Loupežník/Dějství třetí

Loupežník Karel Čapek
Dějství druhé	Dějství třetí

Údaje o textu
Titulek:	Dějství třetí
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Komedie o třech dějstvích (poprvé vydáno 1920).
Zdroj:	mpl.cz
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Dramata : Loupežník : R.U.R. : Věc Makropulos : Bílá nemoc : Matka. Praha : Československý spisovatel, 1994
Licence:	PD old 70

Ráno. Loupežník sedí se zavázanou hlavou na lavičce před domem.

LOUPEŽNÍK (potichu): Ukaž se, neslyšíš mne? Volám tě.
MIMI (vyhlédne z okna): To jste vy!
LOUPEŽNÍK: Dobré jitro, Mimi, pojďte ven.
MIMI: Nemohu, jsem ještě bosa. (Zmizí.)

(Z vrat vyjde Fanka s mošnou a hlasitě zívá.)

LOUPEŽNÍK: Brejden.
FANKA: Voni sou tady zas? Co tu chtěj?
LOUPEŽNÍK: Co dělá Mimi?
FANKA: Nesou ty ručniky?
LOUPEŽNÍK: Já je pošlu. Co je s Mimi?
FANKA: Dou votud, v noci bylo hrozně zle.
LOUPEŽNÍK: Co bylo?
FANKA: Kristepane, já sem dostala! Co prej sem ji nehlídala, co prej sem ji samu nechala – Copak sem pes? Ať už se hlídá sama. Ach jémine, já sem dostala!
LOUPEŽNÍK: A co Mimi?
FANKA: Cák ta! Celou noc proplakala, že už sem to ani poslouchat nemohla a šla sem za ní, aby nikdo nevěděl; musela sem si k ní lehnout, vzala mě vokolo krku, a teď začala vo nich a porád vo nich –
LOUPEŽNÍK: Co říkala?
FANKA (zívá): Samý hlouposti. Já sem jí to rozmluvila.
LOUPEŽNÍK: Co?
FANKA: Šecko. Že už nepřídou, že na ni zapomenou, že s muskejma nic nejni – – Dyť já to znám!
LOUPEŽNÍK: A co Mimi?
FANKA: Nic, děkovala mně. Dyž sem jí lásku vymluvila, usnula; šak už svítalo. (Zívá.) A co voni? Dou votud a daj už jednou pokoj!
LOUPEŽNÍK: A co staří?
FANKA: Jo, pán zakázal slečince s nima mluvit.
LOUPEŽNÍK: Zakázal!
FANKA: To maj marný tady čekat. Mimi na svatým křížku mamince vodpřisáhla, že už s nima nepromluví. Svatou přísahou to slíbila před náma všema. Jo, teď už maj konec. Teď dou, vodkáď přišli. (Odchází.) Šak už toho bylo dost. A pošlou nám ty ručniky, jo? (Zajde.)

(Vrata se pootevrou, vyjde Mimi.)

LOUPEŽNÍK (vstane): Mimi.
MIMI: Tiše. Myslela jsem, že už nikdy nepřijdete. Proč se tak díváte?
LOUPEŽNÍK: Vy máte uplakané oči.
MIMI: To nic není. Vypadáte jako Turek v turbanu. Jak je vám? Je vám už dobře?
LOUPEŽNÍK: Jste pobožná?
MIMI: Myslím – snad. Jsem.
LOUPEŽNÍK: A vy jste přísahala –
MIMI: Ano.
LOUPEŽNÍK: – že se mnou nebudete mluvit.
MIMI: To už je jedno. Já vím, že je to strašný hřích, ale já už snad nebudu nic jiného dělat, já už ani nechci. Já jsem tak ráda, že jste přišel!
LOUPEŽNÍK: Dělali zle?
MIMI: Dělali. Proč se ptáte? Pojďte do lesa, tady nemůžeme –

(Nahoře v okně Paní.)

PANÍ (z okna): Nešťastné dítě! Pojď domů!

(Mimi odvrátí se.)

PANÍ: Mimi, co to děláš? To jsi nám přísahala? Slyšíš, jdi domů!

(Mimi mlčí, nejde.)

PANÍ: Mimi, neslyšíš? – Domů! Dítě, vzpamatuj se! Co to děláš? – Proboha Mimi! (Zmizí.)

(Z vrat vyjde Profesor v županu.)

PROFESOR: Ty neslyšíš, co? Domů táhni! Ty prolhaná, nevděčná, tvrdohlavá, ty neposlechneš? Okamžitě domů!

(Mimi přemáhá pláč, ale nejde.)

PROFESOR: Tak ty nepůjdeš? Naposledy, Mimi – domů! Půjdeš, nebo ne?

(Mimi zakrývá si tváře a chvěje se.)

PROFESOR: Pryč, pryč od nás! Neznám tě, nestoudná, ničemná couro! Táhni! (Zabouchne za sebou vrata a zamkne je zvnitřku.)
MIMI (propukne v pláč, běží k vratům a tluče na ně): Otevři, maminko, otevři!
LOUPEŽNÍK: Nechte je, Mimi, pojďte!
MIMI: Maminko!
LOUPEŽNÍK (skokem u ní). K čertu nechte je a –
PANÍ (otvírá vrata): Pojď, dítě, pojď! Vidíš, co jsi to udělala!
PROFESOR (za ní): Prolhaná, zvlčilá, vzpurná, neposlušná – Já jí neznám, to není má dcera!
PANÍ: Vidíš, Mimi, vidíš! Ty nerozumná!
PROFESOR: Křivě ti přísahala, neslyší tě, nezná nás; není už naše!
PANÍ: Slyšíš, dítě? Co nám to děláš!
PROFESOR: Opustila nás pro prvního, kdo o ni klopýtl. Vidíš, to jsme si vychovali…! Mimi!
PANÍ: Jdi, jdi, k tatínkovi!
PROFESOR: Mimi, dceruško! Viď, že nás nechceš trápit?
PANÍ (obejme ji): Pojď se mnou!
MIMI (vzlyká na jejích prsou): Mami!
PROFESOR: Vidíš, miláčku, no tak vidíš! Nemohlas hned poslechnout?
LOUPEŽNÍK: Už jste ji dostali!
PROFESOR: Cože? Mimi, domů!

(Mimi poslušně jde. Paní jde za ní.)

LOUPEŽNÍK: Už jste ji dostali!
PROFESOR: S vámi, mladíku, nemám co mluvit. Bohudík ještě dovedeme svou dceru ochránit před lecjakým dobrodruhem. Jak jste si počkal na náš odjezd! Jaké zajímavé příčiny vyhnout se nám! Kdo vůbec jste? Jak to vypadáte? Vy mně patrně nemáte co vysvětlit.
LOUPEŽNÍK: Ne.
PROFESOR: Docela nic. To je naprosto nemožné, aby vás Mimi ještě někdy potkala. Dáme si teď na ni zatraceně dobrý pozor! Proč se nám nemůže podívat do očí? Proč nám nemůže říci, co se tu stalo? Jak vás poznala? Kdo tady střílel? Co se tu před námi zamlčuje? Ó tady se nic dobrého neudálo!
LOUPEŽNÍK: Počkejte!
PROFESOR: Co je?
LOUPEŽNÍK: Mimi pláče.
PROFESOR: Ať pláče! Nesvěřit se rodičům je stejně zlé jako klamat je. Rodiče jsou svědomí dítěte, a mlčí-li Mimi nám, bojí se svého svědomí. Taková naše Mimi nikdy nebyla! Jakou zkázu jste v ní udělal!
LOUPEŽNÍK: Co tam s ní dělá?
PROFESOR: A co vám je po tom? Včera jsme ji opustili, hračku, dítě, ovečku nejšťastnější; dnes nám vzdoruje, nemluví, utíká nám, uplakaná a s rozpáleným čelem, jako by rozum ztratila! Člověče, mně je z vás úzko!
LOUPEŽNÍK: Tak počkejte!
PROFESOR: Včera jsem znal tenhle svůj dům jako sebe sama; každý zvuk ke mně mluvil, každému dechnutí ze sna jsem rozuměl; a jen jste přišel vy, už po celou noc v něm něco praská, něco se směje nebo sténá, věci se kácejí, mé dítě leží v pláči a venku stojíte vy, nesmyslný šašku s tím turbanem na hlavě, a posloucháte, jako byste převrátil úl po mnoho let stavěný. Ó, před vámi ji budeme chránit, kdybychom ji pod zámkem držet měli! Strašný, strašný dojem z vás mám; číháte u těch vrat jako zvíře; jste potrhlý? Vypadáte, jako byste nechápal, co se vám říká!
LOUPEŽNÍK: Co?
PROFESOR: Jděte odtud, člověče! S mou dcerou se už nesetkáte. Nikdy, nikdy nestrpím, abyste se k ní přiblížil! Neznám vás; stačí mně, že jsem vás viděl. Rozuměl jste, nikdy! Můžete jít.

(Z vrat vyjde Paní.)

LOUPEŽNÍK: Co jste jí udělala?
PROFESOR: Co dělá?
PANÍ: Pláče. Zamkla jsem ji a –
PROFESOR: Nic neřekla?
PANÍ: Nic. Ah bože, je to s dětmi kříž!
PROFESOR: Ať pláče! Až se unaví, přejde ji vzdor. Ať pláče! Až si utře oči, najde nás u sebe, jako by se nic nebylo stalo, jako by vůbec nic se nepřihodilo. Tak to hezky zahladíme, že ani památky nezůstane.
PANÍ: Jak myslíš. Řekl vám, pane, můj muž –
LOUPEŽNÍK: Co?
PANÍ: – že si nepřejeme, aby Mimi s vámi mluvila. Vy jste… ona je… Zkrátka nemůžeme to dovolit. Neměli jste se scházet v noci, za našimi zády, a vůbec – Vůbec by to pro ni nebylo dobře.
PROFESOR: Jednoduše my to zakazujeme, a konec!
PANÍ (smířlivěji): Jste ještě mladý –
PROFESOR: Tím hůř! Copak je mládí omluva nebo přednost? Mládí je právě chyba, mládí je nemrav! Myslíte si, člověče, že vás beru vážně?
PANÍ: Ale muži!
PROFESOR: Ne, holenku! Myslíte, že beru vážně vaše hadry na hlavě? Nebo vaši lásku či co? Kejkle jsou to! flanc! maškaráda! Na to jsem trochu stár, abych nepoznal, s kým mám tu čest! Vy jste to pravé mládí! Vy, vy jste hrozně nebezpečný člověk, protože nejste vážný! A teď už – dojednáno! Rozuměl jste? Mimi nikdy neuvidíte. Prosím – jděte!
LOUPEŽNÍK: Ano.

(Proběhne vraty dovnitř, zamkne a zahákuje je za sebou. Pak zarachotí klíč domovních dveří.)

PROFESOR (běží k vratům): Člověče, co to děláte?
PANÍ: Bože na nebi! Zamknul?
PROFESOR: Zamknul! Pročs nechala klíč ve dveřích?! (Tluče na vrata.) Otevřte! Co to děláte?
PANÍ: Otevřte!
PROFESOR: Jděte ven, drzý člověče!
PANÍ: Otevřte, pane!
PROFESOR: Co se to opovažujete? Jděte ven, jděte otevřít! Blázníte, vy holomku? Co to tropíte?
PANÍ: Kristepane to je člověk!
PROFESOR: Hned jděte otevřít! Ale hned! Slyšíte, vy – vy ničemo?
HLAS LOUPEŽNÍKA (z domu): Slyším.
PROFESOR: Otevřte!
PANÍ: Otevřte!
HLAS LOUPEŽNÍKA: Ani mě nenapadne!
PROFESOR: To přestává všechno! Jděte otevřít!
HLAS LOUPEŽNÍKA (z domu): Nepůjdu!
PANÍ: Mimi, otevři nám! Slyšíš, Mimi?
LOUPEŽNÍK (v okně, rozlícený): Kdo volá Mimi? Ta tu nemá co dělat!
PROFESOR: A teď okamžitě otevřte!
LOUPEŽNÍK: To si počkáte – (Zmizí.)
PROFESOR: To je ničema! To je hanebnost! Pusť, vyrazím vrata! Vyrazím!
PANÍ: Ale muži!
PROFESOR (opírá se o vrata): Pusť… vyra…vyrazím!… Počkej… Oh… oh… oh… Ne… nejde to! jsou na háky! Nikdo je nevyrazí. To je podlec! Pusť!
PANÍ: Ne, nenamáhej se!
PROFESOR: Pusť, přelezu zeď! Kdepak jen… Kde je trochu nižší? Kdybych tu měl židli!
PANÍ: Ty nemůžeš!
PROFESOR: Kdybych jen tu měl židli! To je podlec! Jdi, jdi pro kováře, aby vylomil vrata!
LOUPEŽNÍK (objeví se na balkóně a nabíjí pušku): Nechoďte nikam. Vrata jsou na závory.
PROFESOR: Jdi pro kováře!
LOUPEŽNÍK: Jděte. Že ho nechám pozdravovat.
PROFESOR: Přiveď kováře!
LOUPEŽNÍK: A vyřiďte mu, že mám nabito. Já nikomu neradím sem chodit. Vážně.
PANÍ: Bože na nebi, on má pušku!
PROFESOR: Mou pušku! Hned ji položte! Kdo vám dovolil brát mou pušku?
LOUPEŽNÍK: Lankasterka.
PROFESOR: Nestydatý člověče, ven, ven! Ven z mého domu!
LOUPEŽNÍK: Váš dům! Co mně je po vašem domě? Kvůli němu to nedělám.
PROFESOR: A tohle vy si dovolujete k mé dceři?
LOUPEŽNÍK: Vaše dcera! – Všechno je vaše: dům, puška, Mimi – Copak to je na nich to nejdůležitější, že jsou vaše?
PROFESOR: Ven! Ven!
LOUPEŽNÍK: Ani mě nenapadne! Já si nedám vzít, co jsem si našel.
PROFESOR: Co vzít? Co vůbec chcete?
LOUPEŽNÍK: Já na vás nic nechci; ale já si nedám překážet, já si nenechám vzít Mimi! Za nic, pane!
PROFESOR: Tak už dost s těmi šprýmy! Já vám poroučím –
LOUPEŽNÍK: Mně nemáte co poroučet. Vy byste pořád jen poroučel. Já se nedám ukřičet, já se nedám umluvit jako Mimi; nejsem tak hloupý. Vy jste jí chtěli zakázat lásku; já si ji uhájím. A kdybyste chtěli boj, taky dobře! Dělejte si, co chcete. Já neustoupím, kdybych tu měl život nechat!
PROFESOR: Kejkle! kejkle! kejkle! Vy šašku, myslíte, že tohle budu brát vážně? Boj! život nechat! Člověče, s takovými frázemi na mne?
LOUPEŽNÍK: Taky dobře. Já vám ukážu, co je vážně. A já vám říkám, že živý odtud nepůjdu.
PANÍ: Milosrdný bože! A co Mimi?
LOUPEŽNÍK: Ta do toho nemá co mluvit. Vy se jí také neptáte, vy také s ní děláte, co chcete.
PROFESOR: Slyšíš to, Mimi? Ty to strpíš?
LOUPEŽNÍK: Nechat Mimi! Tady jsem já – (Obrátí se.) Ale Mimi! (Běží dovnitř.)
PANÍ: Mimi, pojď! Otevři nám!
'HLAS LOUPEŽNÍKA' (uvnitř): To nesmíte! (Zuřivě:) Ne!
MIMI (vyrazí na balkón): Tatínku, já nemohu –
LOUPEŽNÍK (táhne ji za ruku zpět): Pryč, Mimi! Opovažte se!

(Oba zmizí v domě.)

PROFESOR: Mimi, nedej se, otevři nám!
PANÍ (zadrží ho): Počkej, ať slyšíme –
PROFESOR: Co tam dělá?
PANÍ: Mluví.
PROFESOR: Ano, mluví.
PANÍ: Směje se.
PROFESOR: Podlec.
PANÍ: Teď mluví Mimi.
PROFESOR: Co říká?
PANÍ: Nevím.
PROFESOR: Pláče?
PANÍ: Ne, nepláče. Teď zase on.
PROFESOR: Jeho brát vážně! Nesmysl! Řekni, bereš jeho hrozby vážně?
PANÍ: Nevím.
PROFESOR: Ale pořád mně je, jako bych toho člověka už někde viděl. Někdy dávno, už ani nevím –
PANÍ: Někomu je podobný.
PROFESOR: Tak nezodpovědný člověk!
PANÍ: Už vím. Když jsem byla malá a měla jsem spalničky, dali mně obrázkovou knížku; a tam byl jeden obrázek –
PROFESOR: Jaký obrázek?
PANÍ: Mladý Indián, náčelník, s péry na hlavě, víš? A ten se mi tak nesmírně zalíbil. Jako bych ho viděla… ještě dnes…
PROFESOR: Co s tím teď?
PANÍ: Nic. Nikdy jsem pak tu knihu už nenašla.
PROFESOR: Jakou knihu? Počkej, co tam dělá?
PANÍ: Mluví.
PROFESOR: Já slyším Mimi.
PANÍ: Já slyším jeho.
PROFESOR: Podlec! Ale kde jsem ho už viděl? Kde jen? Kde?
PANÍ: V knize?
PROFESOR: Ale ne, počkej. Někomu je podobný.
PANÍ: Komu?
PROFESOR: Aha, už to mám! Když jsem byl mladý hoch, poznal jsem jednoho politického, víš? co jsou pod dohlídkou.
PANÍ: Mladý?
PROFESOR: Mladý, divoký… Co ten vyváděl! Holky, kravály, verše… Nevím, co na něm tak vábilo. A tomu on je podobný! Jako by mu z oka vypadl!
PANÍ: Kdybych aspoň tu knihu někde našla!
PROFESOR: Jakou knihu? Hlouposti! Slyšíš něco?
PANÍ: Chodí po domě. Jako by něco hledal.
PROFESOR: A co tam má co hledat? – (Křičí:) Zatracený člověče, jděte už! Táhněte z mého domu!

(Přiletí Fanka.)

FANKA: Co křičej? Co maj? Co se děje?
PANÍ: Považte, Fany, on je tam, uvnitř.
FANKA: Kerej von? Ten, co tu v noci –
PANÍ: Ten. Nechce nás pustit domů.
FANKA: Šmarjá, a já mám vařit! Proč ho tam pouštěli?
PANÍ: Sám šel.
FANKA (lomcuje vraty): Zamčenej! – Hej, pustěj mě! dou voteuřit! Já nemám eště uklizeno! – Milostpane, poručej mu!
PANÍ: Jakpak poručit, Fany. Vždyť je to násilník.
FANKA: Násil–… – Ty zloději! Ty loupežniku! Deš ven? Jedeš? Pomóc! Pomóc!
PANÍ: Nekřičte, Fany.
FANKA: A kde je Mimi?
PANÍ: S ním. Zamkl ji tam… u sebe.
FANKA: Ježíšmarjá to je neštěsti! To je ztracená!
PROFESOR: Co? Kdo?
FANKA: Naše slečinka. Kriste Jéžiši to je rána. Ty ludráku, ty nemravo! Deš hned voteuřit!
HLAS LOUPEŽNÍKA (z nitra domu): Budeš ticho!
FANKA: Počkej, ty zloději, já ti ukážu, co je ženská!
HLAS LOUPEŽNÍKA: Není třeba.
FANKA: Deš vod nás, ty rošťáku!
HLAS LOUPEŽNÍKA: To víš.
FANKA: Na něj nic neplatí, to je konec. Prokristapána chudák Mimi! Taková mladá! Co z ní teď bude!
PROFESOR: Mlčte, osobo! Ještě vy trapte!
FANKA: Tak já už nic. – Nešťastná slečinka!
PROFESOR: – – Poslyš, tak to nemůžeme nechat… Musí ven! Hned, hned ven! Řekni, co máme dělat?
PANÍ: Nevím. Já ani nevím, co si mám myslet…
PROFESOR: O čem?
PANÍ: O něm.
PROFESOR: Že je podlec! Fanko, skočte pro kováře! Aby přišel vylomit vrata.
FANKA: Už letim.
PROFESOR: Počkejte. A řekněte panu starostovi, aby sem přišel, že potřebuju… úředního… zakročení.
FANKA: Haha! (Tryskem vyrazí.)

(Pauza.)

PROFESOR: – – Ženo, to jsem si nemyslel, že… že budu muset svůj domov takhle dobývat! Že budu bojovat… o všechno! Proč je to? Proč se nám staví mládí do cesty? Sotva si člověk postaví domov, sotva zestará v práci, sotva usedne u krbu, už tu jsou cizí kroky… na prahu… Cizí, lehké, spěšné – – To je mládí! To je nepřítel! Už přichází! Ustup a nepřekážej, starý tvrdohlavče!
PANÍ: Poslyš –
PROFESOR: Ale já neustoupím! Já ho vyplatím! Mládí se musí zlomit!
PANÍ: Poslyš, tys neměl nikoho volat.
PROFESOR: Proč?
PANÍ: Kvůli Mimi. Budou z toho řeči – –
PROFESOR: Co, jaké řeči? Ne, ne! Já neustoupím!

(Loupežník vystrčí hlavu na balkón.)

LOUPEŽNÍK: Už je pryč? (Vyjde na balkón.) Tak co, jste připraveni? (Pauza.) – Já také. (Pauza.) – Aha, vy se mnou nechcete mluvit? – Taky dobře!
PROFESOR (velmi suše): Tady zůstat!
LOUPEŽNÍK: Tak co?
PROFESOR: Vyklidíte dům… na rozkaz úřadu. Dávám vám lhůtu… tři minuty.
LOUPEŽNÍK: Tři neděle chcete říci.
PROFESOR: Ne. Vám přejdou kejkle, mladíku.
LOUPEŽNÍK (svrchovaně vážně): A vy tomu přestanete říkat kejkle. Ten dům jste neopevnil nadarmo. Sbohem.
PROFESOR: S vámi teď promluví jiní. A jinak.
LOUPEŽNÍK: Vy jste si poslal pro posily?
PROFESOR (s hrobovou vážností): Uvidíte.
LOUPEŽNÍK: Konečně!
PROFESOR (k Paní): Slyšíš ho? Dělá hrdinu!
LOUPEŽNÍK: Nepleťte se. Ale proti vám samotnému – to by nebyla čistá hra.
PROFESOR: Jaká hra?
LOUPEŽNÍK: Zápas. Vy jste příliš slabý a bezmocný. Čím víc vás bude, tím víc já budu v právu.
PROFESOR (propuká): V právu! Vy, a právo! Slyšel někdo větší nestydatost? Vždyť je to vloupání, co děláte! prasprosté násilí! únos! A vy si myslíte, člověče, že děláte něco neobyčejného? Nene! Holenku, takových kousků už svět viděl! Takových hrdinství už sprovodil! A vždycky se znova najde pitomé mládí, které zahraje starý kousek! A vždycky si znova myslí, že dělá bůhvíco nového! Oh už mám až potud, až potud té staré frašky!
LOUPEŽNÍK: Škoda. Mně se líbí.
PROFESOR: Blázne! blázne! jen maličko, a přejde vám radost; přejde dobrodružství; přejde všechno. Až tady budete stát zahanben a moudřejší o jeden špatný konec, pak teprve vám povím: že špatný konec je dobrý začátek. Mládí se musí zlomit!
LOUPEŽNÍK: Moje, nebo její?
PROFESOR: Cože?
LOUPEŽNÍK: Myslíte, že nechám zlomit její mládí?
PROFESOR: Blázníte? Já, já chráním Mimi!
LOUPEŽNÍK: Ne, pane. Já ji chráním.
PROFESOR: Vy jste její zkáza! Oh já jí vytrhnu hlouposti ze srdce! Raději bych svou dceru zabil, než ji nechal vám!
LOUPEŽNÍK (obrátí se dovnitř): Slyšíte to, Mimi? Tak vidíte!
PROFESOR: Ať to slyší! Ať ví, že je konec!
LOUPEŽNÍK: Budete hnát útokem?
PROFESOR: Hlouposti. Dám vás sebrat!
LOUPEŽNÍK: Aha, vy jste poslal pro četníky? Taky dobře. Sem se, pane, nedostanou.
PROFESOR: Cože! Vy byste se chtěl… bránit… četníkům?
LOUPEŽNÍK: Ovšem.
PROFESOR: Jak… jak byste se mohl bránit?
LOUPEŽNÍK: Tak. Střílet.
PROFESOR: Co – cože! Na četníky?
LOUPEŽNÍK: Vážně.
PROFESOR: Oh… ten… ten… zločinec!… Na četníky!… Ženo!
PANÍ: Proboha! Co je ti?
PROFESOR: Oh… oh… oh… Srd-… srdce… dech… Slyš-… slyšelas?… Na četníky!
PANÍ: Co nám to děláte? Je tak nemocen!
PROFESOR (klesá na lavičku): Na četníky!
PANÍ: Pusťte nás domů! Zabijete ho!
LOUPEŽNÍK: Aha, a mne vy chcete zabít?
PANÍ: Bude nemocen! Udělal byste Mimi takový žal?
LOUPEŽNÍK: A mne chcete vyhnat. Udělali byste Mimi takový žal?
PANÍ: Buďte rozumný! Vždyť nemůžete zůstat u nás!
LOUPEŽNÍK: Proč bych nemohl? Jsou tu mříže, zásoby, munice… Čtrnáct dní tu vydržíme. A tisíc nocí, paní!
PANÍ: Buďte šetrný! Co až vás tu uvidí lidé?
LOUPEŽNÍK: Nemuseli jste je volat.
PROFESOR (vstane): Nemluv s ním!

(Přijde Šefl, stojí a kouká.)

PROFESOR (zlomeným hlasem): Vy jste… zločinec! Budete pykat… hrozně!… Já… neustoupím… před ničím!
LOUPEŽNÍK: Ani já. (Odejde dovnitř domu.)
ŠEFL: Nehněvaj se, že sem tak smělej; ale ten pán je loupežnik, že jo?
PANÍ: Něco podobného.
ŠEFL: Jo, to sou případy. Koukaj, tadyhle sem ho včerá našel ležet střelenýho, takovou díru v hlauje měl, a já sem ho eště zavázal. To já sem neveděl, komu pomáhám! Měli by ho vobklíčit, aby jim neutek.
PANÍ: Ach kdyby jen utekl!
ŠEFL: A to ne, taková násila se musí potrestat. Maj doma moc, co by jim moh ukrást?
PANÍ: Mnoho, příliš mnoho, Šefle. Víc, než si můžete představit.
ŠEFL: Ale, ale, to je škoda.

(Paní se rozpláče.)

(Přijde Učitel.)

UČITEL: S dovolením, co se stalo? Potkám vaši služku, a ona říká, že u vás v domě je loupežník. Dobrá, myslím si, jsi sokol, nebudeš tam od místa. Kde je?
PANÍ: Uvnitř, pane učiteli.
UČITEL: Je ozbrojen?
PANÍ: Ano.
ŠEFL: Poudám, takhle ho vobklíčit.
UČITEL (lomcuje vraty): Kdo má klíče?
PANÍ: On.
UČITEL: Musíme ho odzbrojit! – (Volá:) Padouchu, vyjdi ven! Slož zbraně!

(Přijde Kovář s nástroji.)

KOVÁŘ: Tak prej tu mám vylomit vrata.
PROFESOR: Ano, ano, vylomte je!
KOVÁŘ: Prej tu je loupežnik.
ŠEFL: No bať.
UČITEL: Tam uvnitř.
KOVÁŘ: Kruci chlap, esi ho chytnu! Je to cikán?
ŠEFL: I toto, von je jako pán.
KOVÁŘ: Inu sakra, já mu ukážu pána!
ŠEFL: Povidám, kováři, měli bysme ho vobklíčit.
KOVÁŘ: Nejdřiu vrata. Z cesty!
PROFESOR: Ano, ano, vylomte je!
KOVÁŘ (zkouší vrata): Sakramencký vrata, zatracený! Kerýpak prase je dalo dělat?
PROFESOR: Já.
KOVÁŘ: To chtěli mit festunk? Tak si na to zavolaj atalérii.
PROFESOR: Co je?
KOVÁŘ: Co je? Závory sou. Háky. Železa sou. Kreminálský vrata! Ať sem zatracenej, esi to někdo vylomí.

(Přijdou pochodem Starosta a Soused.)

STAROSTA: Pámbu dobrýtro, pane profesor. Prej tu máte ňákýho loupežnika.
PROFESOR: Tam uvnitř.
UČITEL: Zamkl se tam.
ŠEFL: Von nechce ven.
STAROSTA: Ale ale! Za bílýho dne!
SOUSED: Tuhle starosta na mě tluče a povidá: Poď, sousede, musíš s sebou; seš průní radní a náčelnik hasiču, poď; u profesora maj zloděje.
ŠEFL: Poudám vobklíčit ho.
PROFESOR: Prosím vás, pane starosto, abyste ho… jako úřední osoba… vykázal z mého domu.
STAROSTA: Hned, hned. Za chvilenku.
PROFESOR: Nač čekáte?
STAROSTA: Na policajta. Vona ho vaše Fanka hledá.
SOUSED: Vona ho budí.
STAROSTA: Von eště spí.
SOUSED: Von se včerá nalil.
STAROSTA: Šak ty taky.
SOUSED: Šak ty taky.
KOVÁŘ: A sakra, kdepak?
STAROSTA: U Beránka.
KOVÁŘ: I mordyje, to je škoda!
STAROSTA: Jojo, co je to platný.
SOUSED: No ba.
STAROSTA: Ach jo.
SOUSED: Achich.
UČITEL: Vidíte, sousedé, teď vzdycháte –
SOUSED: Jojo!
UČITEL: Kolikrát jsem vám říkal: pijete jed.

(Přiletí Fanka – sama.)

FANKA (uřícená): Voni ho eště polejvaj. Von spí. Ach Jéžiši, to sem letěla!
STAROSTA: Von nic nevydrží.
SOUSED: Tak musíš sám, starosto.
STAROSTA (tluče na vrata): Hej, ve jménu zákona!
LOUPEŽNÍK (vystrčí hlavu): Co zas? (Zmizí.) Mimi, jsme obleženi!
SOUSED: Jejej, starosto, koukej!
STAROSTA: Copak?
SOUSED: Dyť je to von!
STAROSTA: Kerej?
SOUSED: Ten flamendr, co s náma do rána pil!
STAROSTA: Ten? Chchch, chchchch, chachachacha, chacha, chachachachachacha!
SOUSED: Hahaha, hahaha, hahahahahaha! –
STAROSTA: Lídi, to je, chachacha, chachachacha –
SOUSED: – hahahahahahahaha!
STAROSTA: – chachachacha, to je neřád!
SOUSED: – hahahahahahahahaha! –
PROFESOR: Pane starosto!
STAROSTA: Chchchch, chchchch –
SOUSED: Hahahahahahahaha!
ŠEFL: Hehe, hehe, hehehe!
PROFESOR: Pane starosto, pamatujte se!
STAROSTA: Dyť já, chchchch, dyť já nic. Chachachacha!
SOUSED: Hahaha, hahaha, hahaha! Přestaň, starosto! Mně už bolí břích!
STAROSTA: Lídi zlatý, to je legrace!
PROFESOR: Pane starosto, vy jste úřad!
STAROSTA: Jo, ouřad. Dyť to neni zloděj.
SOUSED: Hahahaha!
STAROSTA: Chachachacha! Von jim nic neukradne.
SOUSED: Dyť je tam s ním slečinka.
STAROSTA: Vona si dá na něj pozor.
SOUSED: Hahaha, hahaha, hahaha!
STAROSTA: Chchchch!
PROFESOR: Vy ho máte vykázat z mého domu!
STAROSTA: Dyť von zas pude.
PROFESOR: Proto jsem vás nevolal.
STAROSTA: No, když chcete – (Tluče na vrata.) Mladej pane, mladej pane!
LOUPEŽNÍK (vyjde na balkón s puškou přes rameno): Co chcete?
STAROSTA: Chachachacha, chachachacha, chachachacha –
SOUSED: – hahahahahahahaha!
ŠFFL: Hehe, hehe, hehehe!
STAROSTA: Mladej pane, máte jit ven.
LOUPEŽNÍK: Nepůjdu.
SOUSED: Vy ste nám dal, mladej pane!
STAROSTA: Jak ste se vyspal?
LOUPEŽNÍK: Dobře.
SOUSED: Ale vy ste nám dal! Ten duchař, ten havíř eště vo sobě neví!
STAROSTA: Chachachacha – A policajta chachachacha… polej-… polejvaj!
KOVÁŘ: A sakra, to muselo bejt!
PROFESOR: Zakročte, pane starosto, poručte mu!
STAROSTA: No tak teda. Mladej pane, voteuřte!
LOUPEŽNÍK: Já neotevru.
STAROSTA: Já to poroučím!
LOUPEŽNÍK: Ve jménu zákona?
STAROSTA: Ve jménu zákona.
LOUPEŽNÍK: Já na zákon seru. (Odejde.)
SOUSED: Heč, starosto, dostals! Patří ti to!
KOVÁŘ (uchvácen): Mordyje, to je, co?
UČITEL: To je zločinec! Pane starosto, musíte poslat pro četníky!
STAROSTA: Ale kdepak. Četnici dnes honěj cikánove.
UČITEL: Cikány, pane starosto. Čtvrtý pád je cikánv, četníky, sedláky…
STAROSTA: Žádný sedláky. Četniky.
UČITEL: Pane sousede, měl byste zavolat hasiče.
SOUSED: Ale dyť tu nehoří.
FANKA: Já skočim pro pana myslivce.
ŠEFL: Jo, ten se vodevčíra ztratil. To sou připady.
1. KLUK (hlásí se): Pane učitel, já tam hodím kamenem.
UČITEL: Nesmí se házet kamením.
2. KLUK: Pane učitel, já přelezu zeď.
UČITEL: Nesmí se lézti přes zeď.
ŠEFL: Jářku vobklíčit ho.
PROFESOR: Starosto, pošlete pro četníky!
STAROSTA: Já bych z toho neďál potřebu, pane profesor.
PROFESOR: Pošlu pro ně sám. Fanko!
FANKA: Už letim.
STAROSTA: Počkejte, Fanko. Já to srounám. – Hej, mladej pane! Pojte sem!
LOUPEŽNÍK (vyjde na balkón): Co zas?
STAROSTA: Jářku mějte rozum. Tuhle pan profesor chce poslat pro četniky.
LOUPEŽNÍK: Ať pošle.
STAROSTA: Pojte radši s náma. Dyť sem zas přídete indy.
PROFESOR: Nesmí!
STAROSTA: Pardol, pane, já po dobrým. Koukejte, mladej pane, dyť ste v cizím domě. Každej špás musí mit konec. Von je pan profesor v právu. Pojte k nám na voběd a vodpoledne pudem na zajce. Šak vám slečinka neuteče. No a je to, pojte.
SOUSED: Pěkněs to řek.
LOUPEŽNÍK: Nepůjdu. Starosto, kdybys mně sliboval nevím co na světě, já bych byl blázen, abych toho nechal. Ať už se stane co chce; život si to nechám stát a nepůjdu. Vážně. Starosto, štěstí není legrace, a já nejsem žádný blázen. Kdybych se jen týden uhájil, stojí mi to za to. A teď už mi dejte pokoj!
KOVÁŘ: Sakra, pěkně to řek.
STAROSTA: Pane profesor, na tohle bych nebral četniky.
PROFESOR (k Loupežníkovi): Prosím… dejte mi… můj digitalis; a kostku cukru.
LOUPEŽNÍK: Prosím. Podám přes zeď. (Běží dovnitř.)
FANKA: Tak já du pro četniky, jo?
UČITEL: Už to mám! Až bude podávat ten… lék, ten… di-gi-tá-lis, já ho stáhnu za ruku přes zeď!
PROFESOR: Ó – ano! Udělejte to!
UČITEL: Udělám! Chytnu ho – a bude dole. Jak natáhne ruku, – poletí! A vy hned na něj, mistře kováři –
KOVÁŘ: To zas ne. To se mně nelíbí.
SOUSED: Mně taky ne. To je ouklad.
FANKA: Haha, já na něj pudu.
ŠEFL: Já možná taky.
UČITEL: Tak dobře. Držte se u mne. A jak bude dole, – hned na něj! Teď ticho. Pozor.

(Pauza. Zarachotí zámek.)

ŠEFL: Už de.

(Pauza.)

PANÍ (šeptem): Bože chraň –
LOUPEŽNÍK (s puškou na rameni usedne na zdi a podává lahvičku): Tumáte, vemte to někdo. – – Copak, nikdo nechce?

(Napjatá pauza.)

LOUPEŽNÍK: Pane učiteli!
SOUSED (šeptem k starostovi): Jejej, to ne!
LOUPEŽNÍK (natahuje ruku): No tak, pane učiteli, já vás neukousnu.
UČITEL: Ano… prosím… (Blíží se pomalu, následován Fankou a Šeflem; zvedá ruku –)
KOVÁŘ (polohlasně): Šmarjantjozef.
UČITEL (vezme lahvičku a couvá): Děk-… děkuju!
PROFESOR: Vy jste baba! Styďte se!
LOUPEŽNÍK: Aha, takhle vy na mne? Chtěli jste mne stáhnout zaruku? (Sundává pušku.) Koukejme učitele!
UČITEL: Myslíte, že se vás bojím, vy padouchu? Vzdejte se!
LOUPEŽNÍK (natahuje kohoutek): Učitel půjde domů.
UČITEL: Nepůjdu… Nehrajte si s puškou, člověče!
LOUPEŽNÍK (zvedá pušku): Bude to?
UČITEL (mění místo): Co… co jsem vám udělal? Přestaňte, pane!
LOUPEŽNÍK (míří): Pozor!
STAROSTA (zakryje tělem učitele): A teď dost! Už toho započínám mit potud! (Křičí:) Sem s tou puškou, nebo –
LOUPEŽNÍK: Já myslel, že jste můj přítel. (Seskočí dovnitř. Rachotí zámek.)
UČITEL (utírá si čelo): Ten padouch! Pošlete pro četníky, pane starosto!
STAROSTA: Chcete ho nechat zastřelit?
UČITEL: Vždyť je to zločinec!
PROFESOR: Pošlete pro četníky! Je to vaše povinnost, pane starosto!
SOUSED: Starosto, neposílej; veme to strašnej konec!
STAROSTA: Tak já – – (Pauza.) Ne, tohle já neudělám!
PROFESOR: Fanko!
ŠEFL: Rozmyslej si to, milostpane!
PROFESOR: Fanko, jděte pro četníky. Mým jménem.
FANKA: Haha! (Vyrazí tryskem.)
SOUSED: Poď, starosto. Nech je.
STAROSTA: To ste neměl dělat, pane. Tohle ste neměl udělat.
PROFESOR: Já se vás neptám na radu, pane!
SOUSED: Nech ho, starosto, poď. Ať si dělá, co chce.
ŠEFL: Né, to neměli dělat.
PANÍ: Tos neměl dělat.
UČITEL: Dobře jste udělal, výborně!
PROFESOR: Prosím, já se nikoho neptám.

(Pauza.)

ŠEFL: Povidám, tady bejval pytlák, je tomu ňákejch padesát let. No jo, to sem byl hoch. Takovej mladej pytlák, a střílel, jako by čaroval. Zrouna ta zjeř sama za ním běhala. A tomu von je podobnej, ale tak vám podobnej –

(Na balkón vyjde Loupežník a rozvazuje si obvaz na hlavě.)

STAROSTA: Mladej pane, mladej pane! Mějte rozum. Přídou sem četnici.
LOUPEŽNÍK: Ať přijdou!
SOUSED: Pote s náma, mladej pane; nechte je, ať si daj slečinku pod šturc.
LOUPEŽNÍK (zavazuje si hlavu): Já vám už nevěřím. Ani vám.
ŠEFL: Mladej pane, dou pryč, ať se jim nic nestane!
KOVÁŘ: Pote s náma; a esi vás budou honit u nás, mordyje, já bych im –
PANÍ: Vy skutečně zůstanete? Ať je co je?
LOUPEŽNÍK: Zůstanu. Co dál?

(Na balkón vystoupí Mimi, nedívá se dolů, váhá.)

LOUPEŽNÍK: Mimi, nám není úzko.

(Mimi odvrací se, bojuje uvnitř sebe.)

LOUPEŽNÍK: Co je, Mimi? Co chcete?

(Mimi rychle k němu přistoupí, vezme ho kolem krku a políbí; pak uteče a dolů se ani nepodívá.)

PANÍ: Mimi!
PROFESOR: Dcero!

(Pauza.)

ŠEFL: Jo, to sou připady!
LOUPEŽNÍK (stojí bez hnutí; náhle): Nikdy, rozuměli jste? (Odejde.)

(Pauza.)

PROFESOR (tiše): Odpusťte, pánové, že jsem vás sem volal– – Prosím vás, nechte nás teď samy!
UČITEL (ironicky): Odpusťte prosím, že jsem se do toho vložil. Prosím tisíckrát za odpuštění. (Odejde.)
STAROSTA: Pane profesor, já bych ty četniky poslal zpátky.
PROFESOR: Já se vám poroučím.
SOUSED: Poď, starosto, nech ho.
STAROSTA: Pudem. (Odcházejí.)
KOVÁŘ (jde za nimi): Kruci sakra himl, já bych se na to – (Zajdou.)
ŠEFL (zatluče na vrata): Tak dou voteuřit! dou voteuřit! (Odejde.)

(Pauza.)

PROFESOR: …Ženo, co uděláme? Co si teď počneme?
PANÍ: Dělej si, co chceš.
PROFESOR: Co se to s ní stalo?
PANÍ: Nevím – –
PROFESOR: Dvacet let jsme ji střežili jako zorničku; každý kamínek jsme jí z cesty uklidili, proutky před ní rozhrnovali, aby ani o stín neklopýtla. Ach řekni, nechali jsme ji dosud jedinkrát samotnou?
PANÍ: Ne.
PROFESOR: Že jsme včera jeli pryč! Ó já jsem jel s těžkým srdcem! A když na tebe cestou přišla zlá předtucha, hned jsem ti udělal po vůli a obrátili jsme vpolou cesty – –
PANÍ: Mně po vůli! Ty sám jsi to chtěl.
PROFESOR: Ano, já – – My, ženo, se musíme bát osudu. Musíme rozumět jeho znamením. Víš, co nám udělala ta první!
PANÍ: LOLA.
PROFESOR: Nejmenuj jí přede mnou! Nechci jí znát!
PANÍ: – – Nevím, proč na ni musím tolik myslet.
PROFESOR: Nemluv! Nepřipomínej! Nene, chraň bůh! její případ se opakovat nebude!
PANÍ: – – Kdybychom aspoň věděli, kde je, co s ní je – –

(Pauza.)

PANÍ: Podívej se –
PROFESOR: Co?
PANÍ: Není-li to osud. Když nám LOLA tady utekla oknem, dals všude přidělat mříže a zámky; říkals, že uděláš z našeho domu tvrz. Žádná mříž ti nebyla dost pevná – –
PROFESOR: Nu a co?
PANÍ: Vidíš přec. Právě tím jsme teď ztratili Mimi. Tím, že je to taková tvrz. To jsou ty tvé mříže.
PROFESOR: Ty mé mříže! A měl jsem snad dokořán nechat okna a dveře dceruškám? Aby i Mimi mohla utéci oknem, kdyby se někomu umanulo? Oh, ty naše holky to mají v krvi!
PANÍ: Po kom?
PROFESOR: Cože, po kom? Po mně jistě ne!
PANÍ: Ne, po tobě jistě ne!
PROFESOR: Co… proč… Co tím myslíš?
PANÍ: Nic. Po tobě to jistě nemají.
PROFESOR: Ale maminko, po tobě také ne! To přece nemyslíš!
PANÍ: Nevím. Ale po tobě ne.
PROFESOR: Ani po tobě. Chraň bůh, ne, ne, ani po tobě!
PANÍ: Jak myslíš.
PROFESOR: Po nás to nemají. Jak dlouho jsme na sebe čekali?
PANÍ: Osm let.
PROFESOR: Vidíš, osm let. Celé mládí… A nenapadlo nás utéci, ani ve snu, ani na okamžik nám nepřišlo na mysl, že bychom mohli… nečekat dál –
PANÍ: Tobě to… možná… nepřišlo.
PROFESOR: Ne, jistě ne. Ale tobě, řekni, tobě přec také ne?
PANÍ: Mně?
PROFESOR: Ne, nepřišlo. Osm let jsi čekala, tiše, vzorně, trpělivě –
PANÍ: Trpělivě – ne! Prosím tě, mlč o tom!
PROFESOR: O čem?
PANÍ: O těch osmi letech.
PROFESOR: Ženo, proboha, já tě nechápu! Měli jsme tenkrát snad udělat něco jiného? měli jsme utéci nebo co? Řekni! Myslelas to tehdy? Čekalas to snad ode mne?
PANÍ: Co jsem myslela! Já jsem neměla rozum!
PROFESOR: Aha, neměla! Neměla! Ale řekni teď, mohli jsme jednat jinak?
PANÍ: Jak myslíš.
PROFESOR: Ne, pověz sama. Jsi tak moudrá, maminko; vždycky jsem si tě vážil, že jsi tak rozumná. Řekni, jednala bys dnes jinak? Nečekala bys? Utekla bys nebo co? Řekni!
PANÍ: – – Já nejsem rozumná!
PROFESOR: Ah – – Tohle jsem netušil! To jsem netušil! Já jsem tě neznal!
PANÍ: Já vím. Poslyš… je tohle láska?
PROFESOR: Jaká láska?
PANÍ: To, co Mimi… Co on dělá, a to všechno. To tedy je láska?
PROFESOR: Jak se to ptáš?
PANÍ: Jen tak. To jsem já nepoznala.
PROFESOR: Co – cos nepoznala?
PANÍ: To, co Mimi. Bude Mimi litovat svého mládí?
PROFESOR: A ty lituješ?
PANÍ: My jsme snad nebyli mladí.
PROFESOR: Ne, nebyli! Na to jsem já neměl kdy. Musel jsem pracovat!
PANÍ: Já vím. Ale mohls udělat –– třeba něco víc. A snad bych i já dovedla – –
PROFESOR: Co?
PANÍ: Jako Mimi – – A třeba i víc. Co bych byla udělala, kdybys mně byl ukázal… víc lásky!
PROFESOR: Kdybych já ti byl ukázal! Ženo, to nebyla láska, že jsem pro tebe pracoval… do úpadu… nespal… nežil…
PANÍ: Pracoval, já vím. Ale čekat bylo… těžší než pracovat.
PROFESOR: A tys čekala osm let! To nebyla láska?
PANÍ: Láska? Já nevím. Láska spíš byla, když už jsem nechtěla čekat…, když jsem jednou… chtěla utéci za tebou, a ničeho nedbat, ani hanby… ničeho… Tys o tom nevěděl. Neřekla jsem ti to, protože… protože bys mně to beztoho vymluvil. A tak mě to přešlo… docela.
PROFESOR: Tys to chtěla?
PANÍ: Jen jednou. Ale bylo to… něco víc než těch osm let a… všechno ostatní.
PROFESOR: Než – manželství?
PANÍ: Já nevím. Snad.
PROFESOR: Ženo, mluvíš vážně?
PANÍ: Když člověk promluví… jedinkrát za třicet let, pak je to snad vážně.
PROFESOR: Tedy tak! Tak je tomu! Hleď, starochu, cos neuměl! Dřel jsi se, pokoje neznal, k smrti se ustaral, ale to není láska! Co je to láska? Tys nemiloval! A nebyls… nikdy milován!
PANÍ: Prosím tě –
PROFESOR: Nene, mlč už! Já jsem byl šťasten; myslel jsem… věřil jsem,… že… že jsem svůj život prožil v lásce… a pro lásku. Já jsem byl… šťasten, a dnes… ti své štěstí… vracím!
PANÍ: Proboha, co to mluvíš?
PROFESOR: Vracím! Vracím! Já starý blázen! Musel teprve přijít ten zlořečený floutek, aby mně dal lekci! (Hrozí nahoru pěstí.) Ó běda tobě! Vzal jsi mně dům, dceru, vzal jsi mně ženu, vzal jsi mně rodinu! Ale já neustoupím, já se ti pomstím! Za všechno! Za sebe sama!
PANÍ: Ano. Necháš ho… zastřelit.
PROFESOR: Staniž se!
PANÍ: Ale ta krev… ta skvrna, co padne na Mimi…
PROFESOR: Pomstím! Mládí se musí zlomit. (Klesne na lavičku a zakryje tvář v dlaních.)

(Pauza.)

PROFESOR (zvedne hlavu): Ale co tedy mám dělat? Co s ním mám dělat?
PANÍ: Co máš dělat? Zavolals četníky –
PROFESOR: A bude-li se jim bránit, – co potom?
PANÍ: Potom bych… chtěla být… tam.
PROFESOR: Kde? S ním?
PANÍ: S Mimi,… aby jí nekleslo srdce – Abych jí mohla posloužit.
PROFESOR (vstává): Sám, sám! Ó bože můj!

(Přiletí Fanka.)

FANKA: Jéžiši, to sem letěla!
PROFESOR: Co je?
FANKA: Milostpane, voni četnici nejsou doma –
PROFESOR: Nekřičte tak!
FANKA: Voni tu prej sou cikáni a voni je četnici honěj. Až večír prej přídou. Ale milostpane, voni sou vojáci na dovolený, a já sem im řekla, a tak voni sem dou, milostpane, s flintama a seušim, a veteráni, a hajný – Jézus, to sem letěla!
PROFESOR: Nač vojáci?
FANKA: Na loupežnika. Budou ho dobejvat.
PROFESOR: Vojáci, nač vojáci – – Jděte, Fany, sedněte si někde. Nechte nás.
FANKA: Já bych pila jak žavá. (Sedne si u zdi.)

(Pauza.)

PROFESOR: Sám, tedy sám! Ó že neumírá člověk na samotu! Bože, co na mně chceš, žes mi dal poznat tuhle bolest? Sám, sám! Oh jak jsem stár!

(Uvnitř rachotí zámek.)

FANKA: Pozor – von de ven.

(Vrata se otevrou, vystoupí Loupežník.)

PROFESOR: Co – co chcete?
PANÍ: Pusťte mě, prosím vás, pusťte mě k Mimi!
LOUPEŽNÍK: Paní, Mimi vás prosí, abyste ji navštívila.
PANÍ: Vy dovolíte?
LOUPEŽNÍK: Ano. Chce se s vámi rozloučit.
PANÍ: Proč rozloučit? Jaké loučení? Co to znamená?
LOUPEŽNÍK: Než přijdou četníci.
PANÍ: Já se nechci rozloučit! Zůstanu s ní!
LOUPEŽNÍK: A tak. To zas ne. (Chce odejít.)
PANÍ: Ne, pane, zůstaňte! (Padá na kolena.) Prosím vás, pusťte mě k ní! Aspoň na chvilku! Nezůstanu, když nedovolíte, půjdu, až řeknete –
PROFESOR: Nekleč před ním!
PANÍ: Ne, pane, jeho neposlouchejte; můj synu, vy nejste zlý; vy neodepřete –
LOUPEŽNÍK: Vstaňte, paní, nebo půjdu.
PANÍ (vstává): Pusťte mě k Mimi!
LOUPEŽNÍK: Na pět minut. A nesmíte mluvit proti mně.
PANÍ: Přísahám!
LOUPEŽNÍK: Nesmíte ji hubovat. Nesmíte jí brát odvahu. Slibujete?
PANÍ: Ano. Vždyť budete při tom.
LOUPEŽNÍK: Nebudu.
PANÍ: Děkuji vám!
LOUPEŽNÍK (váhá): A nezradíte mne?
PANÍ: Vy mi nevěříte?
LOUPEŽNÍK (otevře vrata): Račte!
PANÍ (vchází): Bůh vás požehnej!

(Loupežník chce jít za ní.)

PROFESOR: Musím s vámi mluvit.
LOUPEŽNÍK (zamkne vrata a strčí klíč do kapsy): Prosím.
PROFESOR: Se mnou se Mimi nechtěla… rozloučit?
LOUPEŽNÍK: Ne.
PROFESOR: Oh… Co dělá Mimi?
LOUPEŽNÍK: Pláče.
PROFESOR: Ah!… Proč pláče? Co jste jí udělal?
LOUPEŽNÍK: Pro to nepláče.
PROFESOR: Já vás nenávidím! Za celý život jsem tolik nemiloval, jako vás nenávidím!
LOUPEŽNÍK: Co jste mi chtěl říci?
PROFESOR: Že vás nenávidím! Za to, že jste bujný, a kořistný, a bezohledný! Za to, že jste krutý! Za to, že jste smělý!
LOUPEŽNÍK: Já vím.
PROFESOR: Za to, že jste mladý! Za to, že jste blázen! Za to, že máte tolik štěstí!
LOUPEŽNÍK: Co ještě?
PROFESOR: Za to, že všichni jsou při vás!
LOUPEŽNÍK: To není pravda!
FANKA: To neni prauda!
PROFESOR: Všichni jsou při vás! Všichni, které jsem miloval! Mé dítě, má žena, můj domov; nikoho, nic jste mi nenechal. Nikoho už nemohu milovat, ale vás nenávidím!
LOUPEŽNÍK: Při vás jsou četníci.
PROFESOR: Já vás nenávidím! Všichni na vás visí očima: Hleďte, to je hrdina! Čeho se odvážil pro lásku! Ta ztřeštěnost, ty kejkle, ta smělost, to je láska! To je ta veliká, slavná, pověstná láska! Láska na život a na smrt! láska, která dělá z lidí hrdiny a bohy!
LOUPEŽNÍK: Nemluvte o lásce!
PROFESOR: Ne, ale o něčem jiném; o lásce neslavné, která nedělá z lidí hrdiny, ale baby; o lásce, která učí člověka bázni, a starostem, a chvění. Oh do jaké slabosti a malosti jsem se umiloval! Zevšedněl jsem láskou a zbaběl jsem pro lásku; sebe jsem ztratil a na sebe zapomněl! Já blázen! starý blázen! Myslil jsem, že milovat je sloužit! obětovat se! bolesti nést! šetřit a dřít se! Já blázen! Co teď mám? Já vás nenávidím!
LOUPEŽNÍK: Chcete něco?
PROFESOR: Nechci! Ano, já nejsem hrdina! I já jsem měl ctižádost, chtěl jsem… mohl jsem něco být; ale sebe sama jsem zanechal, po chlebu jsem sáhl; jsem už malý a pitomý láskou, protivný, starý, šedý a ubohý láskou; já nejsem hrdina!
LOUPEŽNÍK: Proč mně to říkáte?
PROFESOR: Protože vás nenávidím! Vy jste hrdina, a já jsem sám! Kde jsou všichni? Proč mne opustili? Proč nejsem dost drzý, abych byl… hrdina? že nejsem dost sobecký, dost bezohledný, dost nesmyslný, abych byl… hrdina? Co je to láska?
HLAS ZA SCÉNOU: Povidám, nechojte sem, žencká! nechojte sem!
FANKA: Někdo de.
ŠEFL (vystupuje pozpátku a mává rukama): Dyť tady se bude střílet!
Jezus, nechojte sem s tým dítětem!

(Vystoupí Zahalená žena s dítětem v náručí.)

PROFESOR: Kdo je to?
ŠEFL: Já, pane profesor, líběj vodpustit. Du se tuhle vokouknout, esi sem už přišli četnici, a vona se tu naskytla ta vosoba. Nechojte sem, povidám, ale vona asi neni tento, vedí? (Ťuká si na čelo.) Jéjej, von už je venku?
PROFESOR: Odveďte ji!
ŠEFL: Pote, žencká, pote honem, tady bude vojna.
ZAHALENÁ ŽENA: Kam bych šla!
ŠEFL: Tady nesmíte bejt!
LOUPEŽNÍK: Nechte ji, Šefle, je nemocná.
FANKA: Bodejť, ňáká tulačka!

(Zahalená žena usedne na lavičku.)

PROFESOR: Láska! Kdo mně bude mluvit o lásce! Není-li láska práce a trpělivost, není-li starost, není-li sám konec mladosti, jděte mně s láskou! neznám jí! nestrpím jí!
ZAHALENÁ ŽENA (kolébá se): Láska! Až potkáš lidský hadříček, který býval žena, až potkáš bídnou hříšnici, která bývala dcera, až potkáš starou nemocnou, která bývala mladá, budeš to vidět, budeš to vidět!
ŠEFL: Vona je trochu tento, vedí?
FANKA (vstane a jde k ní): Pučte mně to dítě.
ZAHALENÁ ŽENA: Nechtěj, nechej, neber, nemá otce.
FANKA (vezme dítě): Dejte to sem, já nekoušu. (Sedne zas u zdi s dítětem na klíně.)
PROFESOR: Kdo jste?
ZAHALENÁ ŽENA: Nejsem, byla jsem, nejsem nic.
PROFESOR: Je šílená.
ZAHALENÁ ŽENA: Nejsem. – Byla jsem šílená, byla jsem mladá, zpívala jsem si celý den, měla jsem ráda, měla jsem ráda, srdce mne táhlo ven a ven… Vše bylo krásné, kdyžs mladá byla, všechno čekalo na tebe; cestička každá tě vyvábila, ach běda, kam tě zavede!
LOUPEŽNÍK: Kdo jste?
ZAHALENÁ ŽENA: Neptej se orla, co je to život, zeptej se raněné holubice. Neptej se sebe, co je to láska, zeptej se té, kterou miláček opustil. PROFESOR: Má pravdu! Má pravdu!
ZAHALENÁ ŽENA: Zeptej se děvčete ztraceného, zeptej se rodičky opuštěné, zeptej se žebračky, kterou potkáš; řekne ti, že ji někdo měl rád, a to že je láska!
PROFESOR: Ano, ano! Slyšíte ji?
ZAHALENÁ ŽENA: Láska je, co tě opustilo, láska je to, co pominulo, láska se nikdy nevrátí; sedni si na břehu, natrhej květin, neplač a házej je do černého proudu, ať každý vidí, co je láska; ať každá vykřikne, běda mně, běda, snad mne už opustil! Ach děvče, opustil už v té chvíli, kdy poprvé mluvil o lásce, nešťastná Mimi!
PROFESOR: Cože?
ZAHALENÁ ŽENA: Tatínek mne už nepoznává. Jak je šedivý, jak je starý! Jak jsem se změnila já, když on je tak jiný!
FANKA (vyskočí): Jéžiši slečinko!
PROFESOR: Lolo, nešťastnice, jak ses tu vzala?
LOLA: Šla jsem se na vás podívat, alespoň zdálky; cestou mně řekli, že Mimi…
ŠEFL: Jejej, slečinko, já jsem je nepoznal!
FANKA: Mně je z vás ouzko, slečinko!
PROFESOR: Nešťastné dítě, ukaž se mi! Ó, ó bože!
LOLA: Proto jsem přišla, aby mne viděla, abych jí řekla: Jen se podívej, jen se podívej, jen se podívej, Mimi, co to je!
PROFESOR: Vždyť jsi jako pápěrka! Já se tě děsím!
LOLA: Sestřičko Mimi, já tě jdu potěšit; sednu si u tebe s dítětem na klíně, houpy houpy hou, houpy houpy hou – Dej mně mé dítě!
FANKA: Nechte, slečinko, já ráda chovám. Hou hou hou, houpy hou hou…
PROFESOR: Ukaž, to je tvé dítě? Kam je dáme? Kam dáme tebe, ubohá Lolo? Pohleď, to už není náš dům! Vzal nám jej on, tenhle, vidíš ho?
LOLA: To není náš dům, tam nebyly mříže; byla tam okna dokořán. Jak jsme si v nich hrály, když jsme byly malé, oknem domů, oknem ven… Oknem ven… Mimi, nechoď oknem ven!
FANKA: Ach Jéžiši! (Rozpláče se.)
PROFESOR (zvedne Lolu do náručí): Nešťastné kuřátko, kam tě složíme?
LOLA: Ukaž mně maminku. Maminka jistě tak nezestárla jako ty. Maminka je tak mladá.
PROFESOR: Maminka není s námi, Lolo, a on tě k ní nepustí.
LOLA: To je on, co oklamal Mimi? (Vykřikne.) Proč ji oklamal!
PROFESOR: Hleďte, vy hrdino, tohle je láska! Prokletý, kdo jí to udělal!
FANKA: Slečinko, slečinko, poďte domů!
LOLA: Dej mně mé dítě, nejsem nic bez něho. Jsem jenom pýří, jen suchý lístek, co nese semínko ve větru.
PROFESOR: Spadlý lupínku, kam bych tě složil!
LOUPEŽNÍK: Tady. (Odemyká vrata.)
LOLA (vykřikne): Ne, já se ho bojím!
PROFESOR (polo ji nese, polo vede): Neboj se, dceruško, nesmí k tobě. Budeš doma, budeš doma, každý bude jako ty… nešťastný jako ty… a nikdo nesmí přijít… (Zachází s ní ve vratech.)
LOLA (ve vratech): Láska je, co tě opustilo…
ŠFFL (dívá se za nimi): Jo, to sou případy.
FANKA (jde do vrat se vztyčenou hlavou): Puste, já nesu dítě!
ŠEFL: A mně pořád byla povědomá –
FANKA (sotva vskočí do vrat, zabouchne je za sebou a zavře na háky): A teď si tam vostaň! Hahaha, hahaha!
LOUPEŽNÍK: Nechte otevřeno!
FANKA (za zdí): Hahaha, já tě nepustim! (Zamyká domovní dveře.)
LOUPEŽNÍK: Otevřte! Mimi, otevři!
ŠEFL: Jejej, to je škoda! Teď už bude konec!
LOUPEŽNÍK: Konec? To ne! (Vyskočí na zeď a seskočí do dvora.)
ŠEFL (volá): Pane profesor, von de na ně!
LOUPEŽNÍK (za zdí, tluče do domovních vrat): Mimi, pojď ven! Otevři mně! Paní, otevřte mi!
ŠEFL: Lídi, to je raubíř!

(Pauza. Uvnitř domu ženské výkřiky.)

HLAS LOUPEŽNÍKA: Proklatě, otevřte!
ŠEFL: Jejej, já bych nevotvíral!

(Na balkón vyletí Fanka – s dítětem v loktech.)

FANKA: Haha, haha, hahaha! Koukej klíč! Vidíš ho? Vidíš ho? Hahaha, já tě nepustim!
HLAS LOUPEŽNÍKA: Dejte sem klíč, Fanko!
PROFESOR (objeví se ve dveřích balkónu): Dejte klíč mně, Fany! Honem!
FANKA: Haha, haha, nikomu nedám! Pustěj! (Letí pryč.)
PROFESOR (na balkóně): A teď jděte, člověče! Blázne, co tu ještě chcete? Je konec! Je konec!
HLAS LOUPEŽNÍKA: Není! Mimi, slyšíš?
FANKA (vyrazí na balkón, bez dítěte, s puškou v ruce): Pustěj! Dou držet Mimi!
PROFESOR: Nestřílejte! Položte to!
FANKA: Haha, haha, hahaha! no počkej! (Opře pušku o břicho a střelí dolů po Loupežníkovi.)

(Výkřik v domě. Profesor běží dovnitř.)

HLAS LOUPEŽNÍKA: Nic se mi nestalo, Mimi! Jdu si pro tebe!
FANKA: Necháš ty dvéře! (Vystřelí.) Deš, pustíš! No počkej! (Běží do domu.)
ŠEFL: Jejej, to je žencká! Tu bych nechtěl! – Hej, mladej pane! Mladej pane, jářku!
FANKA (vyběhne na balkón, má zástěru plnou patron a nabíjí): Jen počkej, já ti – – Kdepak je? Von utek? Kde je, Šefle?
ŠEFL: Teď zrouna tu byl.
FANKA: Jéžiši to tam je dopuštěni!
HLAS UVNITŘ DOMU: Fanko, pojďte sem honem!
FANKA: Nemám kdy. Aha, támhle je! – – Co chceš s tou motykou? Necháš ji? No počkej! (Střelí do zahrady.) Haha, haha, hahaha!
ŠEFL: Dostal ji?
FANKA: Já nevim. Skoro. Ty zloději, ty rošťáku, ty raubíři, co chceš s tou motykou? Šmarjá, von vylamuje dvéře! Necháš to?
HLAS LOUPEŽNÍKA: Vylomím! Mimi, jdu si pro tebe!
ŠEFL: Honem, Fanko, honem!
FANKA: Tumáš! (Střelí po Loupežníkovi.) Hahahaha!
ŠEFL: Zabitej?
FANKA: Kdepak! (Nabíjí.) Jezus, dvéře už praskaj!
ŠEFL: Mladej pane, pozor!

(Prasknutí.)

FANKA: Haha, haha, motyka praskla! Praskla ti! Praskla ti!
PROFESOR (vyběhne na balkón): Pryč odtud, Fanko! Odstrojte Mimi!
FANKA: Už letim. (Běží dovnitř.)
PROFESOR: A teď jděte, šílený člověče! Chcete zabít nemocnou ženu?
HLAS LOUPEŽNÍKA: Mimi, já se vrátím!
LOLA (ve dveřích balkónu): Vrať se! Vrať se! Vrať!
PROFESOR: Vraťte se! Mládí se nevrací, nikdo se nevrací takový, jaký byl! Vrátíte-li se, budete už jako já! (Odchází.) Dceruško, pojď odtud – – (Zajde.)
ŠEFL: Jejej, teď už je konec!

(Hlasy za scénou.)

HLAS KAPRÁLA: Stujte! Krejte se!
ŠEFL: Jezus, vojáci! Mladej pane, pozor, vojáci dou!
KAPRÁL (vystoupí): Tak tady je ten festunk.
VOJÁK FRANTA (vystoupí): To je psina!
KAPRÁL (káže zpět): Miřte do voken, mládenci!
ŠEFL: Jejej vojáčku, to bych neďál!
KAPRÁL: Proč?
ŠEFL: Von už tam nejni. Von je v zahradě, za tou zdi.
KAPRÁL: A kdo je v domě?
ŠEFL: Ty vostatní, a von je voblíhá.
FRANTA: To je legrace.
KAPRÁL: Aha, tak máme dobejvat zahradu. (Obrátí se k lesu.) Mládenci, pozor! Vojáci pudou se mnou. Vozbrojenej civil, veteráni a hajný vobklíčej dum. Cyklisti stojej na silnici a jízda v lese. Mušíme ho dostat živýho nebo mrtvýho.
ŠEFL: Honem, ať vám neuteče!
KAPRÁL: Sapéři za mnou! Franto, máš rachejtli?
FRANTA: Mám. To bude psina!

(Vojáci přeběhnou palouk a kleknou u zdi. Jeden dlabe bajonetem mezi kameny.)

ŠEFL (sedne k nim na bobek): Co to jako děláte?
KAPRÁL: Tu zeď jako sundáme.
ŠEFL: Japak ji sundáte?
KAPRÁL: Ale vyfouknem ji. Viď Franto?
FRANTA: No ba. To bude psina!
KAPRÁL: To muší bejt jako na vojně. (K dlabajícímu:) Jak to vrtáš? Copak nevíš, co je díra? Čoječe, dobrá díra muší bejt ouzká, viď Franto?
FRANTA: No ba, a hluboká.
KAPRÁL: Čím menší díra, tím větší oučinek, viď Franto?
FRANTA: No ba.

(Zatímco vrtají, Loupežník se vynoří na zdi nad jejich hlavami a usedne tam.)

KAPRÁL: Tak to tam strč, Franto.
ŠEFL: Co je to?
KAPRÁL: Patróna.
ŠEFL: Jaká?
KAPRÁL: Ekrazitová.
ŠEFL (zděšen): K čemupak?
KAPRÁL: Tu zeď vyhodit do vzduchu. Jako na vojně.
ŠEFL: Jezus, to né. Dyť se něco stane!
KAPRÁL: Franto, sirky!
ŠEFL: Dyť spadne celej dum!
KAPRÁL: Franto, zapal! – Strejče, pryč, vona ta zeď sletí.
FRANTA: To bude psina!
LOUPEŽNÍK (nad jejich hlavami): Nazdar, hoši!
ŠEFL: To je von!
KAPRÁL (vyskočí): Vzdej se!
LOUPEŽNÍK: Čeho?
FANKA (vyrazí na balkón s ručnicí): Aha, tady zas je! (Míří na Loupežníka.)
LOUPEŽNÍK (zvedne ruku): Fany, mé poslední slovo!
FANKA (skloní ručnici): Co zas?
LOUPEŽNÍK: Nezapomeň! Sbohem, poupátko! (Seskočí zpět do dvora.)
FANKA: Hahaha, to je neřád! Chyťte ho! Von utiká! (Vběhne do domu.)
KAPRÁL: Já du na něj! Franto, vohni se! (Franta se sehne, Kaprál mu stoupne na záda a přeleze zeď.)
ŠEFL: Počkejte, já du taky. (Stoupne Frantovi na záda, sedne obkročmo na zeď, ale bojí se seskočit.)
KAPRÁL (otvírá zvnitřku vrata): Honem, mládenci! von utiká!
FRANTA: To je legrace! Kluci, honem. (Vojáci hrnou se do vrat.)
ŠEFL (na zdi): Utiká! utiká! Chyťte ho! Támhle, támhle je! Leze přes zeď! Běží do lesa! Jejej střílejte!

(Ozbrojení civilisté, veteráni, hajní a kluci, vše se vyhrne z lesa na scénu a řítí se s výkřiky: Chyťte ho! Hurá! Chyťte ho!)

ŠEFL (na zdi): Je pryč. To je škoda, že už je konec. Dybych teď moh dolu! Přineste mně někdo židli! Nikdo tu nejni?… Židli! Židli! Přineste mně židli!

(Vzdalující se rány z pušek a křik.)

ŠEFL (na zdi): Nechte ho už! Pomožte mně! Přineste mně někdo židli! – – Pomoc! Pomóc!

(Kaprál a Franta se vracejí ze dvora.)

FRANTA: To byla psina!

(Z vrat vychází Fanka.)

ŠEFL: Utek, loupežnik! Jako by se do země propad! Prosimvás, vojáčku, pomožte mně dolu!
FRANTA (sehne se): Stoupněte si.
FANKA: Vojáčkové, páni vojáci, máte tu dnes vostat přes noc… na stráži.
KAPRÁL: Pročpak ne. Viď Franto?
FRANTA: No ba. To bude psina.
FANKA: Zejtra se prej vystěhujeme…
ŠEFL: A to já taky budu hlídat! (Jde do vrat.)
KAPRÁL: A pořád mně je, jako bych ho už někde viďal.
FANKA: Vidite, kaprále, a mně taky!
FRANTA: No ba, mně taky.
KAPRÁL: Počkej, Franto, už to mám! No jo! Dyž sem byl kluk, tak sem viďal v cirkuse komedianta, a ten ti zrouna čaroval. Voči sem moh na ňom nechat. A tomu von je tak tůze podobnej!
FRANTA: Depak, čoječe, cirkusák! Dyž sem byl malej, tak sem viďal jednoho mladýho cizího knížete na honech. A von je zrouna jako ten kníže.
KAPRÁL: Di někam, Franto. Komediant, a žádnej kníže.
FRANTA: Depak komediant, ty vole. Kníže!
FANKA: Žádnej kníže. Hulán. Dyž sem byla mlady ďouče, vedli vojáci hulána v řetězech; musel něco strašnýho províst. My, chasa, sme koukali jako na divý zvíře; a von najednou ke mně a povidá: Dej mně vody. Já sem vám skočila jako blázen a dala sem mu pít ze džbánu; von tiše pije a dívá se, jako by se se životem loučil, a pak povidá: Sbohem, poupátko! Ale zrouna tak, jako von to tady řek. A ten hulán měl stejný voči jako von; takový krásný, zlodějský voči. Na mou duši, na to nezapomenu.
KAPRÁL: To ste se, Fanko, do toho hulána zamilovala.
FANKA: Vite, kaprále, načpak bych hrdlouhala. Na to sem už stará. Von se mně tůze líbil, a rozum sem neměla…
KAPRÁL: Tak proč ste toho loupežníka chtěla zastřelit?
FANKA: Já nevim; třeba zrouna proto, že už nejsem mladá, a že mně přišlo líto –
KAPRÁL: Čeho?
FANKA: – mýho ztracenýho mládí.

Opona