Lehká dívka a reportér/2. kapitola

Lehká dívka a reportér Karel Poláček
1. kapitola	2. kapitola	3. kapitola

V hustých oblacích kouře vznášely se zvuky salonního tria; v prvním poschodí kavárny hrály housle, klavír a cello tango français. Někdo tvrdil dřevěným hlasem, že přijde čas, kdy sociální hlídka bude nejčtenější rubrikou v novinách. „Nevíte“, pravil dřevěný hlas, „jaké nadšené dopisy dostávám od našich bratří z ohroženého severu k svým článkům o krizi textilního průmyslu“. Jeden tenký člověk s ježkem na hlavě a se samolibým knírkem řekl číšníkovi: „Dejte mi skleničku takzvané kmínky“. Sklepník řekl „prosím“; měl pórovitou tvář z vydělané kůže a veliké uši a pokorný výraz, kdežto vrchní byl podezřele zrzavý a jeho výraz připomínal člověka, jenž kupuje příležitostně kradené věci.

Lokální reportér Petr Skalský (to však byl jeho pseudonym: ve skutečnosti jmenoval se Josef Pecka) řekl „pardon“ a usedl ke stolu redaktorů. Muž s dřevěným hlasem podal mu ruku, řka: „Nazdar pane kolego,“ a tázal se ho, na čem právě pracuje. Petr Skalský pravil, že půjde v osm hodin do biografu. K tomu dodal muž s dřevěným hlasem, že v Moravské Ostravě mají biograf vybudovaný na základě družstevnictví. Pověděl by o tomto zajímavém podniku některá zajímavá statistická data; bohužel nemůže, poněvadž jde do redakce, aby dopsal článek. Zdvihl se, pověděl číšníkovi, že má bílou kávu „bez“, zaplatil a odešel.