Liška Bystrouška/XXIII.
Liška Bystrouška Rudolf Těsnohlídek | ||
XXII. | XXIII. | XXIV. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XXIII. |
Autor: | Rudolf Těsnohlídek |
Zdroj: | TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 223–229. Online na Internet Archive |
Licence: | PD old 70 |
Zlatohřbítek, kdykoliv se vydával za Bystrouškou, připravil si pečlivě, nejen protřepal a ulízal svůj kožich, nýbrž také si zevrubně promyslil, o čem s ní bude hovořit. Namlouval si totiž, že on si Bystroušku vychová — tak to dělávají nezkušení studenti s děvčaty taky — aby odpovídala plně jeho ideálům, ač ona zase soudila, že pobytem mezi lidmi nabyla výchovy, jaké nemá jedna jediná liška široko daleko v okolí.
Byl večer v náladě velice poetické a mínil vykládat Bystroušce o čaromoci hudby. Blíže se k paloučku s jejím doupětem postřehl, že se les jaksi změnil. Na staré, rozkleslé sosně postávalo několik veverek, které se vytrvale požduchovaly, a jakmile jej zahlédly, počaly se naráz chichlat. Na sousedním javoru pošklebovali se vrabci a ježek sedě před pařezem mezi kořáním vyplázl na něho neomaleně jazyk. Zlatohřbítek pociťoval neklid, který však rychle zapudil, a oddal se opět svým úvahám.
Bystrouška ho již vyčkávala. Políbil ji upřímně, pohladil ji po čele a dlouze nahlížel jí do očí. Byly uplakány, i čumáček jak by jí byl nasákl slzami.
„Bystrouško moja, dnes ti nesu velikou novinu,“ pravil slavnostně, avšak Bystrouška nejevila nikterak zvědavost, a proto hned doložil: „Slyšel jsem dnes první zezulku.“
„Zezulku?“ vykřikla a vybuchla v křečovitý pláč.
„No zezulku, je v tom něco zlého?“ ptal se úžasle.
„A brabca nee, ani jediného?“
„Co máš s brabcem,“ odtušil mrzutě, „kdo by si těch uličníků všímal?“
Bystrouška štkala hlasitě.
„Co se ti stalo, dušenko, proč seš uplakaná?“ vyhrkl překvapen.
„A ty nevíš, netušíš?“ vybuchla hořce a sotva se na nohou udržela.
„Nee, pro boha netrap mě a pověz mně to.“
Ubohá Bystrouška sklonila se k jeho hlavě, pohnula naprázdno rty, potom padla mu do náručí a zavzlykala.
„Podivé se na mě a sám uvidíš. Ty seš toho vinné. Darmo sem se ti nebála tenkrát, pamatuješ, jak jsme šli prvně spolem na procházku?“
Zlatohřbítek se podíval a přední tlapky klesly mu udiveně. Protože však byl ducha šlechetného, vzpamatoval se záhy a rovněž zaslzel.
„Co včíl?“ ptala se. „Co včíl myslíš se mnou udělat?“
Zlatohřbítek vzdychl zhluboka: „Když je to takové, nélepší rovnou k falářovi.“
Bystrouška neodporovala. Byla jako malé děcko a dala se vésti, kam mu bylo libo. Šli žleby, stráněmi, sečemi, až došli na rozcestí u studánky. Tam o samotě stál starý jeřáb bělokorý jako bříza, v kmeni zel černý otvor a vedle něho visel obrázek Panny Marie Pomocné. Kůra byla rozřezána počátečními písmenami, neboť mnozí výletníci ulevili si takto zamilovaným, stísněným duším, kromě toho i celými nápisy. Četlo se tu například: „Franta chodí s Pepinou“ nebo „Každé nech ví, kdo tu sedne — že tě mám rád v noci ve dne“. U kořenů bylo nízké sedátko, obrostlé drnem.
K tomuto jeřábu, v půvabném zákoutí stvořeném pro nejkrásnější dostaveníčka ve volné přírodě dopotáceli se tedy dva milenci, z nejnešťastnějších, které kdy kmet strom viděl. Zlatohřbítek odkašlal a dodav si smělosti srdnatě zaklepal na kmen.
„Kdo to?“ ozval se z vnitra hluboký vážný hlas.
„Já s Bystrouškou,“ ozval se Zlatohřbítek.
V okně objevila se hlava stařičkého důstojného datla.
„Až na věky,“ poděkoval s vysoka na jejich pokorné křesťanské pozdravení. „No, že jste si taky vzpomněli! Dali jste si hezky na čas.“
Bystrouška rozplývala se opět v slzách.
„Pozdě je plakat moja drahá,“ pravil přísně farář lesů, ale hned dodal mírně: „Na pokání nikdy však pozdě není. Vzpomeňte na příklad krásné kajicnice svaté Máří Majdaleny. Než čeho pak si vlastně přejete?“
„Já třebas nic,“ řekla truchlivě Bystrouška, „ať mluví toť on.“
„My bysme tentom, velebné pane, tuze rádi tentom svajbu,“ vydechl skoro neslyšitelně Zlatohřbítek.
„Spíš ohlášky, ne?“ namítal datel.
„Tož teda ohlášky,“ přisvědčil směleji Zlatohřbítek.
„To jste mohli prv říct, a já jsem se toho domyslel skoro hned, jak jste přišli. Dobře, jak si žádáte. Uděláme to pěkně, jak se na slušnou rodinu sluší a patří. Časně ráno zpověď, mši svatou, přijímání a po ní zdavky. Který den byste to chtěli?“
„Tož třeba v sobotu v poledne, to je nóbl,“ pravil Zlatohřbítek. „Kroměvá teho musíme pozvat ještě příbuzenstvo, aby se neřeklo, že jsme lecjaká žebrota.“
„Tak, tak,“ přisvědčoval datel, „a včíl se posaďte, pane ženichu i vy nevěsto, odbudeme si hned zkoušku z katechismu.“
Zlatohřbítek mrkl úkradkem na Bystroušku a bylo mu jí velmi líto. Seděla chuděrka jak ze dřeva, nevěděla, kde stojí a co dělá. Pomohl jí šetrně usednouti a sám pak zaujal místo po jejím boku. Datel narovnal si čepičku na hlavě a okartáčovav kleriku vyšel důstojně z fary, zavolal kostelníka, jímž byl čiperný veverák. Ten uměl lézt po zelené klenbě lesního chrámu, rovnat svíčičky na sosnách a lampy na kvetoucích kaštanech, vyzvánět vršky jedlí, že by toho nejdovednější kostelník lidský nedovedl. V podrostu houstl soumrak večerní, velebná byla ta chvíle, až se dech tajil.
Farář byl starý kmet, nepovolný a přísný asketa, nikoli politikář jako různí ti panáčkové, kteří slouží nejdřív straně, spolkům a pak teprve, zbude-li čas po schůzích, kartách a orelských kotrmelcích, i pánu bohu. Neobíral se příliš babami ani mladými děvčaty, od kterých odvrátili se již mládenci jako od olízaných koláčů ponechávajíce je trpkému osudu, aby buď zůstaly starými pannami, nebo aby své panenství utrácely v drobných po poutích a kruchtách. Toho všeho farář datel z hloubi duše nenáviděl.
Vysmrkav se po vydatném šňupci zvedl výhrůžně prst a důtklivě kladl oběma snoubencům otázky, při nichž bylo se jim častěji rdíti. Bystrouška trpce želíc svých poklesků, seděla tu smutně a tesklivě zkoumala své svědomí. Zlatohřbítek, jenž leckdy zakoketoval si s nevěrou a volnomyšlenkářstvím, říkal si v duchu úzkostlivě:
„Něco v tem přeci musí být.“
A datel končil zkoušku a kázání naléhavým příkazem:
„Uložíte si včíl půst. Nenapadniž vás, abyste znovu zhřešili, jak se stalo. Pomněte, že přijetím svátosti, co bylo hříchem, stane se svatou povinností manželskou. Bude se vám starati v brzké době o rodinu a proto musíte se trpělivě snášeti, druh druhu věrně pomáhati a do smrti se neopouštěti. Slibujete?“
„Slibujeme,“ vydechli oba blažení snoubenci.
„V sobotu tedy, jak jste stanovili, dostavíte se ke svaté zpovědi, načež za přítomnosti svatební družiny vykonány budou obřady, po nichž tolik toužíte. Nyní zůstávejte v pokoji a pán bůh nebeský vás opatruj.“