Lešetínský kovář/XI.

Lešetínský kovář Svatopluk Čech
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Lešetínský kovář a menší básně. 4. vyd. V Praze : F. Topič. (Sebrané spisy Svatopluka Čecha; sv. díl 2). Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Léta přeletěla nad kovárnou,
naplnila chladem výheň žárnou,
utišila kladiv zvučný ruch;
kol do kola pavouk sítě husté
upřádá; na kovadlině pusté
kovář sedá samoten jak duch.

Truchlivo tu, mrtvé ticho všude.
Jenom vítr do komína hude
pronikavě žalné noty své,
oknem lomcuje, krov sešlý rve.
Sama píseň Liduščina juž
zřídka jen se perlí v tesknou hluš,
jako mlkne skřivánek, an sviští
podzimku dech ostrý po strništi.
Skřípnou časem vetché stěžeje
dveří děravých a vítr kvíle
sněhu přehršli sem navěje.
Zdává se tu, jak by hvězdy bílé
byly zalétly též na vous tmavý,
v černou kadeř kovářovy hlavy.
Však bouř’ jiná na bradu a kštice
navála ty první vločky sněhu,
jiná bouř’, jež také v ostrém šlehu
zbrázdila mu čelo, skráň i líce.
Spoustou črt se zapsal kováři
hluboko boj vnitra do tváři,
mnohý nezdar, mnohá naděj’ marná,
mnohá péče těžká, vášeň žárná.

Zpustla dílna. Skrovných rolí plody
chřadly žhavým dechem neúrody.
Poznal drápy dluhů, bídy zub;
poznal, že je mocný soused chtivý
chuďasovi jako šírý dub,
strmící na mezi žitné nivy:
kamo padá hustých větví chlad,
útlé stéblo marně čelo šine
k živným paprskům a chřadne, hyne.
Bylo brániti se odevšad
soka velmocného svévoli:
zde mu zpustošili setby líchu,
tam zas jabloň, sadu skromnou pýchu,
zde mu svedli vodu do rolí,
porušili meze lánu jeho — —
Mistr hájil práva zkráceného, —
rostly spory jak po dešti hřiby,
rozvlékly se v dálky nedohledné —
křiví svědci — úskoky a chyby —
útrat moře — soudů honce bědné.
Ale kovář vypínal vždy znova
tuhou lebku nad nezdary všemi;
zuby skřípaje jen šeptal slova:
„Zvím, zda spravedlnost na té zemi!“

A kol kolem nenávist dech
ovíval jej žhavě; „kovář český“
davu cizinců byl pro posměch;
potupné jich posuňky a vřesky
v duši bodaly ho sterým ostnem.
Leckdy nové panstvo v pyšné zdobě,
jedouc kolem na povoze skvostném,
na dům jeho ukázalo sobě,
na kovárnu pustou, nízkou chatu,
na střechu, kde bujel netřesk, mech,
na Lidušku v starosvětském šatu,
s rudou třásní šátku na vlasech;
vídal tu, jak panstvo pohrdavě
k úsměvu ret pyšný stahuje,
slýchal posměch, jenž ho bodal žhavě:
„Hle, tu kovář, který nekuje!“

Jako divous v temnu jeskyně
sedal v pusté kovárně a zíral
do mohutné knihy na klíně.
Desky tlusté hrubou rukou svíral
a když obracel jí vetchý list,
oko zamlžené časem zdvihal
k oknu kalnému, jímž sníh se mihal,
za nímž ozýval se vichrů svist.
Ale někdy také prostřed čtení
pozdvihl se v prudkém rozčilení,
pádným krokem po kovárně vztáh’
pěstě zaťaté, jak by tam vrah
neviditelný se temnem plížil.

Jeho duch byl jako horská řeka,
k nížto z jara z tajícího sněhu
na sta potůčků a bystřin stéká;
proud se čeří, zdýmá v prudkém běhu,
vzrůstá, bujně řečištěm se šíří,
s hukotem se pění, kypí, víří,
avšak sepjat ještě poutem břehů,
ač snad zítra všechno strhne, zkácí
a jak orkán krajem zaburácí:
tak ty steré strasti, svízele,
ústrky a rozepře a hany
v duši jeho mračně ztemnělé
zdýmaly proud vášní rozháraný,
hněv mu bouřně útrobami zmítal,
bušil v skráň a bleskem z očí svítal,
že tím stálým vnitřním rozruchem
přeplněna byla ňader schrána —
ještě mžik — ta bouře upoutaná
prolomí se strašným výbuchem…

Jako v temné přízi pavouk šerý
sám tak mistr ve svých dumách dlel.
Ale po čase host ledakterý
do kovárny pusté přicházel.
Soused Brázda nejednou tu sedal.
Statek prodalť on a v kraji kdes
poblízku si nové bydlo hledal.
Ale za nedlouho v rodnou ves
navrátil se v neodbytné touze.
Doma byl, však mezi cizím lidem,
doma byl, však s ním tu byla nouze.
Jako vlaštovice s nepoklidem
při návratu obletuje štít,
kde pněl teplý, něžný její byt,
však teď očím teskným trámec hnědý
nejeví leč matné jeho sledy:
takto zamyšlen se ubírával
vůkol míst, kde barák jeho stával,
obcházel jak druhdy v lepší časy
známý lán, kde cizím zrály klasy.
Jinak Brázda nezměnil se hrubě:
Beranici měl, jen s řidší srstí,
kožich svůj, ač s chudou jenom hrstí
rozptýlených čupřin po obrubě,
s odkvetlými tulipány vzadu.
Ledabylo oholenou bradu
měl jak prve; v širé líci stejný
prostoduchý výraz blahopřejný
a kol přimhouřených oček sivých
stejné shluky vrásek přívětivých.
Mluvil také jako před lety
o setí a sklizni, o počasí,
o významu loňské komety
a co potentáti kujou asi
a že časy podivné jsou teď.
A rád vpletl milou průpověď
šoupnuv beranici s ucha k uchu:
„Jsou to věci, na mou milou duchu!“

Také z Ameriky v rodné strany
navrátil se hlouček obervaný,
Józa vůdcem byl té chudiny.
Neveselý příběh jeho byl:
Když se s otcem starým z dědiny
za „veliký rybník“ vypravil,
zůstavil tu děvče, duší celou
tulící se k miláčkovi svému;
avšak otčím s myslí zatvrzelou
odpíral ji mládci chudobnému.
Byla Baruška jak štíhlá srnka,
bílá, ruměnná jak máku květ
a z řas černých oko jako trnka
radostně se smálo v boží svět.
Naposled si věrnost přísahali,
a hoch těšil se, že skrovné jmění
snadno získá tam, že za čas malý
vrátí se a s dívkou prsten smění.

Ale zámky, které štěstí lačná
duše viděla v par mořských lesku,
rozprchly se jak ta jitřní mračna.
Čas mu plynul v bídě jen a stesku,
a když otce pohřbil v cizí půdu,
v tlupě rodáků, s ním stejně štvaných
bídou všady, trpce oklamaných,
do vlasti se vrátil v těžkém trudu.
Chud se vracel. V myšlence však jedné
sladce okříval: že opětně shledne
krásnou růžičku, již po čas celý
v duši nosil na své bludné dráze,
že snad přece rozvalí ty hráze,
jimiž osud srdce jejich dělí.
Ale našel v bolném zděšení
hrob jen pustý v nesvěcené prsti,
na němž chladný vítr jeseni
pohrával si s rudých lístků hrstí,
šeptaje tu starou, smutnou zvěst
o dívčici zchudlé, která v píli
boháči své věnovala síly
a jíž boháč za to urval čest.
Šeptal o strašlivé noci jedné,
kdy se rozleh’ stonem vichřice
naposledy výkřik dívky bědné,
až pak v tůni shledla dennice
jako leknínu květ s poupětem —
mrtvou matku s mrtvým dítětem.

Józa na tom hrobě dlouho lkal;
pěstí zaťatou pak zamáv’ směrem,
kde jak stožár obrovský se pjal
k nebi komín temný nočním šerem.
Jako zvěř pak těkal hvozdem, nivou,
kol továrny jak vlk se plížil;
kadeř pustá clonila tvář divou,
děsný blesk se vpadným okem křížil.
Časem zašel v kovárnu a tupě
hleděl k zemi, sedě mlčky stranou.
Také dělník Prokop v malé tlupě
soudruhů svých s lící utýranou
někdy sedal zde, když věčně čilý
továrny ruch přál jim klidu chvíli.
Toužili na život, horší smrti,
kde jen břímě lopoty je drtí,
líčili svou bídu, děsné byty,
kam slunéčka nezabloudí svity,
kam jen zima fičí sterou skoulí
a kde pokryt cárů pavučinou
s očkem zapadlým a tváří sinou
chomáč dětí hladových se choulí…
Takto vše, co s nenávistí zřelo
k panstvu cizímu a hněvem vřelo,
všechen vzdor, jenž proti nim se zdvihal,
ponenáhlu v kovárně se sbíhal.

Kovář rozmluv účastnil se málo.
Za to leckdy ze své kroniky
přečítal jim příběh všeliký.
Mocně hlas tu zníval, oko plálo,
čet’-li nejmilejší kapitoly,
kterak lid náš vznícen dechem Páně
zanechal svých příbytků a rolí,
proměnil své cepy v děsné zbraně,
proměnil své vozy v pevné valy
a vše drtil hněvů záplavou,
že se národové zachvívali
před kalicha září krvavou. —

Dleli tu zas jednou neveselo.
Kovář víc, než jindy, vraštil čelo
pod kadeří svislých pustou změtí.
U kovadliny stál zasmušile,
ruce nad kladiva rukojetí
maje složeny, zrak v půdu chýle.

Vešel Brázda, husté sněhu vločky
vytřás’ z kožichové třásně chudé,
mžoural dlouho zavlhlými očky
a pak pravil, mna si dlaně rudé:
„Hu! dnes člověk sotva oči protře —
sníh a déšť — a vítr k tomu sviští —
věru neškodil by u vás, kmotře,
pěkný plamínek zde na ohništi! —
Avšak — víte-li, že správec klatý
vychloubá se, že jste procesy
všechny prohrál, že vám pro útraty
exekuci na krk zavěsí —
že je konec s vámi — že prý také
jiné dloužky hrozí všelijaké —
zkrátka, že prý na blízku již den,
kdy vám všechno dají na buben?
Vaši chalupu prý továrna
dražbou koupí, zboří všechno všudy
a, kde stála vaše kovárna,
hladká cesta povine se tudy
a vám nezbude než perlík sebrat,
jinde kout’ neb — jeho slova! — žebrat! —“

Mistr hleděl temně na souseda,
jenom tvář se chvěla mrtvě bledá.
Však teď oko zasvitlo mu bleskem,
zaskříp’ zuby v jeku zuřivém,
vzkočil divoce a kladivem
v kovadlinu mrštil prudkým třeskem,
že se půda zachvěla, že všici
coufli leknutím a Brázda klesl
na lávku, tam pustiv beranici,
na kováře oči poděšené
vypoulil a potichu jen hlesl:
„Jsou to věci — jsou to — svatý Jene!“

V celé výši své se mistr zdvihá,
těžce dýchá hruď a ret se chví,
okem zákmit podivný se míhá
jako bludná jiskra šílenství.
„Pravda,“ vykřikl, „že křivda čirá
zvítězila na pozemském soudu;
však nechť celý svět se na mne sbírá,
já své půdy nevydám ni hroudu!
Neustoupím! Přísahám to k bohu,
který vidí spraved’nou věc moji,
nechť se s nimi peklo samo spojí,
nepošinou odtud moji nohu!“

Mlčky ostatní naň chvilku zřeli,
až se Prokop ozval: „Právo svaté
na své straně máš; to víme, brate!
Ale moc je při tvém nepříteli.
A moc platí! Zablýsknou se zbraně
a co pak tvé právo holé dlaně?“

„Nechť se zablýsknou!“ řek’ mistr pevně.
„Vím jen, že má noha neustoupí
s této půdy — vím, zač si ji koupí —
přisám bůh, že neprodám ji levně!
Živého mne nikdo nezdolá.
Přes jediný práh se v místa tato
dostanou — tři prsty zdvihám na to —
prahem tím jen — moje mrtvola!“

„Zde má ruka!“ zvolal Józa divý,
„Budu při vás, dojde-li to k pěsti,
mne tu dříve musí bodák smésti,
nežli vlasu jednoho vám zkřiví!
A snad jinam padne též mé paže —
mám zde vrub, jenž krví jen se smaže — —“

„Nu což —“ řekl Prokop. „Možno
že i já se přidám k této mele.
Líbíš se mi, kováři! Ty’s pravý
věru muž! Jen takých mějme více,
a hněv lidu vyvstane jak lvice,
jedním skokem tyrany své zdáví —
moře bodáku ho nezastaví!
Než my baby! Každý jen se třese
o ten život bídný, horší skonu,
a dál těžké, po’upné jho nese.
Možná, kováři, že při tom shonu
najdeš také mne… Což ztratit mohu?
Žalář míň, než volnost taká, hněte —
smrt — ba lepší než to žití kleté —
žena, děti — poroučím je bohu!
Což je čeká? — — Aspoň jednou sobě
ulevím! Té bouři, jež mi hlučí
spoutaná již dávno ve útrobě,
lačné zlobě, kypící té žluči;
aspoň jednou duše má si nahne
z číše pomsty, po níž dávno prahne!“

„Ba, z nás každému vře stejně vpleci.
Dupněme si na ně také jednou —
Jaký strach! — Líp okovy, než vléci
žití takového tíhu bědnou!“

Takto odevšad bouř’ vášně kypí.
Jenom Brázda vrtí šedou hlavou,
na kolena poklidně tou vřavou
kožichu si skládá sešlé cípy,
hladí vyšité tam pestré zvonce:
„Nevím, braši, jaké budou konce!“