Krvavá očista/III.

Údaje o textu
Titulek: III.
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Dvě historické povídky z literární pozůstalosti. Praha : nákladem Libuše, matice zábavy a vědění, 1894. s. 99–102.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Všecek zdrcen vyšel mladý Drahobyl z jizby otcovy. Slyšel dosud otcova hrozná slova, viděl jeho vážná, pobledlá líce, s tou zarudlou jizvou na čele, a zoufalý výkřik Marušin dosud zachvíval jeho nitrem.

Nevěda ani jak, ocitl se u svého vraníka, jejž dvorecký šafář, dalších rozkazů čekaje, dosud po nádvoří prováděl. Chvějící nohou vstoupil do třemenů. Bylo mu, jakoby naposled byl v drahém, otcovském dvoře, kde se zrodil, kde nejkrásnější chvíle dětství strávil po boku Marušině. Ještě se ohlédl po širokém okně, jež na temné nádvoří rudý světelný pruh vrhalo. Ano, tam dosud otec, schvácen žalem a hněvem, bouří nad synem, jehož se byl odřekl… „Oh, že to až tam dojíti muselo, ty starý, dobrý roditeli můj —“ pomyslil Veník, a divoká bolesť sevřela jeho srdce…

V tom hlas šafářův jej vyrušil. „Zase od nás, pane Václave? Co jsme se tu na vás natěšili!“

„S Bohem! Není zbytí. Povinnosť volá,“ odtušil tázaný temně, snaže se rozrušení své zakryti.

A již pobodl svého koníka, jenž smutně zařehtav přidal do kroku. Zdálo se, že ani jemu nechce se ze starého zemanského dvorce, od teplé stáje a plného žlabu, jenž již již mu kynul do pusté a nevlídné podzimní noci. Bylo větrno a mračivo.

Václav svěsil těžkou, rozpálenou hlavu. Cítil pojednou, jak ho hřebenatá přílba tíží. Bylo to poprvé. V tom známý, drahý hlas jej z dumání vyrušil.

„Václave!“

Znělo to tak měkce, dojemně a bolestně —

Václav, hlavu pozdvihnuv, rychle se ohlédl. Poznal dobře hlas, poznal i přes noční temno ženskou postavu. Byla to Maruše.

„Počkej, neodjížděj,“ promluvila, a hořký pláč zastavil další její slova.

Václav trhl uzdou, koník se zastavil, a mladý muž vyhoupl se se sedla.

„Oh, jak těžký zármutek pro otce, pro — mne —“ zaštkala Maruše.

„A mníš, že i mně to lhostejno?“ děl Václav hlasem se chvějícím. „Myslíš, že se srdcem radostným odjíždím, zavržen od otce, jemuž život děkuji a na stará kolena odvděčiti se mám, a od tebe, kterou — miluji?“

Václav se odmlčel, a ani Maruše neodpověděla. Nebyla s to. Cítila, jak dech se jí zatajil. Ó, teprve nyní, v této těžké, přehořké chvíli vyslovil Václav jediným slovem, co jí, Maruši, tak drahný čas ve bdění a v snění působilo muka i slasti zároveň…

„Miluješ-li i ty mne?“ promluvil po chvíli Václav chopiv se pravice dívčiny. Nebyla s to odpověděti. Místo odpovědi stiskla mu ruku…

„Ty víš —“ vyplynulo jí po chvíli ze rtů.

A Václav prudce ji k sobě přivinul — —

„Oh, jak bychom mohli býti blaženi! Ó, Bože můj!“ zasteskl si po chvíli Václav. „Běda bídníku, jenž všeho neštěstí mého příčinou —“

„Co mluvíš? Snad ten, co mne v létě tak často pronásledoval — souseda našeho syn — Koukol? Buď kliden, po celý podzimek se ani neukázal. Jakoby se země byla nad ním zavřela.“

„Věřím,“ usmál se Václav trpce. „Víš-li, Maruše, že on jedinou příčinou, že jsem vstoupil v řady nepřátel?“

A krátkými slovy vyprávěl nyní o tom, jak se naposled za letního večera s Koukolovicem setkal, jak o Maruši promluvili, a jak vržené kostky osudně rozhodly.

„Nediv se, Maruško,“ končil, „že jsem odešel potajmo, ani s tebou ni s otcem svým se nerozloučiv. Mohl jsem mu pravdu vyznati? K císařským nebyl by mne pustil — a pak byl bych musel zrušiti slovo své, přísahu. Jednalo se o tebe.“

„Václave, ještě čas — pojď se mnou, vrať se, a prositi budeme otce pospolu. Pojď jen, pojď —“ prosila úpěnlivě.

„Ne, nelze,“ odvětil Veník mírně, ale rozhodně. „Slyšela jsi, co otec řekl, a znáš jej, že u něho slovo jako skutek. Vím, že jsem zhřešil na vlasti mateři.“

„Ale jinak jsi nemohl.“

„Oh, to nikterak vinu mou neumenšuje. Musím za ni zadost učiniti, a pokud se to nestane, sám pokoje míti nebudu. Svědomí a vzpomínka na otce a na tebe mi ho nedá.“

„Přidáš-li se nyní ke královským?“

„Oh, smutno vzpomenouti, jak skončily voje českého krále. Jsou poraženy, ubity a rozprášeny —“

„A zůstaneš-li v řadách císařských, můžeš-li vinu vlasti učiněnou smazati?“

„Ba že mohu, Maruško má. Mním, že čas ten přišel a že nyní v řadách jejich více budu moci vlasti a lidu jejímu prospěti, než abych za zbabělým králem do ciziny uprchl, abych mu rámě své nabídl.“

Maruše dobře nechápala slov Václavových. Leč tento promluvil: „Čas, abychom se rozloučili. Otec bude tě pohřešovati, a ani mně není již prodlení. Buď s Bohem již — a Bůh tento snad popřeje nám brzo šťastnějšího shledání.“ Hlas Václavu selhal. Jenom Maruši stiskl ku svým prsům pevněji.

„Nuž s Bohem!“ a přitisknuv chvatně rty své k rtíkům jejím vsedl na koně.

První polibek a snad i — poslední, pomyslil s těžkým srdcem chápaje se uzdy. Ještě jednou zaznělo tiché „s Bohem“, ještě jednou slzící Maruše Václavovu ruku stiskla, a již tento pobídl koně ke klusu do větrné, bezhvězdné noci — —

Maruše dlouho zůstala státi na místě, kdež Václav naposled jí ruku stiskl. Bylo jí tak zatěžko opustiti drahé to místo. Teprve prudký šleh větru, v němž dusot Václavova koně dávno byl zanikl, upomněl ji na návrat…