Kytice (almanach)/Z listův mého přítele

Kytice (almanach)
Vltavinka	Z listův mého přítele	Povzbuzení

Údaje o textu
Titulek:	Z listův mého přítele
Podtitulek:	Humoreska
Autor:	Gustav Pfleger Moravský
Zdroj:	Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 151–171. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Sděluji tuto několik listův, které se dostaly náhodou v ruce moje. Nedávno viděl jsem balíček s nápisem: „Z listův mého přítele“ na velmi nebezpečném místě, kde by se byl bez mého zakročení jejich obsah stal poetickou obálkou šafránu, nového koření a jiných asiatských barbarských ingrediencí. Titulem oním totiž upozorněn vzal jsem onen balíček do ruky a četl jsem asi půl druhé stránky a vytáhna šesták od roku 1849 z kapsy koupil jsem ty „staré papíry“. Přišed domů přečetl jsem vše a hned umínil sobě, že to uveřejním. Že se však nedopustím nějaké neskromnosti objevením romantického smýšlení lidského srdce, každý nahlídne; neboť ten, kdo je psal, zajisté více neví, že ještě jsou zachovány; a ten, komu byly psány, nemusel sobě jich přílišně vážiť.

Tolik k omluvení, kdyby snad tomu osud chtěl, že by se dověděl jejich původce, že jsem se odvážil k jejich uveřejnění.

II.

Dne 24. dubna 1853.

Klesám v rozkošnou náruč nevýslovné blaženosti, příteli! — Víš, co to znamená? Rozumíš těmto slovům, v nichž se celé moje srdce potápí? — Já plesám! Svět je mi úzký, peruti mého ducha utíkají se k nebesům, by jednou okusiti mohly plné rozkoše svobodného vzletu! Já nejsem více sebou; všecko, co mne skrze dlouhá léta tížilo, jako nezasloužené okovy, to vše spadlo nyní s celé mé bytosti, a já cítím, že jsem novozrozený člověk! — Přijmi mé nejvroucnější políbení, ty krásná země! Nyní teprvé poznávám, že jsem živ, že jsem v skutku člověkem! Ó, tebe se nespustím, tebe poznati chci z pravdivé skutečnosti; potopiti chci svou žíznivou duši úplně ve všecky tvé půvaby; nyní chci plným douškem požívati, čehož mi dosud zabraňovala dravá minulosť!…

Ty se divíš, příteli, co tyto fráze? — Nejsou to pouhá slova, čti jen, čti a prociť každé písmenko, a pak sám řekneš, že mluví z těchto řádkův srdce plesající!…

Ty se tážeš, co je příčinou této mé zanícenosti ? Ty bezpochyby očekáváš, že se dvadcetiletý jinoch musí horoucně zamilovati, aby se zmocnil na několik výrazův, jevících hluboké nadšení rozbouřeného ducha? — Tehdy se mýlíš! Víš, co se se mnou stalo? Víš, jaká změna mne potkala?…

Ty se nedomýšlíš!

Příteli! napni svůj sluch! Jako trouby, jejichžto hlaholové bořili pevné hradby Jericha, musí ti zaznít zpráva moje!

Po slavné reprobaci před půl rokem obstál jsem co nejslavněji při tak zvané maturitě, já jsem svoboden jako pták v jarním povětří!

Já se nacházím od půl hodiny v onom přesladkém interregnum, ježto si podává rámě s jedné strany s nízkými školami nedospělých jinochův a s druhé s rejdištěm zralých duchův, s universitou!…

Dne 26. dubna 1853.

„I my byli Trojští!“ praví kdesi nějaký básník, a já volám celému světu, co jen hlas můj stačí: „Byl jsem oktavistou!“ Co byli Trojští v porovnání ke mně vstoupivšímu v kouzla universitních kruhův?… Nemohl jsem spáti celou noc! Což je tobě, příteli! Ty sedíš docela lhostejně na divanu, čteš nepravdivé noviny; s pravou tureckou rozkoší kouříš nějaké drahé cizozemské špatné cigáro a myšlénky tvé těkají za tvou nevěrnou vyvolenou! Ale já!? — Všady musím k známým, všady musím ohlašovať, že nejsem více gymnasistou, že jsem juž dosáhl půl stupně právnického doktorátu; že mohu za krátko supplovati nějakého professora. Já musím všemu světu hlásať svou nevýslovnou rozkoš! Musím každému hochovi na ulici vypravovati, že jsem šťastně přestál zkoušky dospělosti, sic by mne ona záchvatná radosť usmrtila, sic by se moje přeplná prsa rozpukla. A při tom všem mám spáti?… Myslil, doufal jsem, když jsem si ulehl o půl jedné s půlnoci, že moje uchvácené oudy navštíví Morfeus a že mne celého zaobalí do máku od paty až po ohnivé oči: avšak doufal jsem nadarmo! Příteli, že musí každá radosť truděna býti žalostí: že jsem byl k tomu odsouzen, nespati celou noc! Tisícero plánův kroužilo mou rozohněnou hlavou! — Jak se nyní chovat? Teď musím mladší půli svého života se sebe svléknouť jako starou rukavici; teď musím na sebe vzíti tvářnosť přísné ráznosti; teď musím posadit jinak svůj klobouk; teď sobě musím koupiť pěknou dymčici na cigara, kteráž se směle postaviti může všem známým vstříc, před nimiž jsem schovával doutnající cigáro při potkání do kapsy, nedbaje na nebezpečí, že chytím! Teď sobě bývalých professorův ani nevšimnu; teď budu moci směle dokázati všem markérům, že mohu do kavárny jíti, kdy chci! Teď budu moci na promenádu na koňský trh a na baštu, nepotřebuji se obávati, že mi hrozí špatné znamení z mravův, podívám-li se dívkám v krásné, ztepilé tváře!…

Divíš se ještě, příteli, že jsem nemohl celou noc spáti?

Dne 26. dubna večer.

Dnes ti píši ještě jednou, příteli, a k tomu velmi dlouhý list. Neb že dnes celou noc opět probdím, cítím juž tou hroznou zimnicí, která lomcuje celým mým tělem, vzpomenu-li sobě na dnešní odpolednek. Příteli, dva dni po maturitě, dva dni samostatný a juž jsem nabyl zkušeností za pět let.

Jsem zamilován!!…

Já vím, že ti vypadne můj list z ruky, když to budeš čísti; já vím, že se mi dáš do nesmírného smíchu, že jsem sotva vytáhl paty ze škol, a že jsem juž zamilován!… Ale nemilují mnozí, kteří nedělali žádnou maturitu? Proč bych já neměl milovat, když mne očekává veliká válka s přírodním právem?

Nesměj se mi, příteli, sic zoufám! Nesměj se, a poslyš!

Byl dnes překrásný jarní den. Četné davy lidstva proudily se sluncem osvětlenými ulicemi města! Na nových alejích hemžilo se vše a táhlo se koňským trhem až na baštu. I já nescházel v tomto slavném průvodu, jenžto držán byl uprchlé zimě!

Moje zraky, nabyvše mým novým společenským postavením větší svobody, těkaly od jedné dívky k druhé, můj rázem uzralý rozum kritisoval jejich vkusné i nevkusné toiletty; jejich veliké a malé nohy; jejich moderní a antické nosy; jejich zdobné a nepraktické klobouky. — V tomto novém bádání filosofických systémův viděl jsem náhle bývalého professora z latiny. V ruce mi to drhlo, abych podlé návyku pozdravil — zpamatovav se však, neučinil jsem to. A jak jej pozdraviť, příteli, když jsem právě nazřel ve tvář nebeské krásy! — Potkal jsem několik známých; avšak já je teprva poznal, když zašli; já vím, že paní N. mně bude domlouvati, proč jsem nepozdravil její slečinky! Jak je pozdraviti, příteli, když je člověk vytržen a zanícen nikdy nevídanou krásou? —

Já zapomněl na jejich červené nosy, na jejich falešné zuby, já zapomněl na celý ostatní svět! Mně jen zářila, ač byl ještě plný den, jen jedna hvězda. Za tou hvězdou táhla mne podivná moc, již obyčejně fysičtí romanopiscové nazývají magnetem. Ach! ano, příteli! Magnet bude mou jedinou zkázou, já mám přepodivné tušení, že jím zhynu!

Já kráčel za onou kráskou, která se jenjen vznášela na tom tvrdém pahorkovitém Pražském dláždění. Šla s nějakou starou dámou; nemohl jsem poznati, zdali to její matka aneb snad její gouvernantka. Prosím vás pro vše na světě, milí lidé, kdo se stará o takové věci, když mu počíná přecházeti chladné srdce v učiněný plamen?

A k tomu všemu počala ta rozkošná dívka pozorovati, že je jediným předmětem všech mých tužeb! Ohlížela se každou chvíli jako náhodou, stanula tu a tam u nějakého krámu, a vždy jsem byl podělen nevýslovně něžným pohledem, jenž mne prochvěl mocí zázračnou! Pozoroval jsem, drahý příteli, že si rozumíme. Ó dovol, bych svůj list přetrhl na chvíli! Dopřej mně, procítiť všecky ty blahé city sladkou upomínkou ještě jednou, zakochati se myšlénkami v tu blahou dobu, kde ona pozřela ke mně s tak nevýslovně výmluvným, ač němým výrazem!…

Tak, příteli, teď jsem sobě odlehčil a za přeblaženého pokládal bych se, ba za syna nebeských kruhů, kdybych nemusel kleti té staré babičce, která mne posluhuje, že mi právě přišla rozestlat postel a že mi vzala s nohou k cídění boty, v nichž jsem — však nesmím předchvacovati děje drámy, ježto pohloubila srdce mé ve zdroj nevýslovných citův — boty to, příteli, které bych líbal až do rána!

Přišli jsme k hybernácké ulici. Obě dámy zastavily se u fiakrův a vstupovaly do vozu. A v okamžiku, když ta rozkošná dívka lehounkou nožkou skočila do vozu a uvnitř usedala, vyhnula se jako náhodou z okna ven, a přerozkošně kývala mně něžňounkou ručinkou. V tom vůz rachotil senovážným placem k nové bráně.

Já postanul jako hromem omráčený. Ona mně kývala, příteli; víš, co to znamená? Ona mně kývala, bych se jí nespustil! Měl jsem zůstati na poloviční cestě? Měl jsem nechati uklouznouť sobě tak příznivou příležitosť? Měl jsem se prohřešiti proti její lásce vznikající, proti její očividné náklonnosti ke mně?

A přece jsem stál, jako hromem omráčený! Vždyť víš, příteli, že jsem jen absolvovaný oktavista a že mi poukázky na vídenský bank v kapse se nerodí! Jak bych já měl sobě dovoliti výjezd fiakrem!? A přece jsem bez prodlení skočil do vozu a kázal kočímu jako majitel velikého statku, by se držel právě odjevšího vozu.

Obyčejně se vyjednává s fiakry, než se vstoupí do vozu! Ale, příteli, jak jsem měl vyjednávati s fiakrem, když jsem ani nevěděl, kam první vůz vlastně jede?

Naše vozy rachotily novou branou z města ven.

Já neviděl, neslyšel, leč vůz před námi, jenž se točil nahoru k vinicím!

Myslil jsem, že se jede do letního sídla té přemilostné krasavice. Já se mám dověděti, kde bydlí! Ó za tu lásku chci se jí odměniť celou svou duší až do smrti!

Cesta se táhla! Počínal jsem sobě přáti, abychom brzy zastavili; neboť mi tanulo na mysli, že fiakrové tím více žádají, čím dál jedou. Smrtelný mráz mne obešel! Ó dívko nebeských luhů, co vše pro tebe nepodstoupím! Tak jsem deklamoval ve voze, a jaksi náhodou sáhl jsem do kapsy, vytáhl své portemonnaie, otevřel je a počal jsem prohlížeti, jak to vypadá v mé pokladnici; neboť mne prochvělo jakési hanebné tušení, ze mně snad nebude dostávati se platu fiakrovi!… Tu vstoupil mezi podobu hrubého kočího a nedůstatečného portemonnaie její překrásný obraz a — strach a úzkosť zmáhala se tím více, neboť vůz ještě se nezastavil! Já nevěděl, co si počíti. Měl jsem vyskočiti z vozu a úprkem hnáti k městu nestaraje se ani o krásnou děvu ani o kočího, aneb vytrvati a smělým čelem postaviti se proti všemu hrozícímu nebezpečí? Nevím, jak to přišlo, ale musel jsem vytáhnouti šátek z kapsy a utříti sobě studený pot s toho smělého čela v hojných krůpějích se řinoucí! Srdce mně bilo, jako kdybych byl měl ve svých prsou na sta cyklopův. Hlava se mi točila, jako kdybych byl měl v ní jak onen chuďas žák ve Faustu místo rozumu absolvovaného gymnasisty mlýnské kolo.

V tom hrozném stavu mého nitra zastavili se vozové. Než jsem byl vystoupil, zašla juž stará dáma do zahrady, u jejížto zelené železné mřížové brány jsme vylezli. Já se blížil nesmělým krokem k prvnímu vozu; právě vystupovalo ono elisejské stvoření; já — nevím, kde jsem tu smělosť v sobě vzal — přiskočil a hlubokým úkloňkem se ozbrojiv pomohl jsem dámě vylezti z vozu.

Milý příteli! Ó kde vezmu dosti slov, barev, abych ti písemně vymaloval onu rozkoš, jakouž jsem pocítil, když jsem počil ten vroucí, jemný tisk její nekonečné krásné ruky?… Ó, že — že — nemohu dále; já bych skoro plakal nevýslovnou blažeností; krk mi to svírá, jako kdyby mně někdo vražednickou rukou škrtil.

A v tom okamžení, když mně stiskla mou ruku, pozoroval jsem, že mi něco zůstalo na dlani; byl to složený papírek. Ó příteli, kdo ti vypíše mé radostné překvapení! Myslil jsem, že mi chce ona dáma zaplatiti fiakra, a juž chtěl jsem se velice zdráhati a na žádný způsob takovou laskavosť nepřijmouti — vždyť nic jiného nežádám, leč její lásku — tu ona nebeská děva zmizela v bujném zelenu šumícího listí.

Já honem rozdělal složený papírek a k svému druhému překvapení vidím olůvkem napsáno nejistou rukou: „Zejtra o pěti odpoledne zde!“

Hlava se mi opět zatočila. Příteli, já nevím, jak jsem přišel domů; též nevím, zdali jsem zaplatil fiakra čili nic. Přišel jsem do města večer. Jak to vypadalo s mým portemonnaiem, nevím. Jenom, když jsem sobě ještě dnes chtěl koupiti bílé rukavice na zejtřek, pozoroval jsem, že nemám ani halíře v něm. Tu mi teprve napadlo, jakobych byl slyšel nemalé spílání fiakra, který mne poctil nestydatým lakomcem. Ubohý, já bych mu byl dal celý, celý svět samou blažeností, že mne dovezl k onomu místu, kde ona dýchá nebeský vzduch!

Dne 27. dubna z rána.

Špatně jsem spal. Já to hned včera večer věděl. Ale, chvála Bohu, noc je pryč!… Je to nějaká hraběnka? Je to snad přebohatého bankéra dcera?… To mi jezdí všemi žilami! — Ó, dnes o pěti hodinách odpoledne vše se dovím!

Dne 27. dubna v poledne.

Nemám pokoje ani stání! Koupil jsem si bílé rukavičky. Chodil jsem celé dopoledne skoro v zoufalství po ulicích. Ach! co jsou ty ulice, když ona se nevznáší po těch nečistých trottoirech, jako jarní květ na bujných perutech zefýra! Co jsou dnes ty krámy, do kterých se ona včera tak milostně dívala! Co je celá ta řada fiakrův, z nichž mně včera jeden nadal nestydatých lakomcův? Jedno stvoření schází a vše je bez života, jak praví jeden francouský básník ve špatném překladu českém. Co je ten čas, jenž se vleče, jakoby si byl vypůjčil chůzi našich periodických časopisů? Můj nebeský ideále! Můj anděle, tebe uzřím opět, ba snad líbati budu tvé rajské šlápěje; tvé ruce přitulím k boku, a tvé krásné tělo vznesu k ústům, bych je líbati mohl, až v tom líbání umru! Tvému horoucímu celování budu slúchati a tvá slova do sebe ssáti, celou tvou duši ve svých očích ztápěti!

Dne 27. dubna odpoledne.

Můj Bože! co je člověk na tomto světě bez lásky? Docela obyčejný tvor, jenž vstává, snídá, objedvá, večeří, jde spat a tak tvrdě spí, že nemá ani sladkých snův! A nebyl jsem přede dnem též takovým nevděčným tvorem této rozkošné země? Ale teď, teď pochopuji, příteli, proč se tak mnozí oddávají básnictví! Já, příteli, nevidím, když počnu přemýšleti o své milence, leč samé verše; celý Ovid tančí mi před zraky; já se uchopím jeho spisův a čtu ony verše, které jsem před třemi dny při zkoušce bídně překládal. Ale ach! ani jednomu slovu nerozumím více! Všecka latina jakoby se byla propadla do mého uzralého mozku! Ó lásko! jak budu měti nyní studovati z originálu římské právo?!

Dne 27. dubna o 4 hodinách odpoledne.

Jenom několik řádečkův ještě, drahý příteli, jehož v duchu vroucně objímám! Chvála nebeským mocnostem, juž čtyry hodiny. Nyní půjdu! Bůh mne račiž posilniti k tak důležitému kroku. Buď s Bohem! Já se s tebou loučím na život a na smrť! Buď budu milován, buď mne pohltí Vltava! Co je mi život bez ní? Co všecka země, když se ona na ni neusmívá, bych já se oblažil tím úsměvem? Co je krása světa, když jí nemám požívati s ní?

Dne 28. dubna o 5 hodinách ráno.

Drahý příteli! Opět probděná noc! Juž třetí noc nemohu zahmouřiti oka!… Ó života lidského zmatkové! Ó života lidského zkušenosti!… Vás člověk musí draze sobě vydobyti! Vás musím i já zakoupiti vlastním spaním! Prodané spaní! Koupené spaním zkušenosti! Ó slova nevýslovného významu! Jen ten, koho potká šťastná náhoda a oblaží jej nebeskou láskou, jen ten může rozuměti tomu, co já tudy píšu vlastního srdce živou, nesraženou krví!

Když jsem se připravoval ke zkouškám: tu jsem vždy usnul juž o půl desáté večer a teprve o osmé z rána probudil jsem se, a svíčka shořela až na prach a každý se divil, ba měl mi za zlé, že tak pilně studuji ! A co jsou zkoušky ve školách v porovnání se zkouškami skutečného života?…

Nediv se, příteli, že dnes nemohu přijíti do proudu! Děly se včera se mnou věci, které tak rozbouřily celou bytosť moji, že jsem ani večer tobě psáti nemohl, ačkoliv přede mnou prchal spánek celou noc. Jen poslyš!

Včera o čtyřech hodinách byl jsem připraven. Černé šaty — ach! tentýž černý frak, v němž jsem dělal maturitu, neboť se nacházely v jeho kapsách všeliké tajné pomůcky uchované moudrosti, tentýž frak kryl moje třesoucí se údy — tytéž spodky chvěly se na mých nohou, které předevčírem dovršovaly mou zevnější ústrojnosť, když jsem ji ponejprvé spatřil. Jenom rukavice měl jsem z brusu nové.

Jdu — ne, nešel jsem — touha nevýslovně sladká nesla mne povětřím; já, nepozoroval, že jsou moje čistě vyleštěné boty zaobaleny v blátě; neboť nemusel jsem ani viděti, kam moje noha kráčela. Chvála nebesům, že jsem nevyndal vypsané konjugací z řecké mluvnice z kapes fraku! Zastavil jsem se a podlé možnosti otíral jsem lehké lakírky odchylkami homérského nářečí!

Byl jsem u železných mřížových vrat. „Zde!“ mluvil jsem k sobě, „zde budu na ni čekati, neboť napsala na cedulinku: „zde!“ Kde to mohlo jinde býti nežli u vrat, u brány vedoucí do nikdy tušených rájův!

Čekám… dívám se na hodinky, které jsem chtěl prodati ještě dnes ráno, abych se zásobil proti vydáním, podobným při včerejším výjezdu — uplynulo půl hodiny; nikdo nepřichází. Víš, co to je, příteli, „zklamaná láska má“? Víš, co to má za význam „marné čekání“? Nevíš? To nemůže býti, anebo jsi miloval šťastně! Já to poznal za půl hodiny! Všecky ty bolesti, jimiž se trápí jiní po celý život: ty jsem já pocítil za půl hodiny! A pak se div, že jsem nespal již třetí noc!…

Mám ti vypisovati, jak to vypadalo v mém srdci? Ach! nežádej toho ode mne; musel bych upomínkou ještě jednou prožíti každé drhnutí nevýslovné bolesti, že mne má milá oklamala! Oh! lásko, že tvoje bytost sestávati musí ze dvou stránek; že nás daříš nikdy nepocítěnými sladkostmi, avšak že tajíš za tímto krásným závojem nevypočítatelné boly!

Co vše neburácelo v srdci mém v tu dobu!? Ponořen v nevyzpytatelné hlubokosti svého bolu nevšimnul jsem si ani jakéhosi zavolání, kteréž, jak se zdálo, přicházelo ze zahrady, u jejíhožto vchodu o strom podepřený jsem stál v myšlénkách zoufalosti!

Já se probudil z blouznění. Vzhlédnu a vidím nedaleko sebe mezi křovím u zábradlí houpati se jako Vílu — svého zbožňovaného anděla, pro něhož jsem už třetí noc nespal!…

Všecky bolestné myšlénky padaly se mne, jakoby vlastně ke mně nepatřily: já stál za dvě sekundy u krásného děvčete.

Chceš, příteli, abych popisoval svou milenku? Kdybych seděl celý den na své rozlámané židli, nevypíšu ti její krásy a půvaby; i kdyby mně všickni spisovatelé moderního básnictví zapůjčili svých autorských schopností, neodvážil bych se přec učiniti několik křivých rysův ku kresbě jejího obrazu!

Černé oči jako noc; líce jako padlý sníh, s nímž se růžový východ slunce pojí; ňádra jako mlčelivá labuť; život jako divozjevné sylfidy: a k tomu všemu hlas, hlas, příteli, jenž by převyšoval půvabností píseň, i kdyby ji všickni slavíci celého světa zpívali! Tu máš slabý, ale věrný obraz mého anděla!

Já přiskočil. Chtěl jsem promluviti, chtěl jsem nejsladším svým hlasem, svým vycvičeným diskantem — vždyť víš, že jsem juž co hoch učil se zpěvu — zašveholiť z plného srdce sladkou výčitku, že juž tak dlouho čekám! Tu mi však dala znamení, položíc svůj přerozkošný ukazovatel na malinké rty, abych nemluvil. Co jsem měl dělati? Uraziť ji neposlušenstvím? Snad že nám hrozí nebezpečenství, kdyby se naše tajemství prozradilo? — Divím se, že mi láska ještě tolik rozumu ponechala, že jsem uznal za nevyhnutelnou potřebu, nahlídnouti, že moje zastaveníčko má ukryto zůstati neproniknutelnou tmou!

Dívka stála hodnou chvíli naproti mně a já naproti ní; ona se dívala s vroucím, významným výrazem očí svých na mne, a já zíral opět na ni jakoby zakouzlený v jiné světy. Oba jsme mlčeli. Ó lásko, beze slov umíš rozprávěti, beze slov rozumí se tobě!

Konečně ohlídla se nebeská ta dívka na vše strany a tu mi napadlo, že asi Záboj se tak ohlížel v divokém lese, když nás professor uváděl do starých forem jazyka českého. Pak se sklonila ke mně, já cítil vanouti její líbezný dech po svém hořícím obličeji — neměla falešných zubů, příteli — a, ne, na ten okamžik nezapomenu do smrti, když přepůvabně svou milostnou ručinkou sáhla za bujná ňádra a vytáhla malý lístek, jejž mne vtiskla do ruky.

Ó příteli! jak dlouho jsem držel tu její ručku ve své ruce: to ti nemohu říci! Jak mnoho vřelých políbení jsem vtiskl na ty přeoutlinké prsty: to nemohu ti vypočísti; vždyť víš, že jsem od jakživa byl velikým nepřítelem algebry a logarithmův. Věříš-li pak, že bych tam byl stál u toho plotu až do rána a líbal pořád tu ruku, kdybych si byl právě nebyl vzpomněl, že je ještě chladný večer, a že by snad dostala má milenka kašel!? Takto pustil jsem konečně její ruku a právě jsem se chtěl jí pozeptati, kdy opět smím přijíti: tu se ozvalo zahradou volání: „Adelaido!“ Dívka sebou trhla a se slovy: „Já ve vás důvěřuji!“ vyvinula se její ruka z mé a dívka byla ta tam.

Ona ve mne důvěřuje! Pochopuješ nyní, příteli, že jsem už třetí noc nemohl spáti?

Dne 28. dubna v poledne.

Právě jsem dostal od tebe psaní. Děkuji ti, příteli, srdečně, že’s neoslyšel mou prosbu, a že’s mi poslal žádanou půjčku. Já vidím, že jsem zanedbával příliš svůj zevnějšek, a musím sobě popíliť, abych opět vše dohonil. Ty se divíš, co se to se mnou stalo? To vlastně sám nevím! Já se nacházím v jakési přesladké a rozkošné podnapilosti; já chodím jako v těch nejmilostnějších snách a moji známí nevědí, co se to se mnou stalo. Ale mohu já za to?

Dne 28. dubna odpoledne.

Já nevím, proč mne dnes všecko zlobí?! Ani nemohu dokončiť svůj list. Právě abych svoje portemonnaie uvedl v dobrý pořádek, prodal jsem svoje expliky za velmi laciný peníz jednomu chudákovi, který se připravuje k maturitní zkoušce. Žádal jsem mnohem více; avšak nechtěl mi podati to, co jsem žádal; jakoby neměl mnoho důvěry v tu řeckou a latinskou moudrosť! Ó kdyby Řekové věděli, jak lacině se prodává jejich moudrosť, tu by Homér musel dostati žloutenku a Cicero spádem s tribuny zlámať si nohy! A ten člověk, jenž koupil ode mne všecky ty klíče tajných věd, vypadal jakoby ho ze stěny vyloupl, jakoby byl právě vyšel z mučírny na světlo boží; bledý jako smrť, vpadlé oči, ještě vpadlejší tváře. Povídal mně, že nespí juž celý týden, že studuje ve dne v noci! Ó že jsem já neměl takovou trpělivosť! Ó za to se mstí nade mnou hrozným způsobem láska! Já si mu stěžoval, že nemám též spaní a on plakal samou útrpností jako dítě a přiznal se mi, že má veliký strach a nezvratné tušení, že propadne! Ó lidé, lidé! k vůli takovým věcem umíráte úzkostí? Co já bych měl říci, jenžto dosud vznáším se na nebezpečných křídlech první lásky, obávaje se, abych nebyl zklamán! Ó nazřete jen na krátko v plné, bujně tepající žíly pravého života, vrhněte se ve vírný proud velikého světa a pak nahlídnete, že všecky ty strachy, starosti, úzkosti nevyrovnají se těm, kteréž hrozí zdrtiť člověka dospělého, kdyby se dal!

Když Adelaida odcházela, díval jsem se za ní, až zmizela mezi květy sama se podobajíc rozpučelé růži! Dlouho jsem tak stál; co jsem však myslil, nevím. Konečně probuzen byl jsem slovy: „Co se mají co dívať do zahrady, jako špehoun!“ Příteli, nevíš, jak mne to zabolelo hluboce v srdci! Já špehoun! Ó lidé, vy nemáte žádného citu pro vyšší lásku, nemáte ponětí o tom, co to je, milovať ze vší duše své!

Šel jsem domů. Celou cestu rozvažoval jsem, jakbych se dověděl, kdo vlastně moje milenka je? Ó jak milé tajemství vznášelo se nad ní! Já v skutku měl jsem opět strach, protrhnouti sám ten rozkošný závoj, jenž mi zakrýval budoucí ráj!

Konečně jsem se zpamatoval ze všech těch dojmův, ježto na moje ubohé srdce dnes odpoledne nemilosrdným útokem byly hnaly! Vyndal jsem onen lístek, jejžto mně byla Adelaida doručila tak přemilostným způsobem! Ó jak zaváněl růžemi, pižmem, oranžem, kolínskou vodou! Já jej nejednou políbil. Obracel jsem jej na všecky strany a všady viděl jsem jen stopy oněch přemilostných prstův, které jej byly skládaly. Na pečeti rozkošně malinké viděl jsem v skutku vytisknutý znak; není žádné pochyby více; Adelaida pochází ze šlechtického rodu.

Kam to však má vésti? Jaký může míti naše láska účel? Ukončí se šťastně? Bude ona milovati mne tak, že se odhodlá překonati všecky obtíže, vystoupiti ze všech poměrův nynějších, aby se zasnoubila mně, aby svůj rod zapřela a jedině v lásce nalezla všeho, čeho se dobrovolně vzdala? —

Tak jsem rozvažoval, pořáde převracuje roztomilé psaníčko v třesoucích se rukou, až jsem se octnul rázem v bráně městské, nevěda jak.

Právě chtěl jsem ten drahý lístek strčiti do kapsy: tu mi teprvé napadlo, podívati se na adressu. Přečetl jsem ji a jakási nevýslovná radosť prochvěla duší mou. List měl býti odevzdán hraběnce P. a hned pod adressou v levém koutečku psaní bylo napsáno po francouzsku: „Důvěřujte!“

Já jsem byl v tom okamžiku vznešeným! Státi se za tři dni nejen milencem překrásné děvy z vysokého rodu, nýbrž i důvěrníkem druhé arciť neznámé, možná že též mladé dámy; toť bylo příliš mnoho na absolvovaného oktavistu!

Přišel jsem do Prahy; byla juž tma! Běžím jako okřídlený do svého bytu. Já byl blažen. Celý svět bral na sebe tvářnosť nevylíčitelné krásy a půvabnosti. Každý učeník okázal se mi býti vyšší bytostí; báby s nůšemi byly mi andělé s křídloma; volání hrubých kočí zpěvem vyšších sfér; bídně mžikavé plynnové lampy byly holými večernicemi; známé Pražské bláto na ulicích měkkými oblaky, na nichž jsem se vznášel, jako kdyby byl býval duch můj sproštěn všeho pozemského prachu a nicoty!

Konečně jsem dorazil domů. Vyndal jsem drahocenný lístek z kapsy a dal jsem jej na stolek, abych jej okreslil, takto na památku sobě nechati chtěje kopii klenotu, jenž mi svěřen od milující vysoké dámy. Zejtra o šesté hodině — totiž dnes — mám odevzdati osobně libopáchnoucí list.

V tom okamžiku pozoroval jsem, že je psaníčko otevřeno. Bezpochyby ohněm mého celování, aneb plamenem ručky Adelaidiny povolila pečeť, oba koncové voňavé adressy byli od sebe odloučeni.

Nevýslovné horko mne oblilo! Mám se podívati do listu? Mám zneužíti důvěry, kteráž od mého anděla kladena jest ve mne?

Tyto dvě otázky pokazily mně celou noc; ach! třetí noc, kterouž obětovati musel jsem neskrocené lásce své!

Přišlo konečně ráno. Já jsem se uchopil péra, abych ti zjevil vše, co se se mnou dělo. Celý den bojuji proti své zvědavosti, a neměl jsem dosud síly podívati se do listu, aniž zapečetiť jej opět nějakým způsobem, aby se nezdálo, že jsem já jej otevřel nešetrně. Juž je pět hodin. Moje černé šaty nemají jak pozoruji žádného odpočinku; pořád volají, bych jimi okryl svoje oudy k universitním studiím zralé.

A to psaní? Nemohu, nesmím se podívati, co jeho obsah? Můj Bože, proč ne? Vždyť Adelaida co má milenka nemůže míti ničehož mne tajného? Naše duše žijí jedna v druhé, naše srdce bijí jedním rázem; proč bych neměl nazříti v to, co moje Adelaida píše, když jsem co její milenec ke všemu podobnému oprávněn?

Tyto rozvahy a rozmysly zvítězily nade mnou, příteli. Mám ještě plnou hodinu času, než půjdu k hraběnce P. Chci to psaní přečísti, chci se kochati s plnou rozkoší v těch výlevech nevinné duše, něžného, poprvé milujícího srdce! Co asi píše?

Otevírám třesoucí-se rukou předrahý list. Sotva svým zrakům věřím! To jsou krásné písmenky, jakoby je ulil, jakoby je vytiskl, jakoby je z ocele vyryl! Přál bych ti viděti ten překrásný rukopis! Ó! na mé milence Adelaidě musí býti vše krásné, jeť ona soujem všeho nebeského, co je na zemi! Jeť ona můj ideál, má první a má poslední láska!

První řádka francouzským jazykem psaného listu se počíná: „Milá Matildo! Moje lesť se mi poda.......“

III.

Zde končí, jak jsem nalezl, list ode 28. dubna 1853.

Myslíte, že se celek ukončí otrávením anebo snad i obligátní svatbou? Já se toho v skutku sám obával, pročítaje tyto romantické listy; a musím se vyznati, že jsem čekal s napnutostí na další rozvin celého toho příběhu! Rád bych se byl dopídil konce. Obracím všecky listy na líc a na rub, až na posledním, jenž sloužil za obálku balíčku, spatřil jsem několik řádkův jinou rukou pro komentář psaných. Sděluji je též následovně:

„0d té doby ani zmínka o mém příteli! Já mu psal asi třikráte; nic platno! Tím více mne zvědavosť trápila, jak se ten román ukončil, aneb zdali jest ještě v plném ději. Konečně jsem se dověděl, že byl Eduard nemocen. Já mu psal ještě jednou a ptal jsem se ho, jak to vypadá s jeho láskou; avšak opět nadarmo.

Po osmi měsících obdržel jsem konečně list. Roztrhl jsem nedočkavě adressu a četl s napnutostí:

Dne 28. ledna 1854.

Právě jsem si odbyl první státní zkoušku velmi šťastně. — Ty se asi divíš, že ti nepíši co majitel velikého panství, jehož jsem dobyl mésalliancí své milenky? Nediv se, řeknu-li ti, že jsem byl tehdy veliký blázen! — Milenka! Láska! Jsou to dvě věci, pravdivé jenom tehdy, když je člověk buď velmi mladý, aneb jistými poměry roznícený a takto nachýlený k líbeznému klamu! Ty se směješ, že já tak rozumuji? Několik kodexův napravilo mi trochu mozek!

Ptáš se, co dělá můj román. Že jsem ti jednou sdělil co svému příteli vše, co jsem tehdy cítil a blouznil: musím ti podati zkrátka také konec.

Když jsem docela rozpečetil od hraběnky mi doručený list, četl jsem následovně:

„„Milá Matildo! moje lesť se mi podařila; já jsem dosáhla, co jsem chtěla. Rozkošná přítelko! vy jste ztratila sázku. Alfons žehrá až k zoufání a ještě dnes v poledne žádal konečně o moji ruku. Dejte pozor, ať se vám nezalíbí ten postillon d’amour. Je sice švarný chlapík, ale nad míru veliký blouznil. S Bohem, milá Matildo!““

Po přečtení tohoto listu myslil jsem tehdy, že mne raní mrtvice. Nevím, zdali nastuzení, aneb přepjatosť mých nervů aneb tolika probděných nocí uvalilo mne ten samý večer ještě na lůžko. Psaní nemohl jsem odevzdati a jsem tomu velmi rád; neboť myslím si, že se asi hraběnka Adelaida velmi mrzí, že jsem já ji vodil za rozum a ne ona mne; a že jsem si vážil jejího listu asi tak, jako ona mého planoucího srdce. Tak jsem šťastnou nemocí uchránil sobě alespoň zdání, a když jsem onehdy potkal svou bývalou milenku, usmál jsem se tak perfidně, že se zapýřila a sklopila oči. S pánem Bohem!

Celá ta věc měla alespoň tu dobrou stránku, že jsem se tehdy vrhl v nevýslovném zoufalství vší svou silou do knih a že jsem za krátký čas přemohl mnohem více, než bych byl jinak učinil.

Pro tu nešťastnou lásku se však přece ožením, příteli, až budu moci; zatím buď zdráv, a piš mi brzo, jak se ti daří!“ —