Labyrint světa a ráj srdce/XVIII. Prohlédá náboženství křesťanské

Labyrint světa a ráj srdce Jan Amos Komenský
XVII. Poutník prohlédá stav nábožníků	XVIII. Prohlédá náboženství křesťanské	XIX. Poutník stav vrchností spatřuje

Údaje o textu
Titulek:	XVIII. Prohlédá náboženství křesťanské
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	James Naughton’s Pages
Vydáno:	1663
Licence:	PD old 70

I vida mne vůdce můj děsiti se, dí mi: „Nu, poďme, ukážiť křesťanské náboženství, kteréž na jistých Božích zjeveních založeno jsuc a nejsprostnějším i nejvtipnějším dosti činíc, jakož pravdu nebeskou jasně na světlo staví, tak zase odporné bludy poráží, a jehož ozdoba jest svornost a láska, a kteréž v nesčislných protivenstvích nepřemožené posavád zustalo a stojí. Z čehož rozuměti snadně můžeš, že původ jeho z Boha býti musí a potěšení pravého tu že se doptati budeš moci.“ I zradoval sem se těm řečem, a šli sme.

KŘEST. A když přicházíme, vidím, že bránu mají, skrze níž se k nim musí. Ta brána stála u vodě, kterouž musil každý přebřísti a umyti se a vzíti heslo jejich, bílou a červenou barvu: s přísahou, že k právům a řádům jejich státi chce, tak jako oni věřiti, tak jako oni se modliti, týchž jako oni nařízení ostříhati. I líbílo mi se to jakožto ušlechtilého nějakého řádu začátek.

KÁZANÍ SLOVA. Projdouc skrze bránu, spatřím zástupy lidu veliké: mezi nimiž někteří, habitem od jiných rozdílní, zde onde na výstupcích stojíce, ukazovali jim obraz jakýsi tak uměle vymalovaný, že čím víc kdo naň hleděl, tím víc nač se dívati měl: než že nebyl zlatem aneb blýskavými nějakými barvami hrubě okrášlený, nebyl zdaleka příliš patrný. Protož sem viděl, že kteří zdaleka stáli, méně krásou jeho jímáni byli: kteří blíže, nasytiti se hleděním nemohli.

OBRAZ KRISTŮV. Ti pak, kteříž ten kontrfekt nosili, velebili jej náramně, nazývajíc jej Synem Božím a pravíce, že v něm všelijaké ušlechtilosti vyobraženy jsou: a že z nebe na zem poslán jest, aby lidé, jak při sobě ctnosti pořádati mají, z něho mustr brali. I byla radost a plésání, a padajíce na kolena, spínali k nebi ruce a Boha chválili: a já to vida, připojil sem hlas svůj také a Pána Boha, že mi na ta místa přijíti dal, pochválil.

KŘESŤANŮ DUCHOVNÍ HODY. Mezitím slyším mnohá a rozličná napomínání, každý aby se k obrazu tomu formoval: a spatřím, že se po místech sstupují, a ti, kterýmž obraz svěřen byl, maličké kontrfekty z něho dělajíce, v zavinutí jakémsi všechněm rozdávají, a oni je s nábožností do ust berou. Ptám se tedy, co se to tu dělá? Odpovědíno mi, že není dosti na často jmenovaný obraz zevnitřně toliko hleděti, než že se do vnitřku přijíti musí, aby se člověk v krásu jeho proměniti mohl. Nebo tak pry nebeskému tomu lékařství hříchové ustupovati musejí. Na kteréž zprávě já přestav, křesťany sem za blahoslavené lidi, kteří k zahánění zlého takové prostředky a pomoci mají, sám u sebe velebil.

KŘESŤANŮ ROZPUSTILOST. Mezitím však hledě já po některých, kteříž málo předtím Boha k sobě (jakž pravili) přijali, vidím, ani jeden za druhým do pitek, různic, nečistot, krádeží a loupeží se dávají: ale nevěře já očím svým, hledím pilněji, a vidím v pravdivé pravdě, že pijí a blijí, vadí se a bijí, lstí i mocí jední druhým berou a derou, bůjností řehcí a skáčí, výskají a pískají, smilní a cizoloží, hůř než sem které jiné viděl; summou, že všecko na opak proti tomu, jakž napomínání byli a slibovali, činí. Protož zkormoutiv se, lítostivě sem řekl: „Ale pro Pána Boha, což se toto děje? Jáť sem tu jiného hledal.“ „Nediv se tak hrubě,“ odpověděl tlumočník. „Co se lidem k následování předstírá, jest stupeň dokonalosti, na kterýž vystoupiti nekaždému dá mdloba lidská: kteří jiné vedou, dokonalejší jsou; ale za nimi obecný člověk, který v příčinách jest, netak stačiti můž.“ „Poďmež tedy mezi ty vůdce,“ řekl sem, „ať se na ně podívám.“

KAZATELŮ JALOVOST. I přivede mne k těm na výstupcích stojícím: kteříž napomínali sic lidu k milování krásy obrazu toho, ale to slabě jaksi, jakž mi se zdálo, dělali. Nebo poslechl-li kdo a následoval, dobře: pakli nic, také. Někteří chřestali jakýmis klíči, pravíc se moc míti, kdo neposlechne, fortnu jemu, kudy se k Bohu chodí, zavříti, a mezi tím nezavírali žádnému. Pakli to činili, jako z žertu činili. A sic viděl sem, že ne hrubě směli směle toho dělati. Nebo když některý trošku ostřiti chtěl, láli naň, že na osoby káže. Protož někteří, ustně nesmějíc, psaně na hříchy žehrali; ale i na ty křičeli, že paškvile roztrušují: protož se aneb od nich odvraceli, aby neposlouchali, aneb je z stupňů zhazovali, mírnější sobě vystavujíce. Což vida, řekl sem: „Toť jest bláznovství, že tito z vůdců a rádců svých následovníky a pochlebníky míti chtějí.“ „Tak jest světa běh,“ řekl tlumočník; „a neškodí to. Kdyby volavcům těm všecko volno bylo, kdo ví, čeho by sobě oni neosvobodili? Musí se i jim vyměřiti, pokud čára.“

DUCHOVNÍCH LIDÍ MEZI KŘESŤANY TĚLESNOST. „Poďme tedy,“ řekl sem, „ať já se na ně samy, jak doma krom katedry věci své spořádané mají, podívám: vím, že jim tam aspoň žádný nevyměřuje a nepřekáží.“ I vstoupíme tam, kdež sami kněži bydleli, a já mysle, že je modlící se a zpytující tajemství najdu, nalezl sem pohříchu, ani teď po peřinách rozváleni chrápí; tamto za tabulemi rozsázeni hodují, až do němoty do sebe cpajíce a lejíce; jiní provodí rejry a skoky; někteří měšce, truhly, komory vycpávají; jiní se s freji a bůjnostmi obírají; někteří s připínáním ostroh, tulichů, kordů, ručníc zacházejí; někteří s psy a zajíci se honí; takže nejmenší čas s biblí trávili, někteří sotva ji kdy do rukou brali, učitelé však Písem se jmenujíce. Což spatřiv já, řekl sem: „Ach, nastojte mého hoře, toto-liž ti vůdcové do nebe a příkladové k ctnostem býti mají? Ale najdu-liž pak co v světě, v čemž by šalby a podvodu nebylo?“ To uslyšavše někteří z nich, a že na jejich irregulární život naříkám, porozuměvše, šilhavě na mne hleděti a reptati začali: hledám-li pokrytců a povrchních nějakých svatáčků, abych jich jinde hledal, oni že vědí, jak i v kostele povinnost svou konati, i doma a mezi lidmi lidsky se chovati. Takž sem mlčeti musil, patrně sic vida, že to potvorství jest, na komži pancíř, na birýtě lebku; v jedné ruce Zákon, v druhé meč, po předu Petrovy klíče, po zadu Jidášů měšec nositi; mysl v Písmě vybroušenou, srdce v praktikách vycvičené; a jazyk plný nábožnosti, oči plné bůjnosti míti.

A JINÝM NEBESKÝMI DARY PŘISLUHOVÁNÍ, NE SOBĚ. Vida pak některé obzvláště, kteříž na kázaních velice uměle a nábožně řečňujíce, sobě i jiným nejinák než jako z nebe spadlí anjelé se líbili, života pak rovně jako jiní rozpásaného byli, nemohl sem se předce zdržeti, abych neřekl: „Hle, trouby, skrze něž věci dobré plynou, samých se nechytají!“ Tlumočník dí: „I to jest dar Boží, o věcech Božích pěkně mluviti uměti.“ „Jest dar Boží,“ dím já; „ale na slovích-liž se stavovati má?“

BISKUPŮ NEŘÁDOVÉ. Mezitím vida já, že všickni tito nad sebou starší své (biskupi, arcibiskupi, opatové, proboštové, děkanové, superintendenti, inspectores etc. nazvané) mají, muže vážné a vzácné, jimž všickní poctivost činili, myslil sem: „Proč pak oni těchto nižších v řádu nedrží?“ A chtěje příčině vyrozuměti, vejdu za jedním do pokojíka jeho, potom za druhým, třetím, čtvrtým etc. a vidím je zaměstknané hrubě, že neměli kdy k oněm dohlédati. Zaměstknání pak jejich (mimo nejedny věci s oněmi společné) bylo s rejstry důchodů a pokladů (jakž pravili) církevních. I řekl sem: „Omylem jim tuším duchovní otcové říkají: duchodní otcové slouti by měli.“ Odpověděl tlumočník: „Musíť o to péče býti, aby církev v tom, co ji Pán Bůh přeje a od pobožných předků nadáno, nehynula.“ Vtom vystoupě z nich jeden, na pasu dva visuté klíče mající (jmenovali ho Petrem), řekl: „Muži bratří, není slušné, abychom my, opouštějíc slovo Boží, přisluhovali stolům a truhlám. Vyberme muže dobropověstné a poručme jim tu práci; sami pak pilní buďme modliteb a služby slova.“ (Skut. 6.) Což já slyše, zradoval sem se, protože to podlé zdání mého dobrá rada byla. Ale z nich žádný tomu rozuměti nechtěl: počítali, přijímali, vydávali předce sami, modlitby a službu slova jiným poroučejíce, aneb běžně odbývajíce.

Umřel-li z nich který a péče prvotnosti na jiného přijíti měla, spatřil sem nemalo obcházení, nahlédání, přímluv shledávání, každý se k té pořádce, dřív než by místo vychládlo, tlačil. Ten pak, který prázdné místo osaditi měl, bral od nich a o nich hlasy; kteříž velmi rozdílní byli. Jeden se hlásal býti krevným přítelem; druhý po ženě příbuzným; třetí, že dávno již starším sloužil, odměny se nadál; čtvrtý, že slib měl, tím se troštoval; pátý pro své z poctivých rodičů zplození na poctivé místo posazení čekal; šestý schválení sebe odjinud vyžádané předstíral; sedmý dárky podstrkoval; osmý, hlubokých, vysokých a širokých smyslů jsa, místa sobě, kde by se rozprostříti mohl, žádal: a nevím co toho víc. Což já spatře, řekl sem: „Toť snad není řád, tříti se na taková místa, však by se tu na zavolání čekati mělo.“ Tlumočník odpoví: „A což by bezděčných volali? Musíť se, kdo k tomu umysl má, ohlásiti.“ „Já sem opravdu myslil,“ dím já, „že se tu na Boží zavolání čekati musí.“ On zase: „A co mníš, že Bůh někoho z nebe zavolá? Boží zavolání jest přízeň starších, kteréž sobě každému, kdo se k zavolání hotoví, dobývati volno jest.“ „Vidím tedy,“ řekl sem, „že tuto k službě církve žádného hledati a doháněti netřeba, odháněti spíše. Mezi tím, má-li se vždy přízně hledati, tak by se hledati ji mělo, aby každý pokorou, tichostí, pracovitostí církvi milým činiti se hleděl, a ne, jakž já tu vidím a slyším. Nechť je, co chce, neřádové jsou toto.“

KŘESŤANŮ TROŠTY NA VÍRU BEZ SKUTKŮ. Na tom když mne státi viděl tlumočník můj, řekl mi: „Pravdať jest, že v životě křesťanském i samých theologů něco více nerovnosti jest než jinde: ale zase toto jest pravé, že křesťané, i zle živi jsouce, dobře umírají. Protože spasení lidské ne na skutcích, než na víře záleží: kteráž když pravá jest, nemůže spasení chybiti. Nehorš se tedy, že život při křesťanech nejistý jest, když jen víra jest jistá, dostiť jest.“

I O VÍRU HÁDKY. „Srovnávají-liž se tedy aspoň u víře všickni?“ řekl sem. Odpověděl: „Jestiť i tu trošičku rozdílnosti: ale co na tom? Základ mají všickni jeden.“ I uvedou mne za jakés mříže uprostřed kostela toho velikého, kdež já okrouhlý, veliký, na řetěze visící kamen spatřím: pravili mu prubýřský kamen. PÍSMO SV. PRUBÝŘSKÝ KÁMEN. K tomu přistupovali lidé přední, každý v ruce něco nesa, ku příkladu kus zlata, stříbra, železa, olova, písku, plev etc., pak otíral každý o ten kámen to, co přinesl, a chválil, že průbu drží: jiní dívající se pravili, že nedrží. Tož na sebe křikali, žádný sobě svého haněti nedal, žádný také druhému jeho věci potvrzovati nechtěl: pak na sebe láli, klnuli, za kápě, za uši, a kde mohli, se chytajíc a táhajíc. Jiní hádali se o sám ten kámen, jaké jest barvy: někteří pravili, že modrý, jiní, že zelený, jiní, že bílý, někteří, že černý; až se našli, kteříž pravili, že jest proměnných barev, jaká se věc přistrčí, takový že se i on zdá. Někteří radili, aby ho rozbili, a na prach zetrouc, jaký bude, pohleděli: jiní nedali. Někteří nadto výš pravili, že ten kámen jen různice tropí, aby ho sňali a preč dali, že se snáze porovnají; k čemuž jich veliký díl, a nejpřednějších, přistupovalo; jiní toho zase bránili, pravíce, že životy raději složí, než tomu dopustí: jakož pak nejedni, když se různice a šarvatka rozmohla, i zbiti jsou, kámen pak zustal předce. Nebo byl okrouhlý a velmi hladký, kdo na něj sahal, ujíti ho nemohl, vyklouzl se mu hned a uprostřed šraňků těch předce se točil.

KŘESŤANŮ NA SEKTY ROZTRHÁNÍ. Z těch šraňků já vyjda, spatřím, aj, kostel ten mnoho má vůkol kaplic, do nichž se ti, kteříž se při prubýřském tom kamenu srovnati nemohli, rozcházejí, a za každým jistý lidu díl se táhne; kterýmž oni, jak a čím se od jiných děliti mají, regule dávali. Tito, aby se vodou i ohněm znamenali; jiní, aby znamení kříže v hrsti a v kapsi vždycky pohotově měli; jiní, aby vedlé hlavního onoho kontrfektu, v němž se všickni vzhlédati mají, pro větší dokonalost jiných drobnějších co nejvíc při sobě nosili; jiní, aby modléc se neklekali, že to farizejská věc; jiní, aby muziky, jakožto věci bujné, mezi sebou netrpěli; jiní, aby se žádnému, na vnitřním Ducha zjevování dosti majíce, učiti nedali. Summou, všudy obzvláštní nějaké nařízení, kaply ty prohlédaje, viděl sem.

NEJNÁDHERNĚJŠÍ MEZI NIMI JEDNA. Jedna z nich největší byla a nejozdobnější, třpytící se zlatem a kamením drahým, a v níž hluk veselých nástrojů slyšán. Do té sem obzvlášť uveden a pobízín, abych hleděl, že tu pěknější než kde náboženství. A aj, po stěnách tu plno bylo figůr jakýchsi, jak se do nebe dostávati, ukazujících. Tu někteří namalováni stáli, dělající sobě žebříky, přistavující k nebi a lezoucí po nich. Jiní snášeli na hromadu vrchy a kopce, aby po nich zhůru mohli; jiní sobě křídla strojili a připínali; jiní křídlatých tvorů nalapajíce a několik spolu sepnouce, k nim se přivazovali, vedle nich zhůru vyletěti sobě troufajíce etc. Kněží pak rozličných křtaltů mnoho bylo, kteříž ty figůry lidem ukazovali a schvalovali; rozmanitým je při tom ceremoniím, jak se od jiných děliti mají, vyučujíce. Jeden pak zlatem a šarlatem přioděný seděl na vysoké stolici, poslušným a řádům těm dověrně obcujícím znamenité dary rozděluje. I zdál mi se tu pěkný řád, a veseleji než kde. Ale když sem jiné sekty přebíhati, na ně hrozně dotírati a jejich ty všecky věci haněti a stíhati viděl, vzal sem to v podezření. Zvláště vida při těchto nesmělé odpovídání a sebe zastávání, leč kamením, vodou, ohněm a mečem z strany jedné, z strany pak druhé zlatem podvodné lidí k sobě vábení. Nýbrž spatřil sem mezi nimi samými mnohé roztržitosti, svády, závisti, z míst sebe strkání a jiné neřády: protož sem odtud šel na jiné, kteříž se obnovenými jmenovali, podívati se.

JINÉ SE O SJEDNOCENÍ DAREMNĚ SMLOUVAJÍ. Kdež vidím, že některé ty kaply (dvě, tři, bližší sebe jsouc), aby za jedno byly, se smlouvaly: mezitím však žádnou měrou, jak by se mezi sebou porovnaly, trefiti nemohly, každý, co v hlavu zavzal, na tom stál, jiné na to též naraziti usiluje. Někteří hloupější, co se jim namátlo, toho se drželi: jiní chytřejší, jak kde fortel viděli, tak přistupovali a odstupovali, až sem nad tím mízerným milých křesťanů matením a motáním velice horlil.

SKUTEČNÍ KŘESŤANÉ. Mezitím byli tu někteří, kteříž se nic do těch roztržitostí nemíti pravili, chodili mlčíc, tiše, jako v přemyšlování, a vzhlédajíc tytýž k nebi a přívětivě se majíc ke všechněm: a byli nepatrní, ošklubaní, postem a žízní vyschlí. Z nichž jiní jen smích měli, povolávali a pohvizdovali za nimi, drbali a trhali, vidliček podávali, nohy podráželi a zlořečili jim: oni pak všecko trpíc, jako slepí, hluší, němí mezi jinými chodili. Kteréž když sem z jakéhos v kůru zastření vycházeti a vcházeti viděl, chtěl sem vjíti a pohleděti, co tam mají. JICHŽ POUTNÍK NEPOZNAL. Ale mnou tlumočník trhl. „Co“ pry „tam dělati chceš? či chceš také z sebe smích udělati? máš tam proč dychtiti.“ Takž sem nechal. Ale ach, tu sem přehlédl, od nešťastného svého Mámila zmámen byv: tu sem centrum nebe i země a cesty k sytosti potěšení vedoucí chybil, a do motanin labyrintu světa zase uveden, dokudž mne Bůh můj neretoval a na pochybenou na tomto místě cestu zase neuvedl. Což kdy a jak se stalo, níže povím. Ale sem já toho tehdáž nesoudil, nýbrž zevnitřního jen pokoje a pohodlí hledaje, jinam zevlovati pospíchal.

PŘÍHODA JEHO V TOM STAVU. Nepominu mlčením, co mne ještě víc v té ulici potkalo. Namlouval mne můj Všudybud, abych se mezi duchovníky dal, jistě mi to, že já osudem do toho stavu náležím: jakož přiznám se, že mi to k mysli bylo, jakkoli sem obyčejů jejich ne všech liboval. I dám se navésti, vezmu kápi a kuklu, vstoupím tu i tam vedle jiných na výstupek, až mi i vlastní ukázán. Ale hledě já po nich, vidím, že mi jedni hřbet obracejí, druzí hlavami kroutí, třetí na mne okem mhourají, čtvrtí prstem hrozí, pátí vidličky ukazují. Naposledy někteří se oboříc, seženou mne a vstaví jiného, hrozíc, že na tom dosti nebude. Já lekna se běžím pryč, k svým vůdcům řka: „Ale bídnějšíhož toho světa! však se pak s jedním všecko trhá!“ „Bezpochyby,“ řekl tlumočník, „proč se nemáš na pozoru, aby sobě lidí nedráždil? Kdo s lidmi býti chce, k lidem se formovati musí: ne tak jako ty všudy z hloupa tesati.“ „Jižť já nevím,“ řekl sem; „tedyť ale všeho tak nechati.“ „Ne tak, ne tak,“ dí Všudybud; „nemusíme zoufati. Nebude-li z tebe to, bude něco jiného. Poď jen, hleďme dál;“ a ujma mne za ruku, vede.