Máj (almanach 1858)/Z notiční knihy novinkáře
| Máj (almanach 1858) | ||
| Přívozník | Z notiční knihy novinkáře | Dvojí probuzení |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Z notiční knihy novinkáře |
| Autor: | Jan Neruda |
| Zdroj: | Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 90–108. |
| Licence: |  PD old 70 |
Kdybych čtenáři vypravoval, jakým způsobem jsem k následujícím listům přišel, buď by mne lhářem nazval, aneb by se mně vysmál; že ani jednoho ani druhého si nepřeju, netřeba abych se zaručoval. Staň se však, co staň, já chci čtenářům svým jen pravdu povědít a protož zcela krátce svou předmluvní historku vypravím.
Jsa pilným čtenářem francouzských, jakož i anglických romanopisců, obdivoval jsem se nevyčerpané produktivnosti jejich. „Ty můj bože, jakž možná, aby jednotlivec tolik pěkných věcí sepsal,“ myslíval jsem ve své jednoduchosti; „tož mu jistě jiní při tom pomáhají a on pak jen jejich práce dle svého vkusu přikrojuje; neboť to, co se v některých předmluvách vypravuje, že totiž ten neb onen román v starém, zaprášeném archivě nalezli, aneb pomocí jakýchsi nadlidských bytostí kdes dobyli, je příliš allegoricky řečeno, nežli abych doslovnému smyslu byl uvěřiti mohl.“ Tak jsem rozumoval a neuvěřil předmluvám. Má fantazie ale (musím čtenáře ubezpečit, že je velmi bujná, a že mně pramálo na tom záleží, zdaž tomu čtenář uvěří, neb ne) vyobrazovala si, jakby bylo krásné, podobným způsobem si slávu vydobyt. Touha po té laciné slávě pořád více vzrůstala, až se podobala sežírající zimnici. Byla by mne snad umořila. V noci se mně zdálo o nalezených románech, dramatech, epech a. t. d. a ve dne se mně zdálo, kudy jsem chodil, že se mně lidé klaní pro mé nové veliké dílo, které jsem sice někde hotové nalezl, a však pod svým jménem vydal. I s sebe menší a nepatrnější věcí bych se byl spokojil, jen kdybych byl něco, co někdo jiný napsal a nevydal, nalezl! Byl bych snad touhou po plagiátu zemřel, kdyby — nuž, byla při tom jistě nadlidská pomoc! Jednoho dne se probudím po noci, nad obyčej klidné a bezsenné. Protírám si oči abych se po své světničce porozhlédnul, zrak můj se dotkne stolu a uzřím svinutku papírů. „Což jsem to včera tam položil? — Věru se nepamatuju!“ pravím k sobě, vyskočím z lože a přikročím ke stolu. Na obálce svinutky stál nápis: „Z notiční knihy novinkáře.“ — „Konečně jsem obdržel, po čem toužím!“ a ani nepřemýšleje, jak se to na můj stůl dostati mohlo, počnu ještě neučesán a neumyt číst. Jak jsem se ale sklamal, očekávaje něco velikého; věru, ta věc nestála ani za to, aby ji někdo přečetl! Samé přervané a přetrhané notice, jak je novinkář co denní referent ve svou tobolku zapisuje! Hořký lék to, ale účinkoval! Já vystřízlivěl ze své touhy. Jenom několik stránek bylo zajímavějších a abych předce něco z toho zázraku vyzískal, chci je uveřejnit, přiznávaje se však, že nejsou mé, abych se tím každé pokutě vyhnul.
1. srpna večír.
Konečně jsem po namáhavém dnu opět doma, a to sice v novém bytě. Věru, pěkný to bytek! Je ovšem zase ve čtvrtém poschodí, či vlastně na půdě; takové byty ale bývají nejzdravější. Není sice veliký, ale pro mé nářadí zrovna dostačí. Postel, stůl, kufr, sedadlo a tamhle ta bedna na některé v redakci ukradené knihy a jiné caparty nepotřebujou mnoho místa. Návštěv nemám nikdy a kdyby nějaká přišla, ať si sedne na sedadlo a já mohu sedět na kufru anebo na stole. Myslím, že ten můj byt uchází. Uvidíme! Teď ale udělám několik znamínek přemýšlení a vyzuju si zatím boty. — — — Tak! Jak je mi volno! Zdá se mi vždy, jakobych s botama vyzul novinkáře; dokud v nich vězím, je mi, jakobych vždy ještě měl někam jít a se po něčem poptat. Oh, což jsem se dnes naběhal! jak je to panování těžké! Za to ale je život novinkářův také ten nejkrásnější! Dnes na příklad už vím, co zejtra bude nového a předcházím tak vždy svým spoluobčanům o nějakou dobu. — Divná věc, co nám všechno musí k tomu posloužit, abychom nějakou novinku ulovili. Ať dělají lidé co chtějí, nám to musí poskytnout notici; nejprotivnější strany se alespoň v kapse novinkářově vždy smíří a ta strana je u něho rozumnější, o které se více krejcarových řádek napsati dá. Napadá mně tu Heine-ovo:
Tief unter uns da wimmelt
das närrische Menschengeschlecht:
sie schreien und wüthen und schelten,
und haben alle Recht.
Z Heine mohl být kapitální novinkář; škoda, že se jím nestal, byl by si mnoho vydělal! A což je to švanda, když někoho ulovíme a do veřejnosti přivedeme, do které se as tak hodí, jako podlé starého vtipu Pilát do „Věřím“. Ten soptí, plive a nadává těm novinářům! Námi to ovšem nehne. Dobré mínění našeho publikum! Což si přejeme, aby osel, na kterém jedeme, křičel? — Toníku, myslím, že se dopouštíš plagiatu na Bulverovi!? — Nic nedělá; plagiaty jsou hlavní potravou novinkářovou! Já co takový jsem jistě autorita a přivedl jsem to tam, kam Lessing to přivesti si přál, totiž, že mne lidé méně chválí a více čtou nežli Klopstocka. Však ta má sláva, ah — ah — — nu, když přijde zívání, chodí lidé spat a já „nihil humani a me alienum puto!“ Tak mnoho chytrých nápadů mají lidé za žert, poněvadž se třeba žertovně pronesly!
2. srpna ráno.
První noc v novém bytu jsem tedy strávil; nebyla však příliš klidná. Pořád se mi zdálo, jakoby k pokojnému spánku něco chybělo; vytrhoval jsem se ustavičně ze spaní, a nyní teprvé vidím, jakou to vlastně příčinu mělo. Neřekl jsem ještě svému krajanu ponocnému, kam jsem se přestěhoval a z té příčiny jsem se stal také nevěren svému zvyku, uvázat špagát na ruku a vyvěsit ho z okna na ulici, aby mne ponocný, kdyby se do půlnoci něco někde přihodilo, zbudit mohl. A že jsem neměl na ruce špagátu, měl jsem nepokojnou noc! — Ráno bývám ještě nejspíše klidné mysli; nemyslím obyčejně ničeho a tím si odpočinu. Jak ale první novinku chytnu, a po druhých se honiti počnu, tu mně víří v hlavě jako ve mlýně a nemám dříve pokoje, až si večír se špagátem na ruce zase ulehnu. Teď ale k oknu a koukneme se na vyhlídku! — Věru, dobře jsem volil! V pravo a v levo nedaleko vidím hlavní věže. Jak mile bude někde hořet, uvidím odtud znamení, v kterou stranu hoří! Ulice je uzounká, frequence v ní silná; možná, že se přihodí nějaké neštěstí — a pak to mám z první ruky. A kdyby se nepřihodilo, naděláme z úzké uličky předce několik širokých notic. Nejdříve se poukáže, že by bylo zapotřebí, aby se ulice rozšířila a popíše se, jakým způsobem; později se řekne, že městská rada už na rozšíření myslí a potřebné k tomu kroky že už dělá, a po nějakém čase zase oznámíme, že bohužel z projektu nic není. Tak se to může každý rok opakovat. — Bojím se, že tamhle ta nová stavba mne bude svým vápnem a prachem sužovat. Nu, uděláme z ní za to také novinku, a pochválíme vkusný stavební plán. Není sice pranic vkusného na tom, ale co škodí! — Aj! také zpěv u mne v domě? Zdá se, že vychází z třetího poschodí. — Bože, je to chybná škála a nebo nějaký umělý „lauf“? — Ach, nyní se to rozluštilo! Rozkošně falešný přechod a teď spustil neohebný, pronikavý soprán tak hřmotně oklepané: „Wenn die Schwalberln heimwärts zieh’n“, jakoby se byl hrdinský tenor na arii „Třes se, Byzancie!“ rozběhl. Bože všemohoucí, jen tím zpěvem mne nesuž! — Kdož pak bydlí asi naproti! Pokojík jako u mně na půdě, okno zatažené, květiny za okny. Dole v ulici nejživější ruch, a zde nahoře tichá domácnosť! — — Nyní však honem kalendářík k ruce, jaká práce dnes nastává! V tomto měsíci budou ještě poněkud výroční školní zkoušky a programmy vypomáhat. Dnes máme pravidelně tedy dvě zkoušky, pak vysvěcení nové školy na předměstí, dostavení nového amerikánského mlýna a pak — nu, ostatní se už najde. A teď s bohem! můj nový domove, s bohem! proklatá pěvkyně, kteréž se píseň „Wann die Schwalberln“ tak zalíbila, že už ji po třetí začínáš!
2. srpna večír.
Tedy po práci! Zastavil jsem se ještě u divadla, nepřijela-li nějaká veličina divadelního umění. Lapil jsem novinku, že slečna D… před svým odchodem do Berlína, kdež nyní engažována jest, nějakou zvláštní hru na rozloučenou pro publikum chystá. To bych byl bez toho oznámil, kdybych se byl i jistoty nedověděl. Kdož pak se teď stěhuje, aby — — bravo! — už zase „Wann die Schwalberln“! I kdybys ochraptěla! Ta jistě od rána nepřestala. — Což to bude za truchlivou scénu, až se slečna D… loučit bude. Ku konci hry nekonečný applaus jeden — dva — tři věnce, a po třetím volání několik slov o rozumném publikum, o veliké cti, o slibu, že se bude herečka snažit, aby se zdokonalila, a konečně slib, že (teď se ramena v taktu pohybujou a pohnutím se ani skoro mluvit nemůže) — že — zase přijde. Druhý den v novinách „nicht leicht zu ersetzender, herber Verlust,“ — „Worte herzgewinnend, weil vom Herzen kommend“ a v insertní části rýmovaný „Nachruf“ za poetických padesát čtyr krejcarů. Po půl roce si žádný na ni více nezpomene. Mají ti umělci podivně efemerní slávu; nejsou-li Talmou, Grarrickem, Devrientem nebo Seydelmannem, žije jmeno o několik neděl déle, než květ jejich umění. — Hle, moje protější sousedstvo je také zvědavo! Náhodou pozvednu při psaní hlavu, pohlednu na protější okno a spatřím, že mne někdo poodhrnutou záclonou pozoruje. Hned se opona zavřela a já viděl na bílém plátně šedý stín ženské postavy. Profil byl dosti hezký. Však jste se nemusela schovávat, plachá holubičko, byl bych sám oči zase sklopil. Když jsem přišel domů, bylo naproti světlo a záclony nezandány; rozžhu svíci a ihned se záclony sevrou. Nejsem zvědav! — „Nihil humani,“ pročež také špagát na ruku a do peřin!
3. srpna ráno.
Dnešek je v kalendáříku mém úplně bílý, notiční kniha prázdna; budu mít tedy dnes prázdniny a budoucí měsíc o jeden hladový den víc. Již vidím, že i v příští měsíc si nebudu moci mimo několik nových děr do bot pro svou garderobu nic nového zaopatřit. Zůstanu tedy doma. Co ale počít? Abych něco študoval, není mi pro roztržitosť možná; myšlénky hned zabloudí bůh ví kam od určeného systému a na způsob uličníků nemohu při jednom předmětu setrvat. — Mám číst? Ale co? Koukněme se na své nové knihy z redakce. — Básně? To bych se proti módě prohřešil! — Dějepis města Prahy? To patří k systematice. — Novella od K.? Až se ožením a se otupím! — Jak pak něco staršího — ah, ah, — „Für die deutschen Köchinnen“! Dnes věru nemám žádného štěstí, chci tedy — vida! dobře, že jsem záclony nechal pozatáhnuté. Protější okno se otevřelo a podíváme se do mysterií našich sousedů. — Jste slečinko nezdvořilá, že se ke mně zády obracíte. Míchá vařečkou v nějakém hrnku, — teď se obrací, — aj kaši vaříte? A tak malý hrnek — snad pro nějaké děcko? — — Odpusťte, že jsem se dříve do hrnku díval, než do vašeho obličeje. — V skutku, toť je roztomilé děvče! Ta bledá tvář, podlouhlý obličej, a to modré, krásné — krásné oko! — Proč jste se nedívala déle na mé okno? — — Bože, takové oko měla má sestra, která za doby květu svého umřela; a prý také moje matka, kterou jsem nikdy nepoznal a již jsem toliko v její podobizně líbati mohl. Ta prozaická kaše! Nač mne podobné maličkosti upomínají na zašlou dobu, na lásku drahé mé sestry a na její péči o mne, osiřelého bratříčka! Právě takové modré oko, jako to, jež teď upomínky z dob dávno minulých vyvolává, pohlíželo v sesterské lásce na mne, a bdělo mimo nad prací hbitých rukou, jimiž nás oba živila, i nad mými dětskými hrami a nad bujnými někdy mými výbuchy. Ano, ano, býval jsem také mlád co do mysli; nyní jsem to už jen co do let. Mladosť, mladosť! Upomínky tvé buď nás tíží jako olovo, buď rozehřívají jako jarní slunce. Ty jsi nejsmutnější i nejveselejší upomínkou, upomínkou milou pro šťastného a žaluplnou pro toho, jemuž cesty rovné milejší jsou, než klikaté. Není-li člověk tím, čím býti chtěl, podobá se mu doba mladosti jen ztracenému ráji; to je ovšem známé již přirovnání, pravdivé však vždy. Rozdíl při tom jen ten, zdaž člověk z něho vlastní vinou, aneb vinou své ženy — rozmarného osudu — vyhnán bývá. A pak ti snové z mladých dob! Ti se podobají úplně ptáčeti, které z tenat nám vyklouzlo a na stromě za hlubokou roklí si vesele a posměvavě prozpěvuje. — A moji snové? Nač já jsem myslíval? Ach ano, — na nesmrtelnosť! Byla to ovšem obyčejná myšlénka, zakončila se však také obyčejně. Nesmrtelnosť a literární uličnictví! — Pěkný to kontrast, skoro tak pěkný, jako mezi uličníkem mladým a starým. Však je mladosť — já se při tom výroku odvolávám na známou autoritu, autorita tak krásná, že i to krásné, když v pozdějších letech její chyby sdílíme. — Píšu a pořád mně koluje hlavou píseň, které jsem se co chlapec od starého dráteníka naučil. On ji často při práci zpívával, a mohu si jej zcela ještě představit, když někdy při práci si oddechl, se zastavil a z hluboka počal:
Zahučaly hory, zahučaly lesy,
kam ste sa podely, moje mladé časy!
Moje mladé časy nezažily krásy,
moje mladá léta nezažila sveta.
Mladost, moja mladost, kam si sa podela,
ako by som kámen do vody hodila:
ešte sa ten kámen v tej vodě obráti,
ale moja mladost viacej sa nevráti.
Kdo ví, co dráteníku tu píseň tak hluboce do mysli vštípilo. Byl snad hloupý jako já, že zpomínal na zašlé mládí. Co je pryč, to je pryč, a pak — a pak? — Ano, pak přicházejí ty dlouhé stíny. — —
Stávám se, jak vidím, sentimentálním; nu, to je k smíchu, ano prý už neštěstí samo o sobě směšné jest. Jen mladosť a láska prý dávají látku k sentimentálnosti! — Láska! — Což mne musí to modré oko i na lásku přivest? — S tím budeme ale brzy hotovi; vždyť jsem tak dlouho o jsoucnosti lásky rozumoval a ji rozumně analysoval, až mně konečně fakticky z lásky ničeho nezbylo! —
3. srpna odpůldne.
Spal jsem jako zabitý, aneb, poněvadž spokojenosť všechen ruch životní zabíjí, jako zcela spokojený člověk. Jak pak as dlouho to trvalo, co si nohy odpočívaly? Hlava a srdce bez toho při mé práci se vlastně málo namáhají! — I už půl čtvrté! Tedy jsem ani při obědě nebyl. Mám hlad? — Mám? Nemám? — — Nemám! — Zůstanu tedy doma, natáhnu se zase a — — —. Bože, ten hlas! Odkud as nyní právě ta krásná, mně z mladších dob známá píseň? Ba znám vás, vy tóny dlouhé a vás slova, trpkou myrrhou uspávající; co jinoch jsem často nad vámi plakával! Toť je ona klidná růže Sionská, ona dojemná ukolébavka, která národ hebrejský na stav jeho opovržení zapomenout a národní cit uspat učit chtěla! A pěvkyně? Aj to má modrooká sousedka. Hejčká malé děcko a uspává ho písní, která celý národ uspat měla! — Čím déle tam pohlížím, tím více se mně zdá, že v obličeji jejím znaky východního typu rozeznávám. A pak ta píseň Sionská? — Poptáme se. — Díky tobě, že dlouhou svou píseň znova začínáš! Zamhouřím oči a — i proklaté to „Wann die!“ — Už se zase roztahuje! Proč pánbůh jen stvořil vlašťovky, a když už je stvořil, proč neproklubají té křiklounce hrdlo? Už je po radosti! — Mám hlad? Mám, mám! Jen honem z domu!
3. srpna v noci.
Toť mně zvláště Štěstěna přála, že jsem si tento bytek najmul. Vida, do kulny, ve které při nové stavbě vápno chovali, napršelo a vápno se počalo hasit. Bylo ovšem hned zas všechno udušeno; řekneme však, že mohlo být dříve, kdyby byli písek na hasící se vápno nasypali. Několik škopků a něco zednického nářadí také můžeme nechat shořet, jednoho hasiče si ruku popálit, atd.
4. srpna ráno.
Počkej, modrooká holubičko, — či ano, holubice snad ani nejsou modrooké? Ať jsou nebo nejsou, nic neškodí; má holubička od naproti je modrooká a šla mně do tenat. Časně z rána jsem si přivstal, otevřel okno a oblékl se jako k odchodu. Pak jsem zase okno zavřel, zastřel a zůstal doma. Za nedlouho po tom otevřelo se protější okno a já ji nyní mohl pohodlně za záclonou pozorovat. Jen to je mně divné, že tam nevidím žádné starší ženštiny. Což by to byli dva sirotkové? — Teď právě dítě u kolébky klečíc uspala. Snad to bledé nemluvňátko celou noc ani nespalo a jeho pěstitelka při něm si pobděla. Nejspíše, že se modlí za svého bratříčka anebo za svou sestřičku, sic by tak dlouho neklečela. Obracuje se tváří ke mně. — Bože! ona pláče, — a tak hojně jí tekou slzy po tváři a ona nepohnutě hledí k oblakům — snad ani neví, že pláče! — Jak? I na mé tváři rosa? To by bylo hezké! Je sice mokra mým seschlým tvářím zapotřebí — ale voda z kašny to také zastane.
Věru, sousedko, já to nevydržím a jsem předce dost —. Konečně utřela slzy, je ale také svrchovaný čas, nemám-li se také rozplakat. — — Kam se as tak upřeně zakoukala? soudil bych, že očekává něco aneb spíše někoho, jenž z tamté strany ulice přijíti má. — — — Otevřel jsem zlehka okno a ani toho nespozorovala. Denník leží přede mnou, tužka v ruce — kdybych uměl něco jiného kreslit, než karrikatury —. Listonoš teď zašel do ulice, no, mně nenese jistě ničeho. — Na toto jste čekala? Je to věru až dojemné, s jakou dychtivostí jej sleduje, když z domu některého vyjde a o dům dále se ubírá. — Chudáku, tvůj byt už minul! — Rychle se narovnala, zahlídla mne a silně se začervenala; mně se zdá, že já také. Už zavřela okno a pláče nejspíš zas! — Toníku, my se zase postěhujem! — Jsme také kousek Ahasvera, viď Toníku?
Ani jsem nespozoroval, že nejsem více ve světnici sám. Má paní mlékařka mně přinesla v plechovce každodenní snídaní, totiž za groš mléka, krásného jak chrpa v poli, jak nebe v jihu se modrajícího. Dnes ale jsem se jí podivil. Nejdříve se omlouvala, že mne snad vytrhuje, že sice klepala, já ale že neodpovídal (jindy neklepává a dnes jsem jí tedy neslyšel). Pak doufala, že mně dnes zvláště smetanka zachutná. Konečně pravila, že má nějakou žádosť, ne sice pro sebe, ale pro jednoho z mých sousedů. Bál jsem se už, že budu nějakou prosbu nebo gratulaci některým dobrodincům psát. Ale chyba veliká! Ševcovic slečna z třetího poschodí prý ví, že je pán ze čtvrtého poschodí při „plátku“. Učí se na zpěvačku. Učitele sice ještě nemá; za to se ale sama tak cvičí. Rodiče jsou jak náleží hodní lidé a proto mne dává matka prosit, aby směla, až večír domů přijdu, s dcerou mne navštívit; že bych jim moh’ nejlíp a nejspravedlivěji poradit, jakou cestou by se bráti měly. A já — proč bych si všude nedělal z lidí bláznů? — já dal své dovolení. Příležitosti té jsem však použil, abych se na protější sousedku poptal.
„Ach ta?“ zněla odpověď, „ta židovka? No to je takové, vědí, nešťastné, padlé děvče; ale takto hodná, platí pořádně. Je prý z bohatých rodičů a já bych také myslila —“
Dále jsem neposlouchal.
„Židovka — padlá?“ — —
Mlíkařce trvalo mé mlčení příliš dlouho a vyrušila mne opětovanou otázkou: „Má tedy ševcovic slečna přijít?“
„Budu se těšit!“ odpověděl jsem mrzutě.
„Ponížená služebnice!“
„Vždyť jsem ale ještě neplatil!“
„O! — To by bylo hezké!“ a jako šíp ze dveří ven.
Smetana je tedy present! Tak hustá — je jistě za šesták! — Nechám ji stát, nemám teď chuti.
Padlá! — —
4. srpna večír.
Kýž jsem aspoň Hogarthem a naleznu aspoň Lichtenberga! Kýž jsem nějakým jiným podobným umělcem, jenž dovede několika črtami lidskou slabosť i s psychologickým k tomu kommentárem naznačit! Musela by to být znamenitá scéna! Já stojím o stůl podepřen a dívám se k protějšímu oknu! Slečna ševcova sedí na sedadle a upejpá se, jakoby ani nevěděla, co je to, neupejpat se; matka její, tlustá, malá ženština, obdařena purpurovými tvářemi v širokých, ne, brusselských krajkách, sedí na kufru a očekává, až dcera na její domluvu mně něco na důkaz svých znamenitých schopností zazpívá.
„Slečno, chcete-li jít k divadlu, musíte upejpání nechat!“
„Já jí to také povídám.“
„Když ale já“ — šeptají ústa široká v obličeji širokém; však ustavičně sklopené oči v genialně učesané a na zavalitém těle sedící hlavě nedovolujou, aby domluvila.
„I zakokrhej, důro, — odpustějí! — co já se s ní nazlobím! Doma to jde celý den, a tady, kde je toho pro její budoucnosť zapotřebí, myslí, že je němá! Zazpívej předce tu pěknou píseň, co ondyno tovaryš Josef povídal, že by ji ani v divadle tak žádná nezazpívala, jako ty.“
„Prosím předce, slečno!“
A „důra“, počala nejdříve pianissino „kokrhat“, až, když viděla, že se jí ještě žádný nesměje, svým pronikavým hlasem „Wann die Schwalberln“ as tak provedla — či ano, už to mám ve svém denníku pod „2. srpna ráno“ vylíčeno.
Po zpěvu mé poklony, rdění se, slib, že se o ni postarám, zářící obličej a spokojenosť matky, konečně poroučení se ze dveří ven.
Kdybyste věděly, jak malému pánovi jste se daly pod ochranu! To bude zejtra v redakci švanda! Musím se připravit, abych to dobře vypracoval. Pro redakci jiný způsob vypravování a pro kavárnu zase jiný a více lží. Za týden bude novinkář nám odporného listu buď vypravovat, že se to vlastně jemu stalo, buď bude tvrdit, že mám u matky večeře a s dcerou milostné pletky. — Naproti okna zastřena. Jen několikkráte jsem viděl stín oživené hebrejské melodije. Ah, teď zase! Přejela si obličej rukou, snad nestírá zase slzy? — Jak, už zhasla? — Nuže, lepší noc!
5. srpna večír.
Dnes mnoho práce a mnoho řádek! Jsem uštván jako pes! —
Své sousedky jsem ani nespatřil; ráno ještě zastřeno, a teď už zase. Zdaž obdržela list, na který tak toužebně čekala?
6. srpna ráno.
Rozluštěno! Vstanu ráno a jak přistoupím k oknu, spatřím protější okno dokořán otevřené a světnici plnou lidí. Vyložím se honem z okna a tu zahlídnu, jak do protějšího domu mně známý úředník a lékař vcházejí. Něco smutného se muselo přihodit! Byl jsem okamžitě oblečen a spěchal za nimi. Všichni lidé, kteří byli dříve ve světnici, museli ven; lékař byl už u vnitř a úředník, jenž právě dvéře zavíral a mne dobře znal, mne tam vpustil.
„Vy máte zvláštní štěstí na čerstvé zprávy,“ pravil.
Lékař stál u lože a obrátil se k nám.
„Samovražda! Matka otrávila sebe a dítě!“
Já stál jako ohromen.
„Zde je nějaký list,“ podotknul úředník.
List zněl:
„Vážená slečno!
Nepochopuju, proč mne stále ještě obtěžujete. Abych vše ukončil, oznamuju Vám, že můj sňatek zejtra se slaví.“ —
Byl bez podpisu.
A ona tak krásná vzdor zsinalé tváři, jako ta — eh!
Pravdiva jest sada, že osud málo kdy člověka k nejhoršímu dožene, poněvadž tento zná, jakby si pak pomohl! — Mám o tom psát? — Musím! — náš list to bude mít nejlíp! — Ale až půjdu dolů, vypovím z bytu. — Toníku, Ahasver musí přece ledacos divného seznat! —