Máj (almanach 1860)/Žena miluje srdnatosť/Jednání druhé

Žena miluje srdnatosť Jan Neruda
Jednání první	Jednání druhé	Jednání třetí

Údaje o textu
Titulek:	Jednání druhé
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 319–335. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

(Zahrada. V pozadí vysoké stromy. V popředí květiny a v pravo pohovka. Na levé straně dům o jednom poschodí s balkónem. V levém popředí brusem ukrytý břízový stůl s náčiním na kávu a břízová sedadla. Zábradlí, po němž se vinou révy, pokrývá dům i balkón.)

I. Výstup

Volšovský, Višín, Hermann a Vilím zabývají se v pozadí střílením z bambitek; Václav je obsluhuje u terče. Při vyhrnutí opony se rychle všickni v střelbě vystřídají. Růžička spí na pohovce v popředí; škubne sebou při každé ráně, nemůže se však ze snů probrat. Na balkónu vystoupí Adéla, držíc rozkvetlou růži v ruce; nikdo ji z přítomných nepozoruje. Ještě později Kateřina.

Volšovský: Václave, kdo střelil nejlíp?
Václav: Vy, pane!
Višín: A kdo nejhůř?
Václav: Vy, pane!
Volšovský: Vidíte, pane Hermanne, že jste jen prostředním střelcem.
Hermann: Bambitka byla špatná.
Volšovský: Podej sem, Václave, mé nové bambitky. Budete moci, pane, s těmi se pokusit. Jsou důkladné! (Béře od Václava dvě bambitky.) Volte, prosím.
Hermann (prohlíží jednu z bambitek): I to je jen továrnická práce!
Volšovský: Nechcete nic uznávat, co je mého; nezáleží ale na tom, chceme se jen přesvědčit, kdo z nás líp střílí. Volte tedy jednu, jsou nabity, a střelte. Václave, dej pozor! (Hermann se postaví a vystřelí.) Nu, Václave, kam šla rána?
Václav: Do středu!
Volšovský: Do plného?
Václav: Trochu pod!
Volšovský: Zaraž tam bílý kolík, Václave. Já ten kolík svou ranou vyrazím, pánové! Jsi už hotov? Odstup tedy! (Vystřelí.) Nu jak?
Růžička (ze spaní): Naninko, Naninko, nech mne spát. Nedělej takový rámus.
Václav: Vyrazila kolík!
Volšovský: Jste překonán, pane Hermanne!
Hermann: Neupírám, že střílíte dobře; že sem ale překonán, připočítám jen náhodě, která mne dnes trochu nejistotou souží. Ostatně do pevného terče střílet je dosti snadná věc a nerozhoduje; já se vyznamenávám zvláště střílením do věcí rychle mijících.
Volšovský: I tím vám mohu posloužit! (Chopí se bambitky a vystřelí do výše; s hůry sletí mrtvý pták.)
Růžička (vyskočí): Ale, Naninko, Naninko! (Mne si oči.) Kde pak jsem? Ah, ah — pánové zde střílejí! Pro to se mně pořád zdálo, jako bych byl nějaké silnější klepání u postele slyšel.
Adéla: Ptáka zastřelit dovedete, zdaliž pak byste měl ale tak pevnou ruku, kdybyste na člověka střelit musil?
Višín: To je zase zbytečná otázka.
Volšovský: Nevím, krásná vražednice! Kdyby nešlo zároveň o můj život, chybil bych se dojista; kdyby mně však šlo o život, anebo kdyby člověk ten byl jiným bezbranným lidem anebo snad dokonce nějaké veliké, člověčenstvo oblažující myšlénce nebezpečným, měl bych nejspíše chladnosti dost.
Václav: Pamatujete se, pane, jak sme v Řecku —
Volšovský: Mlč, neptal se tě nikdo!
Adéla: Nebo jak sme v Italii? —
Volšovský: Co myslíte? Nerozumím vám! Člověk sobě osobuje často divná práva na život svých bližních. Lidský život se musí velmi šetřit a nenávidím každého, kdo s ním lehkomyslně zahrává, poněvadž moc k tomu má. Vyjádřilť se jistý mudrc o lidském životě v ten smysl, že by život vždy jako podzimek prchati měl; podzimek béře sice všechno listí s sebou, stromy ale už byly dříve své ovoce složily. Kdož může vědět, zdaž život ten, který zmařit chceme, své ovoce už nesl? zdaž ještě jednou ovoce nésti nemůže? Snad má jen někdy samovrah právo, aby se života zbavil, když jistě ví, že jeho život už nižádného ovoce neponese. Ostatně i zvíře nerad zabíjím. Bolí mne, když v ty potrhané němé oči hledím a více pomoci nemohu. Mrzl mne i to, že sem se prvé tak hloupě přenáhlil a toho nebohého ptáka srazil.
Adéla: Stáváte se sentimentálním! — Už ste se prospal po obědě, pane Růžičko?
Hermann: On nevěděl, že už naše slunce vyšlo a že tak vysoko nad námi stojí!
Adéla (ukloní se).
Růžička (pro sebe): To se mu povedlo, sakyventovi! Honem také něco, Růžičko! (Nahlas.) O, jemnosť paní, já nevěděl, že zatím na balkonu dvě růže —
Adéla: Dvě růže? Ach tak! Libí se vám snad tato růže?
Hermann: Komuž by se ve vašich rukou nelíbila!
Růžička (pro sebe): Ten člověk mne opravdu rozzlobí!
Adéla: Kdo ji chce?
Hermann, Vilím, Růžička: Já!
Volšovský (sedne na pohovku, kde byl dříve Růžička ležel).
Adéla (pro sebe): Staví se posud lhostejným! (Nahlas.) Pojďte si tedy pro ni, pánové!
Hermann, Vilím, Růžička (běží ku dveřím domovním).
Adéla: To by každý dovedl, pánové! Ale bez schodů ke mně, na příklad zde pomocí toho zábradlí.
Višín: Ty’s blázen, he, he!
Hermann: Hned jsem nahoře.
Vilím: Nepředejdu-li! (Počnou lézt.)
Růžička: O, to já jinak vyvedu! (Odběhne v pravo.)
Hermann (seskočí): Řeže to tak do rukou, že to nemohu vydržet! (Jde a prohlíží v rozpacích bambitky, jež Václav ukládá.)
Vilím (vylezl zatím nahoru): Jemnosť paní, prosím o růži!
Adéla: Myslila sem, že si ji pan Hermann nedá ujít. Ano, růže je vaše, zde ji máte. Nechcete k vůli pohodlí se mnou domem vyjít? (Vejdou do domu.)
Volšovský (pro sebe): Ten hoch se mi nelíbí. Na žádný způsob nepřipustím, aby s ním také zahrávala.
Višín: Pojď, Volšovský, sesedneme si zde. (Ukazuje na krytý stůl.) Společnosť bude hned pohromadě! Kde pak je ale Růžička?
Růžička (vystoupí s žebříkem): Už jsem zde! Však uvidíme, kdo teď růži dostane! (Podívá se na balkon.) Kde je jemnosť paní?
Višín: Už vás pan Vilím předešel! (Z domu vystoupí Adéla, Vilím a Kateřina; Václav přistoupí blíže.) Podívej se, Adélo, pan Růžička si přinesl žebřík, aby si růže vydobyl!
Adéla: Jak? pane Růžičko? Vy ste neměl tolik odvahy, jako ostatní pánové?
Růžička (drží stále žebřík): I měl, myslil sem si ale, že je to s žebříkem pohodlnější.
Adéla: Jste tak svižný a mladý!
Růžička: Nu ovšem, hehehe! a pak myslím, že je to po žebříku také dost nebezpečné!
Adéla: Žádné výmluvy! Za trest odnesete žebřík zase tam, kde ste jej vzal.
Růžička (pro sebe): Ta mne má ráda! Teď jí to bolí, že sem růže nedostal! (Odnáší žebřík.)
Višín: Pánové, já už sedám, jsem zemdlen. Račtež zasednout! (Zasedne k stolu, nacpává pomalu pěnovku a kouří.)
Vilím (líbá růži; — tajně): Jemnosť paní!
Adéla: Čeho si přejete?
Vilím: Mám od vás růži —
Adéla (chladně): Ano!
Vilím: Jemnosť paní!
Adéla: Nu?
Vilím: Bojím se, vám se přiznat, že mne ta růže nikdy neopustí.
Adéla (pro sebe): Božská myšlénka! Pomstím se na strýci snad synovcem! (Tajně k Vilímovi.) Jsem tomu věru ráda, že vy ste ji obdržel! Váš strýc nás ale pozoruje, nesmíme déle šeptmo mluvit. (Nahlas.) Prosím, pane Volšovský, pane Hermanne, račte přisednout!
Volšovský: Vilíme, pojď sem!
Hermann (postoupí k Adéle): Vy se hněváte pro mé neštěstí?
Adéla: Nahlížíte, že ste mohl spíš než — (Mluví šeptmo dále a sednou si vedle sebe u Višína.)
Volšovský: Tys chtěl do Italie?
Vilím (roztržitě): Co povídáte, strýčku?
Volšovský: Žes chtěl do Italie! Hochu, ty si pomaten!
Vilím: Já? Ano, strýčku, chtěl sem.
Volšovský: Obdržíš ode mne peníze, pod jednou výminkou.
Vílím: Jak? Vy chcete? O zlatý, dukátový strýčku! A pod jakou výminkou.
Volšovský: Že půjdeš ještě dnes.
Vilím.: A proč to?
Volšovský: Netaž se! Chceš-li dostat peníze, půjdeš hned!
Vilím: Ale hned!
Volšovský: Ovšem že hned, neboť vím, co tě zde poutat počíná! Adéla si s tebou zahrává, aby Hermanna a snad ještě někoho jiného k žárlivosti popudila. Pak tě ve smíchu odkopne. — Chceš jít?
Vílím: Víte jistě, že Adéla —?
Volšovský: Což bych měl ze lži? Miluješ ji snad, hochu?
Vilím: Já nevím. Může být, že ji miluju, alespoň se mně tak — tak líbí; ale Řím, Neapole a Florence zvítězí.
Volšovský (k ostatním): Už si přisedáme.
Růžička (přiběhne uřícený): Zde jsem, jemnosť paní; to sem se pronesl!
Adéla: Račte, pánové! Kateřino, přines kávu. (Kateřina odchází, Václav ji zádrží.) Po kávě pánové bez toho zase utekou, aby se každý dle svého způsobu bavil a my —
Kateřina: Jemnosť paní! Jemnosť paní! (Přiběhne ku předu.) Václav mně vždycky nějaké hrubství řekne, jak-mile jen kolem něho jdu!
Václav (se vzdálí).
Volšovský: A co vám zase řekl?
Kateřina: Že se má chůze podobá houpání-se sraženého mléka! (Všickni se smějou.)
Volšovský: Vidíte, to vám tuze zalichotil! Zachytil tu poklonu někde na východě a můžete být na ni pyšná. Vyznamenává chůzi velmi krásnou, lehkou.
Adéla: Jdi tedy, slavená Kateřino, a přines kávu. (Kateřina odejde a vrátí se po chvilce s kávou.) Je to pro nás ovšem trochu originální poklona, je ale z východu a tu se musí přemrštěnosť odpustit.
Růžička: Inu, nejsou ještě tak vzdělaní jako my!
Adéla: Ráda bych znala všechny okolnosti, jimiž ta nám zdánlivá přemrštěnosť u orientálů rozkvétá.
Hermann: Jsou to tytéž, v nichž se zakládá bujnosť jejich přírody.
Růžička: Toho náhledu bych sám byl!
Volšovský: O zajisté ne pouze tytéž!
Růžička: To bych také myslil!
Volšovský: Východní obyčeje přikazují ženským, aby se veřejně bez hustých závojů neobjevovaly; muž tedy napíná svou fantasii, nerozptýlenou obdivem mnohých hezkých tváří, tím více, a spatří-li předce náhodou nějakou mladou ženskou tvář, použije všechněch jemu známých krás přírodních, aby ji důstojně velebil.
Hermann: Myslím, že to mají naše dámy i v tom ohledu lépe. Vidí je každý a množství ctitelů dovede pak dohromady mnohem více pěkných poklon než jednotlivý.
Višín: Totiž více hloupostí! Ženské ostatně přijímají teď raději měď zdvořilosti, než zlato upřímnosti.
Adéla: I tatínku, tomu vy už nerozumíte! Smím, pánové, rozdat kávu? (Rozdává ji.) Co se mne týká, já bych se nejraději všem mužským na světě líbila.
Hermann: Všem? A komu nejvíc?
Adéla: Svému muži, aby byl zalíbením oslepen a mne činit nechal, co se mně líbí.
Vilím: Nejste tak zlá, jak se tváříte, jemnosť paní! Ráda byste se všem mužům líbila, aby váš muž tím pyšnější a blaženější byl.
Růžička: Ó já šťastný, že (zarazí se) — smím ještě o koníček prosit. — Či tak! Já ještě nepil!
Adéla: Vidíte, pane Vilíme, já jsem myšlénkou ženské svobody tak nadšena, že — čemu se smějete, pane Volšovský?
Volšovský: Tomu, co rozumíte svobodou žen, čili emancipací anebo jak to jmenovat chcete. Chcete se tvářit, jako byste sobě úplnou nevázanosť přála. Či přejete opravdu?
Hermann: Myšlénka ženské emancipace není posud jasně promyšlena a určena.
Růžička: To má pan Hermann pravdu!
Volšovský: Jen u těch není jasně promyšlena, kteří vůbec jasně nemyslí.
Růžička: To má zase pan Volšovský pravdu.
Višín: Ženská má jen potud působit, pokud její vařečka sáhá.
Volšovský: To ne, bratře! Jsem zcela pro to, aby se ženským příslušné místo v lidské společnosti poukázalo. Ženská má být rovna muži, jak daleko její síly rovným těm právům by dostačily; ženská má být družkou a ne služebnicí mužovou a má vůbec té nepřemrštěné pocty dojít, kterou každá dle svého chování zasluhuje a která jí přísluší pro to, že je hodná ženská, ale ne pro to, že je vůbec ženská. I pro to jsem, aby se jim mnohem více cest otevřelo, kterými by sobě chléb vydělávati mohly. Tím nastane pravá jejich svoboda, když mužové nebudou jejich jedinými živiteli!
Vilím: Dobře máte, strýčku!
Růžička: Ovšem že má dobře.
Adéla: Ve všem ale nemáme podílu brát? Myslíte, že nemáme té duševní síly jako mužští?
Růžička: Ano, nemáme té duševní síly?
Volšovský: Nemáte! Myslíte, když síle mužské se obdivujete, že ji už sdílíte? Má zrcadlo už také tvář lidskou, že ji obráží? Žena se obdivuje síle mužské a muž ženské něžnosti; tak ale jak muž něžnosť ženskou nápodobit nesmí, nechce-li se směšným stát, tak také žena nesmí sílu mužskou chtít nápodobit, sic upadne v posměch.
Vilím: Dobře máte, strýčku!
Višín: Bratře, mluvíš rozumně.
Růžička: O, tuze rozumně!
Adéla: Nevím, nemůže-li žena na příklad právě tak srdnata být jako muž, a tuto svou srdnatosť také objevit.
Růžička: Ano, to také nevím!
Volšovský: Vy nevíte ledacos, vážený pane! — Ano, může a má být srdnata, když toho okolnosti požadují. Srdnatosť ta má být ale pravá, mravní základ mající a čistě mravními příčinami probuzena. Srdnatosť nepravá, založená jen na zevnějším efektu, na vychloubání se, na jakéms zvyku a t. d., je už u muže protivná, ještě protivnější ale u ženy.
Adéla: Mně je už srdnatosť vůbec něco vznešeného. Srdnatosť rozvinuje mužského teprve v muže, a ne stáří. I zcela mladý lev spouští se už do nerovného boje. Myslím, že kdo není srdnatý, není také dobrý; jen člověk dobrého svědomí může být srdnatým. Vás, pane Hermanne, mám už proto za dobrého člověka, že jste srdnatým.
Hermann (políbí jí ruku): Jste laskava, krásná paní!
Volšovský: Ten pán vám ubližuje. Každá krásná žena je alespoň trochu přihlouplá; vy ste ale mluvila právě nyní tak moudře, že může jen o hezkosti řeč býti.
Adéla (tajně k Hermannovi): Přetrhněte mu řeč, až zase promluví.
Višín: Jen se perte, mám z toho radosť, hehehe!
Volšovský: Byl to jen žert, jak nahlížíte, jemnosť paní, protože —
Hermann: Kam-že chodíváte, krásná paničko, tak časně z rána na procházku?
Adéla: Nahoru do háje; víte tam, kde je onen vysoký pomník.
Volšovský (vstane): Dovolte, pane —
Hermann: A prosím, komu je ten pomník postaven?
Adéla: Jistému kozáckému důstojníku, jenž na tom místě za francouzských válek padl. Byl usmrcen, když mou babičku, na kterou se tam několik nepřátel pro její šperky shluklo, bránil. Zasloužil sobě tím pomník od naší rodiny a ctíme památku muže, jenž takřka toliko pro nás v cizině zahynul. Lid sobě tu romantiku rozpředl dle svého způsobu a vypravuje, že tam u hrobu i za dne mrtvý kozák strašívá.
Růžička: Já sám sem jednou —
Volšovský: Vy ste mně schválně prvé řeč přetrhl!
Růžička: Já?
Adéla (tajně k Hermannovi): Vyzvete ho na souboj, uteče jako baba.
Volšovský: Neslyšíte, pane Hermanne, že schválně?
Hermann: Tak?
Volšovský: Ovšem že tak! Nahlídnete, pane, že vás musím nazvat ne jen nezdvořilým, ale i nestoudným!
Adéla (pro sebe): Už je žárlivostí rozpálen!
Hermann (vstane s ostatními; Růžička uteče): Tu urážku splatíte svou krví, pane!
Volšovský: Co tím myslíte?
Hermann: Že vás vyzývám na souboj.
Volšovský (náhle chladně): Nač? Na hole? To bych přijal a odevzdal souboj svému Václavovi! Mám vás za velmi obmezeného, pane, že něco podobného jen vyslovit můžete.
Hermann: Vy —
Višín: Ticho, pane! Zapovídám sobě každou různici ve svém domě.
Adéla: Vy se vyhýbáte poctivému boji, pane Volšovský? O, jak nenávidím každého zbabělce!
Volšovský: Odtud věje vítr? Musila ste velmi záhy začít milovat, že tak mladistvá už nenávidíte!
Vilím: Pane Hermanne, můj strejček vás nemá za hodna, aby se s vámi potýkal, já sice také ne, kdybyste ale vzdor všemu poroučel —
Višín: Ne, ne — ticho! Ty půjdeš se mnou, pane bratře, ochladím tě procházkou! A vy nás vyprovodíte, mladý Angelo, abyste se nepopral za strýce!
Volšovský: Vilím se musí připravit na cestu do Italie. Půjde ještě dnes.
Višín: Jak? Nemyslím, že bys snad pro to — Přeju si, Adélo, abys přišla brzy za námi ale — sama! (Odejde s Volšovským a Vilímem.)
Adéla (v rozpacích pro sebe): O, to on nastražil sám, že půjde Vilím! Snad mne nyní nenávidí!
Hermann: Jemnosť paní!
Adéla: Kateřino, můžeš jít domů. (Kateřina odejde.)
Hermann: Posledním slovem vašeho otce sem z domu vypovězen.
Adéla: Tento dům je můj, a toliko já mám právo hosti přijímat a propouštět. Vy zde zůstanete, rozumíte, pane? Ano, já vám poroučím, abyste zůstal!
Hermann: Jen na tak dlouho, až Volšovského přinutím, aby souboj přijal — pak půjdu!
Adéla: Volšovského nesmíte nutit k souboji, kdyby ho i chtěl přijmout, což mu jeho zbabělosť zabrání! Chtěla sem jen žert mít a stala se z toho ošklivá pravda.
Hermann: Vypovězte tedy co domácí paní Volšovského z domu.
Adéla: Nemohu!
Hermann: Jak to přijde, že se tak příkře také k vám chová?
Adéla: Žádal přede dvěma roky, když byl smuteční rok po úmrtí mého chotě uplynul, o mou ruku.
Hermann: A vy ste odepřela, protože ste ho nemilovala?
Adéla: O ne pro to! Volšovský je muž bystrého rozumu, vysokého vzdělání a příkladně dobrého srdce. Nad to je nejupřímnějším přítelem mého otce, miloval mě vášnivě, — a miluje snad ještě. Nevím však nyní více, jak o mně smýšlí; jeho nynější chování může buď z chladnosti skutečné a z nenávisti, buď z přemáhání-se pocházet.
Hermann: Vypravujete to bolestným tónem! On vás miloval vášnivě — a vy?
Adéla: Byla sem v smutečním roku svém s ním a se svým otcem do Italie cestovala. Na cestě té sem seznala, že výtečný ten člověk má při všech svých cnostech jednu velkou chybu, že je co do srdnatosti pravou babou. Od těch dob sem se ho stranila.
Hermann: Nahlídnete, jemnosť paní, že zde s Volšovským vedlé sebe přebývat nemůžeme. On zůstane, a já půjdu.
Adéla: On půjde zejtra sám, jak řekl, a vy zůstanete! Což si tak málo mého příkazu všímáte?
Hermann: Co vás donucuje k tomu příkazu, jemnosť paní? Prosím, řekněte mně upřímně, je to vzdorovitosť naproti otci, anebo —?
Adéla: Prosím, ušetřte mne, já věru sama nevím —
Hermann: Adélo, prosím vás pro všechno, učiňte konečně mé nejistotě konec, řekněte ano anebo ne; dejte život anebo smrť — jen něco určitého! Ta nejistota lomcuje mnou, jako nejkrutější zimnice. — Vy mlčíte, Adélo?
Adéla: Já věru nevím, co mám odpověděti. — Proč ste se prvé ptal, kam tak časně z rána chodím?
Hermann (líbá jí ruku): O rozumím, drahá, zbožňovaná Adélo. O, prosím vás, neprchejte mně už zase!
Adéla: Musím, je to tak líp. (Odběhne do domu.)
Hermann: Rozkošná to, božská ženština! Nejsem jí ani hoden — ne! co to mluvím? jsem, jsem jí hoden! Vždyť ji miluju tak, že mne už rozum opouští a že je moje snažení-se o ni zcela jiné, nežli dříve, že moje touha po ní má už vznešený základ. Ne, nejsem špatný! Z počátku mne ovšem lákalo její jmění více než ona, chtěl sem sobě pomoci z nekonečných, trapných nesnází — nyní ale, jako bych byl na ty všechny nesnáze zapomněl a jsem přesvědčen, že bych si ji i tenkráte vzal, kdyby, chudou děvečkou byla. Jen kdyby to mizerné moje postavení —! Každou chvilku mne musí z mých snů vyrušit, a dnes — (vyndá z náprsní kapsy list) nemohu ani nyní na osudná ta slova zapomenout — (rozevře list a čte) „Do tří dní musí být vaše falešná směnka vyplacena, anebo za ni úplná jistota dána, sice se už kriminálu —“ (Sbalí list zlostně a zahodí.) O ne, pánové! Do tří dní jsem já zde pánem a pak vás odkopnu! Ano, zejtra se musí rozhodnout! Nepovolím jí a ona podlehne pro to, že mne miluje! Ano, zejtra musím zvítězit, sic jsem ztracen! Prostředků naleznu, když budu srdnatým! (Odkvapí.)

II. Výstup

Kateřina. Později Václav.

Kateřina (vyjde s hlavou sklopenou, jde pomalu ku předu a zasedne za stůl): Skutečně je to pravda, že to nebylo hrubé, ale tuze zdvořilé! Vzala sem naschvál hrnek sražené smetany, rozlila trochu na talíř a věru se tak krásně hýbala a prohýbala, až milo! Nu vida, já Václavovi ublížila. Když sem tomu nerozuměla! Kdož pak to může — Inu ovšem, pan Václav se tomu naučil od turkyň — o, ten nevěrník! Celý tucet žen chtít! nemít na jediné dost! A o mou lásku více nedbat! Což nemohl přijít a zase prosit, třeba sem ho přede dvěma roky skoro vyhodila? Což neví, jakou poslušnosť láska požaduje? O, já nešťastná! Teď už ani nemluví o lásce! Jen kdyby aspoň zase přišel! Já si zoufám! (Nalije si kávy a pije.)
Václav (vystoupí v pozadí; nese guitaru v ruce): Hodný člověk to, ten pan Vilím! jakou mně dal krásnou guitaru! Koupi prý si v Italii jinou — inu, když dá strýček peníze! — Ah Kateřina! A jak pansky popíjí zbytky! Počkej, ty má nepřítelkyně, máš tak ráda všechno, co je turecké, zazpívám ti tu písničku, kterou mne ten náš krajan naučil! (Připlíží se pomalu až za Kateřinu a začne hrát.)
Kateřina (lekne se a vyskočí. Když spatří Václava, jenž se jí posměšně ukloní, obrátí se rychle a sedne zase; pro sebe): O ten nestyda, už je zase zde!
Václav (deklamuje s průvodem guitary): Půjč mi svoje srdce malé,
šelmo malá,
splatím ti je srdcem větším,
šelmo malá.
Musí to být srdce velké,
šelmo malá,
v něž se láska k tobě vešla
a tvá sláva!
Místo „šelmo malá“ má se sice zpívat „Selmo malá.“ — Selma je totiž vlastni jméno u Turkyň — proto že ty se ale Kateřina a ne Selma jmenuješ, proto že skutečná šelma jsi a proto že — eh tento — o čem sem mluvil, Kateřino?
Kateřina: Nemohu pochopit, jak se opovažujete ještě se mnou mluvit; řekla sem předce už, že vás nenávidím, že spolu už mluvit nebudem!
Václav (deklamuje patheticky dále jako dříve): Řekly sobě růže kdysi,
že své vůně pozbudou,
slavíky že rozněcovat
více vůní nebudou.

Řekli sobě slavíkové,
že už zpěvu pozbudou,
že se růžím nikdy více
zpěvem kořit nebudou.

Minul den a smutek v oku
na sebe se dívali,
minul den — než přišel druhý,
slavíci zas zpívali.

Zpívali tak čarokrásně,
až ty růže zplesaly,
a ti pěvci vůní zpití
s větví k růžím sklesali!
Tu písničku zpíval můj pán; hodí se ale zcela pro nás. Ty’s růže, já slavík; tys řekla, že nebudeš vonět, já že nebudu zpívat; oba sme byli až k smrti smutni, nemohli sme to už ani vydržet, já počal zpívat, tys zaplesala, až sem vůní zpitý k nohoum tvým sklesnul (klekne před ní) a — a — o! — o! — dej mně hubičku, Kačenko! (Chce ji obejmout.)
Kateřina (odstrčí ho zlostně).
Václav: Tak? Ty mnou opovrhuješ? ty mne chceš zoufalstvím umořit? (Vyskočí, rozkročí se a deklamuje jako dříve.)
Jako vichr palné Sahary,
tak tvá láska, drahá má,
já jak poutník před ním putuju
k městu lásky, drahá má.

Zasáhnul mne vichr žíznivý
na mé pouti, drahá má,
skryl sem obličej svůj na zemi
k ochraně své, drahá má.

Může být, že vichr tělo mé
v kostru spálí, drahá má,
a zas písek jednou odvěje
z bílých kostí, drahá má.

Budou v cestě bílé kosti stát,
v cestě k tobě, drahá má,
k výstraze, až budou putovat
jiní k tobě, drahá má!
Kateřina: Soudíte nejspíš podlé sebe, pane! Ke mně nechodí jiní, ke mně jich nechodí a nebude nikdy chodit více; chodil kdysi jen jeden a ten toho nebyl hoden.
Václav (opravdově): Poslouchej, Kačenko, nedělejme více hloupostí; mohlo by se z toho konečně něco pravdy stát a nás na dlouho rozmrzet!
Kateřina: Kdož pak vám řekl, že žertuju? Já nežertuju, ani mně nenapadá. Co povídám, je pravda — já vás od srdce nenávidím.
Václav (tuze mírně): A proč, Kačenko?
Kateřina (plačtivě): Proto, že si se stal špatným člověkem! (Plačíc odběhne.)
Václav: Kačenko, nyní přestal žert! Mé poctivosti se nesmí nikdo dotknout a byť by to třeba ten byl, koho nejradší mám. Ty mne máš, bůh ví proč, za špatného a já toho nezasluhuju; dobře ale! Kdo mne jen jedinkráte nějaké špatnosti za schopna míti může, s tím nemám žádného narovnání více. Tys tomu chtěla sama, Kačenko — je mně líto! (Smutně odchází.)

(Opona spadne.)