Lyrika lásky a života/Sklizně

Lyrika lásky a života Antonín Sova
Zpověď otců	Sklizně	Děl dobou dnešní roztrpčený děd

Údaje o textu
Titulek:	Sklizně
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	SOVA, Antonín. Lyrika lásky a života. Praha: Dr. Ot. Štorch-Marien, 1922. Aventium, sv. 51, s.146-147.
Licence:	PD old 70

Ovoce vzali jsme, růží sta,
obilí odvezli sklizně,
jetelů žatvy a vonných trav,
všecko, co rovina uchystá, —
nezkojili však své žízně.

Za krásných nocí a podzimních dní
na sklizeň žehrali chudou,
o slunci pravěkém bájili,
o jiné krajině polední,
o dnech, jež teprve budou.

Hrozny se zamžily, jakýs chlad
v poháry trpký z nich kapal.
Z růže zbyl v prstech prázdný stvol.
A i ta žena přezrála snad,
každý z nás teskně chápal.

Máky už neuspávaly
do snů, jež měly moc spásnou.
Lovčích rohů se před časy kdys
kanci a jeleni bávali,
ukryti travou řásnou.

Krásné my ženy v otroctví
k zveselení dnů brali.
Několik problémů, přátelství,
potom přec tížilo, mučilo, –
a my se klamávali.

Vzali jsme všecko. Však více chcem
od krvácející země,
od slunce, z oranžových brázd
hnědnoucích podzimů nápěvem,
která se dívá tak němě.

Trpíme, zmnoživše lidský rod
o stále rostoucí nuly.
K tanci a k děsu, k smrti a k žití
není dost rovin, dost lesů, dost vod,
ztrácíme sílu a vůli.

Žíznícím, hladovým po částech
země svou rozdala duši,
čekajíc na vzpouru, na hlad a mor,
čekajíc, kam nás pohřbít v dnech,
kdy po krvi žádost nás vzruší.

Vzali jsme všecko. Však máme týž hlad,
nezkojili jsme své žízně, —
na chudé lásky i přátelství,
na chudou prsť, v níž těžce lze zrát,
na chudé klneme sklizně.