Máj (almanach 1860)/Trest děvy

Údaje o textu
Titulek: Trest děvy
Podtitulek: (Pověsť z východních Čech)
Autor: Bohumil Janda Cidlinský
Zdroj: Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 365–368.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Na pokraji lesa, na úpatí hory,
chudá dívka hledí do padola;
po padolu svítí četné bílé dvory,
dvory rozeseté do půlkola.

Všecky dvory bílé, seté v kola půli,
dřív než vlny měsíc odhoupají —
neboť syn podléhá otce přísné vůli —
vládkyni nevěstu vítat mají.

Bohatou nevěstu v brzce přivítají:
zlato k zlatu, bída k bídě sluší;
proto musí jinoch výhost dáti ráji
a opustit věrnou drahou duši.

Zoufale zří děva na ty bílé dvory,
na kolébku i na rakev blaha,
a již tmít se počínají hory,
děva ještě v chýš se vrátit váhá.

„Však já přec tam budu líbánky své slavit,
do dvorů mne uvedou co ženu —
aneb musí peklo černé kraj ten zdávit,
vzavši duši moji za odměnu!“

„Nechci za hrobem víc nijaké mít spásy,
když mám v žití marně po ní nýti;
chciť já plným douškem zažit světa krásy,
než mé vřelé srdce bude hníti.“

Vášnivě ta slova děva provolala,
sotva zvolala, již zalekla se;
aj, postava jasná po boku jí stála
a děvčete sluchu slova dotekla se:

„Nech si mladistvou svou duši k lásce ždané;
slib mi jen, že dáš mi v sedmém letě
prvorozeňátko vřele pěstované:
a má ruka blahem zahrne tě.“

A tak šepce svůdně jasná víla dále,
oběť z jedné, rozkoš z druhé strany,
úskočným jí slovem odvažuje stále,
až vyláká osudný slib panny.

Slovo jasné víly splnilo se cele.
Přísný otec náhle smrti v oběť padne;
sotva smuteční se skončí dnové žele,
děva — choť bílými dvory vládne.

Sedumkrát již vesna zemi omlazené
přinesla svým dechem pestré kvítko —
krásněť jistě v poli kvítko orosené:
krasší však máť chová v klíně dítko!

A ta matka bledá v skrytu smutná sedá,
teskně líbá skráně přemilené;
ta myšlénka nikde pokoje jí nedá:
‚Blaho tvé je dítkem vykoupené!‘

Když tak jednou s děckem dlí zas o samotě,
s hrůzou slyší známou vílu-ženu:
„Dala sem ti srdcem voleného chotě,
zejtra dáš mi dítě za odměnu!“

Klesne matka bledá s děckem na kolena;
modlitbičky, na něž zpomene si,
k nebi vznáší duše její uděšená,
aniž po celou noc oddechne si.

Chlumy hor se poznenáhla v dálce šeří.
Matka s dítětem se k lesu blíží,
matným krokem známou k cíli cestu měří,
neb jí nohu trapná ouzkosť tíží.

A když dojde určeného vílou cíle,
políbí své dítě naposledy,
a pak po děsivé zlověstící víle
ouzkostlivě rozesílá hledy.

Z růženého víla vystupuje mráčku,
ku dítěti rychlým krokem pílí — —
„Modli se můj zlatý, drahý jedináčku!“
vzkřikne matka při zhlednutí víly.

Dítko sepne ručky a zsinalým retem
šepty zbožně-outlé vzhůru plynou,
víla sama stane tiše nad dítětem,
jakby jata obětí nevinnou.

První slunce blesk v tom vyplul nad krajinu:
zmizí víla před očima matky,
matka skočí, letí ku drahému synu,
dražšímu teď nad vše zemské statky…

A když jedináčka do náručí vzala,
s hrůzou vidí, že má očka v pánu,
že mu líčka hebká smrť již znamenala,
vznesouc duši k nadzemskému stánu.