Máj (almanach 1859)/Stíny lesní
Máj (almanach 1859) | ||
Divoký zvuk | Stíny lesní | Láska v růži |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Stíny lesní |
Autor: | Gustav Pfleger Moravský (jako Gustav Pfleger) |
Zdroj: | Máj : Jarní almanah na rok 1859. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1859. s. 332–338. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Z hlučného ruchu vířivého světa,
kde marně hledá oko tužby cíl,
kde po vzývaném štěstí již je veta,
než rozvinul se čin mých bujných sil;
kde věčným spěchem kolo věčně stejné
požitku šálí dary planými;
kde v toužebnosti věčně beznadějné
se tráme city věčně bouřnými:
do tichých lesův uchýlil jsem kroky;
a zde jsem nalez’ zažehnané nebe,
zde v okamžiku, co jsem mnohé roky
nadarmo hledal, zde jsem nalez’ — sebe!
Zapadá slunce po dni letních žárů,
a luhem, lesem, sadem vane chlad,
na horách pnou se mlhy tajných čárů
a zakrývají noci lůno vnad.
Po břehu květném hravý potok hučí,
uspává sebe sladkou řečí v sen;
matněji brouci tichým lesem bzučí
pojíce různé tóny u jeden.
A svatá harmonie lesem dýchá,
již vřelá ňádra mroucí přírody
slabnoucím tlukem sílá v obor ticha,
co tajný význak sladké pohody.
Tak umírat chci ve životu věčném
životem novým v sladkém přechodu —
posvětit smířením v záchvatu vděčném
chtěl bych tu sebe — druhou přírodu!…
Když z léta v měkkém mechu za večera
si hovím v lesa stínech šumivých,
tu milé teskno večerního šera
se v srdce vkrádá mocí kouzel svých.
A celý život v sladkém uřadění
si kol mne tvoří milou rodinu,
a nikdo, nikdo zapomenut není,
kdo vstoupil v srdce mého hlubinu.
A jsou to bolesti, ach! dravé — milé,
jež květly z duše krásným poupětem —
jak zapomenout na ty všecky chvíle,
jež žili jsme s své lásky dítětem?…
Svých vlastních květův věnci rozkošnými
si zdobí bujně hlavu unylou
a v svoje žití dary pravlastními
si hledí vplésti krásu spanilou.
Oh! krásnáť bolesť, když se krásnou činí,
když mírní bodu svého zběsilosť;
však nejkrásnější, když nás v srdci viní,
že vina její — svatá povinnosť!…
Marii
Když večerní se ticho rozhostilo
nad krajem květným pozdní hodinou,
a v temenech se jedlí nebe krylo:
tu já jsem bloudil drahou dolinou.
A každé kvítko s poroseným listem
a každý keřík s květem bujícím,
a každá hvězda na blankytu čistém
plá obrazem tvým mile zářícím!
Tu v hrobové jsem vkročil ticho lesa,
mé kosti jízlivý přerýval mráz —
já cítil, v hrob že moje štěstí klesá,
já plakal — oplakával lásky čas!…
Míně
Po dlouhých létech srdce utrápené
zas přece v jarých ňadrech okřálo:
já uzřel tebe — nebe rozlícené
mi tedy ještě štěstí dopřálo!
A v tichých snech ve stínu lípy vonné —
za mnou to jedlí sladké šumění,
a nade mnou to nebe blahosklonné —
mne překvapilo nové toužení.
A veškeren ráj dávno zašlých citů
se vkradl náhle v prsou hlubinu,
a toho ráje skvělém na blankytu
uzřel jsem snův svých svatou vidinu!
Ó kéž bych nalez’ v duše tvojí hloubi
mír ztracený a tužeb svojich cíl,
kéž na tvém srdci, kde se nebe snoubí,
kéž bych ach! hrůzné minulosti zbyl!…
Pod jedlí šumnou opět mlčky sedím
v nejsladší říši míru pohroben,
a v tichý padol slzným okem hledím
a v mysli vzkvítá mnohý lásky sen.
A slunce v hory ovroubené padá,
poslední sílá k zemi polibek,
svůj celý život v náruč smrti skládá
v posledním tluku jevíc žití vděk.
A stíny prodlužují svoje rámě,
i stín mé jedle roste velikán,
a můj se pojí s ním tak miloklamně,
jakby s ním k velikosti upoután.
Tu skočím náhle z vlhnoucího mechu
a pojímám hry němé tajný kyn —
i žití schází v neunavném spěchu:
u hrobu tak buď velký též náš čin!…
Již tichá noc všad nad lesy se vznesla,
posledním tlukem umřel všecek ruch;
i na mé srdce míru slasť mi sklesla
a v něm se rozpjal svatý nebes kruh!
Tu poslánu v utichlém jedlí loubí,
nadarmo slouchá hudbě brouků sluch,
nadarmo v dálku šedou zrak se hloubí,
bez svitu slunce matný hraje vzduch.
Tak ticho velké kolem mne se skládá,
že ducha činnosť ulehčuje sobě;
vše zemské se mne jako divem padá,
vidím se v velkém, tichém, věčném hrobě!…
Já stojím dosud — zrak svůj v dálku vzpírám,
a v duši měkké tane toužení;
a maně s oka plnou slzu stírám
a nerozumím citů proudění.
Tak divé teskno zachvěje mou duší,
že nadarmo ho hledím uniknout,
a bouřný nepokoj se v hrudi vzruší,
jemuž jsem navždy chtěl již odvyknout.
Tu rázem větvemi se jedlí vtírá
tichého měsíce ta bludná zář
a rodíc stíny hned v nich opět zmírá
a bledou čárou věnčí moji tvář.
Co tento svit nad hrobem celé země,
jak věštec nejistého života?…
Tu měsíc přejdou mraky husté, temné,
a opět kol mne mrtvá samota!…
Pod jedlí stinnou ještě večer sedím
a duše má se pláčem rozplývá —
vždyť všeho, co jsem měl, i dnes zas štědím,
a všecko těsný hrob mi ukrývá.
Tu vane větřík z rozkvětlého dolu
a usadí se stromu v koruně,
a hraje s větví houpajíc ji v kolu,
až opět na druhou se vysune.
A stále níží, stále pak se vznáší
a stále větev v hře se prohýbá,
že mírný pták se z hnízda svého plaší
a na větvi se s větrem kolíbá.
Můj zrak se v ty hry větví šumných hloubí
a prsa jímá divné tušení:
ba věčné štěstí s tou se duší snoubí,
již probíhá též věčné — toužení!!…