Lehká dívka a reportér/1. kapitola

Za modravého jarního podvečera přihodila se událost, která způsobila na rohu Vodičkovy a Jungmannovy ulice sběh lidu. Stalo se, že v jednom lahůdkářském závodě aranžoval příručí výkladní skříň, a tu, počínaje si dosti neobratně, shodil jednu láhev na zem. Tím byl mladý muž přiveden v kruté rozpaky, neboť pozoroval, že tato příhoda stává se předmětem nadšeného zájmu obecenstva. A jak už to bývá, události rostou a jedna předstihuje druhou, a příručí shodil ve svém rozpoložení ještě další láhev a pak ještě jednu, a konečně rozzlobiv se, kopl do výkladu a způsobil za strašného řinčení rozbíjených lahví nevídané spousty.

Nadšení rozjařeného obecenstva dostoupilo vrcholu, když z krámu vyřítil se tlustý principál a zuřivě se obořil na příručího, který však, jak se zdálo, nehodlal útoky svého zaměstnavatelé snášěti s klidnou myslí, ale odporoval mu velmi rozhorleně a neuctivě. A to je již samo o sobě nadmíru zajímavo ježto zřídkakdy udá se nám viděti majitele lahůdkářského závodu a příručího utkati se v krutém boji, a zvlášť je nám dobře známo, že lahůdkáři jsou lid tak jemný, jako by byl upěchován z mandlového těsta, i jejich hlas (mluví-li se zákazníky) je vláčný jako turecký med a hebký jako teplý žitný chléb.

Tehdy, když už přivolaný strážník snažil se rozehnati zástup a když už principál s příručím se odklidili se svými vzbouřenými vášněmi do krámu, tehdy protlačil se k místu nehody jeden pán, jenž vynucoval si pozornost obecenstva hlasitým voláním: „Pánové, prosil bych místo! Račte trochu stranou! Co se tady přihodilo?“

„Inu,“ odpověděl jakýsi dělník přísného obličeje, „kdyby v těch lahvích bylo víno, tak by to byla příkladně řečeno, škoda. Ale je to plněné vodou, tak jaký rámus?“ Tak pravil, měl svislý knír a čouhal mu zpod kabátu nakrojený dalamánek a z kapsy skládací metr. Dopověděv to odešel klátivým krokem.

„O nějaké škodě se zde nemluví,“ řekl nějaký měšťan s rosolovitými tvářemi a s anglickým knírem, „je to ale nešvar a výtržnost. U nás v domě je hospoda a tam přichází každého dne kolem šesté hodiny válečný poškozenec a hraje až do půlnoci na citeru pořád jedno a totéž: M-caj, m-caj, m-cajcaj. Zbláznil by se jeden z toho. Nevím, zač mě Bůh trestá.“

Konečně strážník, jemuž se po delší snaze podařilo přiměti zástup k rozchodu, dal zvědavému pánu přesnou a detailní informaci.

„Hle, případ,“ řekl si s uspokojením neznámý pán. „Zajímavá lokálka. Může se dát petitem před policejní kroniku:

Nehoda obchodního příručího. Včera večer hodlal Ladislav Žák, příručí v lahůdkářském závodě Josefa Počty, aranžovati výkladní skříň, přičemž si počínal tak neopatrně, že rozbil všecky láhve ve výkladu se nalézající a způsobil tím dosti značnou škodu. Naštěstí však byly láhve naplněny pouze vodou. Případ měl za následek veliký sběh lidu.

Nebo, konečně – a to bude ještě lepší, může to být borgiska. Ano, pěkná borgiska se sociální tendencí:

Těžký úděl obchodních příručích je obecně znám. Takový příručí je od rána do večera v těžké a odpovědné práci, a není tudíž divu, když…

Když co? No, nějak už se to napíše. Ostatně myslím, že by se to za borgisku nehodilo. Lépe bude jako článek do chlívku tučným petitem:

Rozbité láhve ve Vodičkově ulici.

Ostatně, co mně je do toho? rozzlobil se najednou neznámý pán. Já mám běhat po lokále a shánět případy? Proč právě já? To se na to podívejme! Nic nenapíšu. At si to dělá pan Hirsch. Stejně to není žádný případ. Rozbily se láhve! Nu, ať se rozbily… Přinese to tak jak tak policejní korespondence.

Zapudiv myšlenku na jakoukoliv činnost, jal se zvolna kráčeti ulicí. V oknech se zažíhala světla. Bylo viděti krátkého účetního, kterak stojí u pultu a pečlivě linkuje v hlavní knize. Zedníci opouštěli staveniště, zanechavše tam Pata a Patachona, vedoucí se za ruce, a kuchaře nesoucího mísu s polévkou z kostky lsa, jehož následovala tučná kuchařka s měchačkou v baculaté ruce. Mimo lokálního reportéra spěchal hrbatý člověk. „Dnes,“ pravil k sobě polohlasem, „potkávám kupodivu množství hrbatých lidí… Běda!“ Zarazil se, „mluvím sám k sobě a to, jak říká pan Hirsch, a také ta okolnost, že velmi často se zjevuji, nemaje všechny knoflíky řádně zapnuty, je příznakem stárnutí.“

Vojín nesl basu v zeleném, plátěném pouzdře. Nějaká bába žejbrovala prostředkem ulice a rozkládajíc rukama bručela: „Byla jsem na kanceláři a dali mně tam pět korun, byla jsem na kanceláři a dali mně tam pět korun …“ Jeden člověk v zelené čepici, jakou mívají zřízenci městských sadů, stříhal korunu akátu a měl skřipec s černou stuhou, což je okolnost velmi řídká mezi zřízenci městských sadů. Počal padati drobný déšť. Kropicí vůz elektrické dráhy projel mimo a vřeštěl pronikavou kvintou: „Tu-tá!“ Nějací mohutní chlapi valili z průjezdu železné sudy s benzinem. Z tramvaje vyskočil náhle tučný člověk v brejlích, chvilku běžel, pak se zastavil, úporně uvažoval, učinil opět několik kroků, pak vstoupil do cukrářského krámku a za chvilku vyšel, pojídaje krémovou trubičku. Lokální reportér poznal svého kolegu Knížka a zavolal na něho: „Františku!“, ale tlustý pán zamával rukama, skočil do elektriky a zmizel. Obchodník, jehož oholená tvář podobala se makovci, stál přede dveřmi galanterního závodu, cinkaje drobnými v kapse. Dva výrostci hnali se mimo. Jeden z nich šlápl do psího lejna a sklouzl. Tato příhoda vzbudila v nich nevázané veselí. „Jak různí lidé reagují různým způsobem na takovou událost,“ uvažoval lokální reportér, „státní úředník, kdyby se mu přihodila taková nehoda, by se pravděpodobně zahanbil a hleděl by, aby se nestal předmětem pozornosti. Živnostník by asi hlasitě lál a reptal na nepořádky. Kluci však se tomu chechtají, považujíce tu věc za podařený žert.“ Lokální reportér je filozof.

Kolem projel automobil hlasitě hudruje a za ním hnal se bílý psík se zběsilým štěkotem. Nějaký muž zdvihl hůl a křikl zlostně za uhánějícím vozem: „Kluku uličnická!“ Zástup lidí pozoroval se zájmem světelnou reklamu na střeše Sporobanky. Někdo slabikoval nahlas: „Obzvláštní pozornost budil nádherný věnec německého vyslanectví,“ a když nápis zmizel, vidělo se, že raglány zhotovuje firma Stránský. Po raglánech se oznamovalo, že zápas Sparta-First dopadl 1:1 (0:0) a Sparta byla v druhém poločase v naprosté převaze a jen střelecká smůla byla příčinou, že tato převaha nebyla vyjádřena číselně. Bylo slyšeti, kterak ve vinárně Purity zpívá nějaký bas, že se nad ním rozklenula letní noc.

Tempo dopravy stoupalo. Lidé se hrnuli z dílen a kanceláří. Promenáda byla plna těžkého pižmového zápachu. Nějaký pán s plochýma nohama volal na svého chlapce: „Edgar, komm her, Edgar!“ Lokální reportér si pomyslil: „Je to zvláštní, že muži s plochýma nohama jsou velmi starostliví o rodinu; dobří rodiče jsou lidé s plochýma nohama,“ a přidal do kroku pobručuje si rytmicky: „Edgar, komm her, Edgar.“ Lokální reportér uviděl štít s nápisem Prodej čs. Tabáku válečného slepce Františka Hrbka, i řekl si: „Koupíme si retka u válečného slepce Františka Hrbka.“ Ve výkladní skříni námořní dopravní společnosti uviděl velkou paroloď a cizokrajná jména jako Southhampton, Malmö, Havre, Pernambuco, a řekl si, dívaje se upřeně na model majáku, na němž rozsvěcovalo se střídavě bílé a červené světlo: „Možná že umru, aniž bych spatřil Pernambuco,“ a tato myšlenka naplnila jej něžnou tesklivostí.

Byl vlahý jarní večer, a tehdy teskní člověk i pro Pernambuco. Avšak tu poznal lokální reportér, že se příliš rozněžnil, i pronesl důrazné: „Dost!“ A rozhodl se, že půjde do kavárny Empire. Toto rozhodnutí bylo celkem zbytečné. Vždyť už hezkou chvilku stál před otáčecími dveřmi kavárny Empire.