Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Slavík
| Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena | ||
| Límec | Slavík | Vršek vil |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Slavík |
| Autor: | Hans Christian Andersen |
| Původní titulek: | Nattergalen |
| Zdroj: | Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 151–162. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Bohuš Kober |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Související: | Slavík – Peškův/Mikuláše Boleslavského překlad |
Jest v Čínsku, vždyť víš, tam císař též Číňan, a všickni při jeho dvoře jsou také Číňané. Jest tomu arci již mnoho let, ale právě proto jest důležito, abychom povídku tuto slyšeli, než upadne v zapomenutí.
Zámek císařův byl nejkrásnější na světě, celý z nejjemnějšího porculánu, tak drahocenný, ale také tak křehký, že bylo dobrý pozor dáti, jakmile se ho někdo jen poněkud dotknul.
V zahradě bylo lze viděti nejhezčích květin, a na nejznamenitější z nich byly upevněny stříbrné zvonky, zvoníce proto, aby lidé nechodili okolo nich, aniž by se jich všimnuli. Ba, v této zahradě císařově bylo vše tak důmyslně vymyšleno, a cesty a stezky se tak točily, že se člověk v zahradě nepovědomý jistě spletl, aniž by pak našel zpátečné cesty. Byl tam také velký les s jezery. Les ten se rozšiřoval vždy více a více, sáhaje konečně až k modrému hlubokému moři, na kterém velké koráby pluly, anižby zavadily o větve stromů lesných. V lese umístil se slavík, zpívaje tak hezky, že sami rybáři, jsouce přece až po krk prací zasypáni, v noci ryby chytali a se zastavovali, aby uslyšeli zpěv slavíkův. „Jak líbezný jest přece zpěv tento!“ pravili a hleděli si opět práce své, budoucí a každé noci pozdější se zastavivše, říkávali: „Jak líbezný jest přece ten zpěv!“ —
Z celého světa přijížděli cizinci, aby se divili zámku a zahradě císařově, uslyševše však zpěv slavíkův, pravili jednohlasně: „Toť jest ze všeho nejkrásnější!“ A cestující vypravovali to doma, a učenci psali velké knihy o zemi, zámku a zahradě císaře čínského; slavíka stavíce v čelo všeho, a ti, jenž básnili, skládali básně o slavíku v tmavém lese u hlubokého jezera.
Knihy rozesýlány po celém světě, a některé přišly také i k čínskému císaři. Sedě v zlaté své židli, četl, kývaje každý okamžik hlavou, neboť se radoval nad hezkým popisem země své, zámku a zahrady. Slavík jest ale nejkrásnější, znělo to ku konci. „Co to znamená?“ pravil císař, „slavíka ani neznám. Což mám zde takového ptáka ve své říši, a dokonce ve své zahradě? toho jsem ještě neslyšel! mám takového ptáka teprve z kněh poznati?“
Pak si dal zavolat svého kavalíra, tak vznešeného, že, když se ho někdo nejnižší na něco ptal, mu ničeho kromě „P!“ odpověděl, a to přec nic neznamená. —
„Jest prý zde velmi znamenitý pták, jménem slavík!“ pravil císař, „mluví se o něm co nejlepším v říši mé! proč se mi to posud neoznámilo?“
„Neslyšelť jsem nikdy před tím jmeno jeho,“ pravil kavalír, „on nikdy ještě nebyl u dvora!“
„Přeju si, aby dnes večer ke mně přišel a něco mi zazpíval!“ pravil císař. „Celý svět ví o něm a jen já ničeho.“
„Neslyšelť jsem nikdy před tím jmeno jeho,“ opětoval kavalír, „vyhledáme ho.“
Kde byl ale? Kavalír proběhal všechny síně a chodby, schody nahoru a dolů, avšak nikdo, koho se tázal, nemohl mu říci, kde jest slavík. Proto vrátiv se k císaři, pravil, že to jest asi bájka, co v knihách stojí. „Vaše královské Veličenství nemůže všemu věřit, co zde napsáno, jsou to vymyšlené věci, a něco, co se shoduje s černokněžnictvím.“ —
„Kniha ale, v které jsem to četl, jest dar velmožného císaře japanského, a proto není možno, aby to byla lež,“ pravil císař. „Přeju si slyšeti slavíka! musí ještě dnes večer zde býti! v mé nejvyšší milosti! a nebude-li zde, dám všechno služebnictvo u dvora skopati, až bude po večeři.“
„Tsing-pe!“ řekl kavalír, a proběhal všechny síně a chodby, schody nahoru a dolů, jsa provázen služebnictvem, neb nechtěl býti nikdo skopán. Všude se tázali po podivném slavíkovi, celému světu známém, jen ne dvoru.
Konečně potkali v kuchyni malé, hezké děvčátko, řkoucí: „Ach, božíčku, slavíka znám velmi dobře, ba, jak hezky zpívá každého večera, když s dovolením své staré churavé matce zbytky jídla přináším, jest mi jíti lesem, poněvadž na břehu jezera bydlí, a když si v lese odpočívám, slyším zpěv slavíkův, při čemž vždy slzím; jest mi pak jako by matka ke mně mluvila.“ —
„Malá ty kuchařko!“ pravil kavalír, „opatřím ti stálé místo v kuchyni i dovolení, by’s viděla císaře při jídle, pakli nás dovedeš k slavíkovi, který je na dnešní večer ku králi pozván.“
Pak se všickni ubírali k lesu, v kterém slavík zpívával, skorem celý dvůr pospíchal k lesu. Když se takto ubírali, zabučela jedna kráva.
„Ó!“ zvolal jeden dvořanín, „nyní již máme slavíka, jest to vskutku podivuhodná síla hlasu malého toho ptáčka! však jsem ho již slýchával.“
„Nikoliv, to jsou bučící krávy, jsme ještě daleko od cíle,“ pravila malá kuchařka.
Nyní kuňkaly v bahně žáby.
„Roztomile!“ zvolal čínský správce zámku, „nyní ho slyším, zní to právě jako naše zvonky chrámové!“
„Nikoliv,“ pravila opět malá, „to kuňkají žáby, ale brzo ho už uslyšíme.“
A vskutku začal po chvíli slavík zpívati.
„Toť on,“ pravilo děvčátko, slyšte, slyšte, slyšte — a hle! zde sedí!“ Tím ukazovala na malého šedého ptáka, sedícího v zelení.
„Je-li možná!“ zvolal kavalír, „tak bych si ho nebyl nikdy představoval! jak jednoduchý jest, jistě ztratil svou barvu, spatřiv kol sebe tolik vznešených lidí.“
„Malý slavíku,“ pravila kuchařinka malá, „nejmilostivější náš císař přál by si, abyste před ním zpíval.“
„S nejvěčší radostí!“ pravil slavík, zpívaje, až všem srdce plesalo.
„Jest to jakoby skleněné zvonky zněly!“ pravil kavalír, „a hleďte jenom na ten malý chřtánek, jak se namáhá! jest to podivuhodné, že jsme si ho dříve nevšímali! ten dojde velkého uspěchá u dvora.“
„Mám ještě jednou před císařem zpívati?“ tázal se slavík, domýšleje se, že jest císař přítomen.
„Můj roztomilý, malý slavíčku!“ oslovil jej kavalír, „mám to potěšení, vás dnešního večera pozvati k dvorné slavnosti, kde svým znamenitým zpěvem J. Veličenství okouzliti můžete.“
„Zpěv můj jest nejkrásnější v zelení,“ pravil slavík, než šel přece rád ke dvoru, slyšev, že si toho císař přeje.
Zámek byl řádné okrášlen. Stěny a podlahy porculánové leskly se v záři mnoha tisíc světel, nejhezčí květiny, zvonící nejlíbezněji, stály na chodbách, bylo to běhání a průvan, ale právě tím zvonily zvonky na květinách tak, že bys nebyl vlastního slova slyšel.
V středu velké síně, před sedadlem císařovým, byla zlatá tyčka, na které slavík seděl; celý dvůr byl přítomen, a malá kuchařka dostala povolení, že může státi za dveřmi; bylať vskutku obdržela název dvorné kuchařky. Všichni byli oděni v nejdražší šat, dívajíce se na slavíka, na nějž císař vesele kýval.
Když počal slavík přelíbezně zpívati, vstoupily císaři slze do očí, řinoucí mu přes tváře; tu slavík pěl ještě krásněji, až císaři srdce plesalo a císař nad míru spokojen, pravil, aby slavík nosil kol krku zlatý střevíc císařův, zač se ale slavík následovně poděkoval:
„Viděl jsem slze v očích císařových, to jest mi nejvěčším pokladem! slze císařovy mají velkou moc! Bůh jest mým svědkem, jsemť dosti obdařen!“ pak ještě jednou tak líbezně a kouzelně zazpíval.
„Toť nejmilostivější upejpavosť, kterou znám!“ pravily všechny dámy, vzavše vody do úst, když někdo s nimi mluvil, neb chtěly míti taký líbezný hlásek, jako slavík, ba i sluhové a služky dali vzkázati, že jsou nejvýše spokojeni, a to jest přece velmi mnoho, jsou-li to ti — neb za těžko jest jim zadost učiniti. Ba, slavík slavil slavný den.
Mělť nyní u dvora zůstati, ano nabízen mu zvláštní domek a vůle v celé zahradě, a však jen dvakráte ve dne a jednou v noci. Dostal dvanácte sluhů, kteří uvázali mu nejtenčí hedvábnou tkaničku kol nohy — to byla ta jeho nová volnosť! Celé město mluvilo o podivuhodném slavíku, a když se dva potkali, oslovil prvý druhého s: „sla“ — a tento onomu odpověděl: „vík,“ a pak vzdychnuvše si, porozuměli sobě; ba jedenácte dětí dostalo jméno „slavík“, žádné však z nich nemělo vlohy ku zpěvu.
Jednoho dne obdržel císař věčší balík s nápisem: Slavík.
„Tu to máme, opět nová kniha, jednající o mém slavném ptáku!“ pravil císař; avšak nebyla to kniha, byla to skřínka s umělým slavíkem, jenž se měl rovnati živému, celý byl posázen drahokamy, rubíny a safíry, a jakmile se stroj natáhnul, zpíval umělý slavík podobně jak živý, pohybuje při tom ocáskem, třpytícím se zlatem a stříbrem. Okolo krku měl pásek, na němž zlatem bylo vyšito: „Slavík císaře japanského jest chud u porovnání s oním císaře čínského.“
„To jest roztomilé!“ pravili všickni, a posel krále japanského obdržel titul vyššího dvorného donášeče slavíka.
„Nyní musí oba zpívati, bude to dvojzpěv posud neslyšený.“ —
A tak zpívali spolu, nesouhlasili však, jelikož každý zpíval dle svého způsobu. Skutečný slavík pokud uměl, a umělý, seč byl. Tohoto ale jeden hudec chválil řka: „Ten jest velmi pozorný, zadržuje takt a zpívá docela dle mé školy.“
Nyní měl umělý pták sám zpívati, a dosáhl takového obdivu jako skutečný, vždyť byl velmi něžný, vyhlížel jako lesknoucí se náramky nebo zapínadlo.
Třiatřicetkráte po sobě zpíval umělý ten slavík týž kousek, nejsa ještě umdlen; lid by ho byl ještě poslouchal, císař ale pravil, aby nyní opět živý slavík zpíval — — avšak kde byl tento? Nikdo nepozoroval, že byl otevřeným oknem vyletěl zpět do zeleného lesa.
„Aj, co to!“ pravil císař, a všickni dvořané zlobili se, pravíce, že jest slavík velmi nevděčný pták. „Nejlepšího ptáka máme posud!“ pravili, a tak musel umělý pták opět zpívati po čtyryatřicetikráte a vždy týž kus; avšak neuměli to přece ještě nazpaměť, neb to bylo těžké, a hudec chválil nad míru ptáka, ba ujišťoval, že jest vskutku lepší než skutečný slavík, nejen dle zevnějšku, totiž dle šatů a množství drahokamů, ale také dle vnitřku.
„Nebo pozorujte, vzácná společnosti, a zvláště nejmilostivější náš císaři! U skutečného slavíka nemohu přec předvídati, co bude zpívati — u umělého toho ptáka ale jest vše určeno napřed; může se vysvětliti, otevříti a jeho stroj ukázati, jak jde, jak jedno kolo druhým se pohybuje!“
„Zcela naše myšlenka!“ zvolali všickni, a hudec dostal povolení, aby příští neděli ptáka veřejně ukazoval, mělť také zpívati, tak poroučel císař. A lid uslyšev jej, byl tak vesel, jako by se byl hodně napil čaje, neb tak obyčej v Číně, a pak volaje: „Tsing — tsing“ — vyzdvihoval druhé prsty kývaje. Avšak rybáři slyševše zpěv skutečného slavíka, pravili: „Zpěv umělého ptáka zní hezky, ale něco mu schází, není tak dojímavý!“ —
Skutečného slavíka vypověděli ze země, ač nevěděli kde jest.
„Umělý slavík stál na hedvábném polštáři těsně vedle postele císařovy, všechny dary, které byl obdržel, obklopovaly ho, a umělý pták dostal titul: „Nejvyššího císaře dvorný noční zpěvák“. Stál na pravé straně a to byla u císaře ta nejvznešenější, jelikož pravá ruka platila více než levá. A hudec napsal dílo pětadvacet svazků silné a to o umělém slavíku, bylo to velmi učené a vznešené a plno nejtěžších a nejdelších slov čínských; a všichni lidé říkali, že to četli, sice by byli po večeři dostali bambusem na paty.
Tak to šlo po celý rok: císař, dvůr a celé Čínsko umělo ten nejnepatrnější hlásek umělého ptáka nazpaměť, zpívali vždy s ním, a uličníci zpívali: „Cíp! cíp! — kluk, kluk,“ to zpíval císař, neb to slyšel od umělého ptáka!
Jednoho večera ale, když umělý pták nejlépe zpíval, neb ho poslouchal císař, leže v posteli, ta to cvrklo v ptáku a stroj temně zarachotiv, zastavil se.
Císař vyskočiv rychle z postele, dal svého lékaře zavolati, ten ale nevěděl si rady. Pak zavolali hodináře a tento prohlížel a proskoumav stroj drahně času, pravil konečně, že ho spraví, ale že se ho musí pak šetřiti, jelikož stroj jest již příliš opotřebovaný, a bylo by nemožno jej tak spraviti, by šel jako nový. Tu nastal velký smutek! jen jednou za rok zpíval umělý slavík, a to bylo již skorem mnoho, pak ale mluvil hudec v takých dlouhých a těžkých slovech, jak v tom díle, a doložil, že umělý pták jest tak dobrý, jak s počátku; a protože to on řekl, bylo to pravda.
Tak uplynulo pět let a v zemi nastal velký smutek, neb Číňané milovali a ctili nad míru svého císaře, a tento byl těžce nemocen a nemohl více dlouho žíti. Již byl zvolen nový císař, a lid se ještě tázal kavalíra, jak se daří starému císaři.
„Pst!“ pravil kavalír, kroutě hlavou.
Bledý a studený ležel zde císař ve velké, nádherné své posteli, celý dvůr považoval ho za mrtvolu, a každý běžel, by se novému císaři představil, sluhové běhali semotamo, aby spolu hovořili, a služky štěbetaly při kávě.
Kolem ve všech síních a chodbách bylo sukno položeno, aby chodící nedělali rámusu — a proto zde panovalo ticho, pravé hrobové ticho. Císař ale ještě nebyl mrtev, leželť pouze natažen, bled a studen na své nádherné posteli, zastíněné dlouhými záclonami, na nichž visely těžké, zlaté skvosty. Ve výšce bylo okno, kterým slunce svítilo na císaře a umělého ptáka.
Ubohý císař nemohl skorem dýchati, bylo mu, jakoby mu něco tížilo prsa a otevřev oči, spatřil vedle sebe smrť, mající na hlavě zlatou jeho korunu, v jedné ruce drahocennou šavli císařovu, v druhé nejskvostnější jeho prapor. Kolem ze záhybů záclon vykukovaly podivné hlavy. Některé hezké, některé ošklivé; to byly císařovy dobré a zlé skutky, přicházejíce mu nyní na mysl, když se blížil smrti.
„Pamatuješ se na to?“ šeptalo to po sobě, „zapomněls na to?“ znělo to opět s jiné strany, až císaři smrtelný pot na čele vyvstával.
A ony pokračovaly, a smrť kývala ke všemu, právě jak to činí Číňané.
„Hudba, hudba!“ volal císař. „Malý, hezký ty umělý zlatý slavíku! zpívej přece, zpívej! dal jsem ti zlato a skvosty, pověsil jsem ti i vlastní zlatý střevíc okolo krku, zpívej přece, zpívej!“
Slavík ale nezpíval, vždyť zde nikoho nebylo, kdo by jej byl natáhl, a jinak nezpíval, smrť ale nepřestávala na císaře velkými prázdnými dutinami očí pohlížeti, a při tom panovalo hrobové ticho.
Tu zavzněl z okna okouzlující zpěv živého mladého slavíka, sedícího venku na stromě, on byl se dověděl o nouzi císařově, a přišel, aby jej potěšil a zmužil. A čím dále zpíval, tím rychleji mizely hlavy ze záclon, a krev pak proudila opět čileji v císaři, a smrť sama prosila, „o zpívej dále, nebeský ty slavíče!“
„Dáš-li mi skvostnou svou korunu, drahocennou šavli a nejdražší prapor, což vše patří císaři!“
A smrť dala vše za zpěv, nezpívalť slavík více vesele, zpívalť klidněji, až se zpěv jeho změnil v tichý, podivný nápěv; zpívalť o bílých růžích, rostoucích na tichém hřbitově, kde květinky kvetou, příjemně voníce, kde tráva se zelená, pokropena jsouc slzami truchlících — tu se stýskalo smrti po tomto jejím sídle a tiše se zvednouc, vznášela se jako studená, bílá mlha oknem ven. —
„Díky, díky!“ pravil císař, „nebeské ty ptáče, znám tě dobře, vypověděl jsem tě ze své země, a přece si zaháněl okouzlujícím svým zpěvem podivné obličeje záclonové, ano zahnals i smrť. Jak se ti odměním?“
„Dosti jsi se mi už odměnil!“ pravil slavík, „neb vykouzlil jsem z tvých očí slze, když jsem po prvé před tebou zpíval, a to nezapomenu, to jsou skvosty, oblažující pěvce! Spi nyní, občerstvi a posilni se! zazpívám tobě něco.“
A zpívaje, uspal císaře, který nyní v sladkém uzdravujícím a posilňujícím spánku zde ležel.
Slunce jasně svítilo, když se císař zdráv probudil, žádný z jeho sluhů se ještě od nového císaře nevrátil, neb mysleli, že jest starý mrtev; slavík ale zpíval pořáde ještě.
„Ty u mne navždy zůstaneš!“ pravil císař, „máš zpívati, kdy ti libo, toho umělého ptáka ale roztluku na tisíc kusů!“
„Nikoliv!“ odpověděl slavík, „vždyť dobře zpíval, pokud mohl! Podrž si ho, jako posud. Nelíbí se mi, bydleti v zámku, avšak přijdu, když budu míti sám chuť, pak ti k večeru na oné větvi něco zazpívám, abys se rozveselil a rovněž i zamyslil! zazpívám ti o šťastných a nešťastných, dobrých a zlých, o všem, co nevíš! Já malý pták lítám daleko k rybářům, rolníkům a ke každému, tobě a tvému dvoru vzdálenému.
Miluju tvé srdce více než tvou korunu, a přece jest koruna něco svatého! přijdu a budu ti zpívati! avšak něco mi splníš!“
„Všechno!“ pravil císař, stoje zde v císařském svém obleku s korunou a skvostnou šavlí, které věci byl sám obleknul.
„Za jedno tě prosím! nepovídej nikomu, že máš malého ptáčka, který ti vše sdělí, pak se vše zlepší!“
Pak slavík odletěl.
Tu se vrátili sluhové a dvůr, aby se podívali na mrtvého svého císaře; — — ba, tu stáli a dívali se — a císař pravil: „Dobré jitro!“