Máj (almanach 1858)/Všední život/Stará logika

Všední život Josef Václav Frič
	Stará logika	Virginie

Údaje o textu
Titulek:	Všední život
Autor:	Josef Václav Frič (jako M. Brodský)
Zdroj:	Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 159–164.
Licence:	PD old 70

Bylo po přednášce. Ze sálu bývalé logiky v Klementinum vyhrnulo se k pětistům žáků.

Ten si zapaloval cigáro, a druhý explikace, péra i kalamář do kapes uschovav, sundával brejle, třetí přelítnuv schody ubíhal k vratům jako zběsilý. — Zde se stavil houf kolem preclikáře, tam stála tlupa akademických měšťanů v bedlivé poradě, jakby spolu nastávající večer nejlépe strávili, bijíce při tom netrpělivě holemi o dláždění, an se jeden neb druhý z permanentních oudů ještě z chomáče vycházejících nevytlačil. Tu zas bral jeden skromný druh druha důvěrně stranou, prose jej o půjčku dvougrošáku, by si na trpké při večerním studium opisování explikac k svíci dopomohl. Tam zas ubíral se párek disputujících synů Israela, zabraných v hádku fílosofickou, nesoucích nejsmělejší myšlénky do samého sídla praotcovských starověrců. Za nimi kráčel třetí, ještě péro za uchem, mumlaje před sebe a odříkávaje křivou hubou poslední slova professorova — potřásaje kudrnatou, nevyčesanou hlavou, která pod tíží denně vzrůstající učenosti silně mezi lopatky zapadala. — Již řidla tlačenice, již slabnul průvod, zde onde ještě opozdilec — hluk a hlomoz se ztrácel. Najednou zapadli silným třeskotem vysoké dvéře, malý hlouček tam ještě pozůstal, aby odbyl mezi sebou jakousi poradu.

Byl to výbor Jungmannových žáků, jenž povzbuzen láskou k domácí literatuře, své básnické i prosaické pokusy si sdílel, tvoře mezi sebou třeba nerozhodný, předce ale bedlivý a ouzkostlivý areopag, jenž nejnepatrnější básničku nového člena s nadšením vítaje, o přízvuku a o časomíře často kruté veda spory, ani nejmenší chybičky tehdy ještě libovolného pravopisu diletantických samouků nepřehlédnul a nepromíjel.

Za malou chvíli rozevřely se opět dvéře s nemalou prudkostí a z nich vyběhl rozčilený, as dvadcetiletý mladík, a za ním v patách druhý.

„Toť proti úmluvě,“ volal pronásledovaný v běhu.

„Takž pak nabuď rozumu; chtěl jsem, abys nám to sám přednesl,“ volal pronasledovatel.

Druhý se zastavil na chvíli, přistoupil k svému kolegovi a pravil rázně i určitě: „Nižádným způsobem nechci, aby kdokoliv se dověděl, kdo je původcem té básně. Mám k tomu na sta příčin a kdybych se byl nadál, že mne tak přelstíš, bylbych ti tu básničku, kterou’s mi z theky vytáhl, z rukou vyškubnul a na kousky roztrhal. Lituji každého slova, kterým jsem se ti svěřil a jestli mne teď ještě pronásledovati nepřestaneš, odejmu ti celou svou důvěru a chci tě nenávidět a do smrti perem ani netrhnu!“

Poslední slovo bylo trumfem nejvydatnějším. Odpůrce pokrčil rameny a podal odcházejícímu ruku, s podivením za ním hlavou potřásaje.

„Já a mít jeho vlohy!“ vzdychl si na to, vraceje se do kruhu již napnutě dychtivých kolegů; tam vyňal papírek a počal po několika předběžných slovech, kterými objevení se nového talentu, nového genia na obzoru „české uměny“ ohlašoval, přednášeti s náramným pathosem tyto sloky:

Chladná jsi ty má růže,
tak tichá, vybledlá,
jako to mrtvé bůže,
jako ta vášeň mdlá,
co plakat víc nemůže.

„Jaký má ale nápis ta báseň?“ ptal se jeden z posluchačů.

„Zapomněl jsi číst titul,“ podotknul druhý.

„Nemá žádný!“ odvětil nemile vyrušený. „Až doslechnete, můžete si ji pak sami křtít!“ Několik nastávajících, ovšem neplodných kritiků vrtělo hlavou.

Krasoslav četl dále:

A krásná jsi má růže,
jako ten Cherubín,
jenž na posvátné lůže
panenský vrhá stín,
tak že se chví cit muže.

„Kdyby tuhle to bylo vůbec srozumitelné, řekl bych, že je to skoro nemravné,“ prohodil bývalý premiant z Litomyšle.

„A k tomu pět jednoslabičných slov v posledním verši,“ podotknul nastávající bohoslovec.

Krasoslav ale byl v proudu a skončil takto:

Bez bázně jsi má růže,
a já kdybych snad chtěl,
tisk’ bych tě k srdci úže,
a tu bych mžikem vpěl
ti vše co láska zmůže.

Poslední slova byla tak ohnivě přednešena, že všeobecné překvapení ano i některý potlesk vzbudila.

Opusťme hádky, které po chvíli povstaly. Resultát všeho byl, že se dost malý hlouček rozpadnul na dvě protivné strany, z kterých jedna pravověrná, pamětliva slov Kollárových, že „cesty mohou býti rozličné“, k svým hodinám a explikacím se odebrala, aby nikdy více na ztracené syny romantické výstřednosti nepromluvila.

Druhá, jako v klatbě pozůstalá polovice odebrala se po nadšeném objímání, báseň tu ještě po ulicích opakujíc, s jiskřícíma zrakoma do kavárny, kdež od Krasoslava, jenž druhy své dnes punčem častoval, i jmeno skladatele zaslechla a na jeho zdraví a jeho Musu hlučně popíjela. — —

Známé jest jmeno osudnice, kteráž přede niť života. — Jakáž ale jest vůle té svaté ruky, která ty nitě zde skrývá, jinde k světlu vyvádí, tam slučuje, tu zas rozděluje na rozhodném stavu lidských osudů? Neopřete se vy nitky — jen přetrhnutím lze vám vzdorovat! — A vy sloučené, v jednu přízi utkané nitky, co na vás čeká? Nehrozí vám znova nůžky? — Již béře švadlena opět osudný loket do rukou. „Tři lokte a půl!“ — Již se rozluč, ty zbylá půlko, s myšlénkou souvislého života — zůstaneš na správy a dostaneš se bez užitku tím dříve mezi hadry. — Štastná ještě, když některému sirotku snad vlhké oči osušíš a šťastnější, když znovu na nitky rozškubána zacelíš krvavou ránu v boji raněného lidstva.

Bývalý sál logiky byl také jedním z osudných stavů. Jak již v krátkém čase se všemi osud pozahrál! Ano i ten malý hlouček výstředníkův, jenž svorně za stolem seděl a na zdraví básníka Jindřicha popíjel — jak je teď rozprášen; tu smrtí, zde zapomenutím — onde soběctvím, tam šílenstvím — ano i zločinem i cností na věky pohřben a zahrabán. Kdo z nich ještě žije život živý? Ani náš rek, náš Jindřich, ten básník, nedoví se, že oněm píši, že mu stavím za živa náhrobek!