Mistr Jan Hus v životě a památkách českého lidu/Husův kraj a lid
Mistr Jan Hus v životě a památkách českého lidu | ||
M. Jan Hus a husitství za pobělohorské protireformace | Husův kraj a lid | Jan Hus ve výtvarném umění |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Husův kraj a lid |
Autor: | Josef Holeček |
Zdroj: | Mistr Jan Hus v životě a památkách českého lidu. Red. Augustin Žalud. Praha : Český čtenář, 1915. s. 59–79. Online na Internet Archive |
Licence: | PD old 70 |
Související: | Autor:Jan Hus |
Vilém Bogusławski našel u Ptolomaea, že původně v nynějších Čechách bydlely dva české národy, jež se ovšem tehdy ještě tím jménem nenazývaly. Z nich severní přesahoval hranici nynějšího království Českého do Saska a Durynska, jižní pak rozprostíral svá sídla do obojích Rakous a dole splýval s Moravany a dále položenými Slovany, tehdy ještě nerozraženými Karlem Velikým a Maďary. Právě tak severní český národ splýval se Slovany polabskými. Jižní kmeny, Doudleby a Netolice, připojili ku své državě Slavníkovci, potom pak i se Slavníkovci byli od Přemyslovců zcentralisováni s Prahou, k níž odtud vždycky věrně lnuli jako všechen český národ. Zde mizí, jedva se objevila historická stopa, ukazující na zvláštní osobitost jižních Čechů.
Archaeologové studiem starožitných pohřebišť v oblasti království Českého potvrdili zprávu Ptolomaeovu o dvou českých národech, severním a jižním. O severním vydávají svědectví, že se v české vlasti mnohem dříve osadil, je tedy starší a kultura jeho vyšší. Mladší jeho bratr měl se k cizí kultuře nechápavě, z čehož možno právem usouditi, že tím spíše lpěl na své prakultuře, nedbaje, že jeho stará samobytná prakultura jiným se vidí stavem nekulturným.
Severní Čechové zajisté byli kulturnými učiteli, politickými sjednotiteli a vojenskými vůdci Čechů jižních, kteří nikdy ani v nejmenším neměli snah separatistických. Nemnoho věkův uplynulo a jižní Čechové dali do společné pokladnice národního ducha a dějin ohromné vklady, cena kterých nikdy se nezmenší: Jana Husa, Jana Žižku a Petra Chelčického. I přes to severní Čechové dosud pohlížejí na jižní jako na mladší, jež musejí učit a vést i napomínat, aby se zhostili své „zanedbanosti“. Zanedbanými se jim zdají jižní Čechy hlavně po stránce hospodářské, ale i po stránce duševné se pokládají za lepší. Jižní Čechové jsou jim příliš naivní, prostoduší, váhaví; nemají čilosti, pružnosti a podnikavosti Čechů severních; pomalu se chápou novot i nejprospěšnějších, pomalu se odhodlávají vstoupiti na cesty všeobecného lidského pokroku, všecko moderně může pro ně nebýt. Severní Čechové jsou — aspoň za našich časů — lid průmyslný a obchodní a chvála, cizinou Čechům vzdávaná, že jsou nejvzdělanější slovanský národ, jimi je dobyta a zasloužena. Promýšlení vede severní Čechy k tomu, aby se zrak jejich spíše zabýval světem vnějším, než vnitřním, a co v něm nacházejí nového, zajímavého, užitečného, aby si osvojovali a z toho těžili i dále rozšiřovali. Naproti tomu zrak jižních Čechů stále se od světa vnějšího obrací do vlastního nitra a do něho se rádi zabořují, je-li jim zůstavena vůle. Odtud jsou rozjímavější, dumavější a málomluvnější. U severních Čechů převládá um, u jižních srdce.
Kdo se oddá nazírání v sebe, najde boha. Bůh je v nás, v srdci našem. Nazíráním v sebe cítíme se i ve vřavě jak o samotě, a samoty vždycky vyhledávali, kdo chtěli býti bohu blíž. Sám Ježíš Kristus odebral se za tím účelem na poušť. Kláštery původně sloužily k tomu, aby zbožným lidem, v ně se uchýlivším, svou samotou usnadnily společné nazírání v sebe. U některých buddhistů vzdělání se doplňuje dvouletým pobytem v klášterní samotě, aby se v ní mladý muž, obeznámivší se ve školách s věděním světským, octl takořka tváří v tvář bohu, naučil se ho znáti a byl s to, aby si vytvořil vnitřní náboženský život a zvýšil tím svůj náboženský život vnější, jenž se projevuje a spokojuje konáním obřadů a rozmanitých, věrou předepsaných úkonů. Komu jest od narození, po otcích dáno, že se může na trhu života duchovně osamotiti, nepotřebuje hledati prostředků, kterými by se k tomu donutil. Takovými samotáři ducha, takovými poustevníky srdce bývají jižní Čechové. I není možno, nesnáší se s vniternou přírodou jižních Čechů, aby nebyli religiosní. Všecko vážné myšlení dovede je, byť oklikou a třeba proti jejich vůli, ku hledání boha a ku snaze boha poznati. Ani ti synové jižních Čech, kterým současnost nevěru a bezbožství vštěpuje jako bezvýjimečnou podmínku moderného vzdělání a pokročilosti, nemohou se odtrhnouti od náboženské půdy. Na Vodňansku před několika lety kandidoval do říšské rady na socialistický program jakýsi domkář z Klatovska. Chodě ode vsi ke vsi, každou řeč k voličům začínal slovy: „Občané, velikou vám zvěstuju věc: není boha!“ Občané se útrpně usmívali vidouce, jak těžký ubožák podstupuje ve svém nitru boj s naukami svých cvičitelů, aniž může zabrániti svým myšlenkám, aby se přese všecko zabývaly úvahami o bohu, a litovali kandidáta poslanectví, že, domnívaje se býti pokročilým, nepokročil ani tak daleko, aby jsoucnost boží měl za úplnou jistotu.
Tichá samota, která připravuje náladu, potřebnou v nazírání v sebe, rozkládá se po všech krajích jižních Čech a jest jejich charakternou známkou, jež neuchází ani těm, kdo se jinde narodili a jinak jsou založeni. Ticho je to chrámové, posvátné a velebné, ale teskné. Jsem-li kdekoli v Čechách mimo jih, všude se mi zdá, že vzduch je pln jedva pozorovatelného ruchu, vycházejícího z neviditelných příčin, jakoby z toho vzduchu samého. Jsem-li na českém severu, zpívá-li tam člověk, hvízdá-li pták, rachotí-li tam vůz, lomozí-li továrna, mně se zdá, že tyto zvuky jsou výlevy a výbuchy vzduchu, který je obklopuje, jeho oddechy, jeho jásotem i pláčem, výraz jeho skrytého života, jenž se vyděluje z neviditelného a nehmatatelného živlu, aby nabyl podoby všeho toho živého i mrtvého, co je zhuštěním, zosobněním a zmocněním ruchu, který je Přírodou již do vzduchu vložen, ale v něm se rozplývá a mizí. U nás na jihu jest jinak. Ovzduší našeho kraje naplněno je tichomírem nerušeným, vážným, v některých dobách a chvílích slavnostným. Řekl bych, že u nás každý zvuk zní určitěji než jinde, barva květů na stromech i lukách výrazněji se liboce, jejich vůně je silnější; řekl bych, že ten čistý vzduch očisťuje a že proto lesy jsou tam zelenější, tráva brčálovější, sníh bělejší. Louky nikde nádherněji a pestřeji nekvetou, než v jižních Čechách.
Tyto zvláštní půvaby nebijou v oči a proto si jich nepovšimne ten, kdo krajem proletí a jen zběžně a povrchně pozoruje. Romanticky krásný je Zvikov a Orlík, mohutně krásná je Čertova stěna; i oči, které mnoho světa viděly, pokochají se jimi a chválu jim vzdají. Ale to jsou jednotlivé partie, které kraj okrašluji, charakteru však mu nedávají. Ráz jižněčeského kraje tvoří vlnivá šířka. I Šumavské hory všecky se do šířky rozkládají. Dlouho trvá, nežli na západním pomezí dorostou své výše, ale i tu se hlavy jejich téměř ztrácejí nad širokými boky a rameny. Celé jižní Čechy vlastně jsou Podšumavím. Šumavské podhůrky ve snaze po šířce čím dál tím jsou nižší, a které mohly, jsouce nejkrajnější, rozběhly se od Šumavy po kraji jako se kuřata rozbíhají od kvočny, děti od klína materského.
V jižních Čechách není překvapujících krajinných útvarů, není příkrostí a ostrostí, není, co by živilo a povzbuzovalo fantasii. Vrchy znenáhla přecházejí v údolí, údolí se šíří v pole a roviny, jež se znenáhla opět vlnami zdvíhají v pahrbky. Není tu divu ani obdivu. Srdce nemá náhlých dojmů, ničím není rváno, dojmy jeho jsou klidné, intimné a hluboké. Ale kdo tu déle pobývá, nalézá tu stále nové krajinné půvaby, vznikající ze světelných effektů, které mají původ v hladinách rybníků, z nichž některé jsou velmi široké. V jejich zrcadelných hladinách odráží se jaré slunce, třpytný měsíc, jasné hvězdy, modrá obloha, a pokud se odrážejí, jest, jakoby dvojí slunce svítilo, dvojí měsíc se třpytil, dvojí obloha se modrala a rozkládala; při dvojím slunci všecko jest jasnější, světlejší, krásnější, slavnostnější; při dvojím měsíci všecko je čarovnější a tajemnější; při dvojí obloze i mělká voda činí se propastně hluboká; ale také se všechno zdá dvojnásob šeré a černé, když se nad rybníky přivalí mračné chmury, z nich dvojnásobné blesky šlehají, a i hrom jakoby nehřměl jen nahoře v oblacích, nýbrž i dole v zdánlivých bezdnách. To není vše. Nad rybníkem se zdvíhají opary a rozptylují se do vzduchu, v němž za letního dne, svítí-li slunce, všecky předměty zdají se mnohem vyššími, nežli jsou ve skutečnosti. Obyčejná olše podobá se vysokánské palmě, obyčejný topol mohutnému platánu, obyčejný rákos bambusu. A voda při tom hraje nejrozmanitějšími barvami: tu je stříbrná, tu cínová, tu olověná, tu zlatá, tu bronzová, tu ocelová, tu blankytná, tu ebenová. Známý český básník, jenž svou rodnou zemi miloval i nenáviděl proto, že se jí nedostává vlastností, kterým se obdivoval u ciziny, zvolal pln uznání, když se po mnohaletém pobytu ve Vodňanech zadíval v krajobraz, který tam dlouho vídal a v něm se kochal nerozuměje, nyní pak náhle jakoby porozuměl: „Jaká to krásná žaponerie!“ Básník, který těmito slovy dal výraz velikému obdivu svému, v Japonsku nikdy nebyl, ale měl o něm jistou představu, kterou si utvořil z knih o něm a zamilovanou představu zajisté si vykrášlil illusí, kteréž neměl při ničem českém, neboť ono vše bylo mu všední a nicotné; léta u něho trvalo, nežli prozřel a pochopil, že i český kraj má okotěšné půvaby, a jestliže při náhlém a mocném dojmu vzpomněl si na dálnou cizinu, to nikterak neznamená, žeby krása, která mu oči otevřela k vidění, nebyla samobytně česká a k takovému srovnání vybízela. Já pro něco jiného zmíněný výrok cituji, než abych jím dokazoval, že jižněčeská krajina zasluhuje povšimnutí a může vzbuditi zálibu i člověka, který mnoho světa viděl; proto já ten výrok uvádím, abych ukázal, že jižním Čechám neporozumí, kdo a dokud k nim srdce nepřiložil.
Také povahou půdy liší se Čechy severní a jižní. Na severu je půda čedičová, původu sopečného, výhřevná, vhodná i ku pěstování výborných druhů révy; naproti tomu půda jižních Čech jest jílová a od toho chladná i na svých nejúrodnějších plasech, kde se rodí pšenice o nic horší než na Podřipsku, ale nedaří se rostlinám, vyžadujícím většího tepla.
Každá země vrozuje své vlastnosti lidu, který v ní obývá. Doplňme si nyní charakternými črtami jižněčeského kraje obraz duše jeho lidu, jejž už na počátku jsme rozkreslili.
Vlastnostmi půdy i podnebí jižní Čechy jsou krajem rolnickým. Rolník v každé zemi je živlem konservativným a dobře je tak, neboť v rolnickém stavu kryje se těžník společnosti. Ale jižněčeský konservatism je dalek zpátečnictví. Nedychtí po novotách, nechce je míti stůj co stůj, nevidí v každé novotě pokrok vzdělanosti, ale neuzavírá se jí, když se o její prospěšnosti přesvědčil, a potom si ji, hodí-li se mu, snad i zavede, ale ne hned, nýbrž teprve, až tak učiní ten a ten a až se ukáže, jak se osvědčí. Vidíme tu vrozený kriticism, jenž bystře vystihuje slabé stránky všeho a každého, ale počítá se zkušeností, že nic a nikdo bez nich není. Jižní Čech, slyší-li o novotách, třeba se jim na oko podivuje, ale pochybovačným stažením rtů prozrazuje, že již mu něco napadlo, co chválu novoty zmenšuje. To ukazuje na reálné pojímání věcí i života, ale i na nedostatek iniciativy. Z prvého vychází střízlivost úsudku, jež často bývá chladná, ano mrazná. S duchem takovým nesnáší se, co je výstřední a fantastické; zachovává míru, nenadsazuje, nečiní si illusí. A již jsme došli k základné vlastnosti duše jižního Čecha! Tou jest pravda a pravdivost, hledání a hájení pravdy, rytěřování za pravdu. V nížinách života jsou tací lidé třebas obyčejní sudiči, na výšinách rostou v bohatýry ducha a sebeobětavé bojovníky za ideu.
Skoumejme nyní, kterak se tato vlastnost má k povědomé a již konstatované religiosnosti jižního Čecha. Duše jeho bez náboženství nemůže být. Náboženství zajisté ještě v dobách pohanských bylo jeho duševným fondem, z kterého se rozněcovalo jeho srdce a rozvíjelo myšlení. Pohanská kultura Slovanů vůbec byla rolnická a při odvěkém rolnickém charakteru jižních Čechů nemůže býti pochyby, že na přechodu z pohanství do křesťanství změnili víru, ale podrželi svůj zvláštní spůsob věření, jímž se samobytně vyznačují a liší nejen od národů cizích, nýbrž i nejbližších pokrevenců slovanských. Víra jižní Čechy nyní spojuje se vším katolickým světem, ale věření jejich jest jiné než národů románských i germánských, ano i od věření Poláku a Moravanů se různí. Věření jejich je prosté, upřímné, čisté a zbožné; nemá v sobě pověrečnosti ani mystičnosti; není bigotné ani revolučně fanatické; nelibuje si ani v nádherných okázalostech církevních obřadů, ani v strohé a suchoparné bezobřadnosti; málo jím otřásá jezovitské malování hrůz pekelných, ale pevně doufá v lepší a blaženější život posmrtný; majíc v sobě samém pevnou kotvu, nalézá bezpečnost v bohu a nemůže být ani sklamáno, ani vyvráceno; bezpečnost v bohu pak povznáší toho, kdo takové věření má, bezprostředně k Nejvyššímu, při čemž pomoc knězova není nevyhnutelná, ale dobrá jest, je-li kněz člověk dobrý. Na českém jihu nenajdete „blouznivců našich hor“, nenajdete náboženských fantastů a lživých proroků, ani lidí, kteří se zavrtávají do nepochopitelných tajemství víry, ani takových, kteří by se snažili býti „stulti pro deo“. Kdybychom s touto snahou katolického světce, který se jí proslavil, obeznámili jižního Čecha, pokrčil by rameny a řekl: Proti boží všemoudrosti i nejskvělejší rozum lidský je bláhový; člověk si má rozumu od boha daného vážit a pěstovat, neboť tím dárce jeho oslavuje a jemu se přibližuje; kdo pak dar ten v sobě naschvál snižuje, ničeho bohulibého nečiní, nýbrž dopouští jednoho z nejtěžších hříchů, jímž jest rouhání proti Duchu Svatému, jenž rozum náš osvěcuje.
Z této charakteristiky jižněčeského věření vyplývá, že mysl jižního Čecha je naskrze normalná a rovnovážná. Na žádné straně ničeho podobného nenacházím, leč u ruských slavjanofilů, jejichž filosofie učinila si ideálem vypěstění normalného člověka, a to pomocí křesťanství. Ale ruské národní věření není normalné, pročež slavjanofilské učení jako náboženská filosofie našlo si mezi Rusy poměrně málo přivrženců a vyznavačů skutečně rozumějících. Neporozumění učení slavjanofilskému bylo tak úplné a jemu osudné, že i v Rusku skoro naskrze bylo považováno za politický program. Nedivu cizině, že v něm nespatřovala nic jiného. Od ciziny tento názor přijali i Slované. Co jest učení slavjanofilskému idealem, to samorodě leží v podstatě duše lidu Husova, a dle mého mínění nikde za českými hranicemi tak správně nepochopili, v čem jest jádro učení Husova, jako ruští slavjanofilové.
Spůsob věření u jižních Čechů jest, jak už řečeno, samobytný a proto prastarý. Z toho, že historicky nic není známo o jich pokřestění, možno souditi, že se z pohanství přenesli do křesťanství snadno a bez krise, jinými slovy, že již pohanství jejich neuvědoměle v sobě drželo prvky křesťanské, tak že se nestalo s nimi nic jiného, než-li že dosavadní jejich nejasné tušení božské pravdy zčistilo se v jasné její poznání a poznání se utvrdilo v přesvědčení. Tento bezpřevratný přechod nebyl by se udál tak rychle a nepozorovaně, kdyby k charakterným črtám jižněčeského věření nenáleželo, že slabě reaguje na dogmata. Za mé paměti církev katolická prohlásila dvě nová dogmata: o neposkvrněném početí Panny Marie a papežské neomylnosti. Náboženský život mých krajanů ani jedním, ani druhým nikterak se nevzrušil, ačkoli jsou tak upřímně religiosní. Dogmata pokládají za odbornou věc kněží. Hodnému knězi na slovo věří proto, že je hodný, a nehodnému nevěří, ani kdyby se krájel, třeba že trpká škola pobělohorská naučila je kněžím přisvědčovati a do sporů o viru s nimi nevcházeti. Vyhlas katolická církev ještě deset nových dogmat, jižní Čechové přijmou je zrovna tak. Již víme, kde je toho příčina: dogmatická stránka víry je zůstavuje lhostejnými neméně, než její tajemství. Pro ně svatost učení Kristova tkví v jeho morálce a socialném významu, v jeho, možno říci, všelidství.
Za mého dětství a jinošství náboženský život mých krajanů byl ještě velmi čilý, ačkoli se nedá zamlčeti, že dvojaký: jiný ve přítomnosti knězově a jiný v jeho nepřítomnosti. Tehdy ještě jako v dobách protireformačních každou neděli od podzimu do jara kněží objížděli vsi a konali tam v příbytku představeného „křesťanská cvičení“, k nimž ze staré povinnosti se dostavovali i sousedé, i hospodyně, i synkové, i dcery, i čeládka, i školní mládež. Pro velebníčka jezdili do Vodňan jako pro vzácnou osobnost. Jen ten hospodář, který měl nejlepší vozík a nejlepší koně, mohl se nabídnouti, že přiveze velebníčka na křesťanské cvičení. Když velebníčka přiváželi, zvoněním na kapličce dávali obci znamení, že se má zhromáždit a křesťansky pocvičit. Velebníčkové obyčejně přestávali na opakování katechismu a na výkladech k němu, a moudřejší z nich i tu se omezovali na praktickou křesťanskou morálku. Na tomto poli sotva mohlo dojíti k rozporu mezi knězem a sedláky, spatřujícími právě v morálce podstatu náboženství. Všecko chodilo jako po másle, a kněz musíval míti dojem, že dílo protireformace překrásně se zdařilo a již je dokončeno, že tento lid je docela různý od onoho, který se účinem učení Husova vzbouřil proti katolické církvi. Ale knězi se duše lidu neukázala celá. On nevěděl, protože se mu žádným vnějším znamením neukazovalo, že katolická církev protireformací jen vnější stránky náboženského života lidu někdy Husova se zmocnila a vnitřní jeho náboženský život že je málem týž, jako před stalety za velikých konfliktů s katolickou církví a papežstvím.
Základem vnitřního náboženského života jižních Čechů jest jako dávno bylo Písmo, zvláště evangelium. Ve škole a kostele, jakož i čtením nábožných knih opatřili si více méně širokou známost obojího Zákona. Avšak hlavní je, že jim tato známost byla vštípena již rodiči, a rodičům opět rodiči, a tak po nekonečnou řadu pokolení. Známost Písma tedy jest u jižních Čechů tradicionalná, a zaznamenal-li Eneáš Sylvius o ženách táboritů, že znaly Písmo a uměly je vykládati, já mám jistotu, že to již jejich mateře a pramateře znaly a uměly, že to znala a uměla také matka Husova, jež byla prvou jeho učitelkou. Náboženský život našich husitských předků nechoval se tak v soukromí, jako se tomu nucené naučili jejich potomci naší paměti.
Za mých časů lid končiny Husovy pro všechny případnosti života bral si pravidla z Písma. Nabádavé příběhy Zákona Starého, krásná podobenství Nového, přemoudré výroky Kristovy, to vše naši lidé měli, jak se říká v malíku a, byla-li k tomu příležitost, dovedli se jimi hbitě ohánět a šermovat. Takového nepřemožitelného šermíře biblickými důvody vytvořil Jan Voborník z Jeronýma Pražského ve svém Janu Husovi. Moje jižněčeské srdce při tom šermu rozkoší plesalo, ale bohužel víc uznalého obecenstva se Voborníkovu šermíři Jeronýmovi nedostalo. Naši lidé všecko dovozovali a vyvozovali z Písma, vždycky se Písmem dokládali. O tom se nepřu, že by bohoslov, slyše to, přemnoho musel opravovat, na pravou míru uvádět a vyvracet; avšak každý nekněz, který má smysl pro zdravou kulturu národní duše, byl by potěšením naplněn a přál by si, aby právě kněží podporovali a udržovali takový stav, kde jej naleznou. Snaha vypleti z mysli věřícího lidu všechno bludné a kacířské vedla katolické duchovenstvo k tomu, že lid Písmu odnaučilo a právo Písmo vykládati vyhradilo sobě. Podařilo se mu to všude úplně a u nás aspoň na oko. Ale od té doby jsou katolické kostely zející pustota bez ducha a myšlenky, kde mechanické odříkávání litanií a růženců jednotvárně zní jako klepotání modlícího mlýnku Číňanů. Lid Husův až do poslední doby vzdoroval takovémuto zmechanisování, jakož i tomu, aby nekněžím vzata byla svoboda i právo nábožensky myslit a o věcech víry samostatně přemítat. Kde bylo vykořeněno náboženské myšlení, tam brzy bude veta i po náboženském cítění, a potom bude již po náboženství, neboť jestliže ještě lid, k církvi katolické připsaný, bude v ní spatřovati pouze úřad, výpomocný úřadu politickému, naposled uspořádá svůj poměr k ní podle toho a fara mu bude jakousi filiálkou policie, kde se nevydávají pasy do ciziny, nýbrž do tohoto i onoho světa a krom toho dvěma osobám různého pohlaví na spolužití. Záleží-li ještě komu na nápravě v katolické církvi, zde by měl začíti: otevříti do ní bránu nekněžím a pozvati je nazpět k plnému církevnímu obcování. Nynějšími pořádky získává sice zdánlivě autorita katolických kněží, z nichž nejposlednější jakoby byl miniaturou papežské neomylnosti, ale církevní obec je roztržena, a když je tělo rozčtvrceno, ani hlavě není z toho zdrávo.
Je-li mi dovoleno, abych svůj rodný dům vzal za příklad, jak za mé paměti bývalo v krajině, nejbližší Husovu rodišti, musím vysvědčiti, že neminul den bez rozprávek o náboženství a náboženského hádaní, jež bývalo duševně posilující zábavou při práci. Čeleď mužská nečasto se do něho pouštěla, ale ženská za to ráda se dávala do živého sporu s matkou mojí, jež i mne tomu učívala. Sešli-li se sousedé na hrátky, nerozešli se bez náboženského pobesedování, jež pěkně spojovali s hovorem o počasí a práci v hospodářství a z jednoho přecházeli do druhého, neboť obé se u nich doplňovalo a tvořilo týž život, v němž práce jako modlitba bývala povznesením myslí k bohu a tím krásněla i sládla. Velké hádaní na themata náboženská sváděli hospodáři o posvícení po obědě. Tu hostitelka s tetami odešla, aby jim ukázala své poklady v komoře i na sýpce, a strýcové a kmotři zůstali sami. Hostitel besedu zahájil opakováním dnešního kázaní, z něhož si vybral, s čím zvláště souhlasil nebo nesouhlasil, a to po svém rozumu rozvedl. Debata se rozpředla, řečníci, z počátku jakoby nesmělí, znenáhla se rozpalovali, až se dostali do plného ohně. Tu jim oči i tváře planuly a ústa oplývala dobrými nápady, samorostlým vtipem a biblickými citáty. Přesvědčovali se navzájem velmi výmluvně, ale nepřesvědčili se. Hádali se až do únavy, načež nechávali náboženské otázky nedořešeny a přenesli se na jiné pole. Rádi hovořívali o vojnách a tradičné jejich vědomosti sahaly až do sedmileté války. Co záze, o tom je poučovali studenti. Ovšem dostaly se na řadu i záležitosti hospodářské i příhody, které během roku potkaly všecko příbuzenstvo i všecky známé po širokém dalekém okolí. Bylo by nepřirozeno, kdyby bylo jinak. Avšak tento přechod ku věcem všedním znamenal i konec besedy.
Tyto besedy opakovaly se každý podzim několikrát podle toho, do kolika vsí strýcové jezdili na posvícení. Mně bývaly za studentských let pravou duševnou pochoutkou, na kterou jsem se těšíval celý boží rok. Dosud si na ně vzpomínám rád a s rozkoší, ano neváhám se přiznati, že jsem nezažil, co by podobně ducha mého povznášelo a zbodřovalo. Dosud mi zní v uších krásný a jadrný jazyk těch prostých mužů, dosud slyším životně obraznou jejich řeč, jež se tvůrčí síle národní mysli podávala za výraz a zároveň svou vlastní tvůrčí sílu projevovala. Co chvíli překvapovali novými metaforami, novými frázemi, novými slovy. Od nich já se učil znáti a milovati český jazyk, jehož největší přednost vidím v tom, že dovede býti stále novým a věčně se omlazuje.
Proč právě posvícení bývalo výroční příležitostí k těmto náboženským besedám? Nebyla-liž to profanace? Zdaž by se spíše neslušelo, když strýci už chtěli o náboženství se hádat, aby se k tomu připravili postem a rozjímáním a zhromáždili se v nějaké uzavřené místnosti? Nebyl-liž to vlastně úpadek jejich religiosnosti, když se oddávali náboženským disputům po tučném posvícenském obědě a za znění taneční muziky z hospody?
Nikterak. Mějme na paměti, že posvícení původně bylo výroční oslavou památky posvěcení prvého chrámu křesťanského v osadě, či snad ještě spíše pokřestění (posvěcení) té osady, a že tedy tento polocírkevní obyčej podobá se „slávě“ či „krsnému imenu“ Srbů, a tu nám vysvitne, že náboženské rozprávky o našich posvíceních nebyly voděny nahodile z podnětu, daného v ten den velebníčkem v kostele, nýbrž z dávné tradice, která setrvačně dožívala v lidu, jenž si jejího původu a významu již vědom nebyl. U Charvatů dosud jest obyčejem scházeti se jednou do roka na sajam (sněm) kolem kostela a tam přetřásati a vyřizovati všecky své záležitosti, a obyčej tento u Slovanů panoval už v dobách pohanských. Při religiosné povaze našeho lidu nemohly se takové schůzky, jež v nejstarší době konaly se kolem chrámu společně a teprve později se rozdělily po domech, obejíti bez přetřesu otázek náboženských. Pokládám tedy obyčej našich náboženských hádek za víc, než za pozůstatek z dob husitských, nýbrž za slabý ohlas minulosti mnohem dávnější a za jednu z původních črt, vyznačujících fysiognomii lidu, z kterého vyšel Jan Hus.
S uměním debatovati souviselo jejich umění vypravovatelské. Každý strýc uměl vypravovati plynně, plasticky, jasně, souvisle, logicky vyvozovati jedno z druhého, a někteří uměli kořeniti vtipem a humorem. Jazyková stránka vypravování vynikala týmiž přednostmi, jako hádaní. Vypravování vždycky bylo důstojné a nikdy sprosté, jako vůbec jižní Čechové se varují sprostého myšlení i mluvení, třebaže sprosté věci bez přetvářky vyjadřují slovy, která pro ně jejich materský jazyk má. Látku k vyprávění brali ze života i zkušenosti, někdy z biblické dějepravy, zřídka svými slovy opakovali, co čtli v knize. I toto umění bylo na vyšším stupni při starcích, z čehož možno usouditi, že otcové a dědové nám současných starců ještě lépe jím vládli. Živě se pamatuji, jak vypravovatel prve, než se mu jazyk rozvázal, zladil si hlas, jenž pak zvučel plně a lahodně, a při tom přirozeně a zřetelně. To zajisté je důkazem, že zde právem mluvím o umění, jež za mých mladých let bylo vlastní ještě asi dvěma starým kazatelům, které jsem slýchal. Z našich řečníků politických žádný nemluvíval hlasem uměle zladěným. F. L. Rieger měl zladěný hlas od přírody, a v tomto prostředku často bývala větší působivost, než v obsahu řečí Riegrových; ano o Riegrovi možno říci, že hudebně zladěným hlasem působil na mysli posluchačů i tenkráte, když je nepřesvědčoval a když s jeho názory nesouhlasili. Že u Riegra krásný, zvučný a jímavý hlas byl darem přírody a nikoli uměním, o tom svědčí, že stejným hlasem mluvil na tribuně i ve všedním životě. U našich starců netak. Oni jiným hlasem hovořili, a jiným vypravovali. Ale aby se mi rozumělo: i vypravovatelský hlas jejich byl přirozený, ale lepší, hladší, libozvučnější, svátečnější; nikdy nebyl přetvářený a affektovaný. V hlase starců bylo mnoho lyrického kouzla jako v hudebním nástroji. I není pochybnosti, že starci lyričností působili, aby epičnost jejich vypravování činila hlubší dojem. Protože pak to uměli sami ze sebe, bez školy a vzorů, jsme v právu nazvati toto umění národním, a tím jsme dospěli k poznání, co jest, či spíše bývalo, národním básnickým uměním jižních Čechů. Julius Zeyer vyslovil domněnku, že staré české pověsti Kronyky Hájkovy jsou prosaické ohlasy národních epických zpěvů, jež dle té domněnky byly u dávných Čechů právě tak, jako u Rusů a Srbů. Mně o tom uvažujícímu se zdá, že pověsti Hájkovy Kronyky jsou trosky, jím bezpochyby libovolně změněné, národních skladeb prosaických. Zdání mé zajisté podporuje záliba, kterou staří Čechové mívali v prose rozmanitých kronyk a letopisů.
Vypravováním „povídaček“ byl ve vsi vyplněn každý zimní večer, počítaje zimu od sv. Václava do konce března. Ženské předly a peří draly, muži vypravovali. Za dobrým vypravovatelem posluchači přicházeli až ze sousední vesnice. Nebylo v té době večera, aby selský dvůr nehostil nějakého potulného človíčka, jenž dostal večeři a nocleh, ale musel vypravovati. Mezi nimi bývali vypravovatelé tak znamenití, že posluchači do půlnoci vydrželi a nenaposlouchali se. Pěkné povídky vypravovali dráteníci, Češi raději historie, jež byly proto oblíbenější, že byly pokládány za pravdu, kdežto na pohádkách naši lidé nalézali mnoho vymyšleného (fantastického), což ne zcela odpovídalo jejich smyslu. Někdy vypravovatel byl zároveň muzikantem: na housle, na dudy, na klarinet (kládynet). Ti lidé vesměs byli „kalěki perechožija“, jimž na Staré Rusi otevřeny byly i „palaty“ velkoknížecí: mrzáci, žebráci, trosečníci měst i prostě trosečníci života, kteří se nikde nedovedli zachytit a ničím se udělat, odkázáni jsouce osudem na pomoc dobrých lidí, a naši sedláci byli tací dobří lidé. Za večeři a nocleh bylo jim nejen „zaplať Pánbůh“, nýbrž i pěkná povídačka, kterou duch okřával. Avšak tu se již ocitáme u jiného bodu: u socialného života a sociálných názorů jižněčeského lidu.
Idealem dobře zřízené společnosti naší je socialná harmonie, ustrojená na selském základě. Skutečně selský život býval u nás tak silný, že zachvacoval všecky vrstvy a prvky společnosti. Magnát, největší velmož země, soused náš, říkával bratru mého děda na potkání: „My sedláci“. A když děd skromě odmítal: „Kam pak by se jasný pán s námi sprostnými do jednoho pytle míchal!“, velmožný soused dotvrzoval: „Co bych byl jiného? Dary matky země klidím jako vy, grunt mám jako vy, co na tom, že trochu větší.“ „Což, mrzí-li to jasného pána, dost je takových, kteří rádi vezmou, rozdělí-li se s nimi.“ Selský život přivlékal i měšťáka. Naše městečka i okresní města živila se zpola rolnictvím. Půl dne měšťák pracoval své řemeslo, půl dne sedlačil. Některým rolnictví bylo výhradným zaměstnáním jako sedlákům. Menší řemeslníčkové neostýchali se v pantoflích na bosou nohu capat za kravkami, kterými si vezl hnůj na políčko. Chov hovězího dobytka v městech provozovali jako sedláci. Město mělo svá dráha jako ves a pastýř letního času každé ráno na náměstí i po ulicích vytruboval, aby vyháněli krávy na pastvu. Hovězího dobytka i mléčných výrobků bylo nadbytek, proto byly tak laciné, že ceny ty se nyní zdají pohádkovými. Libra masa bývala za 20 kr., máz nezbíraného mléka za 4 kr. a pod. Pekaři zadělávali nezředěným mlékem a dvoukrejcarový rohlík býval veliký jako předmět, od kterého dostal jméno. Za 10 kr. jsi dostal 7—9 vajec. Nešlo také o ždibec másla, v něm každé jídlo tonulo. Ani kněžím nezbývalo nic jiného, leč aby zesedlačeli, když se na faře trvale mezi jižněčeským lidem usadili. Ano ani Židy tento osud neminul, i oni byli strženi rolnictvím a v něm poněkud pozbývali svých typických vlastností.
Ruka sedlákova jako ruka boží stále byla otevřena. To jej naplňovalo vědomím důležitosti a dodávalo mu důstojnosti. Bylť o sobě přesvědčen, že jest od boha ustanoven, aby ve velkém i malém, ve státě, i národě, i obci byl středem společnosti. Svým jazykem to vyjadřoval prostě: bez sedláka nic. Naším jazykem bychom mohli říci, že se pokládal za středobod společenského útvaru, jenž se kolem něho skupil jako krystal. U krystalu nejprve na zevnějšek se hledí, na mnohost a lesk jeho ploch, a tvrdost i obsažnost minerálu tají se uvnitř jako i tajemná síla, která jej tvoří. Právě tak se věc má s krystalem společenským. Selský stav dává mu tvrdost i obsažnost, nikdy však hladký a třpytný vnějšek, pročež oceněn bývá teprve při bližším ohledání znalce. Kdo se spokojuje vnějškem, sedláku nikdy neporozumí, nepochopí a neocení jeho důležitosti pro společnost. On sám je si své důležitosti vědom, ale vědomí to chová pro sebe, nevnucuje se a šetrnost si nevynucuje. Odtud se vyvinuje sedlák „bastant“, odtud se vyvinuje sedlák, tvrdý jako suk, jde-li o obranu jeho stavovské cti, ale pravé tak zv. „selské pýchy“ u nás nebývalo a myslím, že ani v Čechách nikde. Selská pýcha — jako vůbec pýcha — podle mého mínění patří Němcům, jako jim také patří přiblblý a volatý selský synek, jenž dlouho byl v českém umění považován za typickou figuru české vsi. Rovněž není typicky českým — aspoň ne jižněčeským — F. L. Čelakovského „sedláček vychytralý ptáček“, jenž se před „pány“ poníženě kroutí a za ušima drbá a si na zlé časy stěžuje, nakonec pak „strčil urozenost s rozumem do kapsy“. I tato figura se opakuje v české literatuře, ale aspoň pro jižní Čechy typická není nikterak.
Ne pýcha, ani ne poníženost charakterisuje našeho sedláka v poměru k „pánům“, ale jistá blahosklonnost, jíž přimíšeno bývá trochu potměšilého humoru, když má před sebou hrdinu z města, který se nad něj vyvyšuje a cítiti mu to dává. Ale já i takových případů znám pořídku. Měšťanům sedlák byl vážen, protože byl odběratelem jejich zboží a řemeslných výrobků a platil hotovými. Žil-li měšťák v dobrém poměru k sedlákovi, mohl do jeho dvora přijíti s paničkou kdykoli a vždycky se mu dostalo pohoštění. Hospodyně prostřela bílý ubrus a přinesla, čeho si host přál: smetany, másla, rozhudy, medu. K svačině si host ukrajoval bílého výražkového chleba, jenž byl největší chloubou našich hospodyň. Přišel kněz, úřadník, učitel a každý byl vítán. Chudí řemeslníci z města posílávali si děti s velkými džbány pro „trochu mléka“, a mléka dostali jako vody. Šla-li hospodyně do města k „pánům“, nikdy nepřišla s prázdnýma rukama, vždycky přinesla na dar něco ze svého hospodářství. Ale takové návštěvy hospodyně zřídka konávala sama; obyčejně doprovázela svého muže a rozdělili se teprve na chodbě: muž vešel do kanceláře a žena do kuchyně. Že to byly úplatky? Nemyslím. Bylo to jednáno podle pořekadla, že malé dárky udržují přátelství. Úřadník v malé věci pomohl neb oko zamhouřil. Ostatně naši sedláci nemívali záležitostí velkých, aby s nimi chodili k úřadům. Největší jejich záležitosti byly: svatební smlouva a projednání pozůstalosti. Vyšší soudní úřadník, jenž v letech osmdesátých m. v. býval ve Vodňanech adjunktem, říká, že tam soud mnohdy celý týden neměl jediného případu k rozhodnutí.
Zde jest na místě, abychom se zvláště dotkli poměru našeho sedláka k úřadům. Snahou jeho bylo, aby s každým úřadem a úřadníkem měl dobrou vůli. Jako se varoval konfliktů s kněžími, tak činil i s úřady státními. Nebylo to ze strachu. Podlého strachu měl tak málo, jako rabské úcty k tomu, kdo má moc a může mu i prospět i uškodit. Byla to vzájemná dohoda mlčky, která se vyvinula a ustálila za dobu dvou věků, a smysl její byl: nedělej ty zbytečných nepříjemností mně, ani já tobě nebudu. Dodržuje svědomitě tento němý kompromis a chovaje se k úřadníkům bezvadně, sedlák nebyl přesvědčen, žeby úřady lidu prospívaly, a měl je za nutné zlo i tehdy, když dobře naplnily svůj úkol, chráníce na př. veřejnou bezpečnost anebo spravedlivě podle zákona rozsuzujíce spor.
Nazve-li někdo našeho sedláka pro vypsaný právě poměr chytrým, nemám ničeho proti tomu; ale chytrost jest i na druhé straně. Avšak vychytralosti, falše, liceměrství a pokrytectví tu není.
Za to poměr k čeledi a chudině býval málem idealně krásný. Čeleď byla jakoby patřila k rodině hospodářově. Pacholek byl jeho náměstkem. Kde hospodář nebyl přítomen, pacholek ho zastupoval s nemenší autoritou. Stejně starší děvečka byla náměstkyní hospodyně. Stůl hospodářův byl čeledi společný. Nikdo se nesměl opovážit uraziti čeledína proto, že je námezdným služebníkem. A také čeleď bývala svědomitá, věrná, spořádaná, dbalá své cti a dobré pověsti, a není divu, neboť v těchto vlastnostech byl fond, z kterého měla vyžiti svůj věk. Když jsem o těchto věcech před lety po prvé psal, socialistický kritik namítl: „Aj, jaký je chytrák, takový sedlák na jihu! On posazuje čeledína k svému stolu, lstivě ho vyznamenává, aby se hrdě cítil jeho pravou rukou, a zatím má v úmyslu za malou mzdu co nejvíc vytěžiti z jeho síly a dovednosti a připoutati ho k sobě poutem oddanosti!“ Tehdy se má duše zarmoutila. Pravda, mzdy bývaly mnohem menší, než jsou nyní, ale nesmíme zapomínati, že poměr mezi mzdami a jinými platy celkem se nemění. A poměr mezi lidmi byl lepší než nyní, o čemž nemůže býti sporu, neboť to samo sebou vysvítá ze společenské snahy někdejší a nynější: dříve se ta snaha nesla k dosažení společenské harmonie a stálému jejímu obnovování, nyní pak jí jde o přivedení úplné společenské disharmonie. Všeobecné uznávání nutnosti společenské harmonie mělo nejen děti k tomu, aby poslouchaly rodičů, a mladší, aby v úctě chovaly starší, nýbrž také čeledína, aby konal svou povinnost, ku které se dobrovolně zavázal.
Ukážu ještě na poměr jižněčeského sedláka k žebrákům a řeknu hned, že každou vzpomínkou naň dosud se má duše povznáší a že jsem v životě nenašel nic tak krásně lidského, tak prostě křesťanského. Dejme tomu, že sedlák jednal zchytrale a zištně, i když u sebe dával hospodu potulným vypravěčům a hudcům: kdyby šel za uměleckým požitkem do města, stálo by ho to peníze, a on raději vezme za vděk uměním nejprimitivnějším, jen když za ně nemusí dát na hotovosti ani krejcaru. Dobrá, ale při žebrácích už nemůže býti nižádné řeči o tom, žeby jim sedlák poskytoval ze zištnosti. Zvláště dopoledne ani se dvéře nezavřely, jak často si žebráci kliku podávali. Hospodyně stále musela odbíhat od plotny, aby jim udělila almužnu, o kterou prosili: skývu chleba, lžici másla, prahoušel mouky, lívanec nebo vdolek; před posvícením a obžinkami dostávali po koláči. Žádný žebrák na selském prahu nebyl odmrštěn tvrdým slovem „naděl Pánbůh“, jestliže se něčím neprovinil, zač byl společensky trestán. Mezi žebráky bývalo pořídku obtížných mladých zahalečů a tuláků, tak zv. syčáků či rošťáků; po většině to byli poctiví lidé práce, kteří na stará kolena pozbyli tělesných sil a tím schopnosti výdělečné. Žebrácká hůl byla jim jediným zaopatřením v starobě. Osud jejich zajisté byl krušný a nikterak hodný závidění; ale sedlák jim hlady zahynouti nedal a poslední doby života jim oslazoval šetrným uznáváním jejich vykonaného životního úkolu. Kdo trochu vážně o tomto předmětě bude přemýšleti, přizná bohdá, že uvedené řešeni chudinské otázky je vysoce socialné, ale ovšem není mechanické, jak se nyní žádá. Řešení se tu přivádí přirozeným socialným pudem, jenž nesnese, aby člověk, po všechen svůj věk se lopotivší na nivách cizích, vlastní nemaje, byl v stáří prostě hozen mezi staré haraburdí jako věc doslouživší a již nepotřebná. Tento socialný pud nová pokolení vypěstila v jasné vědomí socialné povinnosti, jež za dní našich chovají všechny stavy, všichni jednotlivci, i zákonodárci. Vydávají se chvalitebné zákony, předpisující socialnou péči o nemocné, staré, při práci zmrzačené. Ale všecka tato opatření mají společný velký nedostatek: jsou mechanismem, pořízeným rozumovými úvahami a proto chladným, odměřeným, vyměřeným, přímočarým. V mechanismu není srdce, a bez srdce jaká humanita? Citlivost pak srdce lidského nestačí ani pro všechny homines sapientes, co jich zeměkoule nosí, nýbrž musí jí vykázán být užší okrsek, aby se v něm prakticky osvědčila; užší okrsek takový, kde jsou lidé k sobě poutáni společným zájmem hospodářským i mravným, neboť to jim dává vzájemnou sebe znalost, jež jest důležitým, ano nevyhnutelným činitelem policejně socialným. Protože pak ve vsi a na osadě všichni lidé dobře znají a vědí, co který má a může, čeho druhý nemá a potřebuje, jest, myslím, jasno, že takové zaopatření chudých, jako jsem doma vídal, bylo zcela účelné. „Žebrácká hůl“ a „žebrácká mošna“ byly symboly krajní chudoby, ale nebyly na hanbu tomu, kdo je v poctivosti nosil; právě tak mu na hanbu nebyly, jako komukoli nástroj jeho živnosti — rolníku pluh, krejčímu žehlička.
Tak vlídný, ryze lidský poměr k nejchudším bližním najdete v Evropě jen u Slovanů, dlužno tedy považovati jej za jeden z význačných rysů slovanského charakteru. Ze Slovanů pak jej v nejplnější míře nalézáme u Rusů, Srbů a jižních Čechů. Rozdíl je ten, že u jižních Čechů jej zachovali pouze sedláci, kdežto u Rusů a Srbů se udržel u všeho národa. Za dob nevolnictví v Rusku kruté bylo položení mužíkovo, avšak žebrák se těšil šetrnosti jak bojara, tak nevolného sedláčka, jakoby měl v sobě něco posvátného. To samo je známkou, že poměr ten je původu dávného, prastarého, možno říci praslovanského a že pochází ještě z dob, kdy v Rusku nevolnictví nebylo a pán a sedlák nelišili se společenským názorem. U jižních Čechů věren mu zůstal pouze sedlák; ale že mu na pídi své země věren zůstal uprostřed tisíciletého vlnobití cizích mravů a kultury, je fakt znamenitý, vysvětlující jižněčeský konservatism a podávající klíč k duši jižních Čechů.
Vím, že kuře nemůže nazpět do vejce a co tuto praveno, dokonce nemá za účel přivolati nazpět staré socialné pořádky; ale chtěl bych, aby všichni Čechové si uvědomili, že mají svůj vlastní socialný smysl a řešetem svého individualného smyslu aby podsívali cizí socialné nauky a propagované reformy, a nač hlavní důraz kladu: že nelze užitečných socialných reforem provésti pouze umem, třeba „sborovým umem“, nýbrž že důležitější umu jest účastenství srdce, dobrého křesťanského srdce, vypěstěného citlivým křesťanským svědomím.
Srdce i ruka našeho sedláka stejně byla otevřena i němé tváři. Kůň, kráva, ovce, pes, drůbež, holub, všecko bylo milováno i mazleno, krmeno i ošetřováno. Pravda, bylo tu hleděno i k užitku, ale mnohem spíše z vděčnosti zaň, než ze sobectví. Co není užitečno, je škodlivo a nemá práva na lidské šetření. Ale i tu srdce bylo široké. Ruský sedlák dosud při žních nechá nějakou část obilí nepožatou, aby mělo i ptactvo nebeské, „ptički božija“. Tak i u nás mlatci nezanechají práce, aby nenasypali před stodolu zadiny vrabcům, strnadům a chocholoušům.
Za vsí se táhli i podomní řemeslníci a obchodníci. Podomní řemeslníci byli především krejčí, po nich sedláři a řemenáři, časem i truhláři. Podomní řemeslníci pracovali z materiálu, který jim hospodář ze svých domácích zásob předložil anebo za tím účelem zakoupil. Po všech rozváželi hotové výrobky: kolomazníci z Domažlicka, kalounkáři z Klatovska, síťaři z Volyně, dřevěnkáři z Prachatic. Slovinci („kránové“) roznášeli v almárkách na zádech tak zv. norimberské zboží, z jižní Moravy přicházeli semínkáři, kořínkáři a olejkáři. Z uherského Slovenska stálými návštěvníky jižněčeské vsi bývali dráteníci, a přede žněmi bagounáři. Arci nesmí býti zapomenuto Židů z nejbližšího města, kteří v rancích roznášeli loketní zboží a drobné šicí potřeby. Jako jedni prodávali, druzí kupovali. Tímto lidem se ves neustále oživovala.
O zábavu pečovali potulní šumaři ze Strunkovic a zpěváci i zpěvačky. Vždycky zpívali ve dvou. Písně byly obsahu nábožného a epického. Epické jsou tištěny ve sbírkách. Znamenati bylo, že starší jsou básnicky i hudebně cennější, novější pak zřídka se povznášely nad úroveň jarmarku. Z faktu tohoto klesání dlužno souditi, že ve vzdálenější minulosti písně ty byly ještě cennější, avšak nedochovaly se proto, že lid sám jich nezpíval, nýbrž býval pouze jejich posluchačem, když potulní zpěváci s nimi přišli. A oni jich v paměti nezachovali proto, že pociťovali potřebu nového repertoáru. Živnost potulných pěvců a hudců je prastará, tisíciletá. Naše pokolení bylo svědkem jejího nejhlubšího úpadku a rychlého mizení. (Písně, které lid zpíval a skládal, byly krátké písničky a popěvky lyrické, jakož i písně příležitostné, jako svatební, koledy a j.)
Nová doba revolučně vyvrací všecko staré a zvláště všecky ostatky samobytných národních kultur. Nikdy v minulosti tak překotných převratů nebývalo. Samobytná národní kultura mizí i na konservativném českém jihu, ač ne tak náhle jako jinde. Zmíněný úpadek epické písně a hudectví byl počátkem tohoto mizení. Podobně přestalo obřadné řečňování a umění improvisovati rýmovačky, čemuž moje matka říkala „mluviti písničkama“. Každé lidové umění je skromné a plaché. Kdyby se pustilo do závodění, mohlo by to býti zas jen s lidovým uměním. Proto se dlouho nedávalo poznati sběratelům, zvláště takovým, kteří na to přišli s úřadní tváří. Jen svému člověku povyleze z úkrytu. Bylo zapotřebí, aby se v intelligenci vytvořili mužové národní, a teprve jim národní umění dalo se sbírati. A zkušenost učí, že národní umění nejdříve podávalo brak, a co mělo lepšího, ještě si ponechávalo za lubem. Na to pak, co jsem nazval národním umotvorem výhradně jižněčeským, na hádky náboženské a rozumování, nikdo si nevzpomněl, protože nikde jinde nebylo cos podobného. Náboženskému hádaní a rozumování v několika málo letech konec učinila moderná škola. Vzrůstající pokolení mluvilo o jiných předmětech, o jiných otázkách se přelo, a důvody pro svá tvrzení bralo odjinud, než z Písma a z národního mudrosloví. Staří se před mládeží nejprve odmlčeli, a potom jí jeden po druhém navždy ustoupili do hrobu.
Město zvítězilo nade vsí, peněžní hospodářství nad přírodním. Dotud malé město mělo v sobě mnoho vesnického, odtud jest naopak. Drobní řemeslníci a podělkáři už nechodí pracovat do vsi, neboť vyhynuli, učinili místo větším, kteří nechodí za zákazníkem, nýbrž čekají, až on sám přijde za nimi; a větší zase mizejí před většími. Proklatá zlatá žízeň je neuhasitelná; čím více ji hasíš, tím je palčivější. Každý touží po blahobytu a dočiniti se ho nemůže, protože ničím a nikdy není spokojen. Ti drobní řemeslníčkové a podělkáři neměli blahobytu, ale měli skrovné živobytíčko a jím se spokojovali. Titam jsou již, titam jsou i potulní a podomní obchodníčkové, jež si moderný obchod vyžádal od zákona za oběť. Vesničan musí do města za potřebami i zábavou, městu se přizpůsobuje, své zvláštnosti odkládá. Jižněčeský sedlák dlouho byl věren národnímu kroji, dlouho se mu nechtělo z krátkého i dlouhého ovčího kožichu cihlové barvy, zdobeného rudými, modrými, zelenými a žlutými tulipány ze safianu, v němž táhl za Žižkou a v němž jej charakteristicky zachycoval Mikoláš Aleš. Doplním-li si v mysli našeho sedláka, takovým kožichem oděného, beranicí s mašličkami po straně, stane přede mnou bohatýrská postava, vysoká, vážná a silná, jakoby přišla z jiného, lepšího světa. A přidám-li k strejci do páru tetu nevysokou, širobokou v devaterých sukních, v červených punčochách, v střapatých šátcích a pleně buď turecké, nebo ve vsi vyšívané, bílé a vyžehlené, dostanu muže a ženu, jakými by se každý národ mohl pochlubiti.
Ale vychvaluje pokolení zašlé, nikterak nechci haněti současné, jež je sic méně tuhé starého, ale za to pružnější a povšechně vzdělanější. Co se u jižních Čechů nezměnilo ani v době nejnovější, jest jejich religiosnost, jež proto musí považována býti za nevykořenitelnou jejich vlastnost. Vada jest, že tato vrozená vlastnost není pěstěna ani kněžími, kteříž ji příliš kazí římanstvím, k němuž jsou přidržováni svými představenými důsledněji, než bývalo od časů josefinských až asi do r. 1860, ani vzdělanými nekněžími, kteří se této základné črtě duše a povahy svého lidu odcizili.
I po stránce socialné nadešly změny, spůsobené prouděním západoevropským. Mezi hospodářem a čeledínem není už patriarchalného poměru jako v rodině. Zavinil to duch času, jenž čeledína navedl, aby na zaměstnavatele, buď on jaký buď, pohlížel jako na svého vykořisťovatele a křivditele. Čeledín nelne k hospodáři, ani hospodář k čeledínovi, pojítkem mezi nimi je pouze poptávka a nabídka práce i mzdy. Ale celkem tento poměr nenabyl forem ostřejších a nezřídka bývá pozorovati němý stesk po srdečném poměru někdejším. Socialné napětí se šíří mezi sedláky a domkáři, domáhajícími se stejného s nimi podílu na obcinách a drahách. Snaha to čistě komunistická. Rozřešení otázky, jak rozděliti draha, když se již na nich stádem nepase všechen vesnický dobytek, musí odpovídati poměru, v jakém drah členové obce užívali v době předchozí. Sedlákova dobytka páslo se na nich deset kusů, domkářova dva. Tím je dán klíč k rozhodnutí sporu o draha a obciny.
Minulosti také nenávratně patří ušlechtilý a srdečný poměr, jaký býval mezi sedlákem a žebrákem. Stav žebrácký, chceme-li jej tak nazvati, se pokazil tím, že se do něho čím dál tím četněji vtíraly smetky společnosti, nemající obstání v městech. Jako dřívější poctiví veteráni práce vždycky byli na selském dvoře vítáni, tak nevítanými hostmi byli na něm zahálčiví tuláci a drzí pobudové, které tam odvrhalo město v době novější. Tomu konec učinil zákon o zřízení okresních stravoven, jímž ves osvobozena od tohoto nekalého živlu; ale odtud začíná i konec sympatického, starodávného žebráctví. Ne náhodou nazval jsem výše bývalé zemědělské žebráky stavem. Domnívám se, že byli zůstatkem starožitnosti české, kdy nejnižší vrstvu společnosti tvořil lid bezdomý, bezzemný, bezprávný a osobně nesvobodný, jenž mohl svým držitelem býti darován i veřejně prodán a v literatuře má jméno otroků. U Srbů tito otroci sluli sebrové = žebrové, žebráci. Žebrové společensky nejblíže stáli robotným sedlákům, kteří viděli, že jim páni chtějí připraviti týž osud, a proto žebry u sebe přijímali, chránili a vůbec k nim chovali přízeň. Na to ukazuje i fráze „choditi žebrem“, jejíž smysl vysvitne vedle fráze „choditi žebrotou“.
Zbývá nám zodpověděti otázku, kterak do nakresleného rámce jižněčeské lidové středy zapadá Jan Hus, jak se z ní vytvořil, jak se syn krotkého a passivného lidu státi mohl původem velikého národního a reformatorského hnutí a jak se nebojovní sedláci z Prachaticka, Písecka a Táborska obratem ruky proměniti mohli v Žižkovy tábority.
Husa a hnutí husitské nevysvětlují dostatečně, kdo je objasňují pouze v souvislosti s životem západním, všeobecnou zkažeností mravů a hnilobou katolické církve, jakož i snahami po nápravě, jimž výraz dávali domácí horlitelé, Husovi předchůdci, zvláště pak anglický mistr Jan Viklef, jehož reformatorské učení nejvíc na Husa působilo. Vše to je pravda, ale ne celá, ano ani z polovice. Hus může býti správně vysvětlen, jen vezme-li se náležité zření k příčinám z českého života národního, církevního a socialného, a bude-li dostatečně přihlédnuto i ku zvláštnostem lidové středy, která jej ze sebe vydala.
V době pohanské všichni Slované žili v demokratické svobodě, jež se u nich často zvrhala v nepořádek, a nepořádek zacházel v rozbroj. Tuto vlastnost měli i kmenové českoslovanští, tedy také jižní Čechové. Čechoslované před jinými pochopili časovou nutnost přijmouti křesťanství a pevněji se zorganisovati společensky i státně. K tomu je s jedné strany tvrdou skutečností nabádaly děje, které se kolem nich odehrávaly v době Karla Velikého, s druhé pak strany bylo jim to usnadněno přirozeností národní duše, v níž i v době pohanské byly prvky křesťanské mravnosti. Mimo to společenské zásady, hlásané evangeliem, odpovídaly jejich názorům, i museli doufati, že na základě Kristovy nauky a křesťanské kultury si osvojí vyšší a lepší řády a dosáhnou větší dokonalosti. Slované Polabští byli utkáni zoufalými boji, ve kterých posléze zahynuli, že se jim křesťanství vnucovalo jazyky cizími: německým apoštolským a latinským obřadným. 1 o Čechy se to pokoušelo a osud Čechoslovanů zajisté by nebyl jiný, než Polabanů, kdyby k nim v pravý čas nebyli přišli Kyril a Metoděj. Kyrilometodějství mělo krátké trvání, ale účin jeho na duši národní zůstal na věčné časy. Čechoslované po zániku kyrilometodějství byli příslušníky katolické církve, ale co od křesťanství očekávali, nesplnilo se.
Křesťanství je sklamalo. Místo mírného a bohulibého života evangelického přinášelo jim nové boje; mateřský jejich jazyk byl z církve vytlačován latinou, a když se naplnila dvě století, přišla němčina a vypuzovala jej i ze dvorů knížat a velmožů, načež si otevřela brány měst a směle do nich vtrhla. Tedy duševního uspokojení, které by bylo zásluhou církve, nebylo. Stejně byl deptán cit národní. Ale i hrozné rozčarování sociální nadešlo, když se do českých vlastí ze západu dral feudalism a usiloval zotročiti lid, narozený k demokratické svobodě.
To trojí hrozné sklamání pociťoval všechen českoslovanský národ, ale nejtrpčeji zajisté hloubavý a dumavý lid jižněčeský. Co se dálo v duši toho lidu zbožného, jenž s plnou důvěrou a láskou přilnul ke křesťanství, když viděl, že kněží vyznání římského jsou prví, kdo Krista potupují a proti jeho učení hřeší? — když viděl, že jim nejde o štípení evangelického života a následování Krista podle příkladu apoštolů, nýbrž o uchvácení světské moci a statků, o pýchu a marnost? V jazyku českém jest určitá stopa vnitřních bojů sociálních, které hned v prvých dobách po přijmutí víry Kristovy zmítaly národem českoslovanským. Tou stopou je přenesení názvu „kněz“ t. j. kníže na dosavadní „duchovní otce“ anebo prostě „otce“ kyrilometodějské, a epitheton „velebný“. Tento název si přiosobilo a toto epitheton si vynutilo katolické duchovenstvo na národě českoslovanském. To však se nemohlo zdařiti hned a po dobrém. Novému duchovenstvu bylo podstupovati boje o moc a pozemské statky i se vznikající šlechtou. Když se feudální velmožové počali nazývati „pány“, kněží hned vyskočili nad ně a lidu na sebe ukazovali: My jsme velební páni! A to vše podle vzoru, který spatřovali u sousedních Němců. Ale ani u Němců katoličtí kněží neurvali pro sebe světský titul knížat a přívlastek, dávaný toliko majestátu. Toho dosáhli jen u Čechů a Poláků.
Avšak farní duchovenstvo venkovské nezcela bylo takové. Ono zajisté jako žilo s lidem, tak s ním myslilo a cítilo, a to tím úplněji, čím záze doba. Má-li život vesnický i za našich dní tolik síly, že kněze „zesedlačuje“, oč byl neodolatelnější, dokud ještě síla jeho byla elementárná, dokud ves byla světem pro sebe uzavřeným, do něhož kromě kněze nikdo cizí nevnikal a prvků cizího spůsobu života, cizích mravů a názorů do ní nevnášel! Sedlák nebyl počítán do národa, národem byla jen šlechta a klér vyšší a klášterní. Vesnický kněz byl učitelem a vzdělavatelem lidu, pokud sám měl k tomu spůsobilost a vzdělání, on s ním mudroval o věcech i událostech, on s ním žehral na novoty i úpadek mravů a vychvaloval stařinu, on mu vykládal Kristovo učení a učil hledati v něm spásu nejen po smrti, nýbrž i v pozemském putování. Tím spůsobem se u jižních Čechů zachovávala jedna z jejich základných vlastností, jež v druhé polovině 14. stol., když už na venkově působili bakaláři pražské university, velmi rychle se vyvinovala. Když u táboritů i ženy byly gramotné, z toho faktu následuje, že mezi muži málo bylo negramotných. Dodati náleží, že selské duchovenstvo také slovanský obřad zachovávalo, dokud mohlo, majíc jako stádce přesvědčení, že jen modlitba svým jazykem pronášená může býti bohem vyslyšena, protože jen ona vychází ze srdce, jen ona může být upřímná, a bez upřímnosti nelze s bohem rozmlouvati. Poslední stopy slovanského obřadného jazyka u Čechů zmizely v druhé polovině 12. stol. Ale latina církevních obřadů duše lidu se nedotkla a vzbudila v ní leda nelibost, jež se dochovala až do husitského hnutí, jež by nebylo tím, čím jest, kdyby nebylo hned ve svých počátcích uvedlo národní jazyk v obřady církevní a tím obnovilo staré jeho právo. Já jinde na příkladě ukázal, že selští kněží na jihu, jací byli ještě v šedesátých letech 19. věku, velmi se podobali kněžím podobojí ne z 15., nýbrž ze 16. století. Z toho živého příkladu vidno, jak tuhé trvání má něco, co vyšlo z duše národa a jak z ní nemůže býti vybito a docela vyhlazeno ani tehdy, když se již vytratilo z národního povědomí. Analogicky může být usouzeno, že selští kněží aspoň ve své lepší části zachovali na dně duše něco z počátku českoslovanského křesťanství, žár té lásky, plamen té horlivosti, kvas těch myšlenek a tužeb, které kyrilometodějci měli, přijímajíce křest. Ano možno předpoložiti, že to bylo víc, než slabé stopy: že to bylo vření za ideálem, který nad národem vzešel jako jasná hvězda, ale ta hvězda zašla, jedva zasvítila. Konservující schopnost jižních Čechů byla tehdy v plné síle jako u všech národů nadaných a duševně soustředěných, vlivy vnějšími nerozptýlených a kulturně nezvetšelých.
Konservující schopnost ukázala se i ve věcech hospodářských. Hospodaření naturalně udrželo se v Čechách z časů pohanských až do poloviny 13. století, kdy začalo ustupovati peněžnému. Již na přechodu z patriarchalismu do feudalismu sedláci viděli, že jde o jejich starou svobodu; ale dokud se hospodařilo přírodně, mezera mezi sedlákem a statkářem byla neveliká. Sedlák odvedl statkáři desátek a na jeho pozemcích si odpracoval ustanovenou či ujednanou robotu, načež se vrátil do obce a žil zase obvyklým životem, jehož mu statkář nerušil. Na selské živnosti žilo se a hospodařilo v malém tak, jako na dvoře statkářově ve velkém. U šlechtice jako u sedláka všecko, co se na vlastním hospodářství urodilo a přirodilo, co samo vyrostlo i bylo vypěstováno, bylo doma k vlastní potřebě řemeslně přerobeno. Hospodářství oplývalo „mlékem a strdí“, nadbytek bylo všeho, co je člověku potřebou prvé nutnosti. U statkářů to vypadalo jako u ruských poměščíků z prvé poloviny 19. století, jak je vylíčili ruští romanopisci té doby. U našich sedláků na jihu zachovaly se ostatky přírodního hospodaření ještě déle, než u ruských poměščíků. Zásadou bylo: odchovat i vypěstovati doma co možno, potom doma spotřebovati co nutno, obrobiti co se dá, zužitkovat i zbytky, kupovat pouze nevyhnutelné a hledět, aby všecko, zač vydány peníze, bylo solidné a bytelné, a odprodávat jen přebytek, za žádnou pak cenu nevzdati se toho, co patří ku kmenu dobře zařízeného hospodářství. Hospodyně uměla nejen tence příst, nýbrž i přadena trvale na červeno a modro barviti, dělati škrob pšeničný i bramborový, lojové svíčky lít a mýdlo vařit, kvašením velmi chutný nápoj připravovati z odpadků medových. Hospodář zas uměl řemení barvit, všeliké nářadí hotovit i spravovat, dobytek, zvláště konský, lékovat a v době zimní dvakrát i třikrát býval řezníkem: zabíjel krmníka, sekal, míchal a kořenil prejt, jitrnice a jelita nabíjel, potom šunky nakládal a udil. I záliba v kořeněných jídlech, jež se v našich vsech udržela po dnes, sahá svým počátkem do dávných časů hospodaření naturalného, kdy si zámořská koření našla cestu do kuchyně statkářů, a sedlák aspoň o několika výročních příležitostech si chtěl pochutnávati na tom, co pán a zeman.
Tou měrou, jakou nad hospodařením přírodním vítězilo peněžné, zhoršoval se poměr mezi sedlákem a statkářem. Dvory statkářů ustupovaly hradům a tvrzím, prostý život statkářů pyšnému, nádhernému a toulavému životu rytířů. Na to vše bylo třeba peněz, pořád víc peněz, a k těm si statkáři pomáhali přitužováním roboty, zvětšováním desátku a zvyšováním zákupu. Nároky statkářovy na sedláka rostly každým pokolením a sedláci už nemohli neviděti, že je v budoucnosti očekává úplná poroba a že zaujmou ve společnosti místo nejnižší vrstvy, kteréž bylo uprázdněno od té doby, co přestalo otroctví. Za panování Přemysla II. statkáři v Čechách naučili se od svého krále nádheře, Jan Lucemburský je vyssával, aby měl na své dluhy a dobrodružství. Králům jen statkáři daně platili, sedláci nikoli; ale statkáři vydírali ze sedláků několikrát víc pro sebe, než potřebovali pro krále.
Zvýšená potřeba až do jisté míry bývá matkou hospodářského pokroku. Sedláci tehdy nedosahovali větší výnosnosti půdy intensivnějším hospodařením, nýbrž tím, že stále větší prostranství vzdělávali na pole. Z většího výnosu něco zbývalo i jim. A tak týmž poměrem jako břemen, přibývalo i jejich zámožnosti. Zámožnost pak dodala jim sebevědomí, a z něho znenáhla vyrůstala touha po svobodě a zlomení panského jha.
Drobní zemane a svobodníci ještě tíže nesli změnu v hospodaření. Jedni, aby se zachránili, dávali se do služeb mocných pánů, druzí prostě vstupovali do středy selské. Z prvých vyšel Jan Žižka, z druhých Petr Chelčický. Těmito druhými dostávalo se sedlákům vůdčích hlav, které to, co vřelo v lidu, zbíraly v sobě v souhrn, aby, až nadejde čas, daly sborové myšlence selského lidu českého výraz činy, které jsou zaznamenány v dějinách husitského hnutí.
Vedle toho připravoval husitskému hnutí půdu selský duchovní, jenž se ve vsi nebo v městečku narodil a po vysvěcení tam se vracel na působiště ve svém povolání. On šířil mezi lidem znalost bible a tím ku přesvědčení přiváděl, žeby se všemu lidstvu žilo na světě jako v ráji, kdyby se věrně spravovalo pravidly, která dal Spasitel, a kdyby horlivěji milovalo Stvořitele nežli stvořené. A hlavními vinníky před Hospodinem viděli se jim mocní tohoto světa a přede všemi jinými papež, jenž chtěl býti prvou osobou na zemi a měl tedy na sobě největší zodpovědnost za všecky hříchy a nepravosti, kterých se dopouštěly vršky lidské společnosti, jemu nejblíže stojící.
Počátkem 14. století obrozují se české národní síly a během celého věku zrají, načež se vyvrcholují hnutím husitským. V této době přípravné vyznačují se dva fakty, charakterně pro všečeskou národní psychologii. Prvým je Dalimilova rýmovaná kronika česká, druhým pak založení slovanského kláštera v Praze. Dalimil patří mezi nejzasloužilejší buditele českého národního vědomí a nejohnivější milovníky českého jazyka. Tak veliký byl účinek jeho díla, jehož cena vlastně je publicistická, že sláva jeho se záhy dostala k Němcům, kteříž si je přeložili. Z účinu Dalimilovy kroniky vidíme, že láska k rodnému jazyku, k rodné zemi a její minulosti dává Čechům základ ku všelikému rozvoji. Není tu pěstění jazyka při lhostejnosti k vlasti a k dějinám národa anebo láska k vlasti bez lásky k jazyku a historii, nebo konečně láska k historii národa bez lásky k jeho jazyku a zemi. Na tom základě budovali i čeští buditelé z počátku 19. století. Teprve později dály se pokusy o vyvrácení českého národního rozvoje, pokusy, zdaž by zdánlivým zesilováním jednoho z jeho pilířů nedaly se oslabiti druhé dva, aby pak i třetí se zřítil. Ale láska k rodnému jazyku českému je prvým článkem v této trojici.
Vření národního srdce za jazyk projevuje se snahou zjednati mu oprávněnou platnost v každém oboru veřejného života. Tehdy v popředí obecného zájmu stál život církevní. I nemůže býti pochyby, že probouzející se české vědomí v stol. 14. postrádalo národní jazyk v církvi neméně živě, než současně gallikáni ve Francii, ozývalo se a reptalo, proč ho není, proč jej vypuzují. V národě, jehož duše ještě byla nerozdělena a jenž v sobě cítil sílu, rostoucí ne po dních, nýbrž po hodinách, nebylo možno, aby rozeznával mezi oběma cizími jazyky, které si u něho osobovaly domácí právo, mezi němčinou a latinou. Reakce proti němčině společenského života nemohla býti nedoplněna reakcí proti latině v církvi. To vida a uvažuje Karel IV., veliký milovník české země a národa a zajisté i českého jazyka, založil v Praze klášter, v kterém znova zahlaholil slovanský bohoslužebný jazyk. Skutek tento nynější Čechové málo oceňují a slabě mu rozumějí. On, podle mého mínění, jest jeden z nejgenialnějších politických činů Karlových. Karel prohlédaje v budoucnost, předvídal, jak poroste a mohutněti bude národní hnutí, a proto jako politik uznal za nutno vyjíti mu vstříc, aby je mohl opanovat a řídit. Ovšem by se to nebylo zdařilo zcela, ačkoli Karel byl mistrem ve vyrovnávání protiv a sporů, neboť církev by ani Karlu IV. nebyla povolila slovanskou bohoslužbu pro všechen český národ; ale zřejmo jest, že Karel našel prostředek, jak by se české hnutí rozdělilo a jak by se oslabila socialná jeho složka.
Také opravná snaha Viklefova byla provázena socialným hnutím v Anglii, jež r. 1381 vybuchlo povstáním robotného lidu, ale brzy bylo udušeno. Jako Viklef, jsa starší, byl předchůdcem Husovým, tak i socialná revoluce z r. 1381 byla předchůdkyní revoluce husitské; ale jako nemožno tvrditi, že česká revoluce byla napodobením anglické, rovněž nemá rozumu tvrzení, že Viklef byl duševním otcem snah Husových, třeba mu dal svými spisy nejeden podnět. Stejné příčiny mívají stejné následky, a Hus a husitské hnutí jsou právě tak následky příčin, vězících v českých poměrech, jako Viklef a lollardské hnutí jsou následky poměrů anglických. Možná, že byla i duševná podoba mezi starými Čechy do konce 15. století a Angličany. Cromwella někteří přirovnávají Žižkovi, a tak Viklef může býti k Husovi pouze přirovnáván, ale stavěti Husa v duševnou odvislost od Viklefa není spravedlivo.
Jako jest podobnost, jest i různost mezi Husem a Viklefem i druhými reformátory, o čemž se vyjadřuje Hilferding: „Hus se liší od Viklefa, Lutera, Cvinglia, Kalvína i jiných zakladatelů protestantských sekt tím, že neměl v úmyslu založiti nové učení. Viklef sepsal znamenitých 45 článků, kterými se vyvracelo všechno věkové zřízení z učení římské církve. Hus odmítl ty z článků Viklefových, které obsahovaly dogmatické formule, nesouhlasné s podáním římské církve, ale osvojil si a hájil ty články, kterými odsuzovány neplechy latinského duchovenstva a obnovována pošlapaná práva křesťanské mravnosti. Ctitelům Husovým vadí jeho poměr k Viklefovi. Teorie všecka přináleží Viklefovi, Hus vzal z té teorie nemnohé a to ve smyslu vyznání víry nejméně podstatné body, sám ničeho nového k nim nepřidal — a přece jak nezměrně vysoko stojí nad Viklefem! Věc je v tom, že Viklef byl dogmatik, Husem pak vládla jediná myšlenka: věrně vyplniti mravní zákon křesťanstva. Těžko najíti v dějinách člověka, který s takovou bezpodmínečnou pravdivostí uskutečňoval svým životem příkazy Evangelia. On následoval tvůrce křesťanství i v tom, že jeho učení nemělo charakteru dogmatických formulí, ale živého mravního nabádaní. On nevynikal ani neobyčejnou učeností, ani geniem. Ta překvapná kouzelná sila, kterou Hus působil na všechen český národ, vytékala jen a pouze z mravní velikosti jeho osobnosti a mravního významu jeho kázaní.“
Nám šlo o to, abychom ukázali jak z dějinného, tak i psychologického vývoje, že Hus a husitské hnutí jsou výslednicí všeho dosavadního života českého národa, a nikoli následkem agitace několika fanatických kněží, jež za sebou strhla temné massy lidu, jimž se v čelo postavili dobrodruzi stavovští. Hus a husitské hnutí jsou jevy samobytně české. V dějinách jsou jevy podobné, ani není takových. Hus, byť učený, je prostý, čistý a upřímný jako apoštol. Jako brojil proti pýše a nádheře, neměl pýchy duchovné, jaká vyznačovala na př. Lutera. Nebažil po slávě, tím méně po koruně mučenické, jak mu odpůrci vytýkali. Neprovozoval spekulace, nejednal podle pojatého plánu, nechtěl přivoditi rozbroje, ani na církevní reformu zpředu nepomýšlel, nýbrž toliko na očistu od hříchů a povznesení mravnosti jak ve společnosti vůbec, tak zvláště v duchovenstvě. Hledaje příklad vysoké mravnosti, na kterou by mohl ukázati jako na vzor a cíl, nacházel ji v prvotní církvi. Ideal jeho tedy byl v minulosti a nikoli v budoucnosti; novatorem nebyl. Výbojně nepostupoval, ale zlobě neustupoval. Učil jen tomu, co bylo jeho ryzím přesvědčením, a za své učení stál hlavou. Mučenické smrti nehledal, ale ani se jí nestrachoval. Neodvolal, protože nemohl. Nemohl pak ne z umíněné tvrdošíjnosti, nýbrž proto, že nebylo co, a on výše cenil pravdu boží, třeba byla trnovým věncem, než lež, která byla kardinálským kloboukem.
Porovnáme-li črty charakteru Husova s črtami charakteru jižněčeského lidu, jak jsme je narýsovali, přesvědčíme se, že Hus, tak jak byl, mohl býti jen synem toho lidu tichého, skromného, poctivého, mravného a ušlechtilého, jenž jest Husem před tváří všech věků oslaven.
Ale jak se s těmito vlastnostmi jižněčeské povahy srovnává revoluce táboritů?
Dobře se srovnává. Charakter je týž, duch týž. U Husa jako v jeho lidu snadno postřehneme pět dob psychologické přípravy. Po sklamání, kterého se dožil lid po přijetí křesťanství, nastala doba tesknění po takovém stavu v zemi, který by odpovídal zákonu Kristovu. Za tesknění se člověk noří sám v sebe. Znenáhla se jednotliví lidé dorozumívají a z toho vzniká společné přání lepšího, jež se stupňuje v toužení. Za tesknění duše byla malá, toužením roste a ulevuje si horlením pro spravedlnost i proti křivdě. Oheň horlení mohutní v požár dychtění, aby zlo již bylo vykořeněno, a ruka dychtivého nedočkavě se vztahuje, aby vykonala nápravu. Tato doba je nejvíce činorodá. Člověk se za přesvědčení neleká obětí, rád snáší utrpení, smrt ho neodstrašuje. Poslední je doba prahnutí po smrti jako po ukončení všech pozemských zápasů a splynutí s bohem, u něhož jediného je ta spravedlnost čistá a svrchovaná, jaké nemůže býti v pozemském životě pro lidskou nedostatečnost.
Hus dospěl nejvyššího stupně této vývojové linie, lid pak jeho projevil se stupněm předposledním, činorodým dychtěním. Sedláci z Práchenska a Bechynska, kteří se prví zebrali kolem Žižky s okovanými cepy na ramenou, velmi se různí od selských povstalců ze 17. a 18. století. Nebyli ještě útiskem a nouzí dohnáni do zoufalství, ve kterém jim bylo jedno, život neživot. Oni nešli bojovat jen za sebe, nýbrž také za své bezdomé mladší bratry, a nebili se za kořist, nýbrž za to, aby jazyk svatováclavský v Čechách nebyl znevažován, aby církev Kristova i všechna společnost očištěna byla od neřádů a opravila se podle Evangelia. Snaha jejich byla především idealná, a že si dali jméno „božích bojovníků“, vydává o nich svědectví výmluvné a nade vše závažné. Avšak boží bojovníci vykrváceli na Lipanech tak, jako Hus pustil duši v Kostnici. Cíle svého nedosáhli, i je stihl osud tragický. Příčina byla v osamocenosti Čechů vůbec a bratří táborských zvlášť, jakož i v dlouhém trvání boje, jímž samým musela porušena býti původní čistota a jednota úmyslů.
Husův lid se vrátil ku své selské práci a uspořádal si život spůsobem zpředu vylíčeným, němým kompromisem se stranami, proti kterým se dral. Díky tomu kompromisu zachoval všecky své původní vlastnosti, ale již s nimi bojovně nevystupoval. Ani v 17., ani v 18. století nebyl žádným hnutím zachvácen. Všecko trpně a pokorně snášel, nespoléhaje již na pomoc vlastní, nýbrž pouze na boha, jenž dá lidem lepší pořádky, až si jich zaslouží.
Souvisí-li s táborským hnutím Petr Chelčický? Hilferding Chelčického řadí mezi reformátory dle programu, jakožto zakladatele sekty českobratrské. V tom se Hilferding zmýlil. Chelčický není zakladatelem českého bratrství, ale ovšem zavdal k tomu podnět jiným. Sám je myslitelem táboritství, ale jiná jest jeho metoda, než „božích bojovníků“. Učilť neodporovati zlu, a „boží bojovníci“ snažili se zlo vyhlazovati každou mocí, bezohledně a nelítostně až do kořene.
Blaničtí rytíři! Kdy vyjdou ze svého začarováni? Tehdy, až na české mysli působiti bude zase trojí stará, historická vzpružina: česká národnost, křesťanské náboženství a snaha o nápravu socialnou.