spojení jsouce dílem tam se usadili, straníce se však bližších styků s domorodci. Jen pořídku vcházejí ve sňatky se Sákalávkami, na př. je-li nevěsta velmi bohata, nebo pochází-li ze zvláště vážené rodiny. Druhý cizí živel jest indický, jmenovitě v městech bombajskými kupci tak hojně zastoupený, že ve všem životě jeví se indický ráz. Některá města docela vypadají jako arabská nebo hindostanská, což způsobeno jest hlavně tou okolností, že Indové, i Arabové, kterým Malagasové říkají »Saláma«, jsou mohamedánského náboženství. Třetí cizí živel jest africký, uvedený na ostrov po přednosti Araby, kteří v dřívějších dobách ročně několik set otroků z pevniny na Madagaskar zavezli. Nyní děje se tak méně. Nejlépe před pomíšením s nemalagaskou krví zachovali se kmenové ve vnitru ostrova, mezi nimiž nade všechny vynikají Hovové, obyvatelé provincie Imériny, kteří v první polovici našeho století podrobili si mnohé kmeny ve střední a východní části Madagaskaru. V bojích těch byly ženy a děti podmaněných kmenů dopravovány do Imériny, pročež lid tamnější jest rozmanitějšího rázu nežli v krajištích jiných. Avšak vlastní kmen Hovů udržel se přes to velmi čist, protože sňatky uzavírá jen mezi sebou. I pro dluhy, nebo z jiných příčin v otroctví uvrženi Hovové nikdy nemísí se s otroky jinými, válečnými zajatci. — Přehlédnou-li se jednotliví čelní kmenové Malagasů, napadne především veliká rozmanitost v barvě pleti a v jiných vnějších znacích jejich. Pleť se mění ve všech stupních mezi olivovou barvou Jihoevropanů a úplnou černí, vlas jest černý, buď dlouhý hladký, nebo krátký a kudrnatý, ale nijak nesouvisí s barvou pleti. Jednotlivci bledých lící mívají také krátké, vlnité vlasy a naopak temní Sákalávové mohou si z vlasu uplésti vrkoče. Obličej jeví typus někdy evropejský, častěji malajský s vyvstalými kostmi lícními, pořídku africký. Pravý Malagasa s rozhodnou fysiognomií černošskou jest vzácností. Postavu mají všichni úměrnou, pohyby obratné a ladné; temní kmenové jsou pravidlem větší než obyvatelé pleti bledé. Zvláštní zmínky zasluhují Hovové, kteří pro pokročilou vzdělanost i politickou váhu svou stojí v čele Malagasů. V celém zjevu svém prozrazují znamenité vlohy; čelo mají vysoké, oči hnědé a jasné, jen výminečně jako u mongolského plemene trochu šikmo postavené. Pleti celkem jsou světlejší nežli ostatní obyvatelstvo madagaskarské. Zemiště jejich, Imérina, prostírá se po vnitřní vysočině v průměrné výši 4000 stop nad mořem, což má nemalý vliv na povahu obyvatel. Neboť podnebí jest chladnější, půda méně úrodná, vyžadující pečlivého zpracování, následkem čehož lid se stal otužilým a pilným, a protože také naučil se poslouchati a nevzepřel se blahodárnému vlivu křesťanství, jest nejlépe způsobilým, aby ovládal ostatní kmeny ostrova. Sebevědomí vladaři Hovů — nyní mají královnu — osobují si také panství nade vším územím madagaskarským, ale ve skutečnosti vládnou více méně dokonale jen asi polovici. — Jiní významní kmenové jsou Bétsiléové, Barové, Tanálové, Tankájové, Sihánakové a j. na východu a Sákalávové na západu ostrova. Mezi všemi zakořeněny jsou lež a šibalství. Bétsiléové, ač jinak v mravním ohledu vynikající, jsou velmi haštéřiví, tak že nezřídka o nepatrnou věc vedou pře. Též opilství jsou oddáni, vyznamenávají se však jako všichni ostatní kmenové velikou pohostinností. Sákalávové zaujímali dříve postavení jako nyní Hovové, ovládajíce valnou čásť Madagaskaru; od počátku našeho století jsou však Hovům poplatni. Jest to lid postavy krásné, vzezření mužného, obdařený vynikajícími duševními schopnostmi. Wilson nazývá je nejkrásnějšími divochy, které kdy viděl. — Kromě těchto obyvatel žijí na Madagaskaru ještě zbytky praobyvatelů, ale v krajištích Evropanům skoro zcela neznámých. Hodnověrné zprávy o nich podali někteří staří cestovatelé. Úhrnný počet obyvatelstva madagarského všelijak byl ceněn, avšak čtyři milliony sotva přestupuje. Nejvíc zalidněno jest území Hovů, střední provincie Imérina, jejíž hlavní město Antanánarivo čítá 100.000 duší, jsouc největším a nejdůležitějším místem ostrova. Jiných větších měst není mnoho; zmínky zasluhují jen Tamatave se 6—7000, a Mojangá se 14.000 obyvateli.

Podotkli jsme výše, že malajsko-polyneská příbuznost Malagasů jeví se hlavně v řeči. Jest velice podivno, že řeč Malagasů není spříbuzněna s nižádným jazykem domácím na kontinentu africkém, jemuž ostrov jest tak blízek; národové s řečí podobnou k mluvě Malagasů žijí až na Javě, Borneu, Celebesu a Filipinech, 3000 mil (námoř.) od Madagaskaru vzdálených. A podobnost řečí jest tak značná, že na 300 nejdůležitějších slov dokonce se shoduje. Řeč Malagasů jest měkká a lahodná, bohata na samohlásky, vyznačující se podivnými nedostatky na jedné a vzácnou bohatostí na druhé straně. Na př. podstatná jména a slovesa nemají množného čísla, za to jest soustava číselná rozvinuta až na million, jemuž říkají tápitrisa t. j. »konec počítání« ; 10.000 sluje álina t. j. »noc«. Obvyklá forma slovesná jest trpná; ku př. místo »slyším hluk« říkají domorodci pravidlem »hluk jest mnou slyšen« a p. Nářečí jsou v řeči Malagasů četná, jsou si však vesměs podobna. Nápadný jest zjev, že nářečí pobřežní mají mnohem větší příbuznost s jazyky polyneskými než dialekty provincií středních, jako na př. nářečí Hovů, které dlužno míti za normální řeč Malagasů, protože v něm všecka literatura madagaskarská jest tištěna. Mnohých obohacení doznal jazyk Malagasů z frančiny a také z angličiny, při čemž pravidlem cizá slova vhodnou koncovkou připodobněna byla řeči domácí. V této jsou četná slova velmi význačna. Na př. výraz téndrombóhitra t. j. hora, doslovně však »vrchol města«, odvozuje se z dob, kdy vyšší místa jako příhodná k obraně vyvolena bývala k zakládání měst; krocan vóron-tsi-lóza, t. j. »ne-nebezpečný pták«, obdržel jméno své nejspíš odtud, že pro vzhled svůj domorodcům nebezpečným se zdál, načež o opaku toho se přesvědčili. Jiné významy jsou velmi poetické. Na př. slunci říkají másoándro (oko dne), každá řeka reniráno (matka vod), každé hlavní město rénivó-hitra (matka měst). Lid v celku jmenuje se ambáni-lánítra, t. j. (lid) »pod nebem«, jinak také bózak-áman-áhitra (seno a tráva). Česť a slávu označují vónináhitra t. j. »květ trávy«, ku kterémuž přirovnání některé pěkné traviny ostrova zavdaly podnět; ostatně i ve svatém písmě přirovnává se na několika místech sláva lidská ke květu trávy. Jazyk jejich vůbec jest bohat na poetické obrazy. Na př. vojsku říkají »rohy království«, nebo »ostrá kopí a silné štíty« a p., jiní občané slují »rýče ku dobrému zpracování království«, nebo »tráva tsiríry, která v zemi zůstává a nikoli pták tsiríry, jenž odlétá« a p. Vládkyně a lid vzájemně si říkají raiáman-drény t. j. »otec a matka«, kteréž oslovení sluší také každému příteli, ochránci nebo představenému. Slavnostně oslovovány bývají knížata slovem »ochrana«, »slunce« i »bůh poddaných« a vladaři lidu zase říkají »veliké jezero«, »ohrada rýžových polí«, »sukno na obou stranách stejné« a jinak. Obvyklým pozdravem na rozloučenou jest velóma t. j. »buď živ«, nebo trarántitra, t. j. »dočkej se vysokého stáří«. Zvláště podivuhodny jsou významy vztahující se na věci ethické. Pochlebnictví sluje fihatsárambélatsíhy, doslovně: »státi se dobrým rozprostřením pokryvky«, což pochází odtud, že Malagasové špinavou pokryvku na podlaze nikdy neodklizuji, nýbrž po ní čistou rozprostírají (pod kterou plvají a hromadí hrozné nečistoty), tak jako pokrytecké chování hledí skrývati nečistotu smýšlení. Rozvod, často nejvýš nespravedlivý a násilnický, označuje muž zdvořilým slovem fisáoram-bády to jest »vzdáti ženě díky«. Upadnouti v otroctví slove véry t. j. »býti ztracen«, kteréž označení ukazuje, že otroctví ve dřívějších dobách musilo býti mnohem krutějším nežli jest nyní. Pro obchod mají význačné slovo ádivárotra (vybojovaný prodej), neboť kupovati a prodávati jest na Madagaskaru, jako na východě vůbec, věc ukrutně zdlouhavá. Prodávající udává cenu mnohonásobně větší, než doufá dostati, a kupující zase nabízí mnohem méně, než opravdu chce dáti, a teprve po dlouhánském smlouvání dojdou obě strany k mezi, na níž vzájemné dohodnutí jest možným. Zaplatit a vrhnouti, vraceti (»mandóa«) jest u Malagasů totéž. — Jména místní a osobní bývají velmi dlouhá. Na př. jmenoval se dřívější ministr Hovů Rainivoninahitriniony t. j. otec syna, jenž slul Ravoninahitriniony t. j. »květ trávy (sláva) tisíců«. Posvátné jméno králové jest Rabodonandrianampoinimerina t. j. »dítě knížete ze srdce Imeriny«. Jako u většiny národů východních, tak i u Malagasů není jmen rodinných; majíť toliko jména rodová, následkem čehož mnoho lidí má totéž jméno, tak že ku rozlišení jich jest třeba všelijakých přímětků a opisů.

Velezajímava jsou zařízení a zvláštní zvyky Malagasů, z nichž některé uvedeme. Na všem ostrově cestovatel nespatří vozu nebo káry; všeliká doprava děje se na nosítkách, následkem čehož arciť jest drahá. Na př. cestuje-li se, třeba 4 silných a obratných nosičů pro každou osobu a 8—12 jiných pro dopravu zavazadel, jichž bývá velmi mnoho, protože na Madagaskaru vůbec není hostince, tak že každý postel, stan, potraviny a p. s sebou nositi musí. Ovšem jest mzda nosičů velmi nízká, činíc pro jednoho 30—40 kr. našich peněz denně, ale protože jich jest třeba mnoho a za den sotva 4 naše míle možno uraziti, stojí delší cesta značné peníze. Tento způsob dopravy jest tak zakořeněný, že na př. královna, která má vůz, nevyjíždí v něm, nýbrž dává se v něm od lidí nositi. Ale ačkoli Malagasové neužívají zvířat k tahu a k nošení břemen, přece sami na nich jezdívají, totiž skoro jen na volech, kterým rohy byli zkrátili a ocasy přistřihli, neboť koní teprve v nejnovější době větší počet na ostrov byl zavezen. Mnohem příjemnějším než po suchu jest cestování po řekách. Veslaři jsou stále veseli a pějí libozvučné, zábavné písně, v nichž pravidlem chvalořečí Evropanu, v jehož službách právě jsou. Nejčastěji zpívá jen jednotlivec, občas chválu přerušuje otázkou: »Dáš-li nám, při nejbližším přístavišti hovězinu, nebo rýži, nebo jiné pokrmy?« kterou sbor opakuje. — Rozkošnou podívanou poskytuje »kabáry« t. j. shromáždění lidu, jež svolává se za příčinou oznámení vladařského poslání, které vyslechnouti jsou povinni všichni obyvatelé, jenom nejmenší děti vyjímajíc. Lid po zemi rozložený čeká obyčejně s podivuhodnou vytrvalostí mnoho hodin na zahájení kabáry, které vykonává první ministr, vele přítomným vojákům, aby králové vzdali česť. Ti obrátí se tváří k paláci a salutují, což činí také všecko shromáždění, promlouvajíc trarántitra t. j. »dočkej se vysokého stáří«. Několik ran z děl zazvučí a vojenská hudba zahraje národní hymnu. Po té velí nejvyšší důstojník vojsku, by prvnímu ministru vzdalo česť, načež totéž dává vykonati druhý důstojník na počest prvního atd. několik stupňů dolů. Ministři a důstojnictvo bývají při slavnostních příležitostech naraženi do vojanských obleků všech států evropských. Sibree viděl nejvyšší důstojníky v obleku anglických — policajtů. Po úvodě tom vytasí první ministr meč a oznamuje královské poslání s velikou živostí a úchvatností, neboť všichni Malagasové jsou výteční řečníci. Na konci každého odstavce táže se řečník: »Není-li tak, vy pod nebem (t. j. lidé)?«, načež lid úsečně odpovídá »Izay!« (Tak!) Když byl skončil, mluví po přestávce po sobě zástupcově všech tříd lidu, armády a důstojnictva, domorodých, Arabů a Evropanů, projevujíce souhlas s návrhy a rozkazy královskými. Řečníci mluví dlouho, živě a duchaplně, opakujíce přečasto otázku »Není-li tak?«, po níž vždy znovu zavzní rozčilené »Izay!« Nezřídka stává se, že řečník tak se nadchne, že shazuje svrchní šat, popadne kopí a štít a ohání se divoce na všechny strany kolem sebe, načež lid obyčejně také v loyální nadšenosti vyskočí a s hlasitým křikem »Izay, izay!« mečí, mláty a kopími mává, vojáci vyhazují pušky vysoko do vzduchu obratně zase je chytajíce, ba i děla vlekou v nadšení sem a tam. Na všechny řeči ty třeba tolik času, že kabáry trvá někdy od bílého rána do večera. (Dokončení.)