Máj (almanach 1858)/Všední život/Virginie

Všední život Josef Václav Frič
Stará logika	Virginie	Tak sám!

Údaje o textu
Titulek:	Všední život
Autor:	Josef Václav Frič (jako M. Brodský)
Zdroj:	Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 164–169.
Licence:	PD old 70

V jednom z uměleckých skladů na rynku byl tehdy po nějaký čas krásný obraz vyvěšen.

Chopinova to byla Virginie — snivá, citlivá to komposice; ideálně přirozená dívčí duše, překvapena tu v momentu prvního zachvění se probuzené lásky. Vnitřní nepokoj vyhnal ji v teplé tropické noci k místu, kde jí Pavel, ten věrný, obětovný soudruh, byl rozkošné zátiší i vydlážděnou lázeň s živou křišťalovou vodou utvořil. V křovinách i v hlavách měsíčným leskem chvějících se stromů spočívaly rodiny Pavlem tam sneseného ptactva; celý den bylo tam křiku a zpěvu. Teď bylo vše v hluboký spánek zkolíbáno, jen chvílemi jako ze sna zazvučel hlásek poloprobuzené polodřímající písně. — Při pohledu na obraz zaslechl jsi rozechvění se vln, když panenská v nich se pohroužela noha — potkal jsi se s posvátnou harmonií vroucně tklivých blouznivých pocitů, kteráž ze zřídel dvou jemně žhoucích a snivě vlhkých očí prýštila — spatřil’s tu v nedotknutých, pod sněžným rouchem se vlnících ňadrech živé srdce tlouci, které polekané prvním zazněním té věčně jarní, vševítězné tužby jako zvon se chvělo, zefírem ovanuty. Ta dívčí krása zplála tu ponejprv myšlénkou lásky — ale okamžikem zbledla v nejhlubší zase melancholii. Souzvuk všech těchto dojmů, kouzlo snů a probuzení luzných vnad, živý pramen života a tajemný smutek luny, která v svůj vlastní stín se potápí — nezkalená blouznivosť panny a zase kyprosť věrné staré matky přírody: vše to bylo soustředěno v tom obraze, ne-li pro oko každého, jistě pro duši básníka, jakým byl Jindřich. —

Uplynuly více než tři týdny a předce neminul ani jeden den, aby před obrazem tím mezi čtvrtou a pátou hodinou odpůldne se nebyl pozastavil z koleje jdoucí mladík, jenž rychlým krokem vždy přikvapiv, vždycky jen váhavě se vzdaloval, pobyv před jediným tím výtvorem často déle, než čtvrt hodiny. Oči jeho „spoutané dva blesky“ zdály se, že jen touto denní pastvou planou a živoří. I dnes nebyl opominul navštívit „svou Virginii“… ale jaké nemilé to překvapení. — Ideálu jeho — tu více nebylo; místo něho vystaven tam křiklavě malovaný s vikýře se dívající pudlík s červenou čepičkou, a kouřil s vážností usedlého souseda. Marné bylo i v jiných místech hledání. Virginie byla ta tam — odložena, snad že po tak dlouhý čas kupce nenalezla, a v nejlepším případu snad již odprodána.

Ale což kdyby tam ve skladě ještě byla? Jistoty musel nabýt, stůj co stůj. Sám nevěda co činí, vstoupil tam, aby vyzvěděl osud své bohyně.

„Was wünschen Sie?“

Jindřich byl v rozpacích. Jedním šlehnutím oka přelítl pulty — nemýlil se — tam ten mladík s válcem v ruce, co s takovou dvorností k bohaté dámě se sklání, nerovná on levou rukou obraz — neklade on na něj průhledný papír? — To byla ona! — Přistoupil blíže — krásná, blahodějná, nejoutlejší ručko velkomyslné dámy, kteráž jsi ještě jednou před zaobalením pokrývku nadzdvihla, aby ještě jednou pohlédla, jakou to kráskou své poklady rozmnoží — blahoslavil a žehnal tě Jindřich; dopřálas mu poslední pohled — dopřálas mu rozloučení. Vlhké jeho oči pozorovaly, že i obraz na válec vinutý, smutné zvuky od sebe dával a jako na rozloučenou se chvěl. Válec vandroval do rukou služebníka, dáma zaplatila — mladý kněhkupec „ruku líbal“ — běžel ke dveřím, otvíral a klonil se a dáma odšustila. Jindřich ji neviděl — stál uprostřed krámu; otázka, co chce, opakovala se, a on jen prstem za obrazem pokynul. Důvtipný kněhkupec nabídl se hned, jestliže po obraze právě koupeném pánova žádosť, že ve čtrnácti dnech tu bude nový. Jaká to skvělá naděje! — Tu ale padlo několik slov o malém návdavku a náš milovník obrazů se zpamatoval, zavrtěl hlavou a smáčknul při urovnání brejlí náhlou slzu v oku svém.

Vyběhl. —

U kněhkupce za ním rovněž vrtěli hlavou a pan principál i prohodil, že to bude snad študent a že ho mohli hned, jak vstoupil, odbýt určitým slovem: Tu nic není!

Jindřich ale ve svém snivém proudu — spatřil na ulici opět tu dámu, čili vlastně ten válec se služebníkem a vesloval za nimi takřka bezvolně.

„Was machst du da?“ zavznělo mu náhle za zády. Spatřil svého přistárlého otce, který takřka křečovitě jej popadl záruku. Jindřich nelhal, když užaslého otce ujišťoval, že to nebyla právě dáma, za kterou se hnal. Jinak se ale ze svého neobyčejného potulování mimo čas kolejní také zcela jasně před otcem ospravedlniti nedovedl.

V tom jim další rozmluvu přerušil kočár ze železné ulice vybočující, v kterém seděl přišedivělý, shrbený mužík, jenž Jindřichova otce pozdraviv naň pokynul. Mezi tím, co kočí u samého podloubí se zastavil, aby čekající naň již dámu přijal, vyskočil ten pán, na svá léta dosti hbitě, a běžel otci Jindřichovu vstříc, vstupující dámy si hrubě nevšímaje.

Jindřichovým otcem to trhlo; vida však, že se vyhnout nelze, zůstavil syna a uctivě klobouk sejmuv, popošel šedivému pánu vstříc. Po krátkém pozdravení obrátili se oba k Jindřichovi. Otec jeho ale nezdál se býti zvědavostí bohatého pána příliš překvapeným. Mračil se.

„Tedy to jest jejich syn?“ ptal se pán a prohlížel Jindřicha, úctu svou skládajícího, s patrným zalíbením. Ptal se na léta jeho, na prospěch v studiích, chválil otcův úmysl, že jest k právnické dráze určen, což Jindřich s podivením zaslechl, an otec sám na nevděčnou a klopotnou dráhu prachem kancelářským často si stěžoval.

„Znalosť zákonů jest pro každého nejprospěšnější výhodou, ať se již k tomu neb onomu stavu odhodlá,“ prohodil otcův příznivec s poněkud lstivým úsměvem.

Otec Jindřichův pokynul hlavou, ale hleděl pod sebe.

Lidumilný pán poklepal Jindřichovi na rameno, podal jeho otci ruku a zval jej i se synem, aby na blízkou jeho villu neopomenuli se podívat; že tam i zahrada i pěkná ekonomie — i slečna dcera že je ráda uvítá. — Již se i k ekvipáži obrátil, chtěje snad i své slečně ty pány představit; v tom se počaly netrpěliví koně spínat, otec škubl Jindřichem, a pán vida i dceru svou již netrpělivou, zovoucí jej důraznou pantomimou k rychlému odjezdu, skočil do vozu, ani na sloužícího nečekaje. — Odjeli.

Za chvilku spozoroval Jindřich, že po krátké rozprávce s pánem i slečna se po něm poohlídla.

Otec ale s neobyčejnou srdečností pohledl na syna a zdržuje ho laskavě, potřásal mu rukou, volným jen krokem dále se ubíraje.

„Vidíš, Jindřichu, ten pán má ekvipáž a dceru v hedbáví a premované služebnictvo — ale za celý svět bych nechtěl v jeho kůži vězet a kdybych měl být žebrákem a tebe viděl jen v hadrách oděného. Ano hůl a žebrácký vak nevyměním za jeho kočího a sloužícího v livreji.“ —

Za chvíli potkali opět pána; s tím měl otec delší pojednání. Zůstavil tedy syna. Patrně však vroucnější, než obyčejně, pobídl jej, aby se ještě prošel: že to mladému člověku k zdraví a k zotavení slouží.

Jindřich se pustil po nábřeží k řetězovému mostu. Nebyl ještě ale ani pět kroků popošel, když byl od otce znova zastaven, jenž s obyčejnou přísnou zase tváří jej krátce oslovil: „Dass du mir aber bald nach Haus kommst!“