Loupežník/Dějství druhé

Loupežník Karel Čapek
Dějství první	Dějství druhé	Dějství třetí

Údaje o textu
Titulek:	Dějství druhé
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Komedie o třech dějstvích (poprvé vydáno 1920).
Zdroj:	[1] www.mlp.cz
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Dramata : Loupežník : R.U.R. : Věc Makropulos : Bílá nemoc : Matka. Praha : Československý spisovatel, 1994
Licence:	PD old 70

Černočerná noc. Loupežník vystoupí s hlavou bíle zavázanou.

Loupežník: Děkuju, světluško. – Hej, slyšíte, hola! – Ještě svítí. – Haló, haló! Hej vy nahoře!

Fanka: (vystrčí hlavu z neosvětleného okna) To sou voni, milostpane?

Loupežník: Ne, to jsem já, Fany.

Fanka: Kterej já?

Loupežník: Já, co tu byl ráno.

Fanka: Ten zabitej? To už běhaj? A já sem porád řikala, že se nedočkaj rána! Co tu chtěj?

Loupežník: Já jsem přišel říci, že už mi je dobře.

Fanka: Tak sou rád. Nesou ty ručniky?

Loupežník: Já je přinesu ráno.

Fanka: Tak dou ležet a daj aspoň v noci pokoj!

Loupežník: Co dělá slečna?

Fanka: Co by ďála, spí. Dou si po svým, jo? Čloujeka spát nenechaj! (Zabouchne oknem.)

Loupežník: Spí. Jak může spát!

(Mimi se objeví v osvětleném okně.)

Loupežník: Dobrý večer, Mimi.

Mimi: To jste vy? Je vám lépe? Kde jste? Já vás nevidím!

Loupežník: Není mě vidět, já jsem tak černý, protože jsem šel černým lesem.

Mimi: Proč neležíte? Jak můžete chodit? Vy si ublížíte!

Loupežník: Mně se nechtělo spát, jako těm hvězdičkám nahoře. Co děláte?

Mimi: Čekala jsem – – Pojďte sem blíž, já vás nevidím! Kde jste?

Loupežník: Tady, Mimi, co je můj hlas.

Mimi: Proč neležíte? Proč jste nepřišel dřív? Pojďte blíž!

Loupežník: Kampak?

Mimi: Ach tiše! Jak jste mohl vstát? Proč se nešetříte?

Loupežník: Mimi, pojďte dolů!

Mimi: Nene, to nejde. Tiše, prosím vás. Fany… Fanka veille, elle entend tout.

Loupežník: To je jedno. Pojďte ici, dolů.

Mimi: Co byste si o mně pomyslel?

Loupežník: Já jsem se na vás přišel podívat.

Mimi: Ne, co si myslíte, nemohu – – Attendez, je viendrai.

Loupežník: Vuj.

(Mimi zmizí, světlo zhasne. Loupežník si rovná obvaz na hlavě a oprašuje si šaty.)

Loupežník: Stůj, noci, jako ty lesy.

(Pauza.)

(Rachotí zámek v domovních dveřích a vratech. Vrata hlučně zaskřípou a vyjde Mimi.)

Mimi: Bože, nikdy tak nevrzaly schody! Kde jste? Já vás nevidím.

Loupežník: Mimi, dobrý večer.

Mimi: Jste to vy? Co to máte na hlavě?

Loupežník: Obvazy.

Mimi: Ach Ježíši! A čím je vás cítit?

Loupežník: Karbol – na rány.

Mimi: Voní.

Loupežník: Vůně hrdiny.

Mimi: Krásně voní. Jak je vám? Byl u vás doktor?

Loupežník: Po celé odpoledne.

Mimi: Proboha!

Loupežník: Ten by hrál do rána.

Mimi: Co?

Loupežník: Karty.

Mimi: Proč jste mi nevzkázal, jak vám je?

Loupežník: Chtěl jsem přijít sám, ale nemohl jsem chodit. Až teď.

Mimi: Ach, a já vás nechávám stát! Podejte mi ruku. Můžete jít!

Loupežník: Kam chcete.

Mimi: Ne, jen na lavičku. Musíte sedět, jste sláb!

Loupežník: To nejsem.

Mimi: Ne, musíte sedět, nebo půjdu domů.

Loupežník: Sedněte si také.

Mimi: Ach ne, mně… mně je tak horko – Prosím vás, seďte! Bože, co jsem to udělala!

Loupežník: Copak?

Mimi: Že jsem šla za vámi. Že jsem šla ven.

Loupežník: Ale Mimi –

Mimi: Ne, vy nesmíte mluvit. Aspoň teď mějte rozum, prosím vás! Nebo tu nezůstanu.

Loupežník: Ale –

Mimi: Ne, vy nesmíte! Bože, co já – (Usedá na zem.) Ach jak mně je horko… (Skrývá tváře v dlaních.)

Sýček v dáli: Ohó, ohohó…

Mimi: Proč jste mi nevzkázal!

Loupežník: Já –

Mimi:

Proč jste mi nevzkázal, proč jste mě nechal!
Já na vás myslela, já jsem se bála,
že jistě umřete! Snad jsem tak krutá,
tak bezcitná, že myslela jsem na smrt
a viděla vás už jen mrtvého – –
Je to tak hrozné! Fanka říkala,
že od ran do hlavy se musí umřít.
Ach rána do hlavy! Ach tolik krve!
Proč jsem tak krutá!

Loupežník:

Mimi, drahá Mimi…

Mimi:

Nechte mne teď – Já jsem si říkala:
To pro tebe je, to je pro tebe,
ty nešťastná, tvou vinou jistě umře,
tys neměla s ním do řečí se dávat,
neměla, neměla! Ty nemáš rozum,
nevíš, co děláš. Proč jsem taková,
proč dala jsem se s vámi do řeči,
proč točím se za všemi mužskými –

Loupežník:

Za všemi?

Mimi:

Jistě. Vždyť jsem vyběhla,
že chtěla jsem se na vás podívat.
Proč jste mně oslovil! Mně bylo hanba,
chtěla jsem jít, ani se neohlédnout,
ach kdybych mohla! Ale co mám dělat,
když sama byla jsem tak vyzývavá,
patřilo mi to, že jste se mnou jednal
tak – jak se nemá – Nikdy byste, nikdy
nebyl tak smělý k jiným!

Loupežník:

Mimi, byl.

Mimi:

Ke každé? Ach! a ona postojí,
nezlobí se a do řeči se dá,
neptá se nic a neví ani s kým –
Dělá to?

Loupežník:

Ano.

Mimi:

Že se nestydí!
Že nemá rozum! S cizím člověkem!
Vyběhnout za ním, do řečí se dát,
v noci ho čekat, nepřijde-li snad,
– to dělá každá?

Loupežník:

Nevím. Nedělá.

Mimi:

Já nešťastná!

Loupežník:

Jen pár slov promluví,
ohlédne se a dál nic nemyslí –

Mimi:

To není pravda! Každá myslí dál!

Loupežník:

– a zapomene, nežli řekneš pět –

Mimi:

Ach zapomenout!

Loupežník:

Oslovit a jít
je jedna věc.

Mimi:

Proč jste mne oslovil?
Vy měl jste jít a neměl promluvit,
kdo promluvil, ten nemůže už jít,
nemůže –

Loupežník:

– nechce,

Mimi:

– nesmí,

Loupežník:

– nepůjde.

Mimi:

Když jste mne oslovil, já jsem se lekla,
já myslela jsem právě – kdo to je?
Ne, já se na něj ani nepodívám,
jen jaký je a zda se na mne dívá,
a vtom jste začal: Nezapomenu
a kdesi cosi. – Já jsem chtěla jít,
však myslela jsem, jen co dopoví,
co dokončí tu větu, já hned půjdu,
až ještě něco řekne.
Jsem tak hloupá,
já neměla jsem s vámi vůbec mluvit,
vy jste byl smělý, příliš smělý ke mně.

Loupežník:

Když jsem vás viděl, chtěl jsem pozdravit,
na cestu zeptat se a poděkovat
a jít zas dál.

Mimi:

Proč jste to neudělal?

Loupežník:

Když jsem vás viděl, chtěl jsem na vás jít
a stisknout vaši ruku ve své ruce.
Ach, řekla byste, vzdychla byste: ach,
proč jste tak silně stiskl moje srdce!

Mimi:

Proč jste je nestiskl?

Loupežník:

Když jsem vás viděl,
chtěl jsem vám říci: Dobry den a nekřič,
jsem loupežník a dej mi políbení.

Mimi:

Proč jste to neřekl? Vždyť je tak jedno,
jak se mnou jednat. Neumím se bránit,
jsem jako svázaná, neumím mluvit,
neumím nic. Proč se mnou mluvíte,
proč vás to nenudí, co na mně máte?
Proč jste se zastavil? Proč jste mne oslovil?
Ach nikdo tudy nikdy nechodí!
Když jsem se vzbudila, byla jsem ráda,
že budu sama celý den,
celý svět najednou jsem měla ráda,
chtěla jsem sama někam ven.
Všechno je krásnější, když jsi sama,
něco snad čeká na tebe.
Cestička každá běží do neznáma,
ty nevíš, kam tě povede.
Kam zavede tě – – Ach já nešťastná!

Loupežník:

Proč nešťastná?

Mimi:

Já nejsem nešťastná,
nevím, co mluvím. Řekněte mi pravdu,
nebylo to snad příliš nezdvořilé,
že jsem vám utekla a nechala vás –

Loupežník:

Ne.

Mimi:

Já jsem se bála, že vás to snad zlobí,
chtěla jsem ještě pozdravit vás z okna,
vtom tu byl myslivec a vy jste křičel,
já slyšela jsem všechno: Ještě dnes
ji dostanu, má bude ještě dnes,
jen mrknout, řekl jste, a bude moje!
Proč neřekl jste víc? Vy měl jste říci,
že Mimi lehká, pomatená je,
po mužských divá, příliš dychtivá,
že ani mrknout na ni nemusí,
a sama jde… Proč jste to neřekl?
Vždyť je to pravda, vím, jsem taková,
nevím, co dělám, nemám žádný rozum,
pohledem zblednu nebo zčervenám,
když potkám někoho, mně srdce tluče,
když promluví, mně zastaví se v hrdle,
já jsem tak hloupá! Když jste tady křičel,
byla bych chtěla umřít na místě
a svatě jsem se zařekla: Já nechci,
nebudu jeho, za nic nebudu,
nebudu jeho!

Loupežník:

Mimi, mlčte už,
já se jen chlubil, lhal jsem, přepínal –

Mimi:

Ne, nepřepínal!

Loupežník:

Láska není lup,
nedá se ukrást, nedá vynutit,
nedá se mocí vzít –

Mimi:

To není pravda!

Loupežník:

Těžko je muži lásky dobývat,
nemůže jen tak svoji prosadit –

Mimi:

Ach může všechno!

Loupežník:

Hráči, špatný hráči,
chlubil ses výhrou, dřív než padla karta,
a prohrál jsi. Ta nejupřímnější,
kterous kdy potkal, lásky nejhodnější,
ta tvoje nebude!

Mimi:

To není pravda!

Loupežník:

Co jste to řekla?

Mimi:

Já nic neřekla,
nebudu s vámi, budete-li mluvit!
Já jsem se zařekla, že musím jiná být,
musím se jinak chovat,
nikoho neslyšet, nikomu nevěřit,
nikoho nemilovat,
nikoho nepotkat už – – Ach já nešťastná!

Loupežník:

Proč nešťastná?

Mimi:

Já nejsem nešťastná,
dobře se stalo, nebudu už hloupá – –
Jako by se mi rázem otevřely oči,
jako bych zestárla od rána.
Za nikým se mi už hlava neotočí,
nebudu už tak bezbranná,
jako by všechno teď ze mne spadlo,
co mne tak dlouho mučilo,
jako by srdce mně v prsou zchladlo
a jako kámen tížilo…

Loupežník: (vstane)

Dobrou noc, Mimi.

Mimi:

Já vás nepustím,
teď se vás nebojím. Já jsem se bála,
kdybyste umřel. Co bych dělala,
s nikým bych pak už mluvit nemohla,
nikdy bych se už nezveselila…
Bože ta hrůza! Umřel pro tebe,
musíš ho milovat, do hrobu ráda mít,
po smrti milovat, navěky jeho být,
ztracená Mimi! Kdybyste byl umřel,
chtěla bych umřít s vámi… (Vstane.)
Ach můj bože,
když mně pak vzkázali, že je vám lépe,
že vstal jste z lože,
– jako by se mi všechno jen zdálo
v nejkrásnějších snech,
jako by na čelo mně něco válo,
veliká křídla nebo dech,
jako by něco mne unášelo,
jako bych ztratila duši a tělo,
ach ztratila! Co se to se mnou stalo!
Já vás mám ráda,
umřela bych, kdybyste nebyl se mnou,
na konec světa za vámi bych šla.
Co jsem to udělala!

Loupežník:

Běda Mimi,
co jste to udělala? Vzala jste mi
nejsladší slovo; čím teď povím já –

Mimi:

Co jsem to provedla! Ach nechte mne,
do smrti se teď za to stydět budu!
Proč jste mne našel, proč jste o mne stál,
co vás to napadlo, proč jste mne chtěl!
Já vás mám ráda,
a teď už nemohu vám na oči,
shořela bych, umřela bych… Ach pusťte!

Loupežník:

– Ó tys ji slyšela,
laskavá noci! Co jí říci mám,
aby se nebála? Jak mluvíš k srně,
když bázlivá z pramene píti běží?
Pojď, pojď
na palouk stříbrný, když hvězdy svítí,
nikdo tu není, nikdo tě neuvidí
píti.
Nechoď,
čeká tě lovec, list černý kryje mu ústa,
dvě hvězdy mu kryjí oči, Sírius,
Aldebaran.
Pojď,
čekal jsem do noci, až vyjdou hvězdy,
viděl jsem srnku z pramene píti,
list černý padl mi na rty.
Moudrá, božská,
laskavá noci, přeješ lásce,
milence chráníš,
cestami sladkými je vodíš,
jak v hnízdě ptáky
svíráš je ve své svaté dlani.
Jitro,
náhody spřádáš, přeješ setkáním,
růžovým prstem lidi přivádíš
a jako zlaté nitky zaplétáš
osudy jejich.
Dni,
jenž dáváš všemu zráti, těžkým zráním
milence trýzníš.
Jako sen
mně přišla noc. Já myslel, že už spíte,
tak ticho, že jsem ani nedýchal,
jako bych stál a nakláněl se k vám
ve hlavách lože.

Mimi:

Pusťte mne už domů,
mně je tak úzko, chtěla bych být sama.

Loupežník:

Kdybych vás držel, já bych nepustil,
vy držíte mé ruce spoutané –

Mimi:

Já se vás bojím…

Loupežník:

Někdo jde!

Mimi:

Někdo jde!

Loupežník:

Sem, Mimi, za strom!

(Po stromech kmitá světlo, je slyšet hlasy.)

Mužský hlas: (za scénou) Jo předtucha. Vono se řekne předtucha. Některý na to nedaj, pane, ale vono je šecko předtucha a znameni. Šecko, co kolem nás je, sou pokyny z vonoho sjeta. To učí naše víra.

Jiný mužský hlas: Jaká víra?

Mužský hlas: No naše, jako duchařská. Vono se řekne duchař a mediján! Šak vy ste taky cejtili tajemnej rozkaz, abyste šli zpátky; nevíte, proč vás povolal, ale slyšali ste ho.

Druhý hlas: Jen když už jsme doma!

Ženský hlas: To se Mimi podiví.

Mimi: Ach Ježíši, naši!

(Vystoupí Profesor, Paní a Havíř s lucernou.)

Profesor: To jste hodný, že jste nás doprovodil.

Paní: Proboha muži, u nás je otevřeno!

Profesor: Kdo to tu stojí?

Loupežník: Já.

Profesor: Co tu chcete?

Loupežník: Nic.

Profesor: Pojďte sem s tím světlem. A kdo je tady?

Mimi: Já, maminko.

Paní: Proboha Mimi! Co tu děláš?

Profesor: S kým jsi to mluvila?

Loupežník: Se mnou.

Profesor: Mimi, kdo je to?

Mimi: Nevím.

Profesor: Ty nevíš? Cože, ty nevíš? A v noci se s ním slízáš? Co?

Paní: Vidíš, muži, má předtucha! Já to cítila!

Profesor: Ty nezdárná, chceš být jako Lola? Co to děláš?

Paní: Mimi, ty dostaneš!

Profesor: Domů!

Mimi: (k Loupežníkovi) Sbohem! (Jde domů.)

Loupežník: Dobrou noc, Mimi. Nebojte se.

Fanka: (nahoře v okně) Šmarjá, milostpane, to sou voni?

Profesor: Osobo, proč jste nehlídala?

Fanka: Dyž spim. – Brrr. (Zmizí.)

Paní: Nešťastné dítě!

Profesor: Jdi za ní. (Paní odchází.) A s vámi, pane nebo co jste, nemám co mluvit. Doufám, že nebudete tak smělý, abyste se tu ukázal, když jsme doma. Bylo by to také marné.

Loupežník: Co dál?

Profesor: Děkuju vám mnohokrát, pane havíři. Vy jste nám posvítil!

Havíř: Copak vo trochu sjetla, pane. Rači bych vám podal sjetlo duchouní.

Profesor: Co – co –

Havíř: Sjetlo lepší cesty, pane. Čoujek, kerej putuje v praudě, neni prchlej. Hněu je nejhorší rada, a pámbu svítí jen mírnejm. Tak je to.

Profesor: A tak. Děkuju za dobrou vůli. Dobrou noc. (Odchází.)

Havíř: Pámbu dobrou noc.

(Profesor zajde a zamyká vrata. Okna v domě se rozsvěcují.)

Havíř: Di ve svým vomylu, di; pejcha a zlost dobrýmu nenaučej. – Tak pudem, mladej pane.

Loupežník: (poslouchá) Počkejte –

Havíř: Taky sem bejval mladej, taky sem bejval blázen. Čoujek dlouho bloudí, než najde cestu praudy. No pojte. Ubohá hezká slečinka!

Loupežník: Chudák Mimi!

Havíř: Dyť vona se vypláče, voči si vyčistí, a bude zas dobře. Po hladký tváři slzička rychle teče, ani se nezastaví. No pojte, pámbu dá lepší ráno.

Loupežník: Ó slyšíte?

Havíř: Cák vo trochu pláče. Mládi dnes pláče, a zejtra skáče.

Loupežník: Pojďte.

Havíř: Provoď nás pámbu krz les. (Odejdou.)

Opona