Máj (almanach 1862)/Matěj hrobař

Máj (almanach 1862)
Píseň Mazepy	Matěj hrobař	Psáros

Údaje o textu
Titulek:	Matěj hrobař
Autor:	Bohumil Janda Cidlinský
Zdroj:	Máj : almanah na rok 1862. Praha : I. L. Kober, 1862. s. 254–257. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dvéře rozletnou se dokořán,
Matěj zavrávorá po světnici,
staví na stůl moku plný džbán,
budí ze sna ženu společnici:

„Ženo rozsvěť! Chci-tě světlo mít
a si zahrát na kloudného pána;
při světle to chutná lépe pít,
a já pít chci do bílého rána!

Boží blesk má do těch hejsků bít!
Je to chasa pýchou nabobřelá;
že já hrobař, nechce se mnou pít —
kéž by černá zem je spolknout chtěla!“

„„Boj se boha, ujdi pokutě! —
Dnes ni kouska knotu doma není.
Máš už v hlavě, táhni na kutě
a přej aspoň ženě pohovení.““

„Však si hrobař světlo uloví;
při sám bůh, že nestane se lhářem!
V kapli svíček dost — a kdož to ví,
zdali splály tu neb před oltářem?!“

Pak si notným douškem zavlaží
a již tahne z dveří ke kostnici,
hotov rušit mír svatého zápraží,
by tam uzmul svíci zádušnici.

Po tmě hmatá, než ji uchvátí,
a když lebky kotálí se dolů,
„No, no,“ bručí, „ticho, staří špagáti;
přijďte k nám a zavdáme si spolu.

Však to jindy býval jiný čas,
těšilo vás se mnou posezení;
ale teď? — kéž vzal by jednou ďas
naduté to vaše pokolení!“

Konečně když svíci nahmatá,
„Tuť jsi!“ spokojeně přisvědčí si;
„třebas byla mrtvým odňata —
což pak je o jednu zádušnici?“

Nato přes hroby že klopýtá,
zdá se mu, s kořistí nazpět domů;
a že žena ho tam nevítá,
pošle na ni kletbou tisíc hromů.

Zdá se mu, že drží křesadlo
a že v chvílce oheň z jiskry znítí.
„Aj, co to tu svíčku napadlo,
že mi tak potouchlým leskem svítí?“

V tom se maně kolem rozhledne,
ruka k žbánu vztažena mu klesne,
tvář zarudlá mžikem ubledne,
oko srší kolem hledy děsné…

Však si také sedlo za stolem
valně nezvaných mu hostí,
a kam pohledí jen kolkolem,
všude jeví se mu holé kosti.

Dvanáct trupů, polo setlelých,
kolem stolu nepohnutě sedí,
a z jich důlků, dávno vyhnilých,
živá hrůza na Matěje hledí.

Po chvílce se vzchopí přední z nich,
pojme žbán v bezprsté páže,
napojí všech druhů ostatních,
a pak Matějovi píti káže:

„V bratrském jsme s tebou spojení:
lopata tvá denně kosti naše láme;
pij, vždyť pozval si nás k sezení,
a my pozváním tvým nezhrdáme!“

Matěj hledí okem ztřeštělým,
jak se tlupa ouží víc a více,
zastupujíc cestu kruhem svým,
jehož středem hrobař je a svíce.

Vzhůru již mu trčí hrůzou vlas,
marně na pomoc si ženu volá,
sotva vyřknut, mizí na rtech hlas,
a vždy menší prostor zlého kola.

Tu — tu — zdá se mu, že vpřed i vzad,
zdola, shora kosti naň se řítí,
že zas dveřmi táhne nový řad,
že již na krku hmat hnátů cítí…

„Pij, ať svíce darmo nezplane…“
Na Matěje padá slovo děsné,
Nová hrůza smělce ovane,
až jí podlehne a k zemi klesne…

*

Dlouho pátrá žena druhý den,
než, kam v noci zmizel muž, se doví;
a hle, v kostnici on rozložen
na hromadě hnátů sobě hoví! —

Věřte však, že když zbyl opice,
svaté zapřisáh’ se, že již více
nechce rušit míru kostnice,
kdyby věčně pít měl beze svíce!