M. Jan Hus (Novotný)/V.
| M. Jan Hus Václav Novotný | ||
| IV. | V. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V. |
| Autor: | Václav Novotný |
| Zdroj: | NOVOTNÝ, Václav. M. Jan Hus. Praha : J. Otto, [1903]. s. 56–62. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jan Hus |
Nepatrné tehdy městečko při březích jezera Bodamského upoutalo k sobě pozornost celého světa, jehož vynikající zástupce v nepřehledném počtu ve svých zdech shromáždilo rozřešit tři otázky: otázku jednoty (zvolení jednoho papeže), otázku víry, otázku mravů. Třeba udání počtu účastníků byla mnohdy přehnána, jistě na 80.000 lidí se tu vystřídalo, z nichž alespoň čtvrtina pobyla trvale. Zástupci — světští i duchovní — všech tří obediencí dosvědčovali, že otázka jednoty budí skutečný zájem, ohromné účastenství duchovenstva mohlo ukazovati zájem o věci víry, přítomnost nesčetných zástupců těch opovržených a přece vyhledávaných vrstev, jež měly sloužiti potřebě, pohodlí i rozkoši — rozličných řemeslníků, umělců, kejklířů a zvláště lehkých žen — dosvědčovala potřebu reformy mravů i obtíže jejího provedení. Nikdy před tím žádné město za Alpami neshromáždilo tak stkvělé i pestré společnosti, nikdy před tím nekráčely tak vedle sebe lesk, nádhera, rozkošnictví s vroucí zbožností i askesí, opravdovost s lehkomyslností, jako v tomto shromáždění. Přítomnost papeže a krále, četných duchovních i světských hodnostářů i jejich družin, vše poskytovalo divadlo nevídané, a jeho stkvělý zevnějšek odvracel často pozornost shromáždění od vážného úkolu, kterého se podjalo. Do tohoto bujného a pestrého sboru dne 3. listopadu v průvodu dvou českých pánů přijel chudý kazatel betlémský M. Jan Hus, naplněný touhou viděti opravu církve proveden a stižený podezřením kacířství. Ubytoval se v ulici sv. Pavla u vdovy Fidy.
Nebylo divu, že příchod jeho nevzbudil pozornosti. Jeho záležitost zůstala episodou, jež získala povšimnutí stkvělého shromáždění jen tam, kde se stýkala s jeho vlastními úkoly, a vzbudila větší pozornost teprve tenkrát, když došla svého vyvrcholení. Styk záležitosti Husovy se širšími úkoly koncilu stihl Husa nepříznivě již v prvním měsíci jeho pobytu. Ač bez glejtu přišel — byl mu teprve v Kostnici dodán, — Hus nepotkal se nejprve s překážkami, mohl navštěvovati kostely i doma bohoslužby konati. V té době také schválil latinským traktátem přijímání pod obojí, které zatím Jakoubek v Čechách zahájil. Úsilí českých nepřátel, Michala de Causis a Štěpána z Pálče, upozorniti na jeho kacířství nemělo hned výsledku. Teprve pokus papežův odvrátiti pozornost koncilu od otázky jednoty k méně nebezpečné otázce víry, a horlivost některých kardinálů způsobila 23. listopadu zatčení Husovo. V žaláři u dominikánů Hus onemocněl, a také když mu po příchodu Sigmundově (25. pros.) vykázáno vězení jiné, nemoc dostavila se znovu. Bez ohledu na to byl Hus i v nemoci obtěžován výslechy a výpověďmi svědků, jak bylo při soudech kacířských zvykem. Sigmund přijel s úmyslem zjednati svému glejtu platnosti, ale v této své snaze narazil na odpor koncilu, jenž do svého práva souditi kacíře nechtěl si dát vsahovati. Odpor Sigmundův zlomen pohrůžkou o rozbití koncilu. Podruhé styk záležitosti Husovy se širšími úkoly koncilu osvědčil se nepříznivě. Sigmund konečně obětoval Husa, slíbil koncilu nepřekážeti, a zůstávaje tomuto slibu věrnější, nežli slovu danému Husovi, ponechal Husa v moci koncilu i tenkráte, když po útěku papežově (20. března 1415) mohl otevříti dvéře jeho žaláře. Ani nyní episoda Husova nebudila ještě pozornost jinou, než ledabylou. Vynikající účastník a spoluředitel koncilu věnuje jí jen nedbalou poznámku o vyšetřování jakéhosi českého kacíře zvaného Hus. Trudný pobyt v žaláři zpříjemněn Husovi návštěvou starého přítele Křišťana z Prachatic i listy přátel, kteří získali penězi žalářníky; nabyv úcty i těchto žalářníků, dílem k jejich žádosti, dílem i pro přátele napsal Hus ve vězení také několik drobnějších traktátů latinských. Ale ani této útěchy nebylo na dlouho přáno. Po útěku papežově převezen do Gotlieb. Spoután na nohou a v noci i na rukou, strávil tu Hus více než dva měsíce, znovu schvácen nemocí, znovu obtěžován výslechy soudců i svědků.
Svědčí to jistě o tom, že glejt měl původně mnohem širší platnost, i o vlivu Sigmundově na koncil, bylo-li i nyní ještě lze vymoci Husovi proti všemu zvyku soudů kacířských, úplně tajných, veřejné slyšení, od něhož Hus tolik očekával. Ale kdo věděl, že koncil mezitím již schválil odsouzení knih Wyclifových, mohl souditi, že i tato naděje Husova bude zklamána. A přesvědčil se o tom dosti záhy Hus sám.
Počátkem června Hus převezen z Gotlieb do kláštera františkánského, kde koncil konal slavnostní shromáždění. Tím znovu dána možnost písemného styku s přáteli. Ještě po slyšení 5. června, ač veškerá vášeň účastníků koncilu již tenkrát byla patrna, Hus neztrácel zcela naděje, těšil se, že aspoň dva žalobní artikule vyvrátil. A přece již teto slyšení bylo důkazem, že koncil jinak než Sigmund i Hus představoval si slyšení, míně zde za nepřítomnosti Husovy přečísti žalobu a jemu oznámiti jen odsouzení. Ještě jednou vliv Sigmundův pomohl tu Husovi k slyšení skutečnému, ač rozhněvaní členové koncilu sotva ho ke slovu připustili. Bouřlivé jednání odloženo k 7. červnu, kdy v něm ještě bouřlivěji a urputněji proti Husovi pokračováno, až mu to vynutilo poznámku: „Myslil jsem, že jest v tomto shromáždění více slušnosti, zbožnosti a kázně.“ K zakročení Sigmundovu zjednáno potom ticho, ale v něm jenom tím jasněji bylo slyšeti důraz, který koncil klade na slovo poslušnost, a také Sigmund připojil k tomu své napomenutí, chtěje se dosud (ve smyslu glejtu, k němuž se přiznal) přičiniti o příznivé vyrovnání. Přízeň jeho podlomilo slyšení dne následujícího úplně, jednak přiznáním Husovým k artikulu, že hříšný vládce jím přestává býti, jednak Husovým odmítnutím nabízeného odvolání, které Husovi bylo nemožné. V tu chvíli, když Husovi na cestě do vězení Jan z Chlumu stisknul pravici, král Sigmund stranou domlouval kardinálům, aby života Husova nešetřili…
Artikule ze spisů Husových vytažené i od svědků přednesené byly z části skutečně nesprávně podány, a slouží koncilu ke cti, že v konečném odsouzení aspoň některé z podobných artikulů vypustil. Zbyly sice ještě některé nepravdivé, jichž Hus ovšem odvolati nemohl, ale byla také většina takových, k nimž Hus se znal, a jež by byly stačily k odsouzení za kacíře. Ale v tom význam smrti Husovy neleží, ani ne jenom v tom, že koncil žádal bezvýjimečné odvolání všech, ať se k nim Hus znal čili nic.
Dříve než Hus, vzal z rukou koncilu svůj osud Jan XXIII. Tou dobou byl již sesazen, a koncil zaujal jeho místo, prohlásiv sebe za svrchovanou autoritu ve věcech víry. A že z rukou této autority v tu chvíli, kdy za nejvyšší se prohlašuje, Hus nepřijal svého života za cenu odvolání, že ani této autority nechtěl slepě býti poslušen, žádaje poučení, v tom tkví historický význam smrti Husovy. Jest něco nekonečně velebného již v tom faktu, že Hus za cenu života, jež mu nad to glejtem byla zaručena, neobětoval svého přesvědčení, které pokládal za lepší, a také faktum to samo zjednalo mu obdiv současníků i takových, kteří ani jména jeho neznali. Ale že faktum toto pojí se k okolnostem tak význačným, to staví Husovi trvalý pomník v historii, pomník, který není dílem těchto okolností, nýbrž dílem jeho vlastním. Z hranice Husovy vyšlehují jiskry nové doby…
Zní to skoro ironicky, bývá-li poslední setkání Husovo s koncilem dne 6. července 1415 nazýváno slyšením; bylo to slyšení takové, jak si je koncil původně představoval. Přečten rozsudek i s některými nesprávnými obviněními, jež vzbudila hlasitý odpor Husův, Hus zbaven pak důstojnosti kněžské a s posměšnou korunou nesoucí nápis: „Toť jest arcikacíř“ odevzdán rameni světskému. Nedaleko města, obličejem k západu obrácen, vzdálen své vlasti, k níž tak lnul, ale sílen svojí pravdou, již nade vše miloval, s hrdinskou myslí díval se smrti do očí, zpívaje nábožné písně, až dým a oheň udusily jeho hlas i život.