Máj (almanach 1859)/Nešťastné přítelkyni

Máj (almanach 1859)
Ze Šumavy	Nešťastné přítelkyni	Divoký zvuk

Údaje o textu
Titulek:	Nešťastné přítelkyni
Autor:	Rudolf Mayer
Zdroj:	Máj : Jarní almanah na rok 1859. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1859. s. 307–310. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Neříkej více, že je Ganges svatý!
Byl svatým, dokud o svobodě plynul
a z ňader se mu lotos vzhůru vinul —
ten lásky květ, už věcnou láskou zňatý.

On z modrých vln na blankyt na hvězdnatý
se díval tiše — láskou mřel a hynul,
a blah, kdy na něj hvězdný svit se řinul,
se chvěl a slza skropila pel zlatý.

Však teď se s nimi koupají bramíni,
v Gangesu vlnách hříchy umývají,
a krásný, svatý jejich život špiní.
Bez lásky lotos teď a povždy smutný,
i kdy se hvězdy na něj usmívají —
on tiše lká a pláče v Ganges rmutný.

*

Tys lotos můj, ty květe nad vše milý,
jak rmutný Ganges je to srdce moje, —
mně zkalili myšlének svaté zdroje,
a tebe o tvou lásku oloupili.

Smutně se zraky naše pozdravily,
když ponejprv jsem hleděl v oko tvoje;
dvou srdcí plných bolu, plných boje
to slabé, hasnoucí snad jiskry byly.

Ó žel! kdy srdce moje bylo čisté
a láska tvá kdy plála nezklamána,
nám byla zamknutá k poznání brána.
Teď žijem oba k záhubě už jisté,
nad námi šumí času křídlo plaše:
a spolu plakat — všechno štěstí naše.

*

Divná to moc v tvém oku uslzeném,
jak Bůh by v nestvořený svět se díval,
a zrůstal svět, kde jeho zrak prodlíval,
a šumí les a moře temným stenem.

A mně to v srdci puká, člen za členem
se chví a boří, jako jarní příval
to z krásných snů, jichž nikdy jsem nemíval,
zkvétá a voní v srdci okouzleném.

Já slyším vlny šeptat písně milé,
a z dáli vonných cedrů mocné vání,
a ptactva zpěv a květů oddychání;
jak světa stvoření to svatá chvíle,
a je mi, jakobych měl ráj ti stvořit,
a s celým rájem tím se tobě kořit.

*

Ta štíhlá palma v listů plném květu
se pyšně z chrastí ku obloze vznesla,
a na vše strany rozpjala jak vesla
své listy jako loď u rychlém letu.

A chtěla veplout do neznámých světů,
kam temná, předivná ji touha nesla,
však těžký svět — a jako plachta skleslá,
kdy stojí loď, tak listy kloní v hnětu.

I v srdci mém předivná palma vzešla,
a temně, truchlivě zní šepty její
jak na ráj zpomínka, jak touha přešlá.
Polož na srdce mé mdlou hlavu svoji,
v sladký tě spánek jeho písně vpějí
a žhavé rány tvé se ztiší, zhojí.

*

V tvých ňádrech bydlí holubice bílá,
a srdce tluk, to její oddychání
a srdce vzdech, to její žalování —
skázka, již v dálku sestrám svým posýlá,

a duše tvá — toť krásná, tichá Víla
na místě v hájích svých se v tobě chrání,
a její dech — zefírů myrtím vlání,
a její hled — toť růže se rozvila.

V tom světě závistí jsi jak svět jiný,
ve světě úsměšků jsi láska pouhá,
jen žehnat umíš, kde se každý rouhá.
Já seznal svět a seznal jeho viny —
jsem mdlý a nechci ústrky oplácet,
radš v objetí tvém láskou vykrvácet.