Krvavá očista/II.

Krvavá očista Josef Braun
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Dvě historické povídky z literární pozůstalosti. Praha : nákladem Libuše, matice zábavy a vědění, 1894. s. 90–99. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kolem dědiny, v níž stál dvůr zemanský, jehož Drahobylové byli od nepaměti držiteli, vinul se široký potok, jehož květnaté břehy hustým olšovím zastíněny byly.

V podvečer jednoho z posledních dnů letošního léta procházel se tu Václav Drahobyl. Koruny prastarých olší halily se v lehýnkou mlhu, a okolní nivy dýchaly opojnou vůní. Syn zemanův těžce byl zadumán. Ale měl také proč, neboť tou dobou stíhaly zemanský dvůr Drahobylův se všech stran neutěšené noviny. Proslýchalo se, že stavové hornorakouští, dosavadní ve válce českého krále Fridricha proti císaři Ferdinandovi II. Čechů věrní spojenci, 20. srpna císaři holdovali a najaté žoldnéřstvo své rozpustili. A nebylo dost na této novině; vypravováno hned po tom, že vévoda bavorský, horní Rakousy dobře osadiv a pojistiv, spěchá se silným vojskem do Čech, a že z rakouského města Cáhlavi ke králi Fridrichovi do Prahy list poslal, v němž ho vybízel, aby v čas prý bezpečí svého hledě, království Českého se odřekl. A současně kolovala po českých krajích proklamace, kterou vévoda bavorský k obyvatelstvu království Českého činil, „aby vůdcův svých opustiv a rebelie ohavné zanechav v poslušenství Jeho Milosti Císařské se navrátil“.

Na starého zemana těžce tyto a podobné zprávy doléhaly. Obyčejně, když nová neveselá zvěsť přinesena, významný, nevýslovný pohled upjal na svého syna. Neřekl ničeho, a Veník cítil lépe, než kdyby byl řekl všecko. Věděl dobře, že otec čeká na chvíli, kdy on, Veník, před něho předstoupí a řekne: „Nuže, již jsem hotov, abych i já ramenem svým vlasti prospěl. Již jdu.“ Že k vznešené této povinnosti ani jediným slovem otec ho pobádati nechtěl, Veník věděl. Vždyť byl z krve Drahobylských, nehrubě zámožných, ale k službám vlasti své nikdy nutiti se nedajících zemanů. Bylo by to nedůstojno slavné předků památky.

Ó, jak rád byl by Veník z hoření komory vynesl rezavící zbroj, jak rád by byl po vůli otci svému učinil! Jak rád, kdyby nebylo — Maruše. Vyrůstali spolu v otcovu dvorci jako dva květy pěstěné v zahradě moudrosti zemanovy. Což divu, že útlé dva stvoly v jeden se spojily; což divu, že Veník teď, kdy z jinocha na mladého muže vyspíval, cítil, že drahá Maruška stala se mu více než družkou let dětských — —

Otci pravdu vyjeviti se neodvážil. Toužilť těžce starý zeman na to, že pokolení nynější teď, kdy vlasti nebezpečí hrozí, jednotlivci jen věcí sobeckých si hledí, ať už slují věci tyto: dobré bydlo, pohodlí, mamon či lásky milostné pohrávání…

Ani samé Maruši ničeho nezjevil. Ale ona tušila dobře, cítíc samu v mladém srdéčku něco více než tluk — sesterský.

Oba mladí lidé byli šťastni v lásce, kterou si nezjevili, v blahu, které si nepřiznali.

Ale jen na krátko.

Zrovna v ten čas, jak ta nešťastná vojna direktorů se započala, vrátil se z Prahy z kolleje syn sousedního vladyky, Koukola z Koukolí. Drahobylští a Koukolové, ač zboží jejich bezprostředně sousedila, nežili od jakživa v dobré shodě, natož pak v upřímném přátelství. Docházelo často až k srážkám, jež končívaly až před menším zemským soudem. Teprve nynější zeman vyhýbal se svárům a soudům. Ale s Koukoly neměl ani dobrého ani zlého.

Koukolové z Koukolí nebyli odjakživa pevného ducha a povahy. V zemských rozbrojích stranívali dnes tomu, zítra onomu — jak kdo býval v převaze a při moci. Ba ani ve víře pevni nebyli.

A ramenářství bývalo od jakživa všem Drahobylským solí v očích. A že jablko daleko od stromu nepadá, dokázal mladý Koukol.

Vrátiv se z Prahy, kdež prý místo studií po způsobu soudruhů svých hýřil, popíjel, v kostky hrál a šarmicloval, trávil na otcovské tvrzi čas nečinně.

„Snad čekají, vyhraje-li Ferdinand či král Fridrich,“ podotkl jednou zeman Drahobyl, „a potom k vítězi synka pošlou.“

Ale mladý Linhart Koukolovic ani zdaleka nepomyslil, že by za uzounké kordisko své měl těžký bojovný meč vyměniti. Těšilo ho na venkovské tvrzi rytířské, kamž vojanská cháska dosud ani nohou nebyla kročila, obzvláště od té doby, co na svých potulkách náhodou spatřil Maruši, Drahobylových schovanku. Na ponejprv jej zamrzelo, že staří navzájem nežijí v dobré míře. Ale co škodí, je chytrý dost, aby takovou venkovskou, zemanskou berušku mohl dostati v moc, stisknouti, zulíbati… Nadcházel a nadbíhal jí, kde jen mohl — —

Ale Václava Drahobylovice to tajným nezůstalo.

Ano, ten zhýřilý světák Linhart z Koukolí vinen jediné, že on, Václav, k vojsku vytrhnouti nemůže! Neměl by tam ani stání starostí o Maruši, nepadla-li do nástrah Linhartových — — Ó, toho ničemy lehkovážného! Toho frejovníka nenasytného!

Takovéto myšlénky bouřily duší mladého Drahobyla, když po měkkém drnoví za letního podvečera na břehu potoka v dumání se procházel. Rychlé kroky pojednou vytrhly jej z přemýšlení. Pozdvihl hlavu a spatřil mladého muže z houští olšového vyjíti. Vousiska po španělsku vypěstěná a tahy tváře probdělé, bujné noci vyzrazující, ohlásily Linharta Koukola z Koukolí dříve ještě, nežli s úšklebným úsměvem děl večerní pozdrav.

„Aj, milý pan soused, tak sám a sám a smuten, jak se zdá —“ řekl vesele.

„Však v těchto časech věru není proč se radovati,“ zněla vážná odpověď.

„A proč by nebylo? My mladí radujmež se, pokud čas, a smutek a starosti starým přenechme,“ zasmál se lehkovážně Koukolovský.

„Což o to, ale záležitosti veřejné ve vlasti naší,“ podotkl Václav.

„Oh, což mi po záležitostech veřejných! Starám se jen o svou kůži. Co si páni direktoři nadrobili, ať teď, když k zlému se schyluje, sobě sami vybydou.“

„Křivě soudíš, pane Linharte.“

Oba mladí mužové nepovšimli si, že temnější a temnější šero snáší se nad krajinou. Na nebi jasném a bezmrakém měsíc v úplňku svítil, první hvězdy se zatřpytily.

Kráčeli oba volným krokem do mírného návrší, na jehož vrcholu čněla prastará, dřevěná boží muka, na cestu dlouhý stín vrhající.

Za dlouhou chvíli mladí mužové nemluvili. Ó, kdyby byl Drahobyl tušil, k čemu se Koukolovic připravuje! Však již tento promluvil: „Rád bych byl na tvém místě, pane Drahobyle.“

„Proč?“

„Ještě se ptej! Jaká slasť, moci býti pod jednou střechou, moci dýchati týž vzduch s takým vonným poupětem, jako jest tvého otce schovanka!“

V očích Veníkových se zablesklo. Musel se přemáhati.

„Maruši myslíš? Což ti padla do oka?“

„Nač bych před tebou tajil! Mladý mladému uvěří. Byl jsem dále, než kam sahá zdejší zapomenutý kraj, viděl jsem dosti paní vzácných rodů a ještě vzácnější krásy, ale líčka vaší Maruše cením nade vše. Kdybys byl mým prostředníkem, zavděčil bys se mi neskonale. Věř, že ji — horoucně miluji — —“

Drahobyl sebou škubl. Líce jeho pobledla. Hlas se mu chvěl, když prudce ze sebe vyrazil: „A věz, pane Koukole z Koukolí, že já ji miluji — také!“

Mladý Koukol překvapením až v chůzi se zastavil, a pravice jeho jakoby mimoděk sáhla po rukověti uzounkého kordiska.

„Ty že ji miluješ, Drahobyle?“

„Do skonání, pane Linharte! Jen jednomu z nás patřiti může a patřiti bude. Saháš li po kordu, tož jsem připraven —“

A v týž mžik zaleskla se třpytivá ocel Veníkova ve svitu měsíce Koukolu z Koukolí před zraky. Ale tento, jak se zdálo, neměl se k odvetě. Teprve, když došli k vysokému, stářím začernalému kříži, na němž pněl rozpjatý Spasitel, vytáhl z pochvy svou zbraň.

„Nuže, pane zemane,“ děl chladně a s jízlivým úšklebkem, „jsem rytíř Koukol z Koukolí a dovedu se bíti po rytířsku.“

A již skřížily se kordy obou mladých mužů. Mladý Koukol byl obratný zápasník a lstný v ráně. Bil se chladně a hravě, jakoby ze zvyku. Za to Drahobyl silou převyšoval zhýřilého, nemírným požíváním rozkoší usláblého soupeře, a bil se s celou duší, se zápalem svaté lásky. Již několik chvil beze všeho výsledku pro jednoho či druhého bili se zápasníci; kordy svištíce v prudkých nárazech divě jiskřily, a postavy soupeřů vrhaly na cestu před křížem dlouhé, každým mžikem měnící se stíny.

V tom, hle, jak Drahobyl nezdařené lsti protivníkovy použiv, prudce se rozpřáhl, výkřik, zařinčení oceli — a Veník vítězně stál nad bezbranným Koukolem, jemuž silou obrovskou kord vyrazil.

„Mohl bych tebe, pane, dle zásluhy ztrestati,“ zahovořil nyní temně, „na bezbranné však mečem nesahám.“

„Však jsme cenu vítězství si ani nestanovili. Byla to jen tvá vůle, že na zbraně došlo,“ s tajeným hněvem pravil Koukol. „Ostatně, jedná li se o Maruši, buď jist, že po pouhém souboji nikdy od ní bych neupustil a neupustím. Musel bys mne buď prokláti či zraniti tak, abych již nevyvázl. A chtěl bys toho? Víš, jaké nebezpečí by vzniklo pro tebe i otce tvého, kdyby právo proti tobě nastoupilo?“

„Ne, toho nechci,“ odpovídal Drahobyl. Cítil, jak valem žene se mu krev do tváří, jak srdce jeho prudčeji počíná bušiti. „Ale věz, že nikdy dobrovolně nároků svých na Maruši ti nepostoupím. Mám čisté úmysly a miluji ji více než sebe.“

„Tedy jeden z nás přece musí padnouti.“

„Neustoupíš-li ani tehda, kdy přesvědčíš se, že ten, jehož ona miluje, jsem já?“ děl Veník rozhodně.

„Eh, což ženská láska a náklonnosť,“ zasmál se Koukol lehkovážně. „Jsem světa zkušen dosti, abych věděl, že ze dvou na smrt bojovavších soků žena k tomu se posléz přikloní, jenž zvítězil. Sám jsem se o tom přesvědčil několikráte a —“

„Toť podivno. Nevím, bylo-li by tak u Maruše.“

Zdálo se, že Koukolovic těchto posledních slov Veníkových přeslechl. Hlavou jeho proletěla nová myšlénka.

„Slyš, pane Václave,“ děl chvatně po chvíli, „neustoupíš-li ty a neustoupím-li já, nechť rozhodne štěstí válečné. Touto dobou dvoje vojska čelí si v poli — vstupme každý do jednoho, a tam nechť smrť rozhodne mezi námi. Padneme-li oba, nebudeme si záviděti, padne-li jen jeden, nebude ho trápiti štěstí druhého. Souhlasíš-li?“

Drahobylovi zasvitlo v zracích. Otec beztoho čeká na chvíli, kdy do tábora vojenského by chtěl vytrhnouti. Mlčky kývl nyní hlavou.

„Nuže, a nyní jen se rozhodneme, pod které praporce kdo z nás půjde bojovat,“ mluvil dále Koukol z Koukolí. „Mně je ovšem jedno a lhostejno, ke které straně se přidati — —“

„Za to mně ne,“ hbitě do řeči skočil Drahobyl; „vyhrazuji si napřed, že vstoupím do vojska českého.“

„Hoho, jen ne tak nakvap,“ zasmál se Koukol. „Nedal jsi mi domluviti. Řku, že je mi sice lhostejno, kam vstoupiti, poněvadž pitky, kostky a bujné veselí neschází ani u jedněch ani u druhých — ale dodávám, že je přece lépe bojovati po boku několika bohatších strýců a příbuzných, nežli potloukati se v cizím táboře na vlastní pěsť. Tyto své příbuzné mám ve vojště krále Fridricha, a proto i já na tom stojím, vstoupiti do tábora českého.“

Linhart se odmlčel pátraje bystře po tváři Václavově. Tento se zamračil.

„Nuže, máme opět rozhodovati ocelí?“ zvolal prudce.

„Na štěstí ne,“ zasmál se znova Koukol. „Tyť dnes jsi při síle a já právě nějak oslablý — nezapírám, že bych snad tento kord podruhé zdvihati musel. Rozhodneme jinak,“ dodal, shýbaje se pro vyražený mečík, jenž dosud v trávě pohozen ležel. „Nosím při sobě kostky, aby mi je doma nepovolaná ruka nepohodila či nerozházela. Chceš-li, rozhodneme tak: kdo na první vrh více bude míti, ten půjde do vojska českého krále. Svoluješ-li?“

Drahobylovi zaplanuly zraky.

„Budiž,“ řekl hlasem, jenž nezatajil mocného vnitřního rozruchu, „ale přísahejme pode ctí a věrou, u Krista ukřižovaného, že nejináče než dle výroku kostek se zachováme a že již zítřejším ránem oba do pole vytrhneme!“

„Nebylo by sice toho tak tuze zapotřebí,“ poznamenal Koukol s lehkým úšklebkem, „neboť věz, pane zemane, že rytířskému slovu vždy po rytířsku dostáti dovedu, ale přeješ-li si toho s takovou vroucností, učiňmež tak.“

A již oba mladí mužové skříživše levicemi kordy své a upjavše zraky své na ukřižovaného Spasitele, pozvedli pravice své proti klidnému, hvězdnatému nebi, a rty jejich jedním téměř hlasem pronášely těžkou přísahu. Bylo ji zřetelně slyšeti. Kolkolem panovalo posvátné ticho letní noci. Jen plný, jasný měsíc, tahy obou mladých mužů jasně osvětlující, jediným byl svědkem jejich přísahy…

Za okamžik vyňal Koukol z Koukolí zpod svého kabátce velké bílé kostky, na nichž při jasném svitu měsíce zřetelně obrážely se černé tečky.

Drahobyl chvatně se jich chopil. Cítil, kterak ruce se mu chvějí, když vrhnul je na rovnou plochu kamenného sedátka křížového.

Oba hbitě sehnuli se ke kostkám, bedlivě pátrajíce, kolik že „padlo“.

„Devět!“ zvolali téměř současně.

Tvář Koukolova zlobně se stáhla. Jenom váhavě sbíral kostky ke svému vrhu. Myslil, že štěstí stojí při Drahobylovi. Nedoufal, že by ještě více jemu mohlo padnouti. Ale již kvapné kostkami vrhl.

V ňadru Václavově mocné zabušilo, když nyní nad kostky se shýbl, aby počítal.

„Dvanáct!“ vykřikl s divokou radostí Koukol. „Tedy já půjdu do českého tábora a ty k císařským!“

A touž chvílí nabyl Václav klidu. Alespoň soupeř jeho neznamenal na tváři jeho hrozného boje, jenž v prsou mu burácel. „Nuž, s Bohem,“ děl vážně, „nezapomeň přísahy. Bůh chtěl, abych bojoval v řadách nepřátel vlasti. Již s prvním kuropěním vytrhnu ze zboží otcovského. Na shledanou, pane Koukole, ve vřavě bitevní!“

A klidným krokem mířil dolů, zpět k otcovskému dvorci.