Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888/Spor o duši

Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888
Meditace	Spor o duši	Divé ženy dle dosavadních pověr lidu moravského

Údaje o textu
Titulek:	Spor o duši
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 21–23. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Smrť vešla do chaty a venku zbyli
dva její druzi. První anděl bílý,
jej hvězdnatý jas v řízu světla stápí,
a druhý s maskou Satana a s drápy
a rohy, jak ho Albrecht Dürer kreslí.
Ti oba k chatrči se stejně snesli,
jak při soumraku slunce pruh a chmura,
jak motýl zářící a černá můra.
A Smrť co uvnitř konala svou práci,
si na práh sedli ti dva divní ptáci,
a než tam smáčkla hrdlo nemocnému
ta kmotra, která říká „Amen“ všemu,
jež ťuká dnes a zítra hromem buší;
ti dva spor začali tam o tu duši,
tu malou dušku, scvrklou bolem, strachy…
Děl Anděl: V hvězdné ji oděju nachy,
neb jako dítě prosta je a cudná.
Milosti boží nesmírná je studna
a kapkou bude v ní ta duše malá;
ač hřešila, však ona litovala
a plamen lítosti je duše lázeň.
Pojď, vážko zlatá, zaplaš trud a bázeň,
pojď, zakmitni se v lemu boží řízy,
jak světluška, jež ve vrkočích mizí
té noci, která nad horami vstává.
Tě vítá ráj a vyvolených sláva!
Tam svatí v nebi juž čekají na tě,
tam svítí stromy v purpuru a v zlatě,
v nich ptáci pějí. V klín svůj svatá Panna
tě chytne, holubičko, štěstí manna
tě opojí při zpěvu Sarafinů!
Pod stromem Parakleta sedneš v stínu,
a všecko, na zemi cos vytrpěla,
ti bude pouze plachá bajka stmělá.
Pojď, pospíchej a v let se dáme k nebi!

A proti Andělu se Satan šklebí:
— Ta duše má jest, darmo po ní kvílíš,
neb málo kála se, hřešila příliš,
je scvrklá záštím, závistí je žlutá
a v zárodku svém zhouby dechem tknuta.
Je bezdná, děsná, černá její vina,
a k vině nebyla ta duše líná.
Pojď, šedý brouku pekelného luhu,
vlez v kotel síry, který na odsluhu
tě čeká mezi pekla vyvolenci,
a mezi kleštěmi a smoly věnci!
Tys má, tys má, zlo vládne vždy a všade,
a křídlo mé se jak stín černý klade
na zem a moře, ba i přes tvář boha!
Pojď, Smrti, pojď, proč váhá tvoje noha,
tu duši sem!
                  — Zpět Satane a vari!
Má je ta duše, arcivrahu starý,
dost zloby tvé! děl Anděl s vlídnou tváří.

— Má duše je a sotva se ti zdaří
mně vyrvat ji a pekelnému dolu!

Co tito dva tak hádali se spolu,
Smrť v jizbě dlouhou, těžkou měla práci
tak, pomalu že luny srp se ztrácí
a hvězdy blednou. Zlý spor neustává.
V tom kdosi třetí mezi ty dva vstává,
tvář jeho nelze dobře rozeznati,
sta paprsků v ní oba vidí pláti,
plášť azur je, jde od země až k moři,
a v kadeřích mu hvězdy mroucí hoří
a obličej to samo slunce žhoucí,
a hlas dí jako teplý život vroucí:
— Zpět oba, duše ta jest pouze moje!
Pojď atome, splyň ve života zdroje,
na tebe velká matka čeká, země,
tam spočineš, tam spáti budeš jemně,
pojď bublino, splyň klidně s valným tokem,
buď písní v hrdle ptáka, rosným okem
buď v svěží trávě, květem na jabloni,
buď vším, co pěje, letí, pláče, zvoní,
bud růži, hvězdou, azurem a jasem!

Co neznámý tak jásavým děl hlasem,
Smrť dokonala svoji práci v chatě
i vyšla ven, svět planul v jitra zlatě
a strom a keř se v lesk a vůni topí. —

Po její druzích nebylo kol stopy.