Máj (almanach 1860)/Radouš
| Máj (almanach 1860) | ||
| Trest děvy | Radouš | Bohatá nevěsta |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Radouš |
| Podtitulek: | Pověsť |
| Autor: | Filip Čermák |
| Zdroj: | Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 369–376. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Den se sklonil, zmdlené jeho noze
šero uchystalo lůžko již,
hvězda za hvězdou se na obloze
rozžala a táhla výš a výš.
Luna polotvářná vystoupala,
hlásný jedenáctou zvěstoval:
tu na Boubínu se světla zňala,
jichžto plamen v dálku plápolal.
Noc to byla, jakou z dávných časů
zasvětily svaté Valburce;
kouzelnice k slavnému šly kvasu —
divný povoz mají po ruce.
Tu na draku tíhne jedna přímo,
tamto na pometle jiná zas,
tu na hřeble, tam na vidlech mimo
křižovatek, pekelný to ďas.
Tři a tři — toť věru párek smělý! —
Křikem započaly práci svou,
divé skoky v kole prováděly —
na to všecky v jedno kolo jdou.
Kdo to? — On jest, on to, Radouš hrdý,
Radouš z Radiny, jenž stíhá nás;
má tě potkat tedy osud tvrdý,
tebe, choť, i hrad po dráhný čas.
„Smělče, co tu?“ z kola slova zněla.
„Příšery vás zničím!“ odpověď.
„Avšak ušetřím, udáš-li zcela,
co si žádá srdce dozvědět.“
Zase kola, zase křiky zněly,
Žabímu podobné kuňkání;
nové skoky, v nové rejdy spěly,
divý vřesk a divé kejklání.
Na to vprostřed z plamenného kotle
divná povyrůstá postava
v sivém rouše, hledu zakrytého,
a ta počne mluvit v ta slova:
„Ty, jenžs hrad tak pevný vnukům stavil,
tisíc že ho nezahubí let,
bys svou slávu navždy smrti zbavil,
jak tu dlouho budeš, jest tvůj zvěd.
Nuže slyš: To doubí, co tam zrostá,
dokud nevyroste v silný strom,
a zas nezhyne, a z něj zem prostá
nestane se, a pak v místě tom
z žaludů opadlých dub se křivý
opět k nebi až nevyšine,
o který se kanec bude divý
otírati: věk tvůj nezhyne —
nezhyne, ztrávíš-li z nejmilejších,
jichžs měl v světě celém srdcí všech —
jenž se v lovech kocháš nejdivějších —
rovný počet po dvakráte třech.“
V okamžení vše jest osedláno:
draci, vidle, hřebla, pometla.
Radoušovi zkáza — ujednáno —
i co potkat má ho po léta.
Vichr zafičí — tu do povětří
v plamenu se všecko vyhrne,
v pravo v levo každá domov větří,
Radouš samoten tu zůstane.
Právě první ještě ukrytého
slunce zář se dotkla vrchole,
bašty kynou z valu vzdáleného,
Radouš žene oře v údole.
A již v hradě. „Hurá, vzhůru!“ znělo.
„Vzhůru zbrojnoš, panoš, za mnou běž —
he sběř podlá, juž se rozednělo,
vzhůru, kde kdo v hradě, na lov spěš.“
Mžikem kolem všecko osedláno.
Rohy zněly, koně řičeli,
psové výli, vše hned spořádáno,
a už lovci z hradu vyjeli.
Již se ženou, jako štváni běsem —
štěkot rodí se a umírá;
dál a dále pořád černým lesem —
zvěř se strachem v doupě uvírá.
Zatím ze snu Běla vzdáleného
procitnouc Radouše zírala,
kterak chotě jí ach, předrahého
medvědice vzteklá trhala.
„Pro bůh!“ zvolá, z lůžka skočí, běží
a na kůň se mžikem vyšine,
přímo ku černé tam stráni těží,
srdce věrné to a dětinné.
Dál a dále, hlukot blíž a blíže —
aj již z oudolí se vyžene —
štěkot psů a komoň uzdu hryže
a před nimi zvíře zděšené.
Běží laň. I zmizí v okamžení,
jakby zem ji byla zhltila.
Šíp již letí z luku vypuštěný,
Běla klesá — ach! již odbyla
žití doba. Radouš s oře skočí,
ňádra Běly rázem rozpoltí,
srdce vyrve, divě okem točí —
a pak srdce ženy pohltí.
Jako Běla padla rukou vraha,
tak čtyr jiných chotí zhynulo,
v jichžto hříchu vyhledával blaha.
Než tu jinak nebe vyřknulo.
Opět Radouš lovce na lov vede,
s nimi Mládu, spanilý ten květ,
a již mní, že ušel smrti bledé —
srdce šesté — život na sto let.
Napnul šíp. Než — co to? Zda to Mláda?
Bouře, blesk a děsné skučení —
z Mlády podoba tu rázem padá —
ta se v kouzelnici promění.
Vlasy černé — jako popel sivé,
mladé líce — scvrklé, svraštěné,
jasné oči — vpadlé, mstivé, divé,
tělo stařičké a shrbené.
Podál na dví rozletí se skála —
velikánské temné sklepení,
v řadě vedle ženy žena stála,
srdci k pláči, zraku k zděšení.
Z prsou rozedraných krev aj kane,
v rukou srdce svadlé opadá,
v kole výheň, z výhně pomsta vane,
život lidský v ní se dopřádá.
Aj tu vyjde největší z všech stínů,
rejd ustane a zbor umlkne;
kyne opět a z té výhně klínu
postava tajemná vynikne.
Hrůzné, strašnovážné objevení,
ticho mrtvé všady panuje —
aj číst počne spis tu otevřený,
z něhož Radouši to sděluje:
„Věk tvůj všecek ouhrnkem jest hříchů;
na všech stránkách vina, nikde cnosť.
Zhrdlosť bohem, lakotu a pýchu,
vraždy, závisť, obžerství a zlosť —
Z nás si nutil lásku ku hřešení,
a an po vůli sme nebyly,
stíhal si nás doma, v shromáždění,
v samotách též, jež nás ukryly.
V hříchu hledals slávy vynajíti,
hříchem vyzískat chtěls dlouhý věk,
co jen cností možno vydobýti —
to ti vydobyt měl hříchu vztek.
Život tvůj byl život zvěře divé,
jižto kolit jediná tvá slasť;
nuže budiž z tebe zvíře divé,
a les tento budoucí tvá vlasť.“
Aj a oř se pod nohama ztratí,
a šat s lovce máchem odletí.
Radouš na ruce se k zemi zvrátí
a na těle štětin osetí.
Hlava ve způsob se kančí mění,
zdloužené se uši svěsily,
nos se v rypák, oči v očka změní,
v tváři saně výraz zběsilý.
A stín dále: „Doubí to, co zrostá,
dokud nevyroste v silný strom,
a zas nezhyne a z něj zem prostá
nestane se, a pak v místě tom
z žaludů opadlých dub se křivý
opět k nebi až nevyšine,
o který se kanec bude divý
otírati: trest tvůj nezhyne.“
Zahřmí strašně, žena vážně kyne.
Skály zamčené zde není víc,
ale divý kanec hory mine,
divoce burácí k hradu vstříc.
Než — ty cesty, jimiž chodívával,
a ty hory, doly přemilé,
mýtiny ty, jimiž honíval, —
všecko mladou chvojí ožilé.
Mnohé století prý uplynulo,
než to doubí zrostlo, zhynulo,
a než nové zas se vyvinulo,
mnohé století zas minulo.
Smutně těkával tu kanec divý,
hory, lesy smutně probíhal,
den co denně probíhal hvozd sivý — —
kajicí čas zdlouha ubýval.
Jednoho dne u večerním stínu
opět smutný probíhal svůj hvozd,
hledaje, zda dotud ještě z klínu
země silný doubec nevyrost.
Hledá — aj hle, půda duby nese —
srdce skormoucené ožilo —
a dne druhého již více v lese,
na horách ni víc ho nebylo.