Labyrint světa a ráj srdce/XXVII. Sláva slovoutných v světě

Labyrint světa a ráj srdce Jan Amos Komenský
XXVI. Způsob povýšených světa	XXVII. Sláva slovoutných v světě	XXVIII. Poutník sobě zoufati počíná a s svými vůdci se hádá

Údaje o textu
Titulek:	XXVII. Sláva slovoutných v světě
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	James Naughton’s Pages
Vydáno:	1663
Licence:	PD old 70

„Mezitím, kteří se tu dobře chovají (řekl dále tlumočník) aneb sobě toho sic zasluhují, má paní Fortůna jiný na to prostředek, jak je nesmrtedlností poctiti.“ „I jak to medle?“ řekl sem, „toť jest slavného něco, nesmrtedlným učiněnu býti: medle ukažte mi to.“ FAMA FERME VULGI OPINIONE CONSTAT. I obrátí mne Všezvěd a ukáže mi na témž palácu k západní straně vyšší ještě plac aneb výstupek, také pod čirým nebem, kamž z tohoto nižšího schodek a dole při něm dvérka byly, a u těch seděl jakýsi, plno v sobě ze všech stran očí a uší mající, až potvorno (jmenovali ho Censuram vulgi, Všesudem), jemuž se každý, kdo na plac Pověsti chtěl, nejen opovědíti, ale i všecky své věci, pro něž se nesmrtedlnosti hodným býti nadával, ukázati a k rozvážení odevzdati musil. Bylo-li v činech jeho co zvláštního a neobyčejného, dobrého nebo zlého, puštěn byl zhůru: pakli nic, dole zanechán. Dostávalo se pak tam, jakž sem znamenal, nejvíc lidí z stavu vrchnosti, bojovníků a učených; z stavu nábožníků, řemeslníků a domovního méně.

INDIGNIS QUOQUE CONFERTUR, HEROSTRATUS. Mrzelo mne pak velice, že tak mnoho zlých (loupežníků, tyranů, cizoložníků, vrahů, paličů etc.) jako dobrých tam pouštěli. Nebo sem rozuměl, že to nemůže než převráceným lidem v nectnostech posilou býti; jakož se i trefilo, že jeden přišel, nesmrtedlnosti žádaje, a tázán byv, co nesmrtedlné památky hodného způsobil, odpověděl: že co nejslavnějšího v světě věděl, zkazil, naschvál chrám, na nějž sedmnáctero království tři sta let práci a náklady vedlo, zapáliv a jednoho dne v rům položiv. I užasl se ten Censura té hanebné opovážlivosti, a pustiti ho tam, za nehodného soudě, nechtěl. Ale přišla paní Fortůna a pustiti ho kázala. Kterýmž příkladem posileni jsouc jiní, lecos hrozného, co spáchali, vyčítali: tento, že co nejvíc mohl, lidské krve vylil; jiný, že nové rouhání, jak by se Bohu zlořečiti mělo, vymyslil; jiný, že Boha na smrt odsoudil; jiný, že Slunce z oblohy strhna, do prostřed propasti pohřížil; jiný, že nové tovaryšstvo paličů a mordéřů, skrze něž lidské pokolení tříbeno bude, začal etc., a byli všickni napořád zhůru pouštíni; což, pravím, velmi mi se nelíbilo.

MARNOST POVĚSTI. Vešel sem však za nimi tam, a aj, tu hned je jakýsi také paní Fortůny uředník, jménem Fama aneb Pověst, přijímal, jehož nic nebylo než usta. Jak zajisté dolní ten plný očí a uší, tak tento plný ze všech stran ust byl a jazyků, od nichž nemalý se hluk a zvuk rozcházel: a milý ten immortalitatis candidatus ten odtud užitek měl, že tím křikem jméno jeho sem a tam rozvolávalo. Ale na to když sem bedlivě pozoroval, spatřil sem, že se o každém tom udělaný pokřik zase pomalu tišil, až i utichlo všecko a něčí jiného zníti začala. „I jakáž to nesmrtedlnost?“ řekl sem. „Však každý téměř trošku pobuda, hned zase z očí, ust a mysli lidem vypadá.“ Odpověděl tlumočník: „A tobě pak všecko málo. Nu, podívej se na tyto aspoň.“

DO HISTORIÍ SE DOSTATI JAKÁ ČAČ? Takž ohlédna se spatřím sedící malíře, ani po některých tu hledíce je kontrfektují; a ptám se: „Proč to dělají?“ Odpověděl: „Proto, aby to ne tak jako zvuk hlasu mizelo a míjelo: těch již památka nepřestane.“ I hledím, a aj, každého vykontrfektujíc vyhodí rovně jako jiného do rokle, obrazu toliko tu nechávají, a aby ode všech spatřován býti mohl, na žerdi vystrkují. „Ach, jakáž to nesmrtedlnost?“ řekl sem. „Však pak se tu jen papíru a černidla jménem jejich přelíčeného nechává, sami jako jiní bídně hynou! ale šáleníť jest to, milý Bože, šálení. Nebo co mi po tom, že sobě mnou někdo papír našmaruje, a se mnou se zatím kdo ví co stane? Nic o tom nesmýšlím.“ Tlumočník to slyše, ztřeštěných mi nadá, a co je po mně na světě s takovými všechněm jiným odpornými rozumy, ptá se.

I V HISTORIÍCH FALŠE MNOHO. Mlčel sem tedy: a aj, v tom novou faleš uhlédám. Něčí kontrfekt, jejž sem živého krásného a spanilého viděl, přepotvorný byl; jinému na odpor mrzutému vidím, že co nejkrásnější kontrfekt mohli, udělali; některému postavili dva, tři, čtyry obrazy, a každý byl jinakší: až mi té na díle nedbalosti, na díle nevěry malířů těch hněvno bylo. Spatřím také i marnost toho. Nebo prohlédaje ty obrazy, vidím jich mnoho zašlých, zaprášených, zpráchnivělých, zhnilých, že málo aneb zprosta nic znáti bylo; některých na hromadě pro jiné viděti nebylo, žádný téměř na ně nikdá nehleděl: tožť ta sláva!

VYZDVIŽENÉ PAMÁTKY TAKÉ HYNOU. Mezitím přicházela Fortůna a kázala některé ty, nejen staré a vetché, ale i nové čerstvé kontrfekty dolů házeti; a já sem porozuměl, že jakož ta milá nesmrtedlnost sama z sebe ničímž jest, tak i pro bláznovou jakousi Fortůny vrtkavost (an jednák na svůj hrad přijímala, jednák vyhazovala) není se čím ubezpečiti: čímž sem sobě ji i s jejími tu dary tím víc zošklivil. Nebo tytýmž způsobem jinde po hradě se procházejíc, s syny svými zacházela, rozkošníčkům rozkoší a boháčům bohatství jednák přidávajíc, jednák ujímajíc, a ledakdys nenadále všecko odjímajíc a ven z hradu vystrkujíc.

SMRT VŠECKO PŘEDCE HUBÍ. Ovšem pak Smrt mi hrůzy přidávala, kterouž sem i tu na hrad docházeti a jednoho za druhým odklízeti viděl: ale nejednostejným spůsobem. Na bohaté střílela obecnými šípy, aneb přiklekajíc řetězy těmi zaškrcovala a zadušovala; rozkošníčkům nasýpala do lahůdek jedu; slavné zhazovala, aby hlavy lámali, aneb je skrze kordy, ručnice, tulichy proháněla, každého teměř neobyčejným nějakým způsobem z světa provoděci.