M. Jan Hus (Novotný)/IV.

M. Jan Hus Václav Novotný
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Václav Novotný
Zdroj:	NOVOTNÝ, Václav. M. Jan Hus. Praha : J. Otto, [1903]. s. 44–56. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus

Jestliže u těch, kdo v Čechách i jinde nesouhlasili kdysi s obesláním koncilu v Pise, byla příčinou nesouhlasu nedůvěra, zda koncil schisma ukončí, budoucí vývoj této nedůvěře přisvědčil. Dvojice neodstraněna, ke dvěma papežům přibyl třetí. A neblahé vlivy zmatků odtud plynoucích ještě stupňovány, když na místo záhy zesnulého Alexandra V. vstoupil Jan XXIII., obratný státník, ale nízkých vlastností, špinavé minulosti a pochybné pověsti. V Kostnici později proti němu sestavena řada žalob, jistě v značné části přehnaných, ale již to je karakteristické, že mohly býti napsány, že se jim mohlo věřiti. A věřilo se podobným pověstem již mnohem dříve a po celém světě.

Za těchto okolností nelze se diviti, bylo-li v Husovi utvrzeno přesvědčení, že není třeba věřiti v papeže (jak to formuloval v latinském traktátu De tribus dubiis 1412), nelze se diviti, že Jakoubek ze Stříbra, přítel Husův, uvažuje v duchu Milíčově a po vzoru Matěje z Janova stav souvěké církve, mohl na počátku r. 1412 prohlásiti, že na trůně papežském sedí Antikrist. Vše ukazovalo, že poslušnost k takovéto hlavě církve jest již jenom zevní, že potřebí jen malého nárazu, aby vypuknul otevřený boj.

Náraz přišel v polovici r. 1412 v podobě bully, jíž Jan XXIII. hlásal kříž proti svému nepříteli králi Ladislavovi Neapolskému, udíleje odpustky každému, kdo by na válku přispěl. V theorii ovšem žádána také předepsaná zpověď, ale v praxi bylo příliš patrno, že běží v první řadě o peníze, a hlasatelé odpustků beze všeho ostychu hleděli si zasloužiti jména prodavačů odpustků. K tomuto veřejnému pohoršení Hus nemohl již mlčeti. Na 7. červen 1412 ohlásil disputaci o bulle papežově. Tato událost rozvedla ho s dosavadními přáteli Stanislavem ze Znojma a Štěpánem z Pálče, který jako děkan fakulty theologické chtěl disputaci překaziti. Když však se to nepodařilo, když naopak vystoupení Jeronýmovo i Husovo (Questio de indulgentiis) mělo značný úspěch, když také jiná kázání Husova i jiných docházela obliby a sváděla k demonstracím, tak že 10. července 1412 došlo k popravě tří demonstrantů, profesoři theologie s Pálčem v čele v radnici Staroměstské na schůzi, jíž strana Husova se nezúčastnila, odsoudili 45 artikulů Wyclifových, a žádali krále o důraznější než dosud zakročení.

Husovi, který také jiným ještě traktátem dokazoval nepřípustnost bully papežovy (Contra bullam papae), schůze na radnici dala vedle toho podnět k novému vystoupení. Koncipoval jakousi obranu (jest to základ později pro obranu v Kostnici připraveného spisu Ordo procedendi), v níž vytknul, kterých artikulů Wyclifových nemohl by odsouditi; některé pak z nich v nejbližší době hájil disputacemi akademickými. Z nich právě ten, který nejvíce bouřil krev, že totiž světští páni smějí nedbalému duchovenstvu odníti světské statky, jest jistě také podmíněn domácím vývojem poměrů patronátních v Čechách, jež přilnutí Husovo k Wyclifovi ještě lépe vysvětlují.

Pokus krále Václava smířiti obě sporné strany universitní (na Žebráce v červenci 1412) se nezdařil, a také v Praze nepřibylo klidu, když brzo potom došla nová rána od kurie. Tam proces Husův od svého zahájení vlekl se neustále, v poslední době však oživen najatým žalobníkem Michaelem de Causis, zpronevěřilým farářem Pražským, jemuž vystoupení Husovo proti odpustkům poskytlo vítané zbraně. Ač nedošel všeho, co navrhoval, přece aspoň tolik se stalo, ze Hus jakožto neposlušný stižen klatbou papežskou, a kaple Betlémská měla býti zbořena.

Hus proti klatbě ohlásil odvolání ke Kristu (nebylo neobvyklé, to i přední zastanci svrchovanosti papežské připouštěli), chtěje tím patrně udržeti si možnost dalších kázání. Když však někteří Němci Pražští patrně pod dojmem bully učinili útok na Betlém a hledali bezživotí Husova, odebral se z Prahy na Kozí u Tábora (v říjnu 1412). Trvale se potom do Prahy již nenavrátil, ale na kratší dobu navštívil Prahu před svým odjezdem do Kostnice několikrát, zejména byl zde od vánoc 1412 do velikonoc 1413, tedy také v době synody 6. února 1413, jež měla se pokusiti o srovnání.

Ale pokus se nezdařil, jako ani další jednání, o němž Hus z vídal z dopisů přátel, jmenovitě Křišťana z Prachatic a Jana Kardinála z Rejnštejna, kteří i před tím i potom listy svými ulehčovali mu samotu vyhnanství. Při zmíněném posledním jednání zástupci strany theologické vzbudili proti sobě hněv krále Václava, který nepovolnost potrestal vypovězením předních jejich vůdců, zvláště Štěpána z Pálče a Stanislava ze Znojma.

Jest jistě nápadno, proč se bývalé přátelství těchto mužů změnilo v tak urputné nepřátelství proti Husovi, a jest proto zapotřebí dotknouti se toho několika slovy, zvláště proto, že se tím naskytuje příležitost vysvětliti příčiny Husova následování Wyclifa i podstatu jeho nauky.

Mohli bychom se zastaviti již u otázky, jak bylo možno, aby tresty církevní, zejména klatba, i papežská, již tak málo působila. Doby kdy klatba papežská dovedla rozdrtiti protivníka, ovšem již dávno minuly, nicméně poklesnutí jejího významu v Čechách (ale také jinde) lze vysvětliti zvýšeným zneužíváním v době dvojice a trojice papežské, kdy jednotliví papežové nejslavnostnějším a nejhroznějším způsobem stíhali takto své protivníky. Než právě tato okolnost (jako již vůbec schisma samo) musila ve zbožné duši nábožensky naladěné vzbuditi pochybnost, která vlastně z těchto svářících a proklínajících se obediencí jest pravou církví Kristovou. Tlak formalismu a zevnějškovosti, který schismatem se nezmenšil, úpadek mravní, který jím stal se ještě patrnější, seslabovaly víru, že by pravou církví Kristovou mohla býti kterákoli z obediencí existujících. S druhé strany však důvěra v slova Kristova, že církve své neopustí, nutila pravou církev Kristovu hledati jinde. Z těchto úvah Matějovi z Janova vyplynula jeho definice církve jakožto společnosti svatých žijících i zemřelých z těchto úvah vyplynula také definice Wyclifova. Matěj z Janova jest výmluvným důkazem, že také české hnutí náboženské hledalo východisko z této nejistoty, ze ucelená a promyšlená soustava Wyclifova přistupovala k němu jakožto přirozený doplněk dosavadního vývoje. A přilnutí k Wyclifovi i v tom náladou doby bylo podporováno, že z Wyclifa ozývá se v podstatě, to, co řekl již Augustin.

A v tom jest také klíč k pochopení rozchodu Husova s jeho někdejšími přáteli. Hus neustále tvrdil o sobě, že od církve Kristovy nechce se uchýliti, a jistě z plného přesvědčení, ale ta církev, od níž se uchýliti nechce, není ta, co církví běžný názor nazývá, nýbrž jeho ideální církev. Oba jeho přátelé dlouho s ním na téže cestě kráčeli, až nyní, postaveni byvše před skutečný případ, zhrozili se konsekvencí své dosavadní theorie, zarazili se před konečnými výsledky tohoto názoru, snad také, jak Hus se domníval, zastrašeni nedávným svým zajetím u kurie v Bologni. A toto poznání přimělo je nejenom zaraziti se na dráze této, ale vzbudilo v nich i reakci proti celé vlastní minulosti. Nelze pochybovati, že také Hus byl si vědom těchto konsekvencí, jeho vlastní slova to potvrzují. V tom právě spočívá vrchol jeho mravního významu, tak blízký vrcholu jeho významu historického, že vytrval, že i v tu chvíli zůstal věren svému přesvědčení, které pokládal za lepší, a k němuž byl přiveden celou opravdovostí svých snah. I zde, jako v celé činnosti Husově, vidíme, že i tam, kde vědomě opouští půdu dogmatu církevního, činí tak pod tlakem svého mravně reformního úsilí, které nedalo jednati jinak, jako také celé jeho přilnutí k Wyclifovi není svévolné, uměle vyvolané, nýbrž vyplývá nutně z celého daného stavu.

Církev Kristova, jak si ji Hus (po Wyclifovi) představoval, jest neviditelná společnost všech věřících k spasení předurčených (praedestinovaných), i zemřelých i žijících i budoucích. Jednotná páska praedestinace dodává jí všecky vlastnosti, jež pravá církev Kristova míti má, a právě přítomná doba dokazuje její pravost: jest to ideální jednota všech spravedlivých ku spasení předurčených, silná, jednotná, nedotčená schismatem, jejíž hlavou jest Kristus.

Ovšem spatřuje v tomto velikolepém pojímání církve východisko z dané tísně, záruku budoucího spasení, Hus nezříkal se viditelné církve zde na zemi, jak již sama jeho snaha o její reformu dokazuje, uznával ji za prostřednici všech prostředků milosti boží (svátosti a p.), ale nepřijímal ovšem běžných názorů o její organisaci. Hlavou pravé církve jest Kristus, nemůže jí býti papež, o němž nikdo nemůže věděti, je-li praedestinován. To plyne z celého pojetí církve, ale také zde doba přítomná názor takový usnadňovala. Hus příklady historickými i z doby přítomné ukazuje, že papeže není zapotřebí k zachování církve. Musil bych znovu upozorňovati na rozkladné vlivy schismatu, jež podobné názory učinily téměř nezbytnými, a jichž působení neodolaly ani kruhy nejrůznější; nejlépe to dokazuje sám koncil Kostnický, který v době odsouzení Husova zasedal — bez papeže.

Papež jest jenom tenkrát náměstkem Kristovým, žije-li dle jeho předpisů. Odtud ovšem plyne právo kritiky, zamítání neomezené poslušnosti. Odpor proti tlaku autority, jenž celému světovému hnutí náboženskému dal podnět, nalézá zde plného výrazu. Poznati, žije-li papež dle vzoru Kristova, srovnávají-li se jeho rozkazy s předpisy Kristovými — a jenom takových třeba poslouchati, — jest možno pomocí písma, jež takto stává se předním pramenem víry (sv. otcové jen pokud mu neodporují). Ovšem i tu větu vyslovil Wyclif, než také zde jeho názory stýkají se s dosavadním vývojem českým (Milíč, Matěj z Janova, Štítný), který písmo nejvýše cenil, nacházeje právě v něm náhradu za neuspokojivou zevnějškovost ducha církevního.

Ale také všecky konsekvence tohoto názoru připravila již doba předcházející. Touha po vnitřní, opravdové zbožnosti, opřené o předpisy písma, musila vzbuditi, jak jinde uvedeno, otázku subjektivní kvalifikace, způsobilosti k určitému úřadu. Jestliže od konce 14. stol. množí se případy, kdy světská vrchnost, či lid sám trestal kněze ve hříchu dopadeného, nebo překážel mu hřešiti, může to dokazovati, jak celý vývoj bral se tím směrem, jehož výsledkem byl názor Wyclifův od Husa přejatý, že žádný vládce světský ani duchovní není jím ve skutečnosti (co do zásluhy, quo ad meritum), trvá-li v těžkém hříchu, ač jím ovšem zůstává, co do úřadu (quo ad officium). A požadavek opravdového, vnitřního života křesťanského, jímž celé hnutí je prodchnuto, láme poněkud u Husa také hrot výčitce, že praedestinace vede k resignaci. Účelem člověka jest dojíti spasení, a účelu toho dosahují praedestinovaní vírou. Praedestinace jest ovšem čirým aktem milosti boží, ale člověk, ač nemá vlivu na svůj osud, není zbaven povinnosti žíti řádně dle předpisů písma a užívati všech prostředků, jimiž bůh milost uděluje, jako jsou na př. svátosti. Přirozeně tedy ten, kdo zde milost působí (hříchy odpouští, svátost oltářní posvěcuje atd.), jest bůh, nikoli kněz.

Tento názor, připravený již vzděláním Husovým, jest přejat z Wyclifa a usnadňoval boj proti některým arogantním tvrzením vypínavosti kněžské, ale jest také založen v přítomnosti, což právě činí Husa zde důslednějším. Jestliže potřebnost svátostí se připouští, byla by se při tehdejším kleslém stavu většiny duchovenstva musila vyvinouti úzkostlivá obava o platnost přijímaných svátostí, kdyby vše záleželo na stavu kněze. Hus, důsledněji k tomu hledě, nepřijal věty Wyclifovy, že kněz, setrvávající ve stavu hříchu, nepřisluhuje platně, věřil, že také hříšný kněz posvěcuje, ač ovšem sám na sobě tím ještě více hřeší.

Tyto názory (své i Wyclifovy) zejména o církvi Hus uložil ve velikých traktátech o církvi a proti všem i jednotlivým doktorům fakulty theologické ve formě namnoze polemické, obrácené proti návrhům a traktátům z doby jednání kolem synody (De ecclesia, Contra Páleč, Contra Stanislaum, Contra 8 doctores); sepsány byly asi v době druhého vzdálení z Prahy v dubnu až červenci 1413. Toto vzdálení dalo však také popud k účinnější české činnosti spisovatelské. Ke všem ostatním příčinám, o nichž již dříve byla řeč, přistupuje ještě jedna, která (vedle ostatních) vzbudila kdysi i literární činnost Štítného. Kazatelská nálada doby dochází tu výrazu. Nemaje příležitost stýkati se v první době po odchodu a již také krátce před odchodem z Prahy s lidem s kazatelny, Hus chtěl mu aspoň posloužiti písemným výkladem slova božího. Tato snaha diktovala některé jeho listy Pražanům, tak vznikl nejvýznamnější český spis Husův Výklad víry, desatera a páteře (před 11. list. 1412), Zrcadlo hříšníka větší (z Augustina, 1412), O poznání pravé cesty ku spasení (Dcerka, 1413), Provázek třípramenný (ač pochybno, zda česky), O manželství (konec 1413), O svatokupectví, dokončený za návratu Husova v Praze 2. února 1413. Česká literární činnost opírala se již o zjednodušení pravopisu, jež Hus odůvodnil latinským traktátem (De orthographia), z této potřeby snad nedlouho před tím, snad již ve starší době vzniklým. V této době vznikl také latinský spis De sex erroribus, shrnující z části materiál později v díle o církvi užitý, jenž také pro širší poučení napsán v Betlémě na stěnách a obšírněji zpracován po česku (O šestibludích, dokončen 21. června 1413).

A z uvedených již důvodů Hus zredigoval nyní starší svá kázání ve svou Postillu, dokončenou 28. října 1413 na Kozím, kdež Hus, opustiv po druhém návratu Prahu, znovu došel útulku. V tu chvíli však Hus již po celém okolí zdejším horlivě kázal, nemoha již záhy po opuštění Prahy odolati své touze po kázání. Vyhledávaje četnější shromáždění lidu (při posvíceních atd.), záhy přilákal svým živým slovem stále četnější posluchačstvo, kteréžto úspěchy ovšem podmíněny byly jistou praedisposicí lidu okolního. Jistě ne náhodou právě v těchto krajinách na samém počátku husitství vyskytly se názory nejradikálnější.

Smrt jeho ochránce p. Jana z Ústí ukončila jeho působení v těchto končinách. Pobyv některý čas v Sezimově Ústí, kde 26. června 1414 dokončil své Jádro učení křesťanského, přijal pozvání p. Jindřicha Lefla z Lažan na jeho hrad Krakovec, v jehož okolí týmž směrem jako na jihu působil. Ještě jednou musil přibrousiti své péro k polemice proti knězi kuchmistrovi (1414), ale záhy potom zaměstnán byl zcela přípravami na koncil, za kterým účelem se asi navrátil do Prahy.

Král Sigmund, zvolen byv mezi tím (1410) za krále Římského, přiměl Jana XXIII. ku svolání obecného koncilu do Kostnice, a nabídl Husovi bezpečný glejt k tomuto shromáždění, což Hus ochotně přijal. Nelze pochybovati, že Hus spatřoval v glejtu to, čím skutečně byl, totiž plnou záruku bezpečného návratu, i kdyby byl odsouzen. Této možnosti Hus vůbec neočekával. Nebyla to touha po mučenictví — třeba tak stkvěle osvědčil, že ani smrti za své přesvědčení se neleká, — jež ho do Kostnice vedla, nýbrž šlechetná ctižádost obhájiti před světem toho, co za pravdu poznal, z hlubokého, opravdového zápalu plynoucí, a proto naivní důvěra, že se mu podaří přesvědčiti koncil, že nikoliv Hus, nýbrž Římská církev opustila šlépěje Kristovy a prvotní církve…

Z těchto důvodů nepřeje si, aby jeho pře novými otázkami byla komplikována, žádal před odchodem Jakoubka, aby se zahájením přijímání z kalicha posečkal do jeho návratu, slibuje mu pak všecku pomoc. Dokončiv přípravy obran a řečí, jež před koncilem chtěl pronésti, opatřiv si vysvědčení o své dosavadní činnosti, dne 11. října 1414 nastoupil cestu do Kostnice, svou cestu poslední.