Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Límec
| Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena | ||
| Milencové | Límec | Slavík |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Límec |
| Autor: | Hans Christian Andersen |
| Původní titulek: | Flipperne |
| Zdroj: | Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 148–150. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Bohuš Kober |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Byltě jednou uhlazený šlechtic, jehož celý nábytek tvořily zouvák, hřeben a límec, nejkrásnější límec na celém světě, a o tomto límci jedná tato naše povídka. Sestárnul již tak, že myslel na to, jakby se oženil, a tu se mu událo, že jeden podvazek přišel do prádla. „Nikoliv,“ pravil límec, „neviděl jsem ještě něžnějšího, jemnějšího a tenčího stvoření, jako vy jste. Mohl bych zvěděti vaše ctěné jmeno?“
„To neřeknu!“ pravil podvazek.
„Kam pak patříte, odkud jste?“ tázal se opět límec.
Podvazek zastyděv se ale, pravil, že to jest přece poněkud podivná otázka a ještě podivnější byla by odpověď.
„Jste snad nějaký pas okolo těla?“ pravil límec, „nějaký vnitřní tělesný pas? vidím, že sloužíte k užitku i k okrase, milá slečno!“
„Nesmíte se mnou mluviti!“ pravil podvazek, „domnívám se, že jsem vám k tomu nedal ni té nejmenší příčiny!“
„Nu, je-li člověk tak krásný, jak vy!“ odpověděl límec, „pak jest to dosti velká příčina.“
„Nepřibližujte se mi tak!“ pravil podvazek, „vyhlížíte již dosti zmužilým.“
„Jsem ale také uhlazený šlechtic!“ pravil límec, „mám zouvák a hřeben!“ To vše ale nebylo pravda, neb jeho pán to byl, kterému ty věci náležely.
„Nepřibližujte se mi!“ pravil opět podvazek, „není to v mém zvyku.“
„Upejpalko!“ odvětil límec, načež oba dány do prádla, škrobeny, na stůl do slunce položeny, až konečně byly na žehlovací prkno položeny, načež přišlo horké želízko.
„Milá paní,“ pravil límec, „milá paní vdovo. Mně jest velmi horko! Já se zcela změním, rozřasím se, vy mi pálíte díru. O, zadržte!“
„Třesky plesky,“ odpovědělo želízko, pyšně přes límec jedouc, a domnívajíc se, že jest párný kotel, mající táhnouti po železné dráze vozy.
„Tintili vantili,“ pravilo želízko.
Límec byl po krajích trochu otřepán, proto přišly nůžky, aby jej ostříhaly.
„O,“ pravil límec, „vy jste bez pochyby prvá tanečnice!“
„Ale jak natahujete nožičky! Toť jest to nejhezčí, co jsem jaktěživ viděl! To nedovede žádný člověk.“
„To já také vím,“ pravily nůžky.
„Zasluhujete býti hraběnkou,“ pravil límec, „vše co mám, jest zouvák a hřeben! Kéž bych měl hrabství!“ —
„Snad si mne nenamlouvá,“ myslely si nůžky, a rozhněvavše se řízly řádně do něho, a límec byl zničen.
„Snad si budu muset hřeben namluviti. Jest to věru podivné, milá slečno, že máte ještě všechny zuby,“ pravil límec, „nemyslela jste ještě na vdávání?“
„Ba, to si můžete mysliti,“ pravila, „jsemť za zouváka provdána.“ —
„Již!“ zvolal límec uleknut, neb nebylo tu nikoho, koho by si namluvil, proto všemi opovrhoval.
Uplynulo drahně času, když dán byl límec do skříně jistého papírníka; bylať zde velká společnosť hadrů, řádně rozdělena v tenké a hrubé. Všechny sobě vypravovaly, nejvíce však límec, ten byl náramný chvastoun.
„Měl jsem náramně mnoho milenek!“ pravil límec, „nedala mi žádná pokoj! Byl jsem ale také jemný, naškrobený šlechtic!“ Mělť jsem zouvák a hřeben, a žádného z nich jsem nepotřeboval. Tenkráte jste mne měli viděti, když jsem ležel stranou. Nikdy nezapomenu na prvou svou milenku, byl to pás okolo těla, tak jemný, tenký a něžný, ubohý se pro mne vrhl do necek. Byla tam také vdova, jež často se pro mne rozpálila, já jsem ji ale nechal státi a ona zčernala. Byla tam také tanečnice, kousavá a štípavá, tato mi zasadila onu ránu, kterou až podnes mám! Vlastní můj hřeben do mne se zamiloval, ztratil ale z lítosti všechny své zuby. Ba zkusil jsem již mnoho, nejvíce mne to ale trápí pro podvazek, — míním pás okolo těla, jenž se vrhnul do necek. Mám mnoho na svědomí, a bude velmi dobře, stanu-li se bílým papírem.“ Tím se také stal. Všechny hadry se staly bílým papírem, z límce se ale stal právě ten papír, na kterém se tisknula tato povídka, a to proto, poněvadž se vychloubal věcmi nepravdivými; na to myslemež, abychom též tak nejednali, neb vskutku nemůžeme věděti, nepřijdeme-li jednou také do jedné papírové továrny, a byvše spracováni v bílý papír, nemuseli vlastní svůj život vyprávěti jako tento náš límec.