Liška Bystrouška/XXIV.

Liška Bystrouška Rudolf Těsnohlídek
XXIII.	XXIV.

Údaje o textu
Titulek:	XXIV.
Autor:	Rudolf Těsnohlídek
Zdroj:	TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 230–236. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Snoubenci se dohodli, že Bystrouška odstěhuje se po svatbě do doupěte Zlatohřbítkova v zapadlém údolí, ježto v blízkosti myslivny byla by mladá rodina ve stálém nebezpečenstvu. Přípravy ke svatbě děly se rychle a kvapně zrovna jako u lidí. Zlatohřbítek sháněl příbuzenstvo a zval hosty a jako každý ženich popletl tuze mnoho věcí. Na konec z toho všeho pozbyl zdravého pomyslu, a když si stěžoval své milé Bystroušce, chlácholila ho s úsměvem:

„Podivé, miláčku, staré revírník říkával, že zhlópnu. Neměl načisto pravdu — protože jsme zhlópli dva.“

Svatba byla slavná, tak slavná, že si ji netroufáme ani popisovati, a kromě toho aspoň polovička čtenářů dojista na pouti údolím slzavým také už zkusila všechny slasti a strasti svatebčanů. Ostatně, co se tam všecko dělo, roznesli vrabci, vyložila sova, straka, ježek, zajíci, myši a veškerá ta havěť, jež se dostavila na čuměnou. Svatby ani v lesích neobejdou se bez zvědavců. Hostina byla skvělá. Účinkoval na ní smíšený sbor kosů, drozdů, pěnkav a čermáků. Nebyla nouze ani o přípitky a ženich i nevěsta přečkali je vesměs ve zdraví. Pouze ze vzdáleného příbuzenstva rozpomněl se ve zlém na blažené novomanžele velice vzdálený strýček vůl a poslal jim ostrý dopis.

— — — — — — — — — — — — — — — —

Kteréhosi horkého dne našel revírník Bartoš jda po stopě liščí prázdné, opuštěné doupě. Potěšilo ho to nesmírně. Vyprávěl o tom u Pásků v zahrádce, v duchu paní revírníkové znovu sliboval štuc z kůže Bystrouščiny a rechtorovi rovnou suchý jazyk liščí, který prý činí člověka neviditelným.

„Šak se ti to zhodí, rechtůrku, až zasi pudeš na námluvy za slunečnicama,“ zažertoval.

„To už ne,“ odvětil rechtor tesklivě, „slečna Terynka se zrovna dnes vdává.“

Revírník pohleděl s úžasem na přítele, ale do obličeje mu neviděl. Rechtor obrátil se rychle k plotu, zastínil si oči dlaní a díval se kamsi přes okolní zahrádky. Bylo tu ticho, pusto. Na kuželně spal pes, v panské světničce líčili, otec Pásek byl v Brně, panímámě pro spěch nebylo do výkladů a pan farář seděl arciť na svatbě.

„Latina tu schází,“ prohodil po chvíli mlčení revírník, zívl, zazvonil na sklínku, zaplatil a odcházel.

„Kam tak brzy?“ ptal se s údivem rechtor a hlas jeho zněl tak měkce, rozechvěně, jako by byl dozpíval smutnou píseň.

„Kam? Do lesa a dom. Lapáčka sem si dnes nevzal s sebou. Bolijou ho nožky a polehává. To má už od zimy po těch kleštích. A taky je staré, můj rechtůrku, taky, jak my. Tož tak je to na tom světě. Lůni hlouposti jsme ještě vyváděli, a letos je člověk rád, že si někde přičapí, a nechce se mu ani hni.“

Povstal, potřásl kamarádovi pravicí a v minutě tratil se mezi rozvlněnými žitnisky dolů k Černému žlebu. U posledních plůtků postál a zavrtěl hlavou. Rechtor, který ho vytrvale pozoroval, také potřásl svojí, až se mu vlasy rozházely.

„Snad neviděl!“ zabručel a zapálil se.

„Do hroma!“ vrčel v témž okamžiku revírník, „suché jak lóč, a přeci z oka krapetku vypotil. No nic, kamaráde, dobře ti je. Co by sis včil počal s ženskou? To by byl tuze nepovedené kontrapunkt.“

Lehoučko splývala nad údolím přadena teplých par. Dopoledne přehnala se milá vlažička a teď svítilo zas a hřálo radostné slunce. Na mechu a v hnědém jehličí třpytila se sem tam dosud rosná, dubová krůpěj a revírník dychtivě vdechl těžkou vůni, která ho ovála na pokraji habroví.

„Porůstou,“ řekl si blaženě a opustiv stezku dal se přímo po stráni. „No neříkal jsem to?“ prohodil po chvilce hlasitě a veverka, jež kamsi pílila po vrších, zvědavě se zastavila. „Jak malovaný, jak malovaný, jak vojáček! A pálečku kaštanovou jako děvčátko!“ jásal revírník a pohladil zdravý, štíhlý hřib.

Lehoučko se mu šlo, lehoučko se mu sbíralo, lehoučko hnaly se jeho myslí přepodivné obrazy a vzpomínky. Je to pohádka nebo pravda? Kolik je tomu let, co tudy kráčeli dva mladí lidé, ona jak jedlička, on jak šerý bor? Také hříbky sbírali, tuze jich pohmoždili a zašlapali, protože pro lásku neviděli, co však za to huběnek nasbírali!

„To bylo den po naší svatbě,“ zašeptal revírník. „Pane bože milý, den po naší svatbě! Kdys mě víc osvítil, kdy jsem byl moudřejší, tehdy nebo včil?“

Dostoupil hřebenu stráně. Rostlo tu kadeřavé kalinčí, ptačinec, hlohy a drobné svídy, a mezi křovím byla dolinka zelená, hebká jak nadýchaný zhlavec s nápisem: Spi sladce!

Revírník spatřiv dolinku vytřeštil oči a pak usedl, opřel pušku o koleno a zamyslil se.

„Kdyby ne much, člověk by v minutě usnul,“ pravil nemoha se probrati ze zamyšlení a spolehl si. „Dobře, že spat nedajou. Přišel bych zasi pozdě.“

A v minutě spal. Hle, jaký živý sen se mu zdá! Vidí, kterak rozestupuje se mlází zlatozeleného listí, rozhrne se záclona snětí, objevuje se úzká světlina, starý jeřáb s obrázkem, datel rozkládá paprčkou v otvoru kmene, dole zástup lišek pěkně v dvojicích, nad nimi mrak drobných zpěváčků a kolem hloučky velké i drobné zvěře.

„Svatba!“ vydechnul ve snu revírník. „Staframenti, jako lidi si to zavádijou. Vida chásku! Ale ty paroháče mohli nechat někde stranou.“

Vidí pak hodokvas, vidí jak se rozvazují jazyky a svazují kličky milostně, načisto jak mezi lidmi. Ba zachtělo se mu zakřiknouti: „Necháš ju!“ na prohnaného lišáka, jenž nepozorován usedlým příbuzenstvem lákal mrštné, ohnivé vyžle liščí do zmoly opodál. Vidiny snu sunuly se barvitě dál, revírník nemohl spustiti s nich oka, které hledalo ustavičně a znovu — Bystroušku.

„Hola, tu je!“ zahoukl pojednou. Nebyla sama, kupa liščátek ji obklopovala. Zde Oháněček, tam Peřiderka, Zlatohřbíteček, jak by tátovi z oka vypadl, i ušklíbená, rozmazlená maličká Bystrouška, jakou loni ulovil.

„Počké, tebe si drapnu,“ umínil si, „jak tvoju mamu. Ale lepší si tě vychovám, aby zasi o mně a o tobě nepsali v novinách a po knížkách.“ Usedl, přikrčil se, rozpřáhl ruce, ale dlaně pleskly naprázdno. Postřehl, že již nesní, že bdí, že se svečeřívá a že sedí ve vábné dolince. Před nosem kmitl se mu mladý, uděšený skokan.

„É, ty potvoro studená, kde se tu bereš, set sakra pes?“ zahromoval revírník.

„T-t-to jsem n-neb-bel já, t-t-to beli dědóšek, oni mi o v-vás v-v-vekládali,“ zajektal v úleku skokánek a poule strachem oči zmizel v podrostu.

Tím končí se naše prostá historie. Kterak se skončila ve skutečnosti, nebylo lze nám zjistiti. To však mohou učiniti naše milé čtenářky samy. Pravíme „milé čtenářky“, poněvadž tak galantně a roztomile psávali milí staří spisovatelé, i když mívali čtenářky nemilé. Byl to pěkný zvyk a nemůže konečně škodit, obnovujeme-li ho nyní aspoň na rozloučenou. Tož, milé čtenářky, až budete vyklepávati své kožešiny, abyste je uchránily od zhoubných molů, podívejte se laskavě na konec oháňky. Bude-li cípek scházeti nebo bude-li nastaven, pomyslete si, že máte v rukou snad pozůstatky čiperné Bystroušky.