Labyrint světa a ráj srdce/L. Poutník křesťany podle stavů prohlédá

Labyrint světa a ráj srdce Jan Amos Komenský
XLIX. Pobožní mají stálou v srdci radost	L. Poutník křesťany podle stavů prohlédá	LI. Smrt křesťanů věrných

Údaje o textu
Titulek:	L. Poutník křesťany podle stavů prohlédá
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	James Naughton’s Pages
Vydáno:	1663
Licence:	PD old 70

To až potud veřejné všech křesťanů pravých případnosti vypravoval sem; spatře pak já mezi nimi rovně jako v světě rozdílná povolání, žádostiv sem byl, jak kteří stupně svého ostříhají, také se podívati. I nalezl sem ušlechtilý opět při všem řád, až milo: ale toho již obšírně vyčítati nechci, krátce toliko něco dotknu.

MANŽELSTVÍ KŘESŤANŮ JAKÉ. Manželství jejich, viděl sem, že se od panictví nemnoho dělí, protože při nich jak v žádostech, tak v pečování zřízenost jest. Místo oněch ocelivých pout viděl sem tuto zlaté zápony; místo trhání se od sebe potěšené těl i srdcí spojení. Pakli co nezvolností toho jejich stavu se přídrželo, vynahražovalo se to království Božího skrze to rozmnožováním.

VRCHNOST MEZI SEBOU JAKOU MAJÍ. Komu se z nich nad jinými seděti a vrchností slouti dostávalo, tak se k svěřeným sobě poddaným svým choval, jak rodičů vlastně k dítkám obyčej jest, i láskou i péčí: načež dívati se milo bylo, a viděl sem, jak mnozí z takové vrchnosti ruce zpínajíc Boha chválili. Zase pak, kdo pod moc jinému přináležel, tak se hleděl říditi, aby nejen slovem, ale skutkem poddaný byl, Boha tím ctě, aby, kohož mu představil, buď on jakých buď povah, všelikou k němu uctivost a šetrnost slovy, i skutky, i myšlením pronášel.

A JAKÉ UČENÉ. Když sem mezi nimi dále chodil, spatřil sem nemalo lidí učených, kteříž proti obyčeji světa, jak který daleko jiné uměním, tak daleko pokorou předcházel, a byli sama vlidnost a přívětivost. S jedním mi se mluviti dostalo, o němž bylo smyšlení, že nic není ve všech uměních lidských, což by před ním ukryto bylo: on však jako nejsprostnější tak se stavěl, nad hloupostí a neumělostí svou tytýž vzdychaje. Umění jazyků u nich v malé jest vážnosti, jestliže umění moudrosti k tomu nepřistoupí. Nebo pry jazykové moudrosti nedávají, než k tomu toliko jsou, abychom s jinými a jinými obyvateli okršlku zemského, buď živými neb mrtvými, rozmlouvati mohli: a protož, ne kdo mnoha jazyky mluviti, než kdo užitečné věci mluviti umí, že učený jest. Užitečné pak věci nazývají všecky skutky Boží, k jichž poznání artes že napomáhají nětco: ale však známosti té pravá studnice že jsou svatá Písma a učitel Duch svatý, cíl pak všeho Kristus, ten ukřižovaný. N. B. Protož všickni tito, viděl sem, že vším uměním svým k Kristu jako k centrum směřovali: pakli co k Kristu překážkou býti viděli, všecko, byť i nejvtipnější bylo, opomítali. Knihy lidské, viděl sem, že čtou všelijaké podlé příčin; ale vybranějších toliko pilně hledí, všudy šetříc, aby lidské řečňování za lidské měli. Sami knihy také píší, ale ne pro roztřásání jména svého, než když naději mají, že něčím užitečně s bližními se zděliti, obecnému dobrému v něčem napomoci, zlému uhájiti moci budou.

JAKÉ KNĚŽÍ A TEOLOGY. Kněží a kazatelů viděl sem tu jistý počet podlé potřeby církve, vše v habitu prostičkém, obyčejů krotkých a přívětivých, jak mezi sebou, tak vůbec k jiným. Času více s Bohem než lidmi trávili, modlitbami, čtením a přemyšlováním; co mimo to času jest, ten na vyučování jiných, buď v shromáždění vůbec, aneb v soukromnosti obzvláště vynakládají. N. B. Jistili mi to posluchačí a sám sem zkusil, že se kázání jejich nikdá bez vnitřního pohnutí srdce a svědomí neslýchá, protože z úst jejich pronikavá moc Božských výmluvností plyne. I plésání sem při poslouchajících i slzy spatřil, když se aneb o milosrdenství Božím, aneb o lidské nevděčnosti mluvilo: tak se to od nich opravdově, živě a vroucně koná. Za hanbu by sobě kladli něčemu jiné učiti, čehož by prvé sami na sobě příkladu neukazovali: takže i když mlčí, čemu se z nich učiti jest. Přistoupil sem pak obzvláštně k jednomu z nich, promluviti chtěje, který byl muž počestných šedin a z jehož tváře božského hned cosi se stkvělo. Když se mnou mluvil, řeč jeho přívětivé jakési přísnosti plná byla: a všelijak patrné bylo, že Boží legát jest, tak nic světem nepáchl. N. B. Když sem ho obyčejem naším tituli ctíti chtěl, nedal, nazývaje to fraškami světa: jemu titule a cti dosti že jest, jestliže jej služebníkem Božím, a líbí-li mi se, otcem svým nazovu. Když mi požehnání dával, nevím jakou pochotnost a v srdci rozvínající se radost sem cítil: a porozuměl sem v pravdě, že pravá theologia mocnějšího a pronikavějšího cosi jest, nežli jakž se toho vůbec zakouší. N. B. A zapýřil sem se, vzpomena tu na některých našich kněží nadutost, pýchu, lakomství, společné různice, nepřízně a nenávisti, ožralství, a summou tělesnost: jejichž slova a skutkové tak daleko od sebe stojí, že jen z žertu o ctnostech a křesťanském životu zdají se mluviti. Mně se, ať pravdu vyznám, tito líbili, muží vroucího ducha, krotkého těla; milovníci nebeských věcí, nedbalci zemských; bedliví nad stádem, zapominatedlní nad sebou; střízliví vínem, opojeni duchem; skrovní v řečech, hojní v skutcích; a z nichž každý přední v práci, poslední v chloubě býti se snažoval: summou, skutky, slovy i myšleními všechněch duchovní vzdělání obmýšlející.