Labyrint světa a ráj srdce/XIII. Poutník se na Rose-Crucios dívá
Labyrint světa a ráj srdce Jan Amos Komenský | ||
XII. Poutník prohlédá alchymií | XIII. Poutník se na Rose-Crucios dívá | XIV. Poutník medicinu prohlédá |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XIII. Poutník se na Rose-Crucios dívá |
Autor: | Jan Amos Komenský |
Zdroj: | James Naughton’s Pages |
Vydáno: | 1663 |
Licence: | PD old 70 |
FAMA FRATERNITATIS, ANNO 1612 LATINÈ AC GERMANICÈ EDITA. A hned tu na placu uslyším trouby zvuk, po němž ohlédna se, vidím jezdícího na koni a svolávajícího filozofy. Kteříž když se stádně odevšad valili, začal jim pěti jazyky o nedokonalosti svobodných umění a celé filozofie vypravovati: a kterak někteří slavní, od Boha na to vzbuzeni muží takové všecky nedostatky již vyšetřili a doplnili a moudrost lidskou na ten stupeň, na kterémž v ráji před pádem byla, přivedli. Zlato dělati že mezi sta kusy nejmenší u nich jest: proto že celá natura jim nahá již a odkrytá jest, kterému tvoru formu odníti aneb dáti chtějí, že mohou dle líbosti. Jazyky všech národů že umějí, co se po všem okršlku zemském i na Novém světě děje, všecko vědí a s sebou, i vzdáleni jsouce, by na tisíc míl bylo, rozmlouvati umějí. Lapidem že mají a ním všelijaké nemoci dokonále hojí i dlouhověkost dávají. Neb Hugo Alverda, jejich praepositus, že již 562 let stáří jest, a collegové jeho ne mnoho níž. A ač po tolik set let se tajili, sami toliko (sedm jich) v napravování filozofie pracujíce, nyní však, poněvadž již k dokonalosti vše přivedeno, a nad to vědí, že všemu světu reformací nastává, déle již tajiti že se nechtějí: nýbrž zjevně se ohlašujíce, s jedním každým drahými tajemstvími svými se sděliti hotovi jsou, kohož by jen hodného seznali. Ohlásí-li se jim kdo v jakémkoli jazyku a národu, že jich všecko dojde, a žádný bez laskavé odpovědi zanechán nebude. Pakli kdo nehodný bude, kterýž by z lakomství toliko neb z všetečnosti dojíti jich žádostiv byl, ten že se nedoptá nic.
VARIA DE FAMA JUDICIA. To vypověda, poštýř ten, zmizel; já pak po učencích těch hledě, všecky je teměř novinou tou zděšeně vidím. Počínají mezitím pomalu hlavy snášeti a jedni pošepmo, jiní hlasem soud o tom vynášeti. Takž já, tu i tam přistoupě, poslouchám: a aj, jedni náramně plésali, radostí kam se díti, nevědouce. Litovali předků svých, jimž se za jejich věku podobného nic nedostalo; sebe pak blahoslavili, jimž dokonalá filozofia již se plně podává. Takže bez omylu všecko věděti, bez nedostatku všeho dosti míti, bez nemocí a šedin kolik set let živ býti moci bude, kdo jen chtíti bude. A vždycky opětovali: „Šťastný, přešťastný náš věk.“ Jakýchž řečí já doslýchaje, počal sem i sám vesel býti, a že se i mně bohdá toho, nač se jiní brousí, dostane, naději sobě činiti. Ale spatřil sem jiné v hlubokých myšleních, kteříž, co o tom smýšleti, hrubě na rozpacích byli. A by pravé bylo to, což hlásati slyšeli, byli by rádi: ale se věci zatemnělé a rozum převyšující býti zdály. Jiní zjevně odpírali, šalbou a podvodem to býti pravíce: Byli-li pry od tolika set let, proč se prv nezjevili? jsou-li věcmi svými jisti, proč směle na světlo nevystoupí? než z kouta jen odkuds ze tmy, co netopýřové, hvízdají. Filozofia že jest dobře ustanovená a reformací nepotřebuje: dají-li sobě tu z rukou vyraziti, že nebudou míti žádné. Jiní nadto hrozně na ně láli a klnuli, za věštce, čarodějníky a vtělené ďábly je vyhlašujíce.
FRATERNITATEM AMBIENTES. Summou, hluk byl na celém placu, a každý teměř žádostí dojíti jich hořel. Protož nemálo jich supplikací spisovalo (jedni tajně, jiní zjevně) a odsílali jim: plésajíce radostí, že již také do spolku přijati budou. Ale viděl sem, že každému supplikací jeho, všecky zběhavše kouty, bez odpovědí se vrátila, a veselá naděje obracela se v tesknost: nýbrž od nedověrců oněch smích měli. Někteří psali znovu, po druhé, třetí, i víc, skrze všecky Musas, jak nejhlouběji kdo mohl a uměl, prose, ba zaklínaje, aby duše umění žádostivé nezdržovali. Někteří odkladu netrpěliví sami osobně od jednoho kraje světa k druhému běhali, na své neštěstí naříkajíce, že šťastných těch lidí najíti nemohou. Čehož vinu jeden nehodnosti své, jiný nevhodnosti oněch připisoval: a odtud jeden sobě zoufal, druhý se ohlédaje a k vyslídění jich nových cest ohleduje, znovu se trápil, až mne samého konce se dočkati nemohoucího teskno bylo.
CONTINUATIO FAMAE ROSAEORUM. Vtom, aj, opět začne se troubení: za kterýmž zvukem když jich mnoho běží, i já také, spatřím jakéhos, an krám rozkládaje, lidí k spatřování a kupování předivných tajemství nabízí, kteráž pry z pokladů nové filozofie vzatá jsou a všechněm tajné moudrosti žádostivým zadosti učiní. I byla radost, že tu již svaté Růžové bratrstvo zjevně se a štědře poklady svými sděluje; přistupovali a kupovali mnozí. Všecko pak to, což se prodávalo, zavinuté bylo v škatulích, kteréž malované byly a s všelijakými pěknými nápisy: Porta Sapientiae; Fortalitium Scientiae; Gymnasium Universitatis; Bonum Macro-micro-cosmicon; Harmonia utriusqve Cosmi; Christiano-cabalisticum; Antrum Naturae; Arx Primaterialis; Divino-magicum; Tertrinum Catholicum; Pyramis Triumphalis; Hallelujah etc. Každému pak, kdo kupoval, zapovědělo se odvírati. Nebo tajné té moudrosti že taková jest moc, že pronikáním operuje: ale kdyby se odevřela, že by vypáchla. Nicméně všetečnější někteří nezdrželi se, aby odevříti neměli: a nalezše škatule své naprosto prázdné, ukazovali jiným; kteříž když také své zodvírali, nenašel žádný nic. I křičeli: „Podvod, podvod,“ a zůřivě člověku tomu mluvili: ale on je pokojil, to nejtajnější tajností býti pravě, že věci ty, kromě Filiis scientiae, nespatřitedlné jsou, čehož jednomu z tisíce že se nedostává, on že tím vinen není.
EVENTUS FAMAE. I dali se tím na větším díle všickni upokojiti; za tím se on sklidil, a diváci s nejednostejnými humory, jeden sem, druhý tam, se rozcházeli: z nichž doptal-li se kdo tajností těch nových či nedoptal, nic posavád věděti nemohu. To vím toliko, že se všecko potom jaksi tišilo, i kteréž sem zprvu nejvíc běhati a těkati viděl, ty sem potom leckdes v koutě jako s zamčenými usty seděti viděl: buď že k tajnostem jsouce připuštěni (jakž se o nich někteří domýšleli), přísahu mlčelivosti byli vykonati museli, aneb že (jakž se mně mimo brylle hledícímu zdálo) za naději a vynaloženou svou práci se hanbili. Takž se tedy všecko to rozcházelo a tišilo, jako když se po bouři bez deště mračna rozcházejí. A já k průvodčím svým řekl: „A což z toho všeho nic býti má? ach mé naděje! jáť sem se, tu takové trošty vida, těšil, že příhodnou mysli své pastvu najdu!“ Odpověděl tlumočník: „Kdo ví, ještěť se toho dostati můž: snad oni hodiny své vědí, kdy se komu zjeviti mají?“ „Já-li na to čekati mám?“ řekl sem, „nevěda, aby se z tolika tisíc učenějších, než sem já, komu zdařilo, jedinkého příkladu. Nechci po tom déle zevlovati. Poďme odtud.“