Lehké a těžké kroky (1938)/Mluvily hvozdy

Lehké a těžké kroky (1938)
Píseň hory	Mluvily hvozdy	Chvíle

Údaje o textu
Titulek:	Mluvily hvozdy
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Lehké a těžké kroky [1909-1915]; Anebo : [1912-1915: Válečné tetralogie sv. 1. a 2]. Praha: Fr. Borový, 1938. s. 37-39 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Poznámky vydavatelovy

Mluvily hvozdy. Vršky stromů
ohýbal prudký větru van. J
á skloněn sněním vyšel z domu,
a lesy byly dokořán.

Mluvily hvozdy. Kroky spěly.
Podivná mračna škaredá.
Jak nebe stál jsem zsinavělý,
 poeta v stilu Manfreda.

„Nuž, hrome, bij a šlehej, blesku!
Lijte se, deště přívaly!
Je třeba léku mému stesku,
byť jste i kořen vyrvaly.

Tou vzpourou živlů doprovázen se
ukonejší chvíli vzdor.
Vím, životem jsem vždycky zrazen.
Vím, životem jsem vždycky chor.

Kde chtěl bych výši, něco schází.
Kde chtěl bych jásat, věčný stesk.
Tož procítit chci kouzlo zkázy.
Ať zasáhne mou pýchu blesk!

Tak stojím; svého soka zdravím,
zrak upíraje v oblohu.
A jako Luther jemu pravím:
Zde stojím. Jinak nemohu.

Tak stojím; provokuji Boha.
Na každý detail myslím zvlášť.
Na kraji propasti je noha.
Malebně rozhalen je plášť.“

Tak pravil jsem. A mluví lesy.
Kolébá vršky větru van.
Než bouře jenom marno děsí,
rozlétla do všech světa stran.

Je marno vyzvat. Bouře tichne.
Boj se mnou soka neláká.
Kde vítr zadul, sotva dýchne.
A protrhla se oblaka.

Je marno volat blesky, hromy.
A decentním se stává sráz.
Pokorně nakloní se stromy,
a bezděčně můj mlkne hlas.

Bezděčně v kraj se vracím známý.
Bezděčně z lesa míří krok.
A trochu směšným připadá mi
ten manfredovský monolog.

A ze sna starého jsem procit’,
jenž v pouta svá mne ukoval,
šeredný maje v nitru pocit
člověka, jenž se blamoval!