Mistr Jan Hus v životě a památkách českého lidu/M. Jan Hus a husitství za pobělohorské protireformace

Údaje o textu
Titulek: M. Jan Hus a husitství za pobělohorské protireformace
Autor: Josef Hanuš
Zdroj: Mistr Jan Hus v životě a památkách českého lidu. Red. Augustin Žalud. Praha : Český čtenář, 1915. S. 29–57.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jan Hus

Novou dobu v nazírání na Husa i na husitství zahajuje vítězství bělohorské, vítězství katolického absolutismu a katolické protireformace. Protireformace, od počátku vystupující jako reakce proti reformaci, již v druhé polovici XVI. století také u nás ohrožovala vývoj husitství, kulturně tak slibný, zvláště od té doby, kdy bratrství pojalo v sebe hlavní prvky renaisanční. Od vítězství bělohorského, jímž všechen náš život duchovní ocitl se v jejím poručenství, přervala jej téměř docela. Nejhlubší úpadek nejen řeči, literatury a kultury, české, nýbrž všeho, čím projevuje se život zdravého, silného národa, — toť žalostný výsledek panství protireformace v Čechách, jež Dobrovský právem nazval „dobou temnoty a mrákot mozku“.

Temnoty ty zastínily i zářivou památku Husovu a všeho, co s ním souviselo. Hus potud ctěný jako „svatý mučedník boží“, jenž měl své místo mezi zasvěcenými svátky v kalendáři a k jehož poctě skládány nábožné písně, stavěny sochy a obrazy, i Jeroným Pražský prohlášeni za arcikacíře, obrazy i sochy jejich ničeny, zakázáno svátek Husův světiti; kaple Betlémská „vyšturmována a zloupena“, kazatelna Husova zbořena; hroby Žižkův, Rokycanův a jiných kacířů rozmetány, kalich s týnské věže sňat, husitské a vůbec nekatolické knihy fanaticky pronásledovány a ničeny…

Ještě krutěji vítězná protireformace, vedená výbojným papežským legátem Caraffou a nesnášelivým Tovaryšstvem, zasáhla „kacíře“ živé. Osud majestátu Rudolfova, poslaného hned po vítězství do Vídně Ferdinandovi II., jenž vlastní rukou jej přetrhl, byl zlou předzvěstí všem nekatolíkům, ač vlastní cíl protireformace: násilné a úplné vykořenění kacířství a kacířů, z počátku byl zastírán. Od r. 1624 mizejí však poslední ohledy. Již „Obnovené zřízení zemské“ z r. 1627 prohlásilo za zrušené vše, co svaté Římsko-katolické církvi odporuje, a téhož roku tvrdý mandát vyháněl ze zemí českých všecky svobodné obyvatele, kteří by se nechtěli s panovníkem srovnati ve víře. Kacíř stává se odtud v zemích českých psancem, zločincem. Hrdelní právo Josefa I. prohlašuje kacířství za jeden z největších zločinů, na něž určen trest smrti…

Ale nejen mandáty a zákony, dragonády, vězení a mučení, pronásledování a ničení knih, také literatura česká musila sloužiti protireformační snaze: vyhladiti všecko kacířství ze zemí českých. Význačným dokladem toho jest protireformační dějepisectví, s typickým svým představitelem jesuitou Bohuslavem Balbínem v čele.

Balbín byl jistě dobrý, upřímný vlastenec. Vlastenectví a souvislá s ním láska k české minulosti a k české řeči povznesla ho vysoko nad jeho spolubratry, zejména nad Koniáše. Ale v názorech o Husovi a husitství zůstal věrným synem svého Řádu. Dokladem toho jest celé jeho historické dílo a zejména Čechy Učené. S tohoto jesuitského hlediska celá literatura českého středověku rozpadá se Balbínovi na dvě skupiny: katolickou a kacířskou. Jediná ona budí jeho historický zájem a uznání; této namnoze pomíjí nebo ji zatracuje. Hlediskem tím Balbín se blíží pověstnému Koniášovi. Ale jest přece význačný rozdíl mezi Balbínovými „Učenými Čechami“ a Koniášovým „Klíčem“: Balbín nikdy neschvaluje, naopak rozhodně zamítá barbarské ničení spisů nekatolických. Theorie Balbínova jest však stejně nesnášelivá jako Koniášova, zejména k Husovi a k husitství, v němž spatřuje a zatracuje vzpouru proti církvi a papežství, bezbožnost, kacířství, pramen všech běd, jež počátkem XV. století se přivalily na Čechy, zničily kulturní i hospodářský rozkvět zlatého věku Karlova a dovršeny byly ve století XVII. katastrofou bělohorskou i jejími následky. V duchu těchto názorů vyznívají všechny Balbínovy zmínky o husitských spisech i spisovatelích, jmenovitě náboženských, nejen nepříznivě, nýbrž rozhorleně a zamítavě. Aby čtenář již prvým pohledem rozeznal zhoubné kacíře od katolíků, Balbín shrnul je ve zvláštní kapitole (IX.), význačné již svým nadpisem: „O kacířských spisovatelích jedovatých“. Přesto cítil ještě potřebu omluviti se tím, že nezasluhují chvály, že kacířstvím zničili všecky své zásluhy literární, ba že pouhé jich jmenování poskvrnilo by stránky katolického díla jeho.

Věrným této zásadě Balbín zůstal aspoň při Husovi a Jeronýmovi, jimž v „Učených Čechách“ nevěnoval ani jediného samostatného řádku, poznamenav, že bylo mu stydno jen jmenovati bezbožníky, kteří zasluhují pouze prokletí. Zmínky o Husovi a Jeronýmovi jsou tudíž vesměs jen příležitostné, nahodilé a krajně nepříznivé, až krutě zatracující: „arcikacíř, bouřlivý a způrný duch, bezbožník“… tak Balbín píše o nich všude a plně schvaluje i jejich upálení na hranici. Osud Husův a Jeronýmův sdílí v „Učených Čechách“ také Jakoubek ze Stříbra, „arcikacíř, zločinec nejjedovatější, svedený kacířstvím Viklefistů až do šílenství“, a to proto, že byl původcem přijímání pod obojí, Petr z Mladenovic, jenž „provázeje Husa do Kostnice, vssál všechno jeho kacířství i jed“, Jan Kardinál, Ctibor Tovačovský, Rokycana, „nepřítel nejsvětější Stolice římské“, původ všeho zla v době Jiřího z Poděbrad, a zvláště Táboři, v nichž spatřuje jen barbarské vrahy a žháře, v jejich kněžích lidi nejzločinnější a nejničemnější atd.

Balbín jest typickým představitelem protireformačních dějepisců a vlastenců českých XVII. a prvé polovice XVIII. století, kteří byli po většině jeho přáteli a žáky. Byl jejich vzorem a pramenem i v názorech o Husovi a husitství. Význačným dokladem toho jest kanovník svatovítský Tomáš Pešina z Čechorodu, historiograf moravský.

Jako Balbín, tak i Pešina příkře zatracuje celou reformaci českou, spatřuje v ní jen „ohavný rozkol v náboženství, bezbožností nových dogmat i vzrůstem domácích bouří svrchovaně záhubný pro celou vlast“. Hus a Jeroným, vlastní původcové její, slovem i písmem zprotivili se kultu P. Marie i světců, autoritě papežské i obřadům a učení sv. církve a neostýchali se šířiti nejen kázáními, ale i spisy nejbezbožnější a nejzáhubnější i dávno odsouzené nauky… (Phosphorus Septiconuis str. 203). A stejně Pešina líčí i odsuzuje také husitství a zejména táborství s Žižkou v čele, „slepým vůdcem slepého lidu…“ „potvorou ohyzdnou, kteréž poněvadž ruka lidská zahladiti nemohla, prst boží ji setřel: (Předchůdce Moravopisu).

Tímto tónem psáno o Husovi a husitství od všech historiků protireformačních až po křižovníka Jana Beckovského a děkana vyšehradské kapitoly Tomáše Vojt. Berghauera, jenž ve své „Bibliomachii“ tolik horlí proti „pekelnému jedu“ kacířství, všecky reformátory, od Husa, Jeronýma a Českých Bratří až po Luthera, Zwingliho a Calvina, jmenuje nástroji pekla, rebelly a rouhači proti Bohu, bezbožníky a modláři, přičítá jim nejhorší zločiny, jejich překlady bible zatracuje jako škarteky hodné ohně atd. A nejen od historiků. Také grammatikáři čeští nakaženi posléze touto protireformační nechutí k husitství. Aspoň pověstný Jan Václav Pohl historickou souvislost literární češtiny, již porušoval svými ignorantskými a bláhovými novotami, pomlouval jako „bezzákladný običeje ňedejších českomoravských bratru a krajinohubnych žižčanu“.

Když takovým způsobem psali o Husovi a husitství historikové, nejvlastenečtější, ale také nejvzdělanější spisovatelé v Čechách, k nimž nejspíše dolehly ohlasy nového západního myšlení, představíme si, jak teprve vyznívaly zmínky méně kulturních a tím nesnášelivějších spisovatelů náboženských postill, zpěvníků, modliteb, životopisů svatých a podobné „vzdělávací“ literatury, v níž zatracování a proklínání kacířů jest z themat nejoblíbenějších. Místo mnohých dokladů stačí jediný, ale za to nad jiné význačný, „píseň“, již missionáři v prvé polovici XVIII. století dávali lidu zpívati při pálení kacířských knih:

Zapalte kacířské bludy, zkazte pekelné obludy,
spalte pohanskou nevěru i každou babskou pověru.
Hořiž, hořiž, Jane Huse, ať nehoří naše duše!
Hořiž, Martine Luthere, čert se o tvou duši dere!
Hořiž ty, Jene Kalvine, ať nás oheň věčný mine!
Hořiž Filip (Melanchthon), Jarolíme, ať se s tebou nekalíme!
Hořiž, Jiří Poděbradský, zasloužils dvě masné facky!
Hořiž, hořiž, Jene Žižka, jak v smůle smažená šiška…

Takovými prostředky — (patrně zcenzurovaný text) usilováno zohyzditi a tím vypleti památku Husovu i husitství z českého lidu po více než půldruha století. Ale podařilo se to jen z části, zejména tam, kde působil bezprostřední vliv a styk jesuitských kollejí, klášterů a far. Jak hluboko v těchto vrstvách zakořenily se protireformační tradice o Husovi a husitství, význačně dosvědčují „Paměti“ milčického souseda a rychtáře Františka Vaváka, v nichž Husa vzpomínáno jen jako bezbožného kacíře a rozsévače bludů, husitství jako „ďábelské vichřice“, „starých husitů a podobojistů“ jako „zbujnilých předků, ukrutných mordéřů a paličů…“, „žižkovských drábů“ atd. Kam však nepronikaly ony vlivy, tam uchována a exulantskými knížkami opět a opět oživována nejen stará víra, nýbrž i pamět mučeníka kostnického, v němž tajní nekatolíci stále ctili svého „zástupce a patrona“, a lidová píseň XVIII. století nezapomněla ani na národního svého reka Jana Žižku.

Obrození památky Husovy a husitství v době josefinské

editovat

Nebyla to pouhá náhoda, že obrozování památky Husovy a husitství vůbec děje se zároveň s českým obrozováním kulturním a národním. Pobělohorská protireformace měla hlavní podíl na úpadku české národnosti, řeči, literatury a kultury vůbec. Tím každá snaha obrodná nutně, třeba bezděky, mířila posléze proti protireformaci a jejím osudným následkům. I na rehabilitaci Husa a husitství, jež protireformace snažila se vyhladiti z naší minulosti, musilo záhy dojíti. Vskutku již prvá reakce kulturně obrodná, vyvolaná cizím myšlením vědeckým a náboženským, prozrazuje více snášenlivosti ne-li k husitství, aspoň k nekatolíkům vůbec. Český jansenista hrabě Fr. Ant. Sporck má již styky s Zinzendorfem a kupuje knihovnu protestantského pastora, takže až podezříván byl z husitství. Petraschova „Společnost Neznámých“ ve svém literárním orgánu „Monatliche Auszüge“ často se hlásí k náboženské snášelivosti a své čtenáře beze všeho kaceřování seznamuje i se spisy protestantskými, zejména theologickými, ba Bonaventura Piter, předchůdce a přítel Dobnerův, přes svou příslušnost k řádu benediktinskému prozrazuje nejen nechuť nadšeného učence a historika k protireformačnímu knihoborství, nýbrž pojal již významný plán: sebrati a vydati současné prameny, a to katolické i husitské, ba i táborské, ke „kacířství a válkám husitským, jejich původu a vývoji“, jímž chtěl závoditi s Cochlaeem. Uprostřed protireformace Piter historik, ač byl členem řádu, tudíž neodolatelně jest poután k husitství a snaží se je historicky osvětliti, k témuž husitství, pro něž protireformace měla jen kletbu a jež chtěla na vždy zastříti zapomenutím.

Vzrůst obrodných snah, posílených teresiánským a josefinským osvícenstvím, sesílil i zájem pro Husa a husitství. Posilovalo jej především samo osvícenství jednak svým úsilím o náboženskou snášelivost a jednak svými snahami proticírkevními. Ve svém boji proti hlouposti a pověře protireformace, proti papežství, hierarchii i mnišství osvícenci spatřovali v Husovi takřka mučedníka za svobodu svědomí a přesvědčení, svého předchůdce nebo aspoň zjev příbuzný a tudíž sympatický (srv. průpovídku šířenou odpůrci o Josefu II.: Joannes Hus Imus, Josep Hus Ildus). Méně sympatickými byli osvícenství, projevujícímu vždy tak okázale nechuť k theologickým hádkám, k náboženskému násilí a k válkám, stoupenci Husovi a zejména „fanatičtí“ Táboři.

Jak živý byl v době josefinského osvícenství zájem o Husa a husitství, napovídá celá řada spisů o Husovi a husitství, vyšlých po josefinském uvolnění tisku: „Vermischte Schriften des M. Joh. Hus von Hussinecz“ (1782 v Lipsku a v Praze u Wolfg. Gerle), německý překlad některých spisů Husových; „Neun Sinodal-Reden des M. J. Hus“ (t. 1784); „Vollständige Geschichte der Hussiten seit der Hinrichtung Johann Hussens bis auf die gänzliche Vertilgung aller Protestanten im Königreich Böhmen“ (v Lipsku 1783), jež podle Dobnera pro svůj slibný titul byla dychtivě kupována; „Lebensbeschreibungen der drei ersten ausgezeichneten Vorläufer des M. Johannes Huss“ od Aug. Zitte a j. Vědecky i historicky nejvýznamnější bylo dílo pražského professora církevních dějin Kašpara Royka o koncilu kostnickém, „Geschichte der groszen allgemeinen Kirchenversammlung zu Kostnitz“ (ve Štýr. Hradci a v Praze 1781—5, IV díly, podruhé 1796; česky přeloženo V. Stachem 1785—86), jež vylíčivši Husa jako mučedníka, zjednalo spisovateli pochvalu osvícenců — Dobrovský významně poznamenal, že Royko „zachránil jím čest našeho rodáka“ — ale také mnohé polemiky a hněv pražské kapituly, jež spisovatele prohlásila za kacíře a obklopila jej denuncianty.

Vedle osvícenství posilovalo a prohlubovalo zájem prvých našich buditelů pro Husa a husitství také rostoucí jejich vlastenectví. V Husovi spatřovali krajana a vlastence horlícího také pro svůj národ i jeho jazyk a literaturu, v husitství velikou dobu českých dějin, slavnou nepřemožitelnou silou národa i významem světodějným.

Významný pokrok nejen v obrození památky Husovy a husitství v nejširším slova smyslu, ale i ve vývoji názorů o nich představují zejména čtyři naši buditelé vlastenci: Mikuláš Adaukt Voigt, Fr. Martin Pelcel, Josef Dobrovský a Jan Jeník z Bratřic.

Voigt, příslušník řádu, jest ještě mocně zaujat předsudky protireformačními, zejména Balbínovými. Ale osvícenství se svým úsilím o náboženskou snášelivost a humanitu a zároveň také tendence vlastenecko-apologetické zřejmě mírní protireformační příkrost k Husovi a k reformaci české vůbec, k níž Voigt od počátku váben jest také neodolatelným zájmem historika, hledajícího a milujícího pravdu. Pestrá směs těchto různých vlivů charakterisuje všecky názory Voigtovy o reformaci české, především o Husovi a husitství. První dojem jest až nepříznivý: z kaple Betlémské vyšlo mnoho pohrom pro katolické náboženství a pro celou zemi českou — napsal v jednom článku (v Abhandlungen 1776). Husité, Táboři, Čeští Bratří atd. jsou „smutnými doklady“ náboženských rozepří a kacířství — pověděl v Abbildungen (II., 67). Jindy jmenuje husity „úskočnými hlavami, ježto se opovážili novotami ve věcech víry rušiti ryzost křesťanské nauky a oslabovati její vážnost“ (t. II., 17), nebo mluví o „neřádu husitském“ (v Abhandl. 1776, 368), o „zuření husitském proti katolíkům“ (Acta Litteraria I., 141) atd. Potud zdálo by se, že Voigt tlumočí, třeba mírněji a bez klateb, tvrdé názory Balbínovy. Ale podrobnějším ohledáním přesvědčíme se záhy, jaký pokrok názory Voigtovy značí proti Balbínovi, zejména stran samého Husa. Balbín nevěnoval Husovi v „Bohemia Docta“ ani jediné samostatné řádky, nechtě svou katolickou knihu poskvrniti památkou arcikacíře. Voigt v „Effigies“ vypisuje jeho život podle pramenů katolických i nekatolických, zejména i jeho vlastních spisů, dosti obšírně (I., 61—67) a to způsobem po nejedné stránce významným. Již úvodní omluva „Effigies“ jest charakteristická: „Uvádíme-li učence, jehož jméno každému vlastenci musí býti v nenávisti, jenž v Čechách svými bludy a odtud vzniklými nepokoji způsobil strašlivé spousty, neděje se to proto, že bychom jeho bludy chtěli schvalovati nebo jej docela vystavovati za vzor k následování; jeho životopis spíše má býti výstrahou ohnivým a nepoddajným duchům, jak snadno povaha příliš prudká, příliš tvrdošíjná samoláska k svým míněním a nevčasná touha, hájiti svobodných názorů s nemírnou odvahou, mohou býti k záhubě nejen vlastní, nýbrž častěji i celým státům, když ducha nesvornosti vnuknou svým spoluobčanům“. Potud „Effigies“ činí zřejmě ústupek době, pro niž ještě stále v plné platnosti byl Koniášův „Klíč“ a hrdelné právo Josefa I., trestající kacířství jako nejpodlejší zločiny. Ze slov dalších hlásí se však již patrná reakce proti nesnášelivosti protireformace, zejména i Balbínově, ba přímo obrana Husova, třeba ještě nesmělá: „Konečně však, jaké právo měli bychom vylučovati z počtu našich domácích učenců muže, jenž vskutku vyznamenával se rozumem a učeností, protože svého nadání a učenosti zneužil, pravdu a nepravdu pomíchal a posléze docela na bludné cesty se dostal — pro chybu, již měl společně s mnohými učenci všech věků“. „Effigies“ tudíž zřejmě zamítají hledisko protireformační a nahrazují je hlediskem osvícenským, s něhož lze Husa učence a racionalistu příznivěji posuzovati. S tohoto osvícenského hlediska psán také životopis Husův. Voigt opakuje sice starší výtky o Husově ctižádosti, pýše, způrnosti, schvaluje jeho odsouzení — ale na druhé straně vynáší také Husovu lásku k vědám, horlivost a výmluvnost kazatelskou, vzorný život, nezlomnou stálost a neohroženost, s níž podstoupil smrt, na podiv všech přítomných. Osvícenství a české vědomí Voigtovo překonává tu patrně katolictví a předsudky protireformační a aspoň tuší ne-li historický, tedy čistě lidský a národní význam velikého rodáka, jehož česká horlivost jistě i Voigtovi byla sympatická. Nejvýznačněji proniká toto vlastenecké a osvícenské pojímání Husa na konci stati v „Effigies“: „Hus, jak známo — odporuje tu Voigt německým protestantům, kteří „našeho Husa vyhlašují za mučedníka své víry“ — jen v málo článcích odstoupil od katolické církve, skoro v ničem jiném, než že popíral moc duchovní hlavy církve, zřízení řádových klášterů a některé církevní řády; ani přijímání pod obojí způsobou není jeho vynález.“ Myslím, že i v těchto slovech hlásí se snaha vzbuditi k Husovi sympatie u souvěkých osvícenců, jejichž smýšlení „bludům“ Husovým bylo velmi blízké.

A stejným tónem Voigt v „Effigies“ i v „Acta Litteraria“ píše také o přátelích i stoupencích Husových a o husitství vůbec.

Stejné zásluhy o očištění památky Husovy a husitství i o prohloubení názorů o nich získal si také Fr. M. Pelcel, jenž tuším mocným vlivem po té stránce působil již na Voigta. Pelcel jest zvláště zajímavým dokladem, jak sympatie a pochopení pro Husa i husitství u našich buditelů vyvíjí se parallelně se vzrůstem vlastenectví a historickými studiemi, jím vzbuzenými. Prvý známý projev Pelclův o husitství neprozrazuje ještě mnoho zájmu. V „Prager Gelehrte Nachrichten“ (I. 363 n.) vítaje překlad něm. frašky „Kníže Honzík“ (1771), Pelcel přál si překladu bajek Gellertových a idyll Gesznerových a dodal: „Snad by mnohý zapomněl pak na své husitské knihy, jež po většině čítá z dlouhé chvíle a protože psány jsou jeho mateřštinou“. Se vzrůstem národního uvědomění Pelclova a tuším i jeho lásky k dějinám českým roste však i jeho zájem a sympatie k Husovi a k husitství vůbec. Význačným dokladem toho jest již jeho „Kurzgefasste Geschichte der Böhmen“ (1774): „Snad enthusiasmus pro vlast — přiznal tu Pelcel v úvodě — svedl mne častěji k příliš velikému obdivu činů našich předků; avšak nesměl by Čech býti hrd na rekovství svého Žižky nebo Prokopa? Ovšem byli to neblazí husiti, ale věřili přece v Krista, ctili jeho svatou matku a sv. Václava, ba Žižka dával si denně v táboře čísti mši; mají tudíž v tom přednost před pohanskými hrdinami, jejichž činy bez ohledu na jejich pohanství vynášeny jsou až do nebes“ (str. 6). Již z těchto slov jest zřejmo, jak také Pelcel, právě jako Voigt, ještě silně jest poután protireformačními předsudky proti husitství, ale jak zároveň jeho vlastenectví je význačně zmirňuje, ba probouzí v Pelclovi rostoucí zájem k husitství, vyznívající až apologeticky.

Ještě významnější po té stránce jest obšírná stať o Husovi a husitství ve „Kurzgefasste Geschichte“. Sice i zde Pelcel jest ovládán tradicemi protireformačními, zejména Balbínem, neproniká do ideových hlubin reformace české, netuší jejích dalekých a hlubokých kořenů, kotvících v kultuře a v náladě obecně evropské, nechápe jejího epochálního významu; přes to již tato stať znamená veliký pokrok v nazírání na Husa a husitství a její význačné změny v dalších vydáních „Kurzgefasste Geschichte“ dobře znázorňují, jak Pelcel vlastenec a osvícenec poután jest silnějším a silnějším zájmem k Husovi a k husitství a jak opíraje se o studium pramenů a rostoucí svobodu tisku, odvažuje se více a více projevovati nejen sympatie, ale i obranu Husa i husitství.

Po té stránce význačný jest především Pelclův obraz Husa a jeho reformních snah. V prvním vydání „Kurzgefasste Geschichte“ kreslen ještě střízlivě, chladně, místy až nesympaticky a nepříznivě, ježto „rozsel semeno ke strašným válkám, jež pak celé království uvedly ve zkázu“. I ve vydáních pozdějších Pelcel opakuje leckterou starou protireformační výtku, na př. o Husově národním fanatismu proti Němcům, o jeho pýše, samolibosti, bázlivosti, jež prý ho přiměla k útěku z Prahy atd. Ale vedle stínů jsou v obraze Pelclově také světlé rysy a to velmi význačné, množící se v nových vydáních KG, jež o Husovi píší vřeleji a vřeleji. Pelcel chválí Husovu bystrost, výmluvnost, kněžskou horlivost, přísnost mravů, učenost, nezávadný, asketický život, jímž u lidu nabyl pověsti světce. Kázáními proti neřestem duchovenstva Hus poštval na sebe nenávist jeho a ta i žaloby arcibiskupovy u krále teprve ho přiměly k horlení pro Wiklefa a proti papežům, kardinálům, biskupům. Jmenovitě v Kostnici jsou sympatie Pelclovy rozhodně na straně Husově. Zamítá pověst o Husově úmyslu na útěk, vytýká neslušnost jednání koncilu, s pochvalou, ba s tichým obdivem píše o Husově neohroženém, pevném, velikém charakteru a s patrným dojmem líčí jeho poslední okamžiky. Pelcel nastiňuje již také jádro učení Husova a to hlavně z jeho spisů, protože „Hus v celé Evropě vzbudil tolik pozornosti“. V nástinu tom proniká zřejmě tendence apologetická, jako v celém obraze Husově. Patrná zvláště na místě, kde Pelcel vyčítá hlavní příčiny Husova odsouzení: odpor proti křížové výpravě papeže Jana XXIII.; čtení mše, když byl v církevní klatbě; zamítnutí rozsudku papežova a odvolání ke Kristu; nepříznivé vylíčení otců shromážděných v Kostnici (v listě příteli); tvrzení, že moc světská smí si přisvojiti statky duchovenstva; snahu o odstranění svátků a bohatství kněží; kázání proti neřestnému životu duchovenstva; obranu Viklefa, jehož vychvaloval jako světce… Pelcel dobře tušil, že tato provinění vzbudí k Husovi spíše zájem a sympatie osvícenských čtenářů, kteří leccos z toho, proč Hus trpěl a zemřel, uznávali za vymoženosti a ideály své doby, za pokrok svého osvíceného věku proti temnému středověku.

O něco nepříznivěji vyznívá soud Pelclův o Jeronýmovi, jehož ohnivá, smělá, útočná povaha značně se lišila od přísného, vážného Husa. Ale i poslední chvíle Jeronýmovy zřejmě dojímají Pelcla vlastence, sympaticky líčí jeho vzepření na koncilu i jeho smrt a temně zobrazuje jeho české odpůrce v Kostnicí. Slovem již prvý obraz Husův a Jeronýmův, kreslený s citovým pathosem a s patrnou tendencí apologetickou, nemohl se minouti účinu na české osvícené čtenářstvo.

Novou fási ve vývoji Pelclových názorů o Husovi představuje nám jeho dvojsvazková monografie o Václavu IV. (1788—1790). Vzrůst vlastenectví Pelclova, zvroucnělého josefinskou germanisací, uvolnění tisku a svědomí za Josefa II., vliv díla Roykova a hlavně pilné studium doby Karla IV. a Václava IV. na základě pramenů výpravných i listinných měly přední zásluhu o toto prohloubení a vzroucnění poměru Pelclova k Husovi a k husitství.

Ve zřejmé protivě k historikům protireformačním, kteří vznik husitství vysvětlovali z národnostních třenic mezi Čechy a Němci, zejména na universitě, a z povahy Husovy, již nejneslušnějším způsobem snižovali, Pelcel klade hlavní důraz na úpadek církve a na mravní pokleslost a panovačnost zbohatlého kněžstva s papežem v čele, jež líčí z pramenů v nejtemnějších barvách (str. 147 n., 218, 348). O Husovi vypravuje s netajenými sympatiemi, ukazuje podle van der Hardta, listin a jiných pramenů současných — z nových historiků Pelcel jest zejména pod vlivem Roykova díla o koncilu Kostnickém — na jeho svatý život, horlení pro čistotu mravů, jež bylo vlastní příčinou jeho útoků na kněžstvo mravně pokleslé (480 n., 558); se zájmem vlastence a osvícence referuje o sporu o tři hlasy, o konfliktech s arcibiskupem i papežem, o odporu proti odpustkům atd.

Zejména význačná jest Pelclova obrana Husa proti výtce kacířství. Z prohlášení arcibiskupova i papežského inkvisitora a hlavně z Husova vyznání víry, učiněného r. 1411 — otiskl je ve sbírce listin, přidané ke knize — Pelcel dovozuje, že Hus „věřil a veřejně tu vyznal vše, co římská církev věřiti poroučela, že tudíž křivě byl obžalován u papeže a hanebným způsobem viněn by[ z bludů, jimž nikdy neučil a k nimž se nikdy nepřiznával. Král Václav a královna Žofie hájili tudíž v Husovi nikoli kacíře, nýbrž dobrého katolíka, avšak osvíceného (aufgeklärt) a z většiny předsudků se vymanivšího (592). Hus — pověděl Pelcel ještě zřejměji v své rozpravě „Geschichte der Deutschen in Böhmen“ — předsevzal si osvěcovati (aufklären) své krajany, očišťovati náboženství od pověr a odhalovati lidu svatouškování vysokého kléru (Abhandlungen 1788, str. 289). Co jsem pověděl o poměru osvícenství k Husovi, máme tu zřejmě doloženo.

Pelcel osvícenec dále svaluje vinu za první krvavé události spíše na papeže „mit seinem Ablaszkrame“ (610); upálení Husovo odsuzuje jako „vraždu“ (Mordthat, 636); hájí Husa proti obviňování koncilu v listě, poslaném do Čech, namítaje, že „Hus učil, že duchovní nemají se svatými věcmi provozovati lichvu“, což ovšem prý mnichům, kteří tím vydělávali mnoho peněz, zdálo se velmi hrozným a bezbožným (636 n.); bouře husitské přičítá hlavně katolíkům, v prvé řadě biskupovi litomyšlskému, poštvanému asi Zikmundem a koncilem (637, 644 n.); jednání koncilu proti Čechům odsuzuje nejpříkřejšími slovy: „Nutno přiznati, že otcové kostničtí neukázali ani opatrnosti ani politického smyslu ve svém jednání. A jak by to bylo možno od společnosti mnichů? Aspoň bylo by lze nadáti se od učeného kancléře pařížské university Gersona více moudrosti. Ale zdá se, že neměl dosti počestnosti ani lásky k pravdě“ (675 sl.).

Jaký pokrok názory tyto značí v pojímání Husa a husitství, jest zřejmo. Pelcel po Voigtovi a vedle Dobrovského ve století XVIII. nejvíce přispěl k odstranění předsudků protireformačních a k prohloubení sympatií i názorů na tento epochální zjev dějin českých. Byl i po této stránce předchůdcem Palackého, jehož mnohý názor upomíná na Pelcla.

Tak zejména i národnostní pojetí Husa a husitství, pronikající z posledních Pelclových zmínek. Již v článku „Geschichte der Deutschen und ihrer Sprache in Böhmen“ (Abhandlungen 1788) Pelcel položil důraz na národní stránku husitství, spatřuje v Husovi a jeho stoupencích především vlastence (Patrioten), kteří ujímali se svého národa cizotou svrchovaně ohroženého, a teprve v druhé řadě náboženského horlitele a reformátora. Podle toho lze usuzovati, že v „Nové Kronice České“, kde stati o Husovi a husitství vypracovány z nových, dříve málo užitých pramenů a také pod vlivem Dobrovského „Geschichte“, byl by ještě s větším důrazem vytkl národní živel ve snahách Husových i v husitství, tím spíše, že Kronika v obsahu i ve formě tolik byla prodchnuta vlastenectvím a tendencemi národně buditelskými. Ale tento díl Kroniky nedočkal se již tisku.

S téhož osvícenského a vlasteneckého hlediska Pelcel již ve „Kurzgefasste Geschichte“ vypravuje také o husitství a husitských válkách velmi obšírně a celkem s politováním. Osvícenec zatracuje „šílený“ náboženský fanatismus obou stran, jejich theologické hádky, nesnášelivost, mstivost, nelidskost, krveprolévání a pustošení vlasti. Ale vedle stínů Pelcel osvícenec a vlastenec nalézá také jasné rysy a líčí je s patrnou zálibou. Tak Pelcel v duchu své doby zastává se husitské bohoslužby v řeči národní, v níž, podobně jako v přijímání pod obojí, spatřuje tradici cyrillometodějskou (v 1. vydání), později vliv slovanského kláštera emauzského, a s vlasteneckou zálibou vypravuje o slavných vítězstvích husitů, která nahnala hrůzy a rozšířila slávu jejich nepřemožené hrdinnosti po celé Evropě. Stejně význačné jsou Pelclovy sympatie k Žižkovi a Prokopovi Holému. Ač se svého osvícenského hlediska odsuzuje Tábory pro jejich fanatismus, krutost, krvežíznivost, zpustošení vlasti, pro odpor proti kompaktátům, o Žižkovi i Prokopovi Pelcel vlastenec píše již v úvodu s patrným obdivem a v textě počítá je k největším hrdinům, vytýkaje však jejich nelidské jednání a zuření proti vlasti. Ve vydáních pozdějších opakuje sice staré výtky o Žižkově krutosti, pomstychtivosti, nenávisti k mnichům, ale přesto s patrnou zálibou píše o nepřemoženém hrdinství „tohoto českého reka“, o jeho „neobyčejném nadání vojenském“, charakterisuje rázovitý sloh jeho listů — list Žižkův také v předmluvě „Příhod“ Vratislavových podal jako vzor ryzí a neporušené češtiny — zaznamenává pověst o Žižkově dubu atd.

Jak veliká osobnost Žižkova zajímala Pelcla, zřejmo také z toho, že v druhém vydání KG přidal dvě listiny týkající se Žižky a později pomýšlel podle pramenů obšírně vypsati jeho život i činy a vydati zároveň celý „Vojenský řád Žižkův“. Ještě v letech 90tých Pelcel k tomu účelu sháněl se po pramenech a snesl tolik „nového, skoro celý životopis“, takže se těšil, že čtvrtý díl Nové Kroniky České bude asi Čechy i Moravany zajímati. Ale do tisku tento díl již se nedostal.

S podobnými sympatiemi, ba s obdivem vylíčen Pelclem také Jiří z Poděbrad. Již Balbín, hlavní pramen Pelclův, nespořil pochvalou. Chválu Balbínovu Pelcel se svého osvícenského hlediska ještě stupňoval, zejména ve vypravování o Jiříkově konfliktu se stolicí papežskou, kde sympatie Pelclovy jsou zcela na straně Jiřího, „největšího panovníka své doby“.

Význačná jest nechut Pelcla osvícence k theologické literatuře husitské: „Málo jejich spisů dochovalo se na nás — píše ve „Kurzgefasste Geschichte“ (str. 420) —; nečteme jich a ztracené rádi můžeme oželiti“. A jindy: „Jen svými hádkami theologové učinili se známými, spisy jejich se již nečtou“. Jest známo, že stejnou nechut choval k této literatuře také Palacký.

V pojímání Husa a husitství Pelcel jest z nejvýznamnějších předchůdců Palackého a mnoho působil na svou dobu, zejména i na Dobrovského, Cornovu, Jeníka z Bratřic, Jungmanna, Vocela, Havlíčka ba i na samého Palackého.

A stejný význam pro vývoj názorů o Husovi i husitství, zejména po stránce filologické a literárně historické, má také Josef Dobrovský. Zájem o Husa a husitství hlásí se u Dobrovského záhy. Z počátku jest to snad jen zájem filologa a bibliografa, na př. když v „Böhmische Litteratur auf das Jahr 1779“ podává (na str. 132 n.) obšírnější zprávu o „zvláště důležitém a vzácném“ rukopise z XV. století z knihovny u sv. Václava ve Staré Boleslavi, obsahujícím různé menší spisy a listy Husovy, potud nevydané. Ale tento filologický zájem záhy se prohlubuje a zabarvuje také sympatiemi osvícence a vlastence, na něž působil, tuším, i přítel Pelcel. Již v „Litterarisches Magazin“ Dobrovský děkuje Kašparu Roykovi, že spisem o koncilu Kostnickém „zachránil čest našeho rodáka“ (III. 140). Tamtéž nejen upozornil na spis „Vollständige Geschichte der Hussiten“ (v Lipsku 1783), ale citoval z jeho předmluvy, že dějiny doby té, jakkoliv o sobě hrozné, vykazují zároveň „velké a vznešené stránky národa českého, mnoho velikých hrdin a státníků, kteří za všech dob zůstanou předmětem obdivu a následování“. Jindy otiskl nápis s hrobu Rokycanova a s desky nalezené v Betlémské kapli, „proslavené kázáními Husovými“, zajímal se o české exulanty atd., v „Abhandlungen“ (1788 str. 308) Husa i Jeronýma nazval významně „dvěma českými mučeníky“. Chápeme pak, proč Dobrovský 27. květ. 1792 z Gottink přes své prohlášení, že o bohemikách nebude psáti, přece jen vypravuje příteli Durychovi, jak v Erfurtu byl mu ukázán osmerkový svazek pergamenový, o němž prý jde pověst, že vyrván byl Husovi, když veden byl na hranici.

Stejný zájem a sympatie poutaly Dobrovského také k Husovým stoupencům v nejširším slova smyslu: „Však ti Husitové — psal česky v německém listě Zlobickému 15. dubna 1796 — naši dobří předkové, nebyli tak zlí lidé, jak se Jezuiti domeyšleli. Již na jejich kaceřování nic nedáme.“ Že Dobrovský takto smýšlel již dříve, dosvědčuje tuším jeho živý zájem o Táborskou kroniku v Rajhradě, již si vyžádal k opsání (viz list Durychovi z 18. říj. 1789), a zvláště jeho kritická rozprava „Geschichte der Böhmischen Pikarden und Adamiten“ (1788), vyznívající apologeticky pro české „kacíře“ vůbec a Bratří zvláště.

Nejobšírněji a nejvýznačněji Dobrovský své názory o Husovi a husitství tlumočí ve své „Geschichte der böhmischen Sprache und Litteratur“, díle, jehož epochální význam v dějinách naší literární historie tkví také v jeho pojetí husitství. Jako v celém tomto spise, tak také ve čtvrté periodě (1410—1526), zahrnující husitství. Dobrovský zajímá se hlavně o dějiny českého jazyka — odtud i nadpis: „die man die herrschende nennen kann“ —; ale právě tento zájem pro jazyk český, jenž Husem a husitstvím nabyl vládnoucího postavení v literatuře, v bohoslužbě i v životě, spolu s osvícenstvím a vlastenectvím tím rozhodněji vyprostil Dobrovského z předsudků protireformačních, jimiž ještě byli poutáni jeho předchůdci, zejména Voigt a Fr. Faustin Procházka, a prohloubil jeho historické nazírání i hodnocení celé této doby tou měrou, že Dobrovský vedle Pelcla jest nejvýznamnějším předchůdcem Palackého v oceňování Husa a husitství.

V živém zájmu, vřelých sympatiích a hlubším pochopení Husa a husitství shodují se v podstatě všecka vydání „Geschichte“, leda že charakteristika v knižním vydáni prvém (a také v rozpravě) právě svou stručností vyznívá lapidárněji, ostřeji: „Českým reformátorem Husem počíná se nová epocha v dějinách národa českého a jeho vzdělanosti, tudíž i jeho řeči. Všichni nalézají nyní veliký zájem ve zkoumání o starých naukách theologických, o poměrech duchovní moci, jejích hranicích a jejím zneužívání. Z počátku jen magistři a doktorové v Karolinu zanášeli se takovými otázkami, z nichž otázka, navržená Jakoubkem — o přijímání pod obojí způsobou — stala se pak svými následky nejdůležitější. Horleno pro Zákon boží, pro biblické nauky a zamítána vážnost nových ustanovení církevních. Magistři opírali svá tvrzení o výroky bible, tím vzbuzena touha čísti bibli“ (Geschichte 1792, str. 130 n.).

Takovým klidným, místy až pochvalným tónem psáno o Husovi všude, ač Dobrovský obmezuje se hlavně jen na to, co se týká jazyka. Tak vytýká Husovu zásluhu o znárodnění university vydáním dekretu Kutnohorského, čímž získal si u části národu nemalou zásluhu a u mistrů velkou vážnost, i jeho účast na nové úpravě bible české; s pochvalou referuje, ovšem jen bibliograficky a filologicky, o českých spisech Husových určených ke vzdělání lidu: o Postille, Výkladu a j., a proti tendenčním nepravdám protireformačním konstatuje jeho zásluhu o českou píseň duchovní. Zvláště zajímala Dobrovského filologa nová Husova abeceda, objevená Durychem ve Vídni. „Tedy novým způsobem zásluh stkví se Hus, jímž zavázal si vlast svou“, psal 17. června 1789 Durychovi. A v podobném smyslu Dobrovský psal 9. března 1790 Ribayovi: „Husovi máme tudíž děkovati také za určitější orthografii, která však jen v některých rukopisech byla zachovávána“. Ještě list Pelclův Cerronimu z 29. listopadu 1798 a list Dobrovského Zlobickému z 1. srpna 1799 a Durychovi z 8. srpna 1799 tlumočí zájem Dobrovského o tuto památku.

Již v „Abhandlungen“ (1788 str. 308) Dobrovský nazval Husa i Jeronýma „dvěma českými mučedníky“. Názor ten nedovedly v něm umlčeti ani změněné poměry censurní r. 1818: „Potupné a ukrutné odsouzení Husa i jeho druha Jeronýma v Kostnici — píše jen v „Geschichte“ z r. 1818 — pokládala většina Čechů za potupu celého národa, na niž si také trpce stěžovala…“

A stejným tónem a ovšem také hlavně se zřetelem k dějinám řeči české Dobrovský referuje i o dalším vývoji husitství. „Geschichte“ z r. 1792 má tu slova zvláště význačná, jichž ve vydání z r. 1818 není: „Zákony, listiny a jiné spisy obsahu duchovního i světského skládány nyní častěji a častěji v české řeči. Němci vylučováni jsou ze všech úřadů a němečtí křižáci, táhnoucí do země, hned na hranicích nezdvořile odehnáni. Cizím kupcům zakázáno papežskými bullami dovážeti českým kacířům zboží. Tak Čechové, nejsouce řízeni cizí silou ani lákáni cizím příkladem, počali tužiti své vlastní síly…“ (str. 134 n.). V husitství Dobrovský spatřuje tudíž počátek emancipace národa českého z vlivů ciziny, jeho kulturní osamostatnění.

Jak veliký jest rozdíl mezi názory Dobrovského a názory jeho předchůdců, zřejmo zvláště z charakteristiky Táborů. Nejen historikové protireformační, ale i Voigt a Procházka se svého katolického a osvícenského stanoviska zatracovali je pro jejich náboženské nauky a hádky a ovšem i pro jejich fanatismus a násilnost. Dobrovský, historik české řeči, v „Geschichte“ — a to v obou vydáních skoro stejně — klade důraz na jejich a husitů vůbec zásluhy o český jazyk, na jejich péči o českou bibli, o české spisy a písně, o české bohoslužby. Jak zejména tyto byly sympatické Dobrovskému osvícenci, patrno z obou vydání „Geschichte“: „Čechové zrovna nepohrdali bohoslužbou latinskou — píše v Geschichte 1792 — ale většina utrakvistů soudila, že bohoslužba, kde lid rozumí knězi, musí býti působivější (erbaulicher) než bohoslužba, kde kněz jen samému sobě jest srozumitelný“. A ve vydání z r. 1818 poznamenává stejně významně, že „krásné to zřízení podlehlo nepřízni latinského kleru“ (str. 50).

Jako Pelcla poutá také Dobrovského charakteristická, rekovná osobnost Žižkova, „der siegreiche, eifrige“, jak nazval ho již v Abhandlungen 1788. Tak 13. dubna 1797 psal z Týna Zlobickému o nálezu několika originálních listů králů a jiných velkých mužů, zejména také „našeho strašného Žižky“ a Jiskry, a dodal: „Tyto dva reky chtěl bych Vám nyní poslati do Vídně asi se 60.000 Čechů, bojíte-li se vskutku Bonaparta“. Dopis prozrazuje sice stopy duševní choroby, ale v takových chvílích Dobrovský mluvíval z hloubi duše.

Stejně zajímala Dobrovského táborská píseň „Kdož ste boží bojovníci“. Posílaje 3. května 1789 opis její Zlobickému, Dobrovský poznamenal významně: „Jistě krásný pendant k Žižkovu Vojenskému řádu… Melodie jest tu také a má slavnostní, strašlivý chod. Husitsko-táborský duch zračí se v každé strofě“. Ještě význačněji Dobrovský vyslovil se o písni — podle Tacita jmenuje ji „Taboritarum barditum“ — 21. května 1789 příteli Durychovi: „bíte, zabíte, žádného neživte, spirat audaciam fanaticorum et furorem. Placet tamen mihi aestrum poeticum, styli elegantia, animi fervor et alia, quae tibi certe quoque placebunt“. A týž zájem prozrazuje, třeba střízlivěji, také „Geschichte“ vzpomínajíc českých listů Žižkových — list Domažlickým Dobrovský otiskl na konci „Geschichte“ z r. 1818 — i jeho vojenského řádu, „či spíše Žižkovy i jeho stoupenců výzvy k svaté válce pro Zákon boží“, jak dokládá v „Geschichte“ 1818, a posléze i táborské písně, jež „dýše docela jejich enthusiasticko-válečným, t. j. krutým duchem“ (1792).

Nebyl to tudíž jen zájem historika, jenž Dobrovského nutil, aby opět a opět se pídil po hussitikách, jak o tom vypravuje jeho Magazín III., jenž v „Bibliothekarische Nachrichten“ podává z vídeňské dvorní knihovny seznam latinských rukopisů obsahu hlavně husitského, dále jeho listy na př. Ribayovi o sborníku jennském a zvláště listy Zlobickému a Bandtkemu. Podle listu Zlobickému z 15. dubna 1796 Dobrovský chtěl se ucházeti o místo v Krakově „wegen der Bibliothek und propter hussitica ibidem“. Ještě v listě Bandtkemu z 20. září 1826 Dobrovský litoval, že pro horečku nemohl přijeti do Krakova, ježto chtěl si tam prohlédnouti hussitica a to pilněji, než mohl r. 1792.

Voigt, Pelcel, Dobrovský šířili a prohlubovali pochopení i sympatie k Husovi a k husitství hlavně svými spisy. Jinou cestou, ale neméně působivou, bral se k témuž cíli osvícenec a vlastenec Jan Jeník z Bratřic: zájem o Husa a husitství budil, šířil a prohluboval svými společenskými styky s vyššími kruhy pražskými a svými „Zápisky“, sice netištěnými, ale mnoho čítanými a opisovanými.

V intelligenci josefinské sotva bychom našli vřelejšího ctitele Husa a husitství, než byl Jeník. Dostalo se mu za to až názvu „táborita“. Již první listy svých „Pamětí“ věnoval památce M. Jana, „Čecha učeného, výmluvného, hluboce smejšlejícího, mravného a pobožného kněze…“ „prvního reformátora církve“. Jeník rozhodně hájí vlastenecké horlivosti Husovy: „A kdo se opováží — poznamenal o účasti Husově při exodu Němců z Prahy — milovníka své vlasti proto, že milovník své vlasti jest, odsouditi?“ Proces Husův i jeho upálení obšírně a s vřelými sympatiemi vypsal, připojiv i glejt Zikmundův a psaní šlechty české ke sboru Kostnickému. S pietou Jeník sbíral zprávy o uctívání Husově doma i v cizině, shromažďoval a opisoval písně a modlitby na Husa i Jeronýma a Husovy spisy (zejména „Provázek třípramenný“ z tisku z r. 1545) i všeliké jiné památky, jako pamětní peníze — jeden měl ve vlastní sbírce — nápisy na zvonech a kališích, pečeti, obrazy Husovy, kostnické památnosti atd. Zvláště zajímala Jeníka „vznešená“ kaple Betlémská: podal vyobrazení kaple i jejích náhrobních kamenů a nápisů, opsal fundací na ni učiněnou a s rozhorlením vypravoval o jejím rozboření 15. srpna 1786, jež stalo se s velikým nářkem Pražanů a proti vůli Josefově.

Z husitů imponoval Jeníkovi vlastenci nejvíce Žižka a Jiří z Poděbrad. Se zvláštním zájmem vypravuje vše, co s Žižkou souvisí: o hrobu „tohoto udatného, nikdy přemoženého vůdce“ v Čáslavi; o bubnu ze Žižkovy kůže (podle listu Voltairova a Friedrichova); opisuje epitaf jeho, ba i „Vojenské neb váleční artikule udatným Táboritům předepsané“. A stejným oblíbencem Jeníkovým jest i Jiří z Poděbrad, „nejvýbornější, nejlepší a nade všecko nejvzácnější z králů českých, šťastný vítězitel a bojovník nepřemožený“.

Voigt, Pelcel, Dobrovský a Jeník — toť vyvrcholení sympatií a historických názorů o Husovi i husitství v době osvícenské. Ostatní buditelé historikové, Procházka, Pubička, Cornova, přese všecko své osvícenství a vlastenectví nedosahují již té historické hloubky ani citové vřelosti, ba prozrazuji reakci více méně zřejmou, návrat k tradicím protireformačním. místy i obranu těchto tradic namířenou proti své době.

Osvícenskými historiky byla oživena a očištěna památka Husova i husitství mezi intelligencí v Čechách. Z kruhů těchto šíří se zájem, sympatie i hlubší pochopení také do vrstev spodních, lidových. (patrně zcenzurovaný text) Zejména památka národního hrdiny Žižky byla hodně živá a osvěžována zvláště za krvavých bouří selských. Také husitské i bratrské knihy, chované přese vše nebezpečí od tajných nekatolíků, i špalíčkové knížky, podloudně dovážené z exulantských tiskáren, živily tradice husitské a bratrské. „Každý Čech — pověděl z vlastní zkušenosti Pelcel v Pamětech — jenž čítá jen české knihy a zná dějiny své vlasti, jest trochu husitou; i některé faráře jsem znal, kteří Husa nezatracovali.“ V těchto kruzích pamět Husovu a husitství nebylo potřebí křísit, leda uvolnit a prohloubit. Uvolnění vykonalo josefinství památným tolerančním patentem a josefinskou svobodou censury. Prohloubení dostavovalo se znenáhla obrozující se literaturou českou, jež navázala zase spojení mezi intelligencí a lidem a památku Husovu i husitství oživovala i ve vrstvách, kde byla zapomenuta.

Je zajímavo. že mezi touto intelligencí, šířící zájem a pochopení pro Husa i pro husitství, byli dlouho i vlastenečtí kněží: Ant. Jar. Puchmajer (óda na Žižku), Vojt. Nejedlý, Ant. Marek, Jos. Kamarýt a j. „Drahá, věčná památko a slávo, Huse! pro pravdu umučený! Shlédni dolů s nebes okem outrpnosti na soudy vlasti své! Hle, jak po tolika stoletích ještě žijí tyrannové!“ — psal Kamarýt 20. února 1820 Čelakovskému. Po takových slovech z úst katolického kněze nepřekvapují pak nadšené sympatie spisovatelů laiků: V. Hanky, jenž slaví Husa i Jeronýma epigramy a prvý v nové době vydává Husovu „Dcerku“, a to nejen „pro výbornou jadrnost jazyka a obratnou upiatost slohu, ale i pro vznešenost utěšeného obsahu“; Fr. Lad. Čelakovského, jenž tajné čtení Husovy Postilly již na filosofii budějovické pykal vyloučením (1819), později napsal báseň o Prokopovi Holém a v listech přátelům vroucně vzpomínal „nevinného Husa“; Jos. Kaj. Tyla, jenž Husovi věnoval svou povídku „Dekret Kutnohorský“ i drama „Jan Hus“; Jana Eraz. Vocela, jenž Husa i husitství opěval v „Meči a kalichu“ i v „Labyrintu slávy“ atd.

Vůči tomuto nadšení starší i mladší generace buditelské až překvapuje způsob, jakým o Husovi a husitství v „Historii literatury české“ psal Josef Jungmann. Vysvětliti jest tím, že Jungmann, jako často v Historii, tak i ve statích o Husovi a husitství podal mechanický ohlas názorů svých hlavních pramenů: Fr. Faustina Procházky. Fr. M. Pelcla a Dobrovského, nesjednotiv jich organicky. Tím povstala pestrá směs názorů dosti různých, místy až protichůdných, proniknutá zároveň nechutí osvícence k náboženským sporům, jež umlčujíc i národní vřelost, u Jungmanna jindy tak mocně a význačně prorážející, píše o Husovi i husitství téměř s odporem nebo aspoň s politováním a v tomto smyslu zabarvuje a mírní i to, co přejímá z Dobrovského, a to nejen ve vydání prvém (z r. 1825), nýbrž i v druhém (z r. 1848 n.), kam stati ty přejaty po většině mechanicky a beze změny.

Dojmem tím působí již Jungmannova stručná, prázdná slova, jimiž vysvětluje vznik Husova konfliktu s církví: „Zbyněk Zajíc, arcibiskup pražský, nakloněn byl papeži Řehořovi; vysoká škola (pražská) kardinálům. Rozmrzelý arcibiskup vyhlásil Husa rektora s universitou za odtržence a zapověděl jemu mši a kázání. Hus rozhněvaný kázal proti papeži i arcibiskupu, a některé Wiklefové propovědí zastával“… A jinde: „Jedna z hlavních příčin, pro kterou se Čechové tak volně od římské církve odtrhovali, byla dle Pelclova domyslu řeč latinská v liturgii…“ Pro hluboké mravní a náboženské pohnutky a cíle husitství osvícenec Jungmann nemá tudíž nejmenšího pochopení, aspoň ani slovem jich nevzpomíná, ledaže v abecedním seznamu spisovatelů jaksi na omluvu připomíná, že „Hus sem toliko co literator náleží“.

A táž nechut osvícence čiší také z nástinu „osvícení“, jenž až překvapuje svou stručností i odmítavým tónem, zvláště přirovnáme-li jej k vřelým slovům, jimiž charakterisována doba Karlova. Proti skvělé době této husitství značí Jungmannovi veliký úpadek kulturní, ba husitství připisuje vinu konečného pádu českého jazyka a národnosti: „Česká strana, zvláště po vystěhování německých studentů, panující učiněna, ale i spolu vypukl onen divoký boj o národnost českou, s kterým spojil se boj o náboženství… Odtud pošlo, že od té doby český jazyk se zvůlí v náboženství takořka vznikal, klesal i konečně padl“ (str. 39). Nepřekvapuje pak, když Jungmann době od roku 1409—1419, tak epochální v českých dějinách kulturních, věnoval všeho všudy 11 řádků. A jakých řádků: „S počátku XV. století takořka celý národ český oddal se umění bohoslovnímu. Jen biblí a o biblí čteno a psáno… Ale přepiatost toho učení pomátla Čechům rozumy, takže vejdouce v roztržky o náboženství sebe vespolek a vlast dlouhým časem hubili. Na universitě učeno obyčejnému tehdáž hloubání v logice a metafysice, svářeno se o malichernosti… Málo která hlava probrala se z kalu školního bez potracení přirozeného rozumu“. A stejně Jungmann soudí také o období z let 1419—1471: „Národ český byv za Karla tak znamenitý a slavný, pod Václavem vážnost tratiti počal; po smrti pak jeho v šálenství upadl, jakého historie málo příkladů udává. Nejprvé jako hlavničkou pojati viděli na nebi znamení, krvavé a ohnivé kříže a krvavé deště, jako hladoví vlci na sebe vespolek udeřivše plenili a hubili se ohněm a mečem. Vůdcové jejich byli nazvíce bohomluvci, kteří celý lid potřeštili. Tím toliko vojenské umění vznikalo. Cepy, pokojný nástroj, v náčiní ukrutné vojny obráceny. Cepem sedlák český v jedné minutě osmmecítma i třidceti ran vznesl, pokaždé nepřítele buď zabiv buď omráčiv… Čechové toho věku byli k hrůze všem národům, ale pro své novoty v náboženství spolu v ošklivosti takové, že je vůbec za nejhorší národ na celém světě dlouhý čas jmíno…“ Příkrý tento tón vysvětlíme si snadno tím, že Jungmann celou tuto charakteristiku přejal z Procházkova „Commentaria“, tolik ještě ovládaného předsudky protireformačními.

Vřelejším a také spravedlivějším k Husovi a k husitství Jungmann se stává teprve v nástinu stavu jazyka českého, kde přidržuje se Dobrovského. Teprve tu dostává se chvály Husovi, jenž „reformatorem v jazyku a literatuře tak dobře jako v náboženství slouti může“ a spolu s Rokycanou označen tu již jako „největší mistr toho věku“ (str. 73 a 80). A stejně vynášeni i stoupenci jeho, že lidu obecnému všecko v známost schválně uvodíce, netoliko Wiklefovy spisy, ale zvláště biblí do češtiny pilně překládali a rozšiřovali (str. 73), že šířili češtinu ve spisech, obřadech atd., takže českému jazyku toho věku přednost dána (str. 74) atd. Také Jednotu, pro niž ve stati o osvícení Jungmann nemá vlídnějšího slova (str. 67), charakterisuje nyní příznivěji.

Na štěstí temný, až protireformační obraz Husa i husitství v Jungmannově „Historii“ zůstal bez ohlasu. Přičinili se o to zejména Jungmannovi přátelé, básník Jan Kollár, literární historik Pavel Jos. Šafařík, žurnalista Karel Havlíček a zvláště historik Fr. Palacký, kteří očistivše památku Husovu i husitství ode všeho, čím porušila ji protireformace, vrátili nám Husa i husitství v plné jeho ryzosti a významu.

Šafaříka evangelíka, jenž znal rodinnou tradici o exulantském původu svého rodu, husitism poutal od mládí, vyplněného četbou bible Kralické. Již v Jeně zajímal se o tamní husitský kodex, jejž si excerpoval (viz list Palackému z 22. dubna 1817); ze stoupenců Husových čím dále tím více zaměstnávala jej Jednota a zvláště poslední její biskup Komenský. Zájem ten obráží se zejména v jeho „Geschichte der slavischen Sprache und Literatur“ (1826). Šafařík ovšem jen stručně tu charakterisuje Husa i husitství, ale kolik vřelosti a porozumění dýše z těchto slov, zvláště přirovnáváme-li je k Jungmannově Historii, jež téže doby vydána: „Husitismem začalo v Čechách svítati, když ještě v celé Evropě a zvláště v Německu bylo tma… Jím počíná se nová éra českého národního života a národní literatury. Hus byl prvým bojovníkem za náboženskou svobodu svědomí, s Jeronýmem jsou předními duševními repraesentanty národa. A nemenší jsou jejich zásluhy o jazyk, k němuž všickni husité i Táboři lnuli vřelou láskou“. Takové názory byly téměř epochální v dějinách naší literární historie. A se stejnou vřelostí Šafařík vzpomíná také pozdního výkvětu husitství, Jednoty bratrské. Bratří jsou mu vlastními tvůrci a představiteli zlatého věku české řeči, Kralická bible a Komenský výkvětem tisícletého vývoje české řeči i literatury. Chápeme pak, co Šafaříka do posledních let vábilo k Jednotě i k jejímu duchovnímu otci Chelčickému, jemuž věnoval zajímavou studii (v ČČM 1874); chápeme také, proč maloruský básník Taras Ševčenko připsal svou báseň „Jan Hus“ Šafaříkovi.

Šafaříkova vřelá slova o Husovi a husitství zůstala obmezena na nečetné čtenáře jeho německé „Geschichte“. Tím hlouběji, zejména ve vrstvách lidových, působil po té stránce Havlíček.

K Husovi a husitství vedle literárních vlivů domácích — pilně čítal Pelcla a důvěrně se sblížil s Palackým — i cizích — v listech z Ruska vzpomíná s pochvalou smělých přednášek Bodjanského — vedla Havlíčka celá řada okolností. Bylo to především jeho hluboce založené náboženské cítění a smýšlení, jež v mládí pudilo ho do semináře. Voltaire zvítězil v něm sice nad vírou, ale ne nad náboženstvím; otázka náboženská zůstala Havlíčkovi navždy z hlavních otázek životních. K Husovi a k husitství vedlo dále Havlíčka, ctitele Voltairova, Rousseauova, Lessingova, Herderova a Kantova, jako naše osvícence XVIII. století, jeho smýšlení osvícenské a souvislé s ním přesvědčení o nutnosti náboženské snášelivosti: náboženství jest „nejvznešenější dědictví člověka, jež nedá se vnutit ani vynutit“. K Husovi vedla Havlíčka posléze i krajní reakce současného absolutismu světského i církevního. Jsa přesvědčen, že „pravda, svoboda a právo v politickém a národním životě neobstojí bez pravdy, svobody a práva v životě náboženském“, že „absolutismus církevní jest poduškou absolutismu světského“, ale jistě také z hlubokého svého přesvědčení náboženského a osvícenského Havlíček zvedl boj i proti církevnímu absolutismu a klerikalismu a v boji tom nutně se setkal s Husem, v němž přirozeně spatřoval svého předchůdce, ba svůj vzor. Vždyť i Hus bojoval za svobodu svědomí a přesvědčení, za práva českého národa i jazyka, za čistou pravdu Kristovu, usiloval hlavně o reformu života, mravů a zřízení církevních, o uvedení národního jazyka do kostela atd., právě jako osvícenec Havlíček. A ještě snad více imponovala Havlíčkovi charakterní stránka Husa reformátora. Havlíček často ukazuje, že „není moudré, není muže důstojné, ba ani opravdově prospěšné, upouštěti v dobách nepříznivých, v dobách pronásledování od části svého přesvědčení“. Jindy píše o lidech, „o nichžto praví písmo, že nejsou živi pouhým chlebem, jimž přesvědčení dodává zmužilosti, aby opření o zásady pravé a spravedlivé vzdorovali mocnějším nepřátelům, nedbajíce mnoho na jejich libovolnou pomstu, starajíce se více o své učení než o své osoby“. A takovým ideálem charakteru jevil se mu Hus, jenž pro přesvědčení dovedl trpět, ba podstoupil i smrt. Přidejme k tomu hluboké národní vědomí Havlíčkovo a dobu, o níž pověděl Šafařík: „Hus ne nominetur quidem aut uratur denno!“ a pochopíme vřelý, takřka pokrevní poměr Havlíčkův k „našemu osvícenému a svobodomyslnému krajanu“ Husovi, jehož i Jeronýmův obraz zdobil vždy Havlíčkovo obydlí.

Krásným projevem této vážnosti jest článek „Mistr Jan Hus“ ve Slovanu 1850 a obrana Husova v Epištolách Kutnohorských proti tradicím jesuitské protireformace, jež prý až posud všelikým spůsobem hleděla pokaliti u našeho lidu jméno a památku Husovu, až se jí podařilo, že muž ten, jenž umřel pro svůj národ a svobodu a kterého ctí vzdělanci všech národů, právě u svého vlastního lidu, pro který tak mnoho učinil a přetrpěl, v nevážnosti byl, že se jméno jeho od nevědomé sprostoty jen s jakousi ošklivostí co jméno nějakého zlosyna, kacíře a nepřítele božího vyslovovalo. A z téže vážnosti vyplynula vřelá slova, jimiž Husa doporučil českému lidu: „Nám, kteří se snažíme o spravedlivost a svobodu jak duchovní tak i světskou, kteří chceme pravé a čisté, člověka ušlechťující náboženství a poctivou dle vůle lidu a k blahu lidu zařízenou vládu, nám velice na tom záležeti musí, aby se lidu strany tohoto velikého muže, kterého nám všichni vzdělaní a již svobodní národové závidí, oči otevřely, aby náš celý národ v mistru Janu Husovi poznal zase svého nejvěrnějšího přítele a otce, jenž lásku svou k národu českému a k pravdě s největší lidskou cenou, se svým životem, zaplatil. Jako takového ctili jej naši předkové přes 200 let, a jen zase dvoustoletá duchovní a světská despotie mohla tuto zakořeněnou a zaslouženou úctu zničiti. S časem svobody navrátiž se zase stará úcta. Obraz mistra Jana neměl by v žádném obydlí pravého Čecha chyběti, a každý představiž jej mládeži co příklad hodnější k následování, co pravého ctitele Boha a přítele lidu. Nehleďte mnoho na zlostné řeči zaslepených a zaslepenců, kteří vám snad budou Husa dle obyčeje z absolutních časů malovati co kacíře: Bůh jest svědek, že by to jinak stálo s katolickou vírou, kdyby byl každý tak hodný katolík, jako byl Jan Hus! On sice učil, že má kněžstvo odříci se zbytečných statků, kázal proti jejich hrdosti, ctižádosti, lakomství, urputnosti, obžerství atd., prohlásil vybírání platů za udělování svátostí za kacířství, učil, že máme poslouchati více Boha než lidí, a zaplatil to své nebezpečné učení smrtí. Kdo jej proto tupiti chce, budiž tak, tuším ale, že nás bude více, kteří jej budeme za to ctíti.“

A stejně Havlíček soudil také o Husových stoupencích, zejména o „bratru Žižkovi“. „Proto se nestydím — píše jednou — že mne odpůrcové nazývají husitou, an naši husitští předkové v mnohých věcech velmi rozumně a poctivě smýšleli, a budeme-li se jen jejich chyb vystříhati, zasluhují zajisté dobré jejich stránky našeho následování.“ Chybami mínil Havlíček v duchu osvícenství asi nesvornost a fanatismus husitství. Ale vlastenec dobře vystihl i národní význam husitských válek: „Smažte husitskou válku z listův naší historie, i shasneť sláva českého národa. Ta jediná vyváží vše.“

Co žurnalista Havlíček spíše vycítil a stručně, populárně vyslovil pro český lid, skoro v téže době pro celý národ český, ba pro vzdělaný svět vůbec, vědecky a s obrovským aparátem historickým i filosofickým široce dovodil a přesně formuloval ve třetím díle svých „Dějin“ historik Palacký.

Pocházeje z rodu, jenž i za nejtužší persekuce století XVIII. uchoval si živé tradice bratrské, a vychován byv četbou Kralické bible, Palacký takřka od dětství poután byl k husitství. Neuvědomělý zájem ten se ujasnil a prohloubil uvědoměním národním, probuzeným r. 1818, a souvislým s ním zanícením pro dějiny české. Husitství, v němž vlastenec, zanícený Klopstockem, Schillerem, Kantem a Herderem, musil spatřovati takřka ideální dobu dějin českých, vtělení svých ideálů vlasti, cnosti a svobody, již tehdy nadchlo Palackého k plánu veliké tragedie o Husovi, jež však nebyla nikdy napsána.

A tento zájem vlastence a idealisty ještě prohloubilo studium dějin českých, jež Palackého záhy vedlo k četbě L’Enfantovy historie husitství a historických spisů Ludenových, jež o husitství psaly s živou účastí a s obdivem. „Aspoň Husitstvo — psal Palacký 1822 příteli Kollárovi — budu-li živ, jistě popíši. Jest se čemu hněvati, jak málo se té slavné krajanov našich zdoby doma i venku šetří.“

Nadšení toto, ale zároveň také hlubší pojetí a vřelou apologii Husa i husitství, ovšem v duchu rozpravy hlavně po stránce národní a literární, tlumočila již rozprava „An- und Aussichten der böhmischen Sprache und Literatur“, napsaná téhož roku: „Za Husa posavadní strany národní — česká a německá — staly se také stranami náboženskými a vypukly veliké boje, když Kostnický sněm uznal za dobré, smělost obou vůdců české strany potrestati hranicí; husitské války pod nepřemoženým Žižkou nebyly jen náboženské, nýbrž i národní.“ Osud ostatních Slovanů v Německu, jež německá ozbrojená moc, provázená osadníky a missionáři, buď vyhubila neb poněmčila, jest Palackému dokladem, že tato národní horlivost nesmí býti považována za přehnanou a fanatickou. „A byla-li žárlivost na vlastní národnost zločinem v oněch temných dobách, kdo směl by se opovážiti v našem osvíceném věku zvednouti první kámen na ony provinilce?“ Taková slova o husitství a pro husitství nepromluvil u nás dotud nikdo. A neméně zajímavé jest také pojetí husitství jako hnutí v podstatě národního. Palacký tomuto pojetí zůstal věren až do let šedesátých, do konfliktu s Höflerem.

S téhož hlediska Palacký tehdy vřele ocenil také literární a jazykový význam Husův. Přejímaje většinu zpráv z Dobrovského „Geschichte“, Palacký rozvádí je a vkládá do svých slov tolik ohně a nadšení, jako snad nikde jinde v celé rozpravě: „Jan Hus tvoří v dějinách české řeči ještě více epochu, než Luther v dějinách řeči německé. Byť i vlastenec sebe více litoval rozmanitých nehod, které jeho opravné dílo uvalilo na Čechy: pro řeč mateřskou mělo následky velmi utěšené. Hus ve svých kázáních mocně rozplamenil horlivost i … pro svoji národnost.“ Byla to „snad pouze Husova zásluha, že se ve věcech náboženství užívalo výlučně jazyka mateřského. Hus založil pravopis český, s malými výminkami až dosud platný; doporučoval svým přívržencům pilné čtení bible; napsal a rozšířil mnohá theologická díla mezi lid“.

A týmž tónem Palacký vynáší také zásluhy stoupenců Husových o vzrůst českého sebevědomí i jazyka: „Nikdy horlivost českých stavů pro jejich jazyk nepovznesla se výše, než ve válkách husitských a po nich. Nedosti na tom, že množství Němců opustilo zemi; chtěli také, aby nikdo v jich zemi neměl koruny, kdo by nebyl oddán jich řeči a národnosti.“ Zikmund snažil se posléze mysli proti sobě rozhořčené ukrotiti prohlášením, „že si klade za čest, že sám jest Čech a že mezi Čechy se narodil“… „Jiřímu Poděbradskému kromě jeho skvělých schopností velitelských a panovničích opatřila korunu hlavně jeho národní horlivost.“

O literárních památkách husitství Palacký zmiňuje se co nejstručněji, přesto již zde proniká jeho nechut ke spisům theologickým a polemickým, o nichž mlčí naprosto. I tuto nechut Palacký uchoval si navždy.

Nová epocha ve vývoji Palackého studií husitských počíná se příchodem do Prahy (1823), kam Palacký podle vlastního přiznání přišel, aby tu po dvě léta studoval prameny k dějinám husitství. Vskutku při svém badání archivním, počínajícím již r. 1824, hleděl především k době husitské, ač se jí neobmezoval. Zejména Třeboň, kde tehdy poprvé pracoval, přiváděla jej bohatstvím husitik až v úžas. Výmluvným dokladem toho jsou hojné větší i menší články, zejména v českém i německém Musejníku (od r. 1827) a ve spisech Král. Čes. Společnosti Nauk, v nichž Palacký podával veřejnosti ovoce svých studií: „Václav, Havel a Tábor čili rozmlouvání o Čechách r. 1424“ (1831), „Böhmische Sprache und Literatur“ a „Böhmische Literatur“ (obé z r. 1831), „Skizze einer allgemeinen Kulturgeschichte Böhmens“ (1831) a zvláště „Staří letopisové čeští“ (1829) i dva krásné články o Komenském: „Život J. A. Komenského“ (1829) a německá rozprava „O J. A. Komenském a jeho spisech“ (1829), v nichž Palacký se zaníceným enthusiasmem jednak očistil památku Komenského od pomluv „nerozumné závisti i nenávisti, nevědomosti i zlomyslnosti“, jednak, a to po prvé v naší literatuře, se vzácným porozuměním nastínil, hlavně na základě vlastních jeho spisů, věrný obraz Komenského člověka, spisovatele i učence v celém jeho historickém významu a vrátil nám tak Komenského i jeho veliké myšlenky, zejména didaktické.

Vzpomínáme-li, že Palacký byl vlastně prvním historikem, jenž odborný zřetel obracel k době husitské, nepřekvapí nás, když přes toto pilné studium v archivech a v knihovnách i jeho známost pramenů husitských až do let 40tých zůstávala hodně kusá. V zajímavém článku „Skizze einer allgemeinen Kulturgeschichte Böhmens“ (1831) neznal ještě ani Chelčického a slavná „Würdigung“ jest neúplná právě v pramenech husitských, kde Palacký neví ještě ani o Kronice Táborské. Nedostatků těch nebyl si nikdo lépe vědom než Palacký. Proto od let čtyřicátých, kdy pomalu blížil se k husitství i ve zpracování své „Geschichte“, Palacký zabral se s novým úsilím do studia pramenů husitství nejen doma, nýbrž po celé Evropě, a to do studia tak podrobného a rozsáhlého, že se o něm potud české historiografii ani nezdálo. O hloubce těchto studií svědčí četné literární práce doby té: české pojednání „Předchůdcové husitství v Čechách“ (z r. 1842), „Archiv Český“ (od r. 1840—6 IV díly), přední náš pramen pro dějiny XV. století a hlavně husitství, a zejména třetí díl „Geschichte“ (1845), v němž Palacký poprvé v takové obšírnosti historicky zpracoval výsledky svých mnohaletých studií o Husovi i husitství. Censura, jež potlačila článek o předchůdcích husitství, zanechala ovšem i v „Geschichte“ své osudné stopy. Proto Palacký tím více usiloval užíti nenadálé svobody tisku (od r. 1848) v novém zpracování III. dílu „Dějin“, tehdy již česky vycházejících, a podařilo se mu vskutku vydati na podzim 1850 svazek první, po roce svazek druhý (do r. 1439).

Ale ani toto zpracování nebylo definitivní. Politicko-národní i náboženská reakce a persekuce let padesátých, trpké zkušenosti osobní, útoky německé žurnalistiky — vše to mocně působilo na ducha Palackého. I jeho názory o Husovi a husitství vyzrály plně teprve v této době těžkých zkoušek a utrpení, zejména slavnou polemikou s Höflerem.

Konstantin Höfler, professor historie na pražské universitě, ve spisech „Geschichtschreiber der husitischen Bewegung in Böhmen“ (ve Vídni 1856—66) a „Magister Johannes Hus und der Abzug der deutschen Professoren und Studenten aus Prag 1409“ (v Praze 1864) postavil se nejrozhodnějším způsobem proti Palackého historickému líčení a hodnocení husitství; s hlediska německého chauvinisty a klerikála odsoudil je naprosto, zejména po stránce ethické a národní. Palacký, jenž tolik si zakládal na historické objektivnosti a nestrannosti svých Dějin, hluboce rozrušen tímto útokem nejen proti sobě, ale více ještě proti národu českému a jeho dějinám, odpověděl krásným spiskem Die Geschichte des Hussitenthums und Professor Constantin Höfler (1868). Tón i obsah spisu dokázal plně pravdu přiznání Palackého, že tento boj svedl v zájmu historické pravdy, spravedlnosti k nebožtíkům, očištění dějin českých a obrany národnosti české. Jest to zejména mužná obrana Husa a husitství — bylť Höfler Palackému takřka hlavním představitelem antihusitismu v historické literatuře.

Boj s Höflerem měl však i jiné významné následky. Již r. 1869 Palacký vydal „krásnou“ knihu Documenta Mag. Joannis Hus vitam, doctrinam, causam in Constantiensi concilio actam et controversias de religione in Bohemica annis 1403—1418 motus illustrantia, dosud nepředstiženou sbírku nejdůležitějších pramenů života a pře Husovy, shledanou s obdivuhodnou pílí a pietou téměř za půlstoletí v celé Evropě a vydanou se vzácnou důkladností v roce pětistoleté památky narození Husova. V letech pak 1870—72 Palacký podal, a to jen česky, nové, dávno slibované zpracování husitství v III. díle svých „Dějin“ (o třech svazcích), v němž vyložil svůj poslední a definitivní soud o Husovi a husitství v patrné protivě k názorům Höflerovým.

Palackého historický obraz Husa a husitství jest z nejkrásnějších partií „Dějin“. Široký základ původních pramenů, jež Palacký po většině sám sebral po celé Evropě, duch kritický a filosofický, umělecká forma, známé přednosti celého díla, zvýšeny tu ještě enthusiasmem k veliké postavě Husově, jejíž obraz jest hluboce procítěn a umělecky, takřka kongeniálně nakreslen. Prešpurský sen mladého Palackého, dychtícího dáti národu historii jeho, napsanou „podle ideálu historického umění“, nesplněn nikde krásněji.

Ve své filosofii dějin Palacký, jak známo, vychází od „věčného zákona přírodního“, zákona polarity neboli dvojitých sil, v jejichž vzájemném zápolení, pronikání a smiřování záleží všechen vývoj přírodní i dějinný. Hlavní takovou polaritu v českých dějinách Palacký viděl v „ustavičném stýkání a potýkání se slovanství s římanstvím a němectvím“, jejichž vzájemný poměr představuje mu hlavní obsah a základní rys dějinstva česko-moravského. V duchu této filosofie Palacký vykládal i husitství; ale v různých dobách výklad svůj různě formuloval. Až do polemiky s Höflerem kladl hlavní důraz na národní zápas s němectvím. Tak ještě ve „Stručném přehledu dějin českých doby starší“ (z r. 1861) Palacký mluví o husitství jako o době, „povstalé původně odporem proti němčení, a lišící se ode všech ostatních přiměšováním do života národního a panováním v něm živlu jiného, náboženského totiž“. A jinde v témž článku píše: „Nejpamátnějším úkazem (pověkého zápasu mezi slovanstvím a němectvím) byly nepokoje husitské, v nichžto staroslovanská demokratie jala se i brannou rukou dobývati zase ztraceného pole svého. To, co v prvověkých zásadách křesťanských bylo srodného s duchem původně slovanským (bratrství všech pravověrných a rovnost před bohem i před zákonem), napomáhalo znamenitě i počátku i vzrůstu a moci sekt husitských, zejména Táborův a Sirotkův, bojovavších, jak sami pravili, netoliko pro víru, ale i pro národnost slovanskou. Byl to v jistém smyslu vrch působení českého v dějinstvu, když oni opřevše se ve jménu čistého evangelium a národnosti své proti dvěma hlavním ústavům společnosti středověké, hierarchii totiž a řádům feudálním, uvedli první zásadu reformy do života evropského: ale byvše utkáni netoliko veškerým západem sjednoceným, nýbrž i domácími již živly feudálními, a nepodporováni od rodákův svých na východě, po zápasu dlouhém a podivuhodném podlehli konečně v bitvě u Lipan. Od té doby vítězství živlův a řádův západoevropských, ač výtečným Jiřího Poděbrada působením ještě na čas pozadržené, stalo se konečně neodvratným a neodolatelným. Šlechta feudální, dostavši se na vrch, ochromila nad sebou moc královskou, pod sebou pak uvedla lid obecný do poroby; a nezadlouho národ, kterýž dříve zplodil byl válečníků a hrdin množství světu na odiv, nepostačil již ani uhájiti sebe sám“ (Drobné spisy II, 379).

Po polemice s Höflerem, jenž své odsouzení husitství založil tak jednostranným důrazem na nacionální motivy a cíle jeho, Palacký formuloval svůj výklad jinak, položil hlavní důraz na spor s římanstvím: husitství vzniklo z české idey křesťanského života, jeho ráz národnostní je původu pozdějšího, hnutí náboženské probudilo teprve princip národní.

K oběma zmíněným dvojicím, slovanství contra němectví a slovanství contra římanství, přibyla tak dvojice třetí, s prvými ovšem organicky souvislá: spor autority a svobodného rozumu. Historický vývoj i význam tohoto sporu Palacký vyložil pěkně již ve své polemice s Höflerem:

„Křesťanská církev utvořila se na základě náboženské nauky Kristovy. Tato nauka jest sama o sobě nejčistší, nejvyšší a nejdokonalejší, jaká jen může býti, a náboženské potřebě lidstva na každém stupni jeho vzdělání úplně stačí a na věky bude postačovati. Ale i nejčistší, nejsvětější a nejdokonalejší věc, jíž se nám může dostati s nebes, jakmile chování její svěřeno jest lidstvu, ztrácí na své nebeské čistotě; nemůžeme jí přijmouti a chovati, abychom jí časem takřka neposkvrnili svým dechem a svýma rukama. Nauka Kristova měla dvojí stránku, spekulativní a praktickou; ona jest základem křesťanské theologie, tato křesťanské morálky. V obou stránkách byla svrchovaně prostá, zároveň vznešená i populární a nejvýše prägnantní; nejen že nebylo v ní protivy k rozumu, nýbrž naopak byla zároveň nejvyšší manifestací jeho.

Ale každá nauka potřebuje k svému uchovávání zvláštních orgánů. Je-li počet těch, kdož mají býti poučováni, veliký, vytváří se brzo zvláštní stav, jenž činí si úkolem zachovávati, zvěstovati a šířiti nauku; další vývoj její dostavuje se pak podle okolností nutně a byl by div, kdyby nedál se směrem anthropomorfickým (v nejširším smyslu). Tak vytvořila se časem v Římě, jakožto v centru křesťanství, hierarchie, jež záhy začala opírati autoritu, již čerpala původně z převážné moci slova, také o vnější moc, odsuzovati a pronásledovati jinak smýšlející a usilovati podle starořímského zvyku o panství, a to nejen duchovní. Tím nauka Kristova dostala se do nebezpečí, že v podstatných věcech bude pozměněna. Kdežto nejvyšší příkaz Kristův: „Miluj Boha nade vše a svého bližního jako sebe samého“ v myslích takřka ustupoval do pozadí, byla spekulativní stránka nauky vždy více vyzdvihována, rozšiřována a rozmnožována, podstata křesťanství překládána více a více do dogmat povětšině transcendentálních, jichž chovatelem čím dále tím výlučněji stával se stav kněžský, a brzo za nejlepšího křesťana pokládán ten, kdo ve věrouce osvědčil se nejkorrektněji, byť i v lásce k Bohu a k bližnímu sebe více byl pozadu. Láska k Bohu, jak učil jí Kristus, byla zároveň touha po „království božím“ a ta byla opět identická s tím, co naše filosofie označuje slovem „touha po nekonečnu“; kanon dogmatiky tím jistě nemíněn. Hierarchie nerozpakovala se identifikovati se s pojmem katolické církve a z toho pojmu vyvozovati novou moc. Formy křesťanského života se zmnohonásobily a nabyly určitějších tvarů, které nyní dostávaly svou sankci od autority církve. Brzo církev stala se nejen nositelkou, nýbrž i tvořitelkou křesťanství; její autorita kladena na roveň autoritě apoštolů. Při obecné skoro nedospělosti duchů v celém křesťanstvu nemohlo se ani jinak státi a bylo to v té podobě požehnáním pro lidstvo. Církev takto posílená a upevněná stačila si sama, a nepotřebovala podpory ani se strany rozumu, ani se strany sv. Písma, ježto představovala se sama jakožto jakési stělesnění Ducha sv. Tato závratná výše stala se jí však záhy nebezpečnou. Ježto hierarchie nemohla se sebe setříti své lidské slabosti a křehkosti, dávala se někdy na cesty, jež s vnuknutím Ducha sv. nedaly se dobře uvésti v souhlas… Prvotní apoštolský duch projevoval se v ní řidčeji a řidčeji, korrupce ve všech stupních hierarchie povážlivou měrou rostla, věrouka vyvíjela se čím dále tím nezávisleji jak na rozumu, tak na sv. Písmu… Tím církev ocitla se na srázné cestě, na níž — máme-li na zřeteli zjevy, jako Augustinus Triumphus, Alvarus Pelagius a pod. — papežové byli by se stali konečně jakýmisi křesťanskými Dalai-Lamy, kdyby na štěstí v základech křesťanství nebyl proti tomu prostředek: uplatnění principu svobodného rozumu, ovšem ve spojení se sv. Písmem. Sebe horlivější opposice uvnitř pouhé autority církve, jakou zdvihli na př. Nicolaus de Clemangis, Gerson a j., nestačila již, jak ukázaly také doby po koncilu Basilejském: k opětnému zjednání možnosti ztracené rovnováhy bylo nutno vrátiti se k jmenovaným principům…“

A právě tohoto návratu, historicky tak nutného, odvážilo se husitství. Světodějné pohnutky a veliký historický význam i dosah husitství v dějinách nejen českých, ale vůbec světových, vnitřní souvislost jeho s pozdějším protestantismem, jejž poprvé zahájilo, napověděny tím zřejmě. S takové historické výše nepojal u nás potud Husa a husitství nikdo. A rovněž nikdo neobhájil ho způsobem tak přesvědčivým: s této historické výše husitství nebylo a nemohlo býti neštěstím ani pro národ ani pro lidstvo, ba ani pro církev, nýbrž naopak „skutkem Prozřetelnosti, nutným a nevyhnutelným výsledkem pokračujícího vzdělání lidstva“.

S tohoto povýšeného hlediska historického a filosofického Palacký pojímá a líčí Husa i husitství také v „Dějinách“.

Již v úvodní stati, parafrasující zmíněné názory o sporu autority a rozumu, katolictví a protestantství, Palacký v souhlase s těmito názory, ale také v patrné protivě k svému staršímu pojetí národnímu, s důrazem vytkl, že husitství „od počátku mělo výhradně církevní a náboženský ráz“. V obsahu specifikuje toto nové pojetí ještě určitěji: „Bylať to idea života křesťanského ve sporu a zápasu s protivou života skutečného, která nedajíc ukojení hluboce nábožnému srdci starých Čechů, vedla je vždy ku pokusům novým o uskutečnění její ve společnosti lidské“ (III, 1, 18 n.). Již narážka na „hluboce nábožné srdce starých Čechů“ napovídá, tuším, že Palacký ani nyní nezřekl se docela svého názoru o vlivu staré slovanské povahy na husitství; níže, zejména při jeho líčení a hodnocení husitských válek a stran, poznáme takových dokladů více. A stejně významný jest také důraz, jenž tu položen na ideu života křesťanského: Palackému mravní stránka husitství imponovala vždy více než stránka dogmatická, pro niž ani v Dějinách neměl sympatií.

Obojí toto hledisko význačně charakterisuje již Palackého líčení reformních snah českých před Husem, zejména Milíče a Matěje z Janova. V Milíčovi Palacký vidí takořka, vtělení oné jaroty citu i obraznosti, oné hluboké nábožnosti, poněkud bolemyslné, oné čilé jemnosti i urputné odhodlanosti, jimiž národ český od jakživa se vyznamenával; a protož on to byl, jenž podporován jsa přízní nejvyšších ouřadův světských i duchovních, hnul tímto duchem národním až ve samé hloubi jeho…“ (III, 1, 33 n.).

A stejně význačné jest Palackého pojetí Matěje z Janova. Idea křesťanství, týkající se více skutků než učení, jak obráží se v jeho slavném díle „De regulis veteris et novi testamenti“ — Palacký raději by je nazval „skoumání o křesťanství pravém a lichém“ — pojata sice cele a výhradně z Písma sv., ale některými rysy — učením o svátosti oltářní a přijímání pod obojí — prozrazuje také vlivy „samé povahy slovanských Čechů, jíž posud se nevštípily germánsko-římské zásady rozdílů stavovských a ducha kastovního, a proto nepronikla v Čechách snaha kněžstva různiti se od nekněží tak jako jinde“ (III, 1, 36 n.).

Idea křesťanství, jak formuloval ji Matěj z Janova, toť prvý a nejvýznamnější stupeň k husitství, ba k protestantismu vůbec, ve smyslu pojatém Palackým: Matěj z Janova byl „první a nejpřednější myslitel a učitel, jenž biblickou idei křesťanství, pojatou ze hlubokého skoumání písem svatých, blahomyslně srovnati a smířiti hleděl s útvary a tradicemi církve positivními, tak aby nábožné řády a obyčeje středověké zase pronikány a vedeny byly více duchem evangelia i apoštolským, nežli důmysly někdy až příliš anthropomorfickými pozdějších věkův; chtěl tedy vštípiti do církve zásadu reformy tak, aby na pouti života křesťanského za hvězdu vodící a rozhodující uznáno bylo písmo sv. čili slovo boží a příklad Krista pána i apoštolův jeho, k nimž, jako ke středu svému, vše, co křesťanského bylo, zření své míti a dle nich říditi i opravovati se mělo. Kdyby církev byla šla za touto myšlenkou, která nikoliv nebyla na odpor zásadám jejím, byloby uvarovalo se rozdvojení její na západu, a dějiny křesťanstva bylyby od pěti století vzaly cele jinou tvárnost na sebe; o Husovi ani Lutherovi nebyloby snad ani řeči. Když ale hierarchie neosvojila sobě myšlenky takové a nejen oné biblické idei nepodrobila útvarův a řádův svých, anobrž postavila tyto co rovnoprávné, ba i rozhodující, vedle ní a nad ni: nebylo možné uvarovati, by neshoda ve věcech podstatných tak vážná nerozmohla se časem ještě více a nevypukla ve spor a odpor zřejmý i trvalý. Pokrok časový napotom bral se cestou od M. Matěje naznačenou, a katolictví, hájíc traditionální charakter svůj, muselo zastaviti a tak říkaje zamraziti se na tom stupni positivního vývinu, kterého dokročilo bylo počátkem XV. století, zvláště když později často i hlučně žádaná i slibovaná reforma církve (ve hlavě i v oudech) konečně vždy předce zmařena bývala. Byloť jen potřebí, aby mužové méně podajní a smělejší, nežli byl M. Matěj, přivlastnili sobě myšlenky jeho“ (I, 1, 44 n.).

A takový muž, nepodajný a smělý, přišel záhy v osobě M. Jana Husa. Světové dějiny upravily mu půdu, především mravním i náboženským porušením církve, zejména papežství, jak Palacký konkrétně ukazuje na Bonifaciovi IX. a jeho době, porušením tak pohoršlivým, že „touha po reformací církve ve hlavě i v oudech stala se známkou i heslem všech poctivých a rozumných lidí onoho věku, a každé horlení proti nemravnosti takové i příčinám jejím u všech pobožných mužů i žen, jichžto poměr tehdáž v Čechách snad větší byl, než jinde kdekoliv, za právě křesťanské jmíno, chváleno a podporováno bylo“ (III, 1, 67—69).

Méně zájmu Palacký věnuje — a vidíme v tom jeho známou nechut ke stránce věroučné — reformačním proudům cizím, jež byly další oporou a podnětem Husovým: jednak konservativnímu proudu, představovanému v době té kardinály i králem francouzským (také českým), jenž směřoval především k opravě hlavy církve, za to maje, že potom všeliké neduhy v těle přestanou jako samy sebou; jednak radikálnímu proudu, vznícenému theologickými spisy Viklefovými, jež počátkem XV. století pronikly i do Čech a hluboce tu působily, tím hlouběji, že připravily jim půdu domácí starší snahy reformátorské z doby Karlovy i rostoucí vzdělanost, šířící se z kvetoucí university a škol, zejména v národě českém, jenž znenáhla nabýval převahy v literatuře (Štítný!) a učil se jí přemýšleti, a posléze i třenice národní na universitě (III, 1, 50). Jaký odpor Palacký choval k theologické stránce, patrno zvláště z jeho poměru k Viklefovi: „Pokud učení, které Hus hlásal, nebylo jeho vlastní, nýbrž Viklefovo — napsal v své polemice s Höflerem (str. 113) — nebudu zde vyšetřovati, nýbrž přenechám odborným theologům. Přiznávám se, že jsem spisů Viklefových nikdy nečetl, a jest mi těžko přemoci nechut ke každému theologickému sporu“. Vedle této nechuti rozhodovalo však stejně i Palackého pojetí Husa, v němž spatřoval především mravokárce, nikoliv reformátora věrouky: „Křesťanská morálka byla mu věcí hlavní, dogmatika jen něčím vedlejším, subsidiárním. Jen za tím účelem, aby své názory o praxi křesťanství uvedl v platnost, vybíral si Hus své důvody někdy z nauky Viklefovy a jen autoritu hierarchického řádu své doby potíral právě tak jako Viklef, kde zdála se mu odporovati sv. Písmu a rozumu“ (t. 120). A v témž smyslu i v Dějinách hájí Husa proti stotožňování s Viklefem na koncilu: Viklefa vážil si Hus co horlivého zastavatele těchže ideí; ve výkladu nauky křesťanské však dovolával se starých otců a doktorů církevních, a to častěji než sám Matěj z Janova.

Vlastní význam Husův v dějinách nejen českých, ale vůbec světových Palacký datuje od r. 1408. Tehdy spojily se zmíněné cizí i domácí proudy reformační, když Václav IV. žádal od university odřeknutí se Řehoře XII. Hus, přichýliv se ke králi i kardinálům proti oběma papežům, stal se předním hlasatelem reformace, jak jí rozuměli a chtěli netoliko učitelé čeští, ale v ten čas — ovšem jen na krátko, do konce r. 1409 — i kardinálové a král Václav, a tím zároveň stal se také nositelem pokroku proti nehybnosti v životě křesťanstva.

Kreslil-li Palacký potud Husa člověka, kazatele, kněze, učence, reformátora života s patrnými sympatiemi, vytýkaje mu leda neobyčejnou smělost, neústupnost a nešetrnost proti odpůrcům, bažení po lásce lidu, po cti, slávě a po mučenictví, od této chvíle, kdy Hus vstoupil v popředí dějin českých, ba světových, sympatie Palackého stávají se vřelejšími a vřelejšími, ba stupňují se v tichý obdiv a rozhodnou apologii především Husa vlastence.

Na význam národního živlu v reformačním hnutí českém Palacký, jak zmíněno již, ukazoval od počátku, vytýkaje, jak již za dob Karla IV. „pokrok reformátorského ducha jevil se, ne-li výhradně, aspoň popředně a s patrnou živostí, ve slovanské části obyvatelstva, jak na universitě Pražské, tak i v národu vůbec“ (Dějiny III, 1, 54). Jindy v témž smyslu ukazoval na rostoucí vzdělanost, šířící se z kvetoucí university a škol zejména v národě českém, a na národní třenice na universitě, „jež později nabyly působnosti veliké a téměř rozhodné“ (t. 50). Reformační snahy Husovy, jenž od počátku stál při straně národní, nabývaly tím záhy zabarvení národního. Tak již reakce náboženská, vzniklá proti Husovi viklefistovi nastoupením jiných národů v čelo správy universitní, brala na sebe také barvu národnostní (t. 62). Svým rozhodnutím pro dávné touhy a snahy reformátorů českých v r. 1408 Hus vstoupil zároveň v popředí řešení národních třenic mezi Čechy a Němci na universitě“ (t. 100 n.). Ale národním fanatikem Hus nikdy nebyl, ani potom se nestal. Jako v polemice s Höflerem, tak i v „Dějinách“ Palacký rozhodně ujímá se Husa proti pomluvě některých německých spisovatelů, že by byl nenáviděl Němce, a hájí jeho účasti na dekretu Kutnohorském, vykládaje stěhování Němců z Prahy „jako pouhou náruživostí počaté a vykonané“ (III, 1, 167 a 109). Vlastenectví své Hus ukazoval ne nenávistí k Němcům, nýbrž péčí o vzdělání a ušlechtění národu a o zachování čistoty řeči české, jak Palacký obšírněji dokládá jeho zásluhami o pravopis, bibli českou, písně duchovní atd. (III, 1, 166).

Přes tento zájem k Husovi vlastenci od počátku a stále v popředí zůstává a nyní čím dále tím více vyniká Hus reformátor. Souvisí to s vývojem reformační činnosti jeho, dospívající zejména konfliktem odpustkovým svého vyvrcholení na půdě české: odporem proti „potvornému“ prodávání odpustků a Janovi XXIII. „Hus a jeho přátelé, horlíce o církevní opravu, jali se již stavěti na základu, který je vymykal z oboru církve Římsko-katolické. Snažíce se zajisté obmeziti celé oustrojí církve této měřídkem pouhého písma svatého, a odpírajíce platnosti všem pozdějším vývinům i ústavům nehodícím se k míře této, octli se již skutkem samým v oboru protestantismu“ (III, 1, 152).

V témž duchu vylíčen i poslední, vrcholný akt veliké tragedie Husovy, jeho soud, odsouzení a upálení v Kostnici. Palacký za doby prešpurské pomýšlel na drama o Husovi, ale nenapsal ho. Vylíčení Husova procesu a smrti v „Dějinách“ uměleckou formou a dramatickou silou nahrazuje aspoň z části nesplněný ten plán. Ať Palacký vypravuje o podloudném zajetí a uvěznění Husově, či o porušení gleitu Zikmundova, ať líčí výslechy Husovy před komisí a v koncilu či charakterisuje jeho žalobce a soudce — všude sympatie jeho jsou na straně Husově a rostou posléze v hluboký soucit a tichý obdiv, kde líčí duševní i tělesné utrpení a mučenickou smrt jeho. Nejsou to ovšem jen sympatie a soucit Čecha k Čechu, člověka k člověku, jenž jediný stál proti celému sboru, „zbaven vší pomoci a silný jen svým přesvědčením“, nýbrž především sympatie historika k reformátoru, jehož pře „týkala se nejsvětějších záležitostí lidských, náboženství a svědomí, pravdy a práva, svobody a zákona, anobrž i cti národní“, k reformátoru, jehož rozhodnost a odvaha rostla s nebezpečím: „Přijav a stanoviv písmo svaté za jediné jisté a pevné pravidlo víry, Hus musel důsledně část po části zamítati vše to v církvi, co nebylo založeno na základě tomto; neučinil-li toho pojednou a hned, stalo se jen proto, že maje pozor obrácený výhradně ku praktické stránce křesťanství, nenalézal dosti příčiny a příležitosti, nikoli pak proto, že by neměl byl k tomu náklonnosti a odvahy“ (III, 1, 199). Souhlas s Jakoubkovým přijímáním pod obojí je Palackému svědectvím, že Hus nehrozil se konečně ani oprav věroučných a že by byl na této cestě postoupil časem mnohem dále, kdyby jako Luther v úplné svobodě a v bezpečí dočkal se byl přirozené plnověkosti (III, 1, 202).

Za takových poměrů konflikt Husův s koncilem, konflikt rozumu a svobodné kritiky s autoritou, konflikt dvou náboženských systémů, stával se tragičtějším a tragičtějším (srov. pěkné vylíčení v Dějinách III, 1, 176 n.). Nenašel-li koncil u vědomí své moci a odvěké autority a zároveň v duchu své doby jiné cesty než bezpodmínečné odvolání, ani Husovi nezbývalo, než vytrvati a zemříti, aby se stal jedním „z nejšlechetnějších průkopníků“ protestantismu i nového věku v dějinách lidstva: „Avšak ani Hus nemohl se zachovati jinak, nechtěl-li zraditi sebe sám i svědomí svého. Co původce a zakladatel protestantismu, co zástupce svobody duchovní, co křisitel zásady o právu osobního přesvědčení ve věcech víry, byl by odvoláním zmařil sebe v duchovním ohledu naprosto. Nemaje voliti nežli mezi smrtí tělesnou a duchovní, volil si záhubu těla. Jím pak počal se nový věk v dějinách křesťanských, kdežto náboženství a víra, přestavše zakládati se na pouhé autoritě hierarchické, staly se pokladem duší a myslí svobodných, a kde přesvědčení lidské i svědomí mělo ne tak vnějším návodem, jako raději vnitřní potřebou a snahou, dle písma svatého i rozumu vzdělávati se“ (III, 1, 226 n.).

A stejně Hus — Jeronýma jako pouhého hlasatele učení Viklefova a Husova Palacký líčí stručněji a chladněji — musel zemříti i pro české husitství: „Není téměř ani pochyby, že kdyby Hus a Jeroným byli odsouzeni ne k upálení, ale třebas jen k vazbě doživotné, husitství v Čechách nikdy bylo by nenabylo tak veliké převahy; byloť by tuším obmezilo se na částku obecenstva vzdělanějšího, jako Viklefismus v Anglii, obecného ale lidu bylo by málo se dotýkalo. Jest ovšem jistá věc, že národ český později netoliko pro tyto dva upálené mistry své, ale z jiných příčin více, sáhnul ke zbroji: ale neméně jisté jest, že by bylo nepřišlo k boji vůbec, kdyby byl zachoval dávnou svou úctu ke sboru a k mocnostem církevním vůbec. Této pak úcty zbavil se byl obecný lid, nemoha ve prostotě své srovnati to s citem pravdy a spravedlivosti, že mužové, kteří sami pobožně živi byvše, tak horlivě se byli snažili o mravní jeho ušlechtění, odsouzeni jsou k nejukrutnější smrti, a že viděti bylo vítězoslaviti nad nimi ouhlavní a zuřivé jich protivníky, jichžto život jevil tolikeré křehkosti na sobě…“ (III, 1, 256).

* * *

S téhož povýšeného hlediska filosoficko-historického Palacký líčí i vývoj husitství po Husovi a zejména husitské války.

Husitské války bývaly předmětem nejrozhorlenějšího zatracování všech historiků nejen protireformačních, ale i osvícenských. Ani Palacký vzdělanec a vlastenec nikterak nepřehlíží ani nezastírá jejich temných stínů a osudných následků (srov. Dějiny III, 1, 299 n. a IV, článek 7 o literatuře a mravích českých v době od r. 1420—71). Ale vedle stínů shledává a poprvé s důrazem vytýká také jejich stránky jasné, jež před soudem dějin plně je omlouvají, takže jich „co článku podstatného v řetězu pokroku a vzdělanosti světové nesluší ani zatracovati ani podceňovati“.

Takovou omluvou jest Palackému především úplný nezdar reformních stran v církvi samé. Rozešed se, aniž provedl jakoukoli reformu, koncil Kostnický podal světu důkaz, že „buďto neuměl nebo nechtěl obvyknouti skutkem zásadě reformy i pokroku mírnému v církvi“, že „církev cestou řádnou neuměla již pomoci sobě sama“ (III, 1, 273).

Tak národu Husovu a Jeronýmovu byl takřka vnucen veliký úkol, diktovaný zároveň národní ctí i celou jeho minulostí: „dokonati dílo, kteréž počato bylo hranicemi v Konstancii zapalovanými, a dokázati přede tváří světa, že nebyl to pouhý blud a klam, proč utrpěli byli učitelé jeho; měl zasaditi se o to, že pravda křesťanská neprýští a neuspůsobuje se z ustanovení ani sebe vzácnější moci světské, ani sebe skvělejšího shromáždění církevního, ale z rozumného pojímání písma svatého, co slova božího, an člověk má přirozené právo, dáti se vésti rozumem a svědomím svým i ve věcech náboženství a víry. Bylo mu tedy probořiti středověké ouzké ohrady jistoty a přesvědčení, jakkoli spasitelné byly aneb býti se zdály; pomáhalť otevříti duchu lidskému nekonečnou dráhu pokroku, a osobiti jemu s větší svobodou také vyšší důstojenství“ (I, 1, 301 n.).

Nejen motivy obecně křesťanské, jak Palacký s důrazem vytýká, i národní, ale také světodějný význam válek husitských vyznačen tak zřejmě. V tom smyslu Palacký hájil válek husitských již ve své polemice s Höflerem (str. 158 n.). V „Dějinách“ opakuje to opět a opět: „Válka husitská vedena byla pro svobodu vyznání náboženského mezi křesťany, čili, jak husité sami pravili, pro svobodu slova božího… Odpor proti Římu bral původ svůj nyní poprvé z motivů pouze křesťanských: z pojímání totiž a posuzování jak slova božího, tak i podání církevního rozumem lidským. Husitům hájiti bylo první valný pokus reformace křesťanské na základě rozumného výkladu písem svatých. Netřeba příti se, byla-li oprava ona dostatečná neb dokonalá: vždy to byl první valný krok na dráze pokroku, po kteréž člověčenstvu dáno jest aspoň blížiti se k dokonalosti. Vedle toho byla válka husitská první veliký mezinárodní boj o interessy nehmotné, o statky duchovní, o věroučné přesvědčení aneb pravdu, tedy o pouhé myšlenky a idey; a spolu první vítězný boj svobody a svéřádu proti všenivellující autoritě a ústřednosti středověké' (III, 2, 45 n.)… „Papež i císař sebrali byli v ouplné jednomyslnosti všecky sobě oddané síly ve světě myslném i hmotném, mezi učenci a válečníky své doby, a po marném potýkání se slovy volali se k moci mečové, co poslednímu a nejvyššímu rozsudímu sporův lidských: a aj! poprvé v dějinách světa rozsudí tento dal jim zjevně za křivdu; již aspoň v jedné zemi zrušeno bylo poručnictví jejich nad duchem lidským, odjato Římu panování odvěké a zavítala ke křesťanům svoboda jak duchovní, tak i světská.“

Ale vedle stránky nábožensko-mravní Palacký s důrazem vytýká také národní ráz válek husitských.

Již v polemice s Höflerem ukazoval na to, že husitství vzbudilo reakci starého národního, staroslovanského ducha proti cizím novotám zavedeným Přemyslovci a Lucemburky, zejména proti zásadě (politického a kastovního) rozdílu stavů a nerovnosti před zákonem, reakci, jež zřejmě proniká ze Žižkova Řádu vojenského, a zvláště z nauk táborských, jež po většině jsou skoro identické s naukami různých liberálních sekt ve Francii z r. 1789 (str. 88 n.). V „Dějinách“ Palacký tento názor nejen opakuje, zejména v charakteristice demokratických Táborů, ale ještě sesiluje (Dějiny III, 1, 310 a 2, 114 n.). Tím války husitské od počátku nabyly povahy a rázu boje plemenného, co souboj na život a na smrt mezi Němci a Čechy, ale zároveň vzbuzena ve všech vrstvách národa vřelá láska k vlasti a národní hrdost i sebevědomí, jež vyvrcholilo až ve vědomí slovanské: „Co pode jménem „panslavismu“ za našeho věku tolikera myslí všelijak dojímá, jevilo se silou znamenitou již v husitských dobách“ (III, 3, 311 n.). Jednání s polským Vladislavem a pak s litevským Vitoldem, prohlášení Žižkova Řádu, že husité bojují nejen „pro vysvobození pravdy zákona božího“, ale také „ku pomoci věrným církve svaté, a zvláště jazyka českého i slovanského“, a na druhé straně polské i rusínské sympatie k husitství jsou toho Palackému zřejmými doklady.

Tak nad hrůzami husitských válek plane Palackému jakási záře, ježto rozhodovalo se tu o ušlechtilé potřeby ducha, o statky ideální, o svobodu, která všude jest právem přirozeným, o svatou věc svědomí a národnosti. Rozhodoval-li o nejdražších a nejsvětějších zájmech člověčenstva soudce nejnekompetentnější, hrubé násilí a meč, Čechové nedali k tomu iniciativu, nýbrž hierarchie římská, jež burcovala celý svět, aby vyhubil husity. Husité chovali se z pravidla humanněji a mírumilovněji než jejich odpůrci.

A stejně imponuje Palackému vlastenci také to, že „národ počtem neveliký dokázal byl tolik hrdinné odvahy a síly, tolik nadšenosti a věhlasu, tolik obětavosti a vytrvalosti“, že zvítězil nad celým západním křesťanstvem.

Ale svoboda, náboženská, sociální i národní, jež tak ideálně charakterisuje husitské války, měla také své osudné stíny: nejednotu, nesvornost, nekonečné spory a strany náboženské, sociální, politické. Husitismus, jenž nedal se přemoci veškerou silou všech svých nepřátel zevnějších, podlehl konečně tomuto vnitřnímu neduhu. Proto Palacký želí předčasné smrti Husovy „jako velikého neštěstí, anby sic osobní autoritou svou byl udržel větší jednotu v národu“ (I, 1, 309, 262).

Z těchto stran historikové protireformační i osvícenští nejsympatičtěji líčívali mírné kališníky, kdežto „fanatické“ Tábory zatracovali naprosto. Palacký i tu rozchází se se svými předchůdci. Zamítá pouze krajní výstřelky táborství: blouznění komunistické a chiliastické, v němž hledá vlivy evropského chiliasmu, prvověké církve a snad i staroslovanského ducha demokratického (III, 2, 10), a zejména pantheistické Adamníky, „nejhnusnější sektu“, původu asi cizího (t. 25). Jinak však sympatie Palackého nejsou na straně mírných kališníků, kteří již r. 1418 zastavili se na cestě k protestantismu a uchovali si možnost vrátiti se do římského katolicismu na sboru Basilejském (I, 1, 277 n.) — Hus podle Palackého sotva by se byl cele k tomu přidal — nýbrž na straně kaceřovaných radikálních Táborů. Tyto sympatie Palacký zdůvodnil především náboženskou naukou táborskou. „Durch die Taboriten zuerst — napsal již v polemice s Höflerem (str. 160) — und dann durch die böhmische Brüderunität war der protestantische Lehrbegriff im Groen und Ganzen schon lange vor Luther und Calvin entwickelt und festgestellt.“ Podobně v „Dějinách“ opět a opět prohlašuje, že Táboři, odpírajíce platnost všemu mimobiblickému podání a při výkladu Písma sv. uznávajíce rozum i jedinců za oprávněný a dostatečný, postavili se cele na stupeň biblického protestantismu (I, 1, 321 n., 279), byli „skutečnými předchůdci církví protestantských nového věku“ (t. 310).

A stejně poutá Palackého také demokratický ráz Táborů, směřujících patrně, ač nejasně, k republice a ke zrušení všech rozdílů stavovských (t. 321 n.), a to tím více, že Palacký v tomto demokratismu spatřuje dědictví vlastní povahy slovanské.

Nejvýznačněji ozývají se Palackého sympatie k Táborům z jeho apologetických a enthusiastických zmínek a statí o Žižkovi, jímž „hnutí ono náboženské, jehožto duch v osobě Husově zvláště se byl vtělil, nabylo hlavně oné síly také ve světě hmotném, že zatřásti mohlo celou Evropou na drahný čas“ (III, 2, 210). Palacký lituje, že historie až posavad nesplnila k Žižkovi svaté povinnosti ouřadu svého, jenž požaduje obrazy věrné a soudy spravedlivé. Vlastní charakteristikou Žižky, prodchnutou obdivem, jejž veliký národní hrdina budil již v Balbínovi, Pelclovi a j., Palacký připravil aspoň k takovému „věrnému“ obrazu půdu. V Žižkovi Palacký vidí a líčí fanatika pro zákon boží, odpůrce stavovských rozdílů, nepřítele cizinců šířících kastovnictví, uvědomělého Čecha a Slovana a zejména geniálního, nepřemoženého válečníka, jenž učinil krajany své na dlouhý čas národem, ne-li nejbojovnějším, aspoň nejvítěznějším v Evropě. Žižkovi husitství vděčí za slavné své úspěchy hmotné. S ním padla nejsilnější hráze, která překážela všemu blížení a míření se husitů ke staré církvi římské, nejsilnější opora táborské demokracie.

Se stejným obdivem Palacký vylíčil také druhého velikého vojevůdce táborského, Prokopa Holého — srov. Dějiny III, 3, 10 n. — za něhož táborství slavilo své poslední triumfy, ba dovršilo světodějný význam českého husitismu vítězstvím u Domažlic, jímž Čechy octly se „na vrcholu světodějné moci a působnosti své“. Vítězstvím u Domažlic nejpatrněji dokázána nepřemožitelnost národa probuzeného pro ducha pokroku a oprav církevních; jím dodáno koncilu Basilejskému důrazu a horlivosti ve snahách reformních, sily k boji proti papežství a posléze i ochoty ke smíru s českými kacíři, při němž sám sbor musel konečně uznati mimo sebe a nad sebou soudce svrchovaného, sv. Písmo.

Tím osudnější byly následky vítězství u Domažlic pro táborskou demokracii a pro národ český vůbec. Přese vše úsilí posledních Přemyslovců a Lucemburků, šlechty i církve nepodařilo se germánským řádům feudálním ovládnouti v Čechách. Starý duch slovanský, duch svobody a rovnosti, udržoval se stále a válkami husitskými posílen tolik, že demokracie „zejména Žižkou a Tábory vzmáhala“ se více a více, kdežto šlechta „mizela cele z dějin aneb tratila se v národu“ (III, 3, 8 n.).

Tento vzrůst ducha demokratického měl přirozeně za následek probuzení ráznějšího odporu šlechty. K bojům náboženským přidružily se tak boje politické, jež budily nemenší pozornost feudální Evropy. Vítězství domažlické, pojistivši bezpečí vlasti od nepřátel a vynutivši konečně náboženský smír s koncilem Basilejským, způsobilo v tomto politickém boji obrat, jenž vyvrcholil v bitvě u Lipan. U Lipan poražen živel demokratický docela, na hrobě jeho vzrůstal napotom feudalismus čím dále tím neodolatelněji.

Husitství od té doby klesá jak po stránce náboženské, tak i národní a politické. Ale i za tohoto úpadku rodí zjevy významu světového: Jiřího z Poděbrad a Jednotu bratrskou.

S jakým podivem Palacký vzhlížel k Jiřímu, za něhož Čechy co zvláštní stát a celek vystoupily opět, a to posledníkráte, na široké jeviště světa i staly se mocností evropejskou, aby jako jediná živá protestace proti vševládě Římské, jediní vědomí zástupci a hajitelé práva svobodného zkoumání ve věcech křesťanských rozhodly starou otázku, zda „středověké či novověké idey byly oprávněny ke vládě světa“ (IV, 2, 1 n.), vypravují nejen obšírné, krásné, nadšené stati ve IV. díle „Dějin“ ale i „přání od dávna chované, napsati také apologii krále Jiřího proti moderním háncům“ (v polemice s Höflerem str. 154).

Význam Palackého ve vývoji našich názorů o Husovi a husitství jest samozřejmý. Palackého „Documenta“ a „Dějiny“ jsou podnes z hlavních pramenů našich i cizích historiků, politických, literárních i kulturních. A jak hluboko Palacký promluvil do duše národa, napovídá již nový, vroucí kult Kostnického mučeníka, jak projevil se r. 1868 českou poutí do Kostnice — první od upálení Husova — jíž účastnilo se na 300 účastníků, velikými slavnostmi na památku pětistoletého výročí narození Husova v Praze a v Husinci, vydáním českých spisů Husových atd., kult, jenž vzrůstá rok co rok a jistě nevymizí z našeho národa nikdy.