Máj (almanach 1860)/Zapomenutý

Máj (almanach 1860)
Budoucímu géniu	Zapomenutý	Žádná moc

Údaje o textu
Titulek:	Zapomenutý
Podtitulek:	(* * *)
Autor:	Gustav Pfleger Moravský (jako Gustav Pfleger)
Zdroj:	Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 433–438. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ten život lidský mnoho v sobě skrývá
tu žalu a tam mnoho, mnoho běd;
a v živou rozkoš zhouby červ se vrývá,
na štěstí číhá hoře celý svět!…

O hrůzné jest, když kletba zasloužená
na hlavu vinníkovu vrhá stesk;
když pod týravých břemen tíží stená
co padlá oběť volný ducha blesk.

A hrůzné jest, když lásky žízeň žhavá
v polibků rozkoši ssá zmaru jed;
když ve zoufalství mysl postonává
a v říše přeludů svůj vzpírá hled!

A hrůzné také, když se běsná zrada
umístí v drahá prsa přítele,
když dobrodiní u nevděku svadá
a v loži vlastním vraždu ustele.

A hrůznější snad, když se víra boří
v těch světův vyšších pravdu vzývanou,
a když se pohřbí v smutně hnusném hoři
vše naděje, jež z mrtvých nevstanou.

Však nejhrůznější toho světa svízel
tož osud bídný k srdce puknutí:
je živu být a přec jak kdyžby zmizel
živ nebyv nikdy… zapomenutý!

* *

Na břehu bouřlivého oceánu
na skále černé muž tam v myšlénkách —
tak sedí dlouhou, dlouhou nocí k ránu
svou duši ztápě v temných zpomněnkách!

A před ním z valů sivých vodstva vzpíná
druhá se nižší skála ku břehu,
své mocné rámě ve břeh černý vtíná
tak chráníc vln se bouřných náběhu:

Tu vichr rázem vodstva valy vzdýmá,
boj strašných živlů strašně nastane,
vln hory pnou se, voda skučí, hřímá
a tře se se o skal boky mrskané.

A první skála podléhá v tom boji,
těch bouřných vln proud svrh’ ji v mrzký hrob,
a vlny syčí, jedna s druhou brojí
nad hrobem skály zniklé beze stop.

Však tu se vichr divý tiší náhle,
vln horopády v dál se snižují,
mír rozkládá se na vod boky táhlé,
a k břehu ostrovy pěn veslují.

A skála pohřbená se zvolna zdvihá
jak příšera, jak sebe samy stín,
a pěna s bokův odrobených sbíhá
těch vzpurných vod to zradných do hlubin.

A silná dosud pní — však mnohou ránu
v svém boku skrývá živly zbodaném,
leč něma pní v té spoustě oceánu
velká v svém boji nikým neznaném!…

„Ty’s zapomenuta, ty velikáne,
sem na má ňádra, krytá jizvami!
v nich válčily též bouře nevídané,
jsou silná přec, ač sešla ranami!… “

* *

Nešťastné vlasti vzdálen, v zemích bloudí,
jež od domova dělí oceán —
vzpomínky sladké na paměť si loudí;
jich zdroj ten jakby z žalu vykopán!

A dále kráčí cizí zemí, dále,
v zoufalství hledá jakous novou vlasť,
a hledá hory, hledá doly stále,
v nichž jeho mladosti kdys kvetla slasť!

„Kde’s, řeko svatá, řeko mojich dědů,
v níž kdys se sláva zašlá shlížela?
Já k tobě marně kroky matné vedu,
tys dávno z očí kalných zmizela!

Zdažs také svého syna zapomněla,
ty svatý smutné vlasti Jordáne?
má k tobě darmo letí touha vřelá,
vždyť zpomínku tu dálka zavane!

Já darmo tebe hledám jako sebe,
o Vltavo! Kéž zmočit mohu zrak
tvým chladným mokem, pak bych žehnal tebe,
vždyť tebou setřel bych všech žalů mrak!“

* *

Jej prales v přetajemné lůno jímá,
on v novém, velkém světě sebe zří!
však mrtvo tam, vše spánek věčný dřímá,
tam vzpomínek on sebe pozbaví!

Tu z dáli táhne větru mocné vání,
těch nebetyčných stromů vrcholy
se sklánět počnou divém ve stenání,
že zahřmí hrůzně celé vůkolí.

A listí šumí, větve bijí v sebe,
a jeden peň se sráží o druhý,
a praskot nastane, jak by se nebe
a celý svět třel v jiné okruhy!

Oj! jeho stydlá krev se ohněm pění,
a mozek pálí rozvzteklený žár,
a nový život vstoupá v srdce chvění,
a s jeho matným tlukem vede svár!

A žíly silou nadpozemskou trnou,
a prsa vrou jak spády mořských vln,
a v oči se mu blesků žehy hrnou,
sluch jeho neslýchaných zvuků pln!

On letí na skálu a a skály dolů
a v údolí se vrhá jako blesk,
a opět vzhůru letí v divém kolu,
anť nad ním burácí ten stromů třesk!

Hlas jeho závodí s tím listí šustem,
on nejdivější píseň hřímá v dál,
až zazní zniklá ve hřmocení pustém
a zabije se o zdi dutých skal.

Tak volno jesti zapomenutému
v té bouři živlů rozkacených teď:
tak ohluší se upomínky jemu,
a minulosť víc nedá odpověď!…

* *

A na smrť schvácen klesne u mech měkký
a usne jako spánkem úmrtí,
a zapomenut tady na vše věky — —
ta zemská trýzeň víc ho nedrtí!…

Však sotva víčka sklesnou na mdlé zory,
tu vidí šírošírý dálný kraj,
a na sta mil se v dáli pnou tam hory,
jak si je kouzlí šerá, divá báj.

A jak se oko v ten kraj šírý vzpírá,
ó hrůzo věčná! Co tu spatřuje?
tu ohromný se hřbitov rozprostírá,
až kde kruh modrých hor jej lemuje!

Tu zahučí zvon srdcelomným stonem,
vše mohyly se otvírají v ráz,
a vzhůru vstává s divým zvuků skonem
celý to národ, mrtvý dlouhý čas!

Ba celý národ z temné říše stínů
vstal z mohyl — národ zapomenutý!…
tu vzplesal spící — zřel tu ve krajinu
soucitem k tomu zření připnutý!

On v mohylách zde nalez’ národ celý
a k němu lnul to v citu povděčném,
a zapomenul v smrti oživěly,
že zapomenut v světě skutečném!

Tu v báječném tom světě náhle zvony
započnou zvonit — a on procitnul,
a leží na skále a z dálky stony
vln šedých řvou, jež nový vichr vzdmul!…