Krevní msta/V Basoře

Údaje o textu
Titulek: V Basoře
Autor: Karl May
Zdroj: MAY, Karl. Krevní msta. Kutb.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Alois Hynek, Praha, 1920
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Ladislav Turnovský
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Trpělivý čtenář, čtoucí mé spisy, zná také mého statečného, malého sluhu a průvodce, hadžiho Halefa Omara s dlouhým jménem, nejvěrnějšího a nejoddanějšího zřízence, jakého jsem kdy měl.

Ač jsem byl jeho pánem a velitelem, vůči jiným lidem nazýval se vždy mým přítelem a ochráncem, což jsem mu nikdy nevytýkal a ve zlém nevykládal, neboť jsem jeho slabůstky milerád přehlížel pro jeho dobré vlastnosti.

Po našem prvém rozloučení, které jest známo z mého spisu „Šut“, psal mně dopis, jejž svému čtenářstvu, které by ho dosud neznalo, tuto opakuji v překladu doslovném, ježto jest vzorem orientálské korrespondence a zároveň jaksi povahopisem hadžiho Halefa.

Dopis ten zní:

„Můj milý sidi (pane)! Milost a pozdrav boží s tebou!

Dorazili jsme já a Omar. Radost a štěstí všude! A peníze! A štít a krunýř! Sláva, čest a slast!

Kara ben Nemsi emir (moje maličkost) nechť jest výzdobou, požehnáním, láskou, vzpomínkou, modlitbou!

Hannech (jeho mladá žena), láskyplná a milostná, dcera Amšachova; dcera Malekova, dcera Abtaibekova, jest zdráva, krásna a rozkošna.

Kara ben hadži Halef, můj syn, jest ohromným hrdinou (tehdy mu bylo právě šest měsíců). Čtyřicet datlí sušených pohltí, aniž škytne, o, Allah, o, Muhamad!

Omar ben Sadek (také můj průvodce) ožení se s krásnou Sahamou, kterou neznám, dcerou hadžiho Šukara éš šamajin ben Mudal Hahuram ibn Sadek Vesilok éš šá mar, bohatou a sličnou dívkou.

Allah tobě daruj krásné počasí a dobrou povětrnost, neboť Omar ben Sadek má dobrý stan a milování hodnou tchyni. Hřebec Rích (vraník, jehož jsem mu svěřil v opatrování) pozdravuje tě oddaně a zdvořile.

Proto se také brzy ožeň! Allah tě ochraňuj před zlými ženami! Buď vždy spokojen a nemumlej! Miluji tě a zapomeň na pečeť; nemám ani pečetítka ani vosku pečetního.

Buď vždy cnosten a vystříhej se hříchů a zločinů! Na jaře se dostav! Buď vždy střídmým a skromným, dávej přednost jiným a prchej před ožralstvím, neboť tě pozdravuje

plný úcty a ctihodné oddanosti, pokory a zbožňování
tvůj poctivý a věrný přítel, ochránce a otec rodiny

hadži Halef Omar ben hadži Abul Abbas ibn hadži Davud al Gossarach.“

Vybízel mne tedy tímto slohovým cvičením, abych se vystříhal hříchu, zločinu a opilství, ač k tomu neměl ani nejslabšího důvodu. Ale to již bylo jeho mravem a zvykem a byť jsem nechtěl, zasmál jsem se vesele při četbě jeho řádků.

Pozvánce, abych přišel na jaře, mohl jsem vyhověti teprve za dva roky, když jsem se potloukal v poříčí horního Tigrisu. Čeho jsem tam zažil s hadžim Halefem, o tom jsem se již tu a tam zmínil a zde budiž vylíčena další událost, která začala v Basoře a končila v arabské poušti, kam jsem vůbec putovati nehodlal.

Vlastně jsem měl v úmyslu, plaviti se s Basory do Abušéru v Persii a odtud navštíviti slavný Šíras. Basora jest postavena v horké, bahnité a tedy velmi nezdravé krajině, kde se vlévá do Eufratu Tigris, který jest zván Šat el Arab.

Nechtěli jsme se zde dlouho pozdržeti, abychom zdraví svého neohrozili. Pravím-li „my“, tedy tím buďtež vyrozumívání já a hadži Halef Omar, pak Omar ben Sadek a dva Arabové haddedinští, kteří mne provázeli od posledního pastviště haddedinského na kelleku (plť potažená nadouvlými kůžemi kozličími) po proudu Tigrisu do Bagdadu.

Stalo se tak z příchylnosti a chtěli se v Bagdadu se mnou rozloučiti a vrátiti, ale Halef a Omar, dřívější moji průvodci na mnohých nebezpečných pochodech, nemohli se ode mne odloučiti a žádali, aby mne směli provázeti až do Basory. Zprvu jsem nechtěl přivoliti, ale konečně jsem jim to dovolil po mnohých prosbách a mnohém naléhání.

Použili při tom velmi obratné výmluvy, které jsem odporovati nemohl. Haddedinové, kteří jsou vesměs výbornými pěstitely velbloudů, zaslali totiž celou řadu kelleků s velbloudí srstí do Basory, kde jsou obchodníci, kteří toto zboží rádi kupují a zasílají až do Indie i dále.

Velitelství nad těmito kelleky svěřeno bylo mladému, ale v podobných věcech velmi zkušenému a obratnému Mesudovi ben hadží Šukar. Byl tedy synem onoho hadžiho Šukara, s jehož dcerou, jak mně Halef v dopise sděloval, oženil se Omar ben Sadek a byl tedy svakem tohoto Mesuda ben hadži Šukar. Podotýkám to z té příčiny, aby se rozumělo pozdějšímu vyprávění.

Plavil se tedy Mesud se svými vory a Haddediny, kteří ho doprovázeli, do Basory, což poskytlo Halefovi a Omarovi výmluvu, aby mne tam také doprovodili, hodlajíce ho vyhledati a vrátiti se s ním. Co jsem tedy mohl proti tomu namítati?

Dorazivše do Basory, vyhledali jsme Mesuda, což nebylo zvláště obtížno, protože město, druhdy tak veliké a významné, má dnes sotva již jen deset tisíc obyvatelů a nemůže tam tudíž jednotlivec snadno zmizeti. Mesud již prodal velbloudí srst za slušný peníz, který mu měl býti příštího dne vyplacen.

Odebral jsem se na přístaviště, na sever od města umístěného, abych se poohlédl po lodi, která by záhy odplula po proudu. Na svou lítost dověděl jsem se, že jest mně čekati několik dní.

Čím se zaměstnávati po tu dobu?

Cestovatel, v Orientě nezkušený, snad by se byl nějak na ten čas v Basoře zabavil, mně však nemohla tato osada poskytnouti pranic. Proto jsem s povděkem přijal na vědomí zprávu, že Haddedinové hodlají podniknouti vyjížďku do Kubbet el islam, aby vyslovili úctu manům ibena Risaa.

Kubbet el islam, rozuměj „kopule islamu“, jest totiž pojmenování pro Starou Basoru, prostírající se as patnáct kilometrů jihozápadně od Nové Basory. Až do čtrnáctého století řadili ji Mahomedáni mezi čtyři ráje pozemské.

Vedle Bagdadu hraje město toto velmi významnou úlohu v pohádkách „Tisíci a jedné noci“ a právě zde, ve Staré Basoře, založil proslavený ibn Risaa ve čtvrtém století hedžy první mahomedánskou akademii učenou.

Proto také „pravý věřící“, přijde-li do Basory, málokdy opomíjí výlet do Kubbet el islam, čehož sice na něm víra nevyžaduje, ale přece jen získává vyznavač proroka výletem tím jakési zásluhy.

Abych tedy „zabil čas“, prohlásil jsem, že se této vyjížďky súčastním. Byla stanovena na zítřek, jakmile Mesud svou obchodní záležitost skoncuje a peníze přinese.

Protože jsme přibyli na kelleku, neměli jsme koní. Za to však dali se najmouti osli, mezi nimiž, zrovna jako v Bagdadě, mnoho je běloušů, jinde zvířat dost vzácných. Z té příčiny neohlížel jsem se již toho dne po jízdních zvířatech, čehož jsme později velice želeli.

Ubytovali jsme se v soukromém bytě, poblíž Marghilu čili kut-i-frengi, což jest tolik jako anglický konsulát, který jest v Basoře nejvýstavnější budovou.

Příštího jitra odebral se Mesud k onomu kupci, jemuž velbloudí srst prodal a dal si vyplatiti peníze, ačkoliv jsem ho vybízel, aby tak učinil později, jelikož mu peněz nebylo třeba.

Předstíral jsem mu, že ani na tak krátkých výletech, jaký jsme chtěli podniknouti, není nikdo bezpečen před nemilými událostmi, zvláště má-li peníze u sebe, ale neposlechl mne.

Když se vrátil, chtěl jsem odejíti, abych najal potřebné hamir (množné číslo od himar — osel), ale Mesud pravil:

„Není toho třeba, effendi. Svobodný Arab nerad jezdí na oslu a takového slavného emira, jakým jsi, teprv není důstojno, aby dřepěl v sedle tak nízkém. Pojedeme koňmo.“

„Obstaral jsi snad koně?“ tázal jsem se.

„Ano.“

„Kdy a kde?“

„Od Abda el kahir, slavného šejka muntefických Arabů.“

„Toť ovšem slavný a velmi důvěryhodný muž, ale divím se, že se pouští do podobných obchodů. Takový vynikající bojovník nepronajímá svých koní!“

„Máš pravdu, effendi! Ale také nám jich nepronajímá, nýbrž propůjčuje pouze a zdarma, ježto ho těší, že ti může posloužiti.“

„Mně? Jsem zde cizím? Co jest mu o mně známo?“*

To bylo něco pro hadžiho Halefa, který sobě nedal nikdy ujíti ani nejmenší příležitosti, aby mne a při tom také sebe až do nebes nevynášel.

„Jak se můžeš takto tázati, sidi? Zapomněl’s již, jaké činy hrdinské jsme vykonali? Jest na světě jen jediného člověka, který by se nám rovnati mohl? My jsme obrové zmužilosti a odvážnosti a vše, co žije mimo a vedle nás, jest jen pokolením trpasličím u porovnání s námi.

Naše slavná jména prošla zvučně všemi zeměmi a ušima všech národů, o našich činech a skutcích vypravuje a zpívá se ve všech domech a stanech, ve všech osadách a pouštích, při všech ohních táborových.

Proč by tedy o nás nevěděl takový Abd el kahir? Proč by mu nebylo povědomo, že’s nepřemožitelným emirem Kara ben Nemsi effendi, který stojí pod mou přímou, nepřekonatelnou ochranou?“

„Halefe, nežvaň vychloubačně! Není sice nemožno, že Abdel Kahir něco slyšel někdy o našem některém dobrodružství, ale kterak může věděti, že jsem zde, v Basoře a chceme podniknouti vyjížďku do Kubbet el islam?“*

„Ode mne to ví!“ ozval se Mesud, „pověděl jsem mu to.“

„Setkal jsi se s ním?“

„Tak jest. U obchodníka, od něhož jsem si peníze přinesl.“

„Abd el kahir byl u něho? Ku podivu! Viděl snad, mnoho-li ti bylo vyplaceno?“

„Ano.“

„Buď tedy opatrným a peněz sebou neber.“

„Effendi! Kterak to soudíš o Abdu el kahir? On jest mužem počestným, u něhož jsme úplně bezpečni, lépe, než kde jinde, kamkoli země sahá. A komu bych také mohl svěřiti obnos tak značný za naší nepřítomnosti?“

„Nechť někdo z nás posečká doma — —“

„Nikdo se k tomu neodhodlá, neboť by to bylo zanedbáním záslužné pouti.“

„Hm! Znáš osobně Abda el kahir?“

„Ne“

„Jak tedy můžeš věděti, že jsi s ním vskutku mluvil? Kdy hodlá se dostaviti se zvířaty?“

„Za hodinu.“

„Hm! Šel bych tedy hned k onomu kupci a zeptal bych se ho, zda-li Arab, jenž u něho meškal za tvé návštěvy, vskutku jest Abdem el kahir.“

„Není toho třeba, neboť mi ho kupec jmenoval sám a hovořil s ním v mé přítomnosti o kmenových poměrech Muntefiků. Když jsme společně odcházeli, dostali jsme se do hovoru, při čemž jsem mu řekl, že chceme podniknouti vyjíždku do Kubbet el islam na oslech.

Nabídnul mně ihned svého koně a pravil horlivě, že by nebylo takového emira důstojno, jakým jsi, aby se na takové zvíře posadil a že ti půjčí svou vlastní klisnu.“

„Tak? Pověděl ti, kde má své koně?“

„Ano, Ve vsi el Nahit, která jest venku přede branou el Mirbad. Jest ovšem jeho jen ta klisna; ostatní koně náležejí jeho mužstvu, které má ve svém průvodě; tito mužové však nebudou ničeho namítati, použijeme-li jich na krátkou dobu.“

„A ví také, kde bydlíme?“

„Ano, neboť mne doprovodil až k tomuto domu.“

„Proč jsi ho tedy nepřivedl?“

Chování mé jednak ho uráželo, jednak zlobilo, neboť pravil:

„Až dosud jsi mne zajisté nepovažoval za chlapce, zdá se mi však, že tak nyní smýšlíš. Mým zvykem jest projednávati všecko všemožně opatrně a doufám, že jsem se tentokrát zachoval nejinak. Považ, že mně našinci svěřili dopravu kelleků se zbožím, což ti může býti důkazem, že mně není třeba naslouchati nedůvěřivým slovům.“

„A já tě ubezpečuji, že nebylo mým úmyslem tebe urážeti. Zvykl jsem rovněž jednati ve všem všudy opatrně a doufám také, že jsem se v tomto případě zachoval stejně tak.“

Tím byl nezáživný hovor tento skončen, neboť jsem myslel sám, že jsem zašel poněkud daleko.

Kdože by se byl odvážil vydávati se za Abda el kahir, aniž jím vskutku byl? Tento šejk, jehož jméno znamená „služebník ctnosti“ těšil se velmi dobrému věhlasu a bylo tedy pro mne čestným vyznamenáním, chtěl-li mně půjčiti svou klisnu.

V udanou dobu ozval se venku dupot koní a pak se objevil ve dveřích muž tmavého plnovousu, který nás přeměřil bystrým pohledem a utkvěv déle zrakem na mé tváři, oslovil mne zdvořile:

„Sábach el cher, ia emir (dobrého jitra, emire). Mé oko jest hrdo, že tě smí viděti.“

Měl sandály na nahých nohách a prostý haik, jehož kápě visela mu na plecích, takže byla hlava obnažena.

Zřídka se naskytá hlava tak charakteristická. Tmavé jeho kadeře spleteny byly v četné tenké vrkoče, které mu od temene dolů splývaly všemi směry. Kosmo přes nízké široké čelo táhly se dvě rovnoběžné jizvy pošedší nikoli po zranění v boji, nýbrž způsobené zcela zámyslně nožem.

Existuje několik a to vždy velmi bojovných kmenů, jichž příslušníci vyznamenávají se podobným označením, ale že by sobě právě muntefičtí Arabové zakládali na takových jizvách, bylo mi do té chvíle nepovědomo.

A muž měl plnovous mnohem hustší, než tomu bývá u Arabů. Oči jeho měly ostrý, skoro bodavý pohled, což ovšem nemohlo pro mne býti důvodem k nedůvěře, zvláště po jeho zdvořilém pozdravu. Zmínka o hrdosti, že smí se mnou mluviti, přiléhala úplně k orientálské zvyklosti a nebyla tedy zbubřelou a přemrštěnou tak, aby mne mohla k opatrnosti napomínati.

Proto jsem povstal, poklonil se mu, a řekl:

„Sabach el cher, ia šejk! Budiž mně vítán a posaď se!“

Podal jsem mu ruku, načež jsme usedli podle sebe, abychom se po několik minut navzájem častovali frásemi naprosto bezúčelnými, ale mravem a zvyklostmi nařízenými.

Pak jsme vstali a vyšli z příbytku, abychom vyjížďku podnikli.

V celku nás bylo dvanáct a venku stálo rovněž tolik koní, úplně bez dohledu zůstavených a nikterak nepřivázaných. Na jednom z nich přijel patrně náš návštěvník, kdežto druhá zvířata následovala ho s poslušností vskutku psovskou až k našemu příbytku.

Tak jest zvykem u beduinů.

Viděl jsem mezi nimi velmi pěknou ryzku s nádherným postrojem sedlovým a úzdovým, jemuž Peršané říkají „rešma“. Návštěvník ukázav na ryzku, pravil:

„Vysedni, emire! Zvíře toto iest určeno pro tebe. Myslím, že s ním budeš spokojen.“

Vyhověl jsem jeho pobídce, jako by se rozumělo samo, že mně náleží nejlepší kůň a pak se krokem vyjelo z města. Jakmile jsme měli ulice za zády, přešli jsme v rychlý klus, při čemž jsem mohl náležitě ryzku oceniti.

S mým hřebcem Ríchem porovnati se arci nedala, ale byla zvířetem přes to znamenitým. Později jsme přešli z klusu ve cval a bylo vskutku po dlouhé plavbě na voru pravým požitkem, letěti volně po širošíré rovině.

Nebyl jsem dříve nikdy v oné krajině, ale věděl jsem, že Kubbet el islam jest od Nové Basory jihozápadně — a my směřovali skoro přímo na jih! Zprvu jsem se nad tím nepozastavoval, poněvadž jsem také mohl býti špatně uvědoměn o poloze místa, ale když již plná hodina minula, aniž jsme Staré Basory dosáhli, zamyslil jsem se. Za hodinu jsme přece urazili daleko více, než patnáct kilometrů!

Haddedinové se za jízdy bavili hovorem, já však, s Halefem v čele všech, mlčel jsem, neboť jsem se zaměstnával pozorováním klisny. Konečně jsem se však přece ohlédl po šejkovi, jenž ujížděl poslední ze všech. Obrat můj byl vykonán rychle a pro něho neočekávaně — viděl jsem, že jiskrné oči jeho upíraly se na mne pohledem nevysvětlitelně dychtivým.

Postřehnuv, že se na něho dívám, sklopil víčka — znamení vždy podezřelé — a tvář jeho přijala výraz lhostejnosti.

"Zastaviv koně, sečkal jsem na něho a přibočiv k němu, tázal jsem se:

„Zajisté víš docela dobře, kde jest Stará Basora.“

„Kterak bych nevěděl?““ usmál se.

„Ale mně se přece jen zdá, že se mýlíš. Jeli jsme tak rychle, že jsme tam již dávno mohli býti“

„Jak se ti zamlouvá klisna?“

Otázka tato přiléhala k mým slovům asi tak, jako pohlavek ke královské koruně. Odpověděl jsem tudíž udiveně:

„Tvá ryzka jest koněm výborným, ale nemluvil jsem o ní, nýbrž o Kubbetu el islam.“

„Rozuměl jsem ti dobře, ale viděl jsem také, že se ti kůň líbí a protože jsem ti chtěl způsobiti radost projíždkou, volil jsem zúmyslně okliku ostatně velmi nepatrnou. Můžeme se vrátiti.“

Obrátiv koně, zamířil na severozápad. Byli jsme tedy již za Starou Basorou. Okolnost tato byla mně podezřelou, ačkoli byla výmluva šejkova obratně volena.

„Doufám, šejku, že’s nám průvodcem poctivým,“ pronesl jsem výstražně.

„Chceš mne snad urážeti, emire?“ osopil se na mne zlostně.

„Nechci. Proč bych tě urážel svým dotazem? Ale chtěli jsme navštíviti Kubbet el islam, nikoli cválati až do Mekky. Proč jsi nás nevedl přímou cestou?“

„Z důvodu, který jsem ti již řekl. Mělo se ti dostati delší zábavy. Půjčil jsem vám koně, nevyžádav sobě ničeho za tuto úsluhu a ty mně za to děkuješ urážkami. Jest štěstím pro tebe, že nemám při sobě zbraní, jinak bych tě přinutil, abys se mnou bojoval.“

„Jakže? Ty že nejsi ozbrojen?“

„Nejsem. Nechal jsem doma ručnici i svůj nůž a jel jsem s vámi sám, abych vám dokázal, že s vámi smýšlím poctivě a dobře vím, jakou úctou jsem povinen slavnému emirovi Kara ben Nemsi. Pohleď!“

Ručnice vskutku neměl a když při posledních slovech haik rozpjal, viděl jsem, že měl prázdný opasek. Nedůvěra má rychle zmizela i řekl jsem:

„Odpusť, že zněla má řeč jinak, než bylo mým úmyslem. Urážeti jsem tě nechtěl — toho jsem vskutku dalek.“

„Divil jsem se tvé nedůvěře desateronásob,“ odpověděl, „neboť kdybych i měl při sobě sto bojovníků vesměs vyzbrojených, proti tobě bychom přece nezmohli pranic. Jest známo, že Kara ben Nemsi má několik bunduk es sír (ručnice kouzelnosti), jimiž může ustavičně stříleti bez nabíjení. Již tato okolnost byla by mne zastrašila, kdybych měl vskutku na mysli zlý úskok nějaký.“

Tedy až do těchto končin, k muntefickým Arabům, pronikla zvěst o mé opakovačce soustavy Henryovy! Ostatně jsem se přílišně tomu nedivil, rozpomenuv se na úspěchy, za něž jsem karabině této děkoval u Arabů na Tigrisu.

Po krátké době dorazili jsme k vyschlému ramenu říčnímu, jež se zove Džarizaade, a spatřili jsme před sebou zříceniny Staré Basory. Měli jsme se k nim vlastně dostati od severovýchodu, oklikou však učiněnou blížili jsme se k nim od jihozápadu.

Jak jsem řekl, nedůvěra má k šejkovi zmizela, ale procitla znovu, když jsem zpozoroval, že Abd el kahir rozhlížel se velmi pátravě, ostře a napjatě po veškerém okrsku zřícenin. Objednal v tato místa někoho a hledal ho nyní?

Kdo to mohl býti? Někdo z jeho mužstva, či více lidí?

Ode chvíle, kdy sám nabídnul Mesudovi své koně pro náš výlet, dávno již minuly plné dvě hodiny, tedy času dost pro Muntefiky, aby sem pěšky dorazili. Byla-li tato moje domněnka správna, zajisté šli Arabové přímou a nejkratší cestou, kdežto šejk volil zúmyslně okliku, abychom nenarazili na jejich šlépěje.

Teprv nyní jevilo se mi všecko jeho chování v náležitém osvětlení a také jsem již rozuměl jeho dychtivým pohledům, na mne upřeným. Nezajímal se nikterak o mou osobu nebo slávu, ale o mé ručnice, o „kouzelné pušky“, které již tak mnohému darebákovi pálily v očích.

Ale také jsem se mohl mýliti a řekl jsem si proto, že nesmím proti němu podniknouti nic, dokud nenabudu zjevných důkazů o jeho nepoctivosti. Kdybych ho bezdůvodným obviňováním urážel, snadno jsme mohli propadnouti pomstě takového mocného šejka.

„Protože znáš tak dobře Kubbet el islam,“ oslovil ho Mesud, „tedy nám zajisté správně povíš, která z těchto zřícenin jest beit ibn Risaa (dům syna Risaa). Chceme tam vykonati pobožnost.“

Šejk ukázal ke spustošené hromadě trosek na jižní straně a odpověděl:

„Tamto vás povedu. Koně zůstanou zde.“

„Proč?“ tázal jsem se. „Můžeme přece až do města — —“

Zrak jeho se zablesknul hrozivě.

„Koně náležejí nikoliv vám, nýbrž mně,“ zahučel, „a zůstanou tam, kde určím.“

„Zůstane tedy také zde,“ odsekl jsem mu.

„Učiň, jak chceš. A vy druzí, pojďte!“

Odcházel a Haddedinové šli za ním, takže jsem ani nenabyl tolik času, abych pořádně Mesudovi pošeptal, aby se měl na pozoru. Na Omara ben Sadek pohledl jsem výstražně.

Halef stanul při mně a nehnul se již.

„Nepůjdeš s nimi?“ tázal jsem se ho.

„Ne! Jsem tam, kde jest můj sidi a nemám žádné příčiny k uctívání nějakého ibn Rissa. Uctívám Isa — nikoli Rissa (Isa — Ježíš). Zdá se mi, že se ti šejk valně nezamlouvá.“

„Ani co by za nehet. Mám ho v podezření, že kuje neplechu nějakou proti nám. Sečkej zde, při koních a já se zatím podívám, byla-li má domněnka správnou.“

„Jaká domněnka?“

„Že se zde poblíž skrývají Muntefikové.“

„Ti přece bydlí ve vsi el Nahit.“

„Ano a přál bych si, aby tam byli všichni. Dosud mám jen podezření na ničem pevném neopřené a byl bych rád, abych toto pevné místo nenalezl. Proto zde počkáš a nevzdálíš se od koní, neboť dokud jsou v naší moci, budeme ve výhodě.“

„Kam vlastně chceš — —?“

„Na severní stranu města. Nenaleznu-li tam šlépějí lidských, tedy jsem se klamal.“

„Nech zde aspoň ručnice, aby ti při šplhání nepřekážely.“

„Právě ručnice podržím při sobě, neboť může míti někdo na ně spadeno.“

A šel jsem.

Halef hovořil o šplhání zcela právem. Mohl jsem ovšem celý okrslek zřícenin obejíti beze všeho šplhání, ale k tomu bylo třeba drahně času, kdežto má přítomnost byla nutna každým okamžikem.

Proto jsem záhy zabočil, nestaraje se valně o severní část zbořeného města, západním směrem a vklouznul jsem do trosek, čímž jsem mohl také na šlépěje od severu přicházející naraziti.

Trosky tyto byly však mnohem rozsáhlejší, než jsem se domníval zprvu. Vnikal jsem stále více mezi štěrk a zbytky zdiva, aniž jsem na šlépěje narazil.

Již jsem měl za ro, že nedůvěřivost má byla naprosto neoprávněna. Chtěl jsem se obrátiti, abych se k Halefovi vrátil, ale v tu chvíli, stoje mezi dvěma rozpadlými hliněnými zdmi, spatřil jsem za nimi volný prostor, kde byla půda pokryta jemným prachem.

A v tomto prachu jevily se mi otisky, které ovšem mohly také od zvířecích tlap pocházeti. Došel jsem tam rychle a shýbnul se.

Nikoli! Nebylo nikterak třeba, abych se k zemi schyloval, neboť jsem i z postavení vzpřímeného viděl zcela dobře, že tudy šli lidé nějací a mohlo jich býti deset anebo ještě více.

Má předtucha! V prvním okamžiku chtěl jsem se vrátiti k Halefovi, ale on zajisté nemohl býti ničím ohrožen, anebo byl by aspoň nebezpečenství postřehnouti mohl. Spíše se jednalo o Mesuda, který měl při sobě peníze.

Mesud s ostatními Haddediny patrně byl váben do některého místa, kde se skrývali Muntefikové, aby ho oloupili nebo dokonce zavraždili, a k místu tomuto zajisté směřovaly šlépěje, které jsem spatřil.

Neobrátil jsem se tedy, nýbrž kráčel po stopě. tak rychle, jak mně bylo v obtížném tom terrainu možno, jenž chvílemi stoupal a zase klesal. Brzy jsem se drápal přes hromady trosek, brzy jsem seskakoval do propadliště nějakého. Občas byl jsem též nucen k nebezpečným přeskokům, abych si zkrátil okliku, kterou šlépěje tvořily. —

Běžel jsem, skákal, šplhal, přeskakoval stále dál, až konečně stanul jsem udýchán na vysoké hromadě trosek, kde jsem si chtěl oddechnouti.

Na levo, daleko ode mne v šíré rovině stáli koně. Halef při nich seděl v uschlé trávě a vedle něho stál — šejk. Zdálo se, že spolu hovoří zcela přátelsky. Byl bych se snad tedy přece mýlil?

Jakže? Abd el kahir by byl vskutku počestným chlapem? Takový beduin? Cítil jsem, že se srdci mému ulehčilo — v tom poodešel šejk za Halefa, zvedl kámen ze země a přiskočiv, rozpřáhnul se k mocnému úderu do temena Halefova.

„Halef! Ati balak! (Halefe, měj se na pozoru) Ati balak!“ rozkřikl jsem se, ale již bylo pozdě! Ubohý hadži dostal ránu do hlavy a skácel se na znak.

Zmocnil se mne zvířecí vztek, jakého jsem dosud nikdy nepocítil. Pádil jsem, či letěl jsem, sklouzavě s hromady, namířil dole přímým směrem ke koním, přese všecky překážky se přemetaje, až konečně bylo mně vyšplhati na vysokou, sluncem skoro v moučku vypraženou zeď, křehkou jako perník — ale nahoru dostal jsem se přece a chtěl jsem na druhou stranu seskočiti.

V témž okamžiku uzřel jsem pod sebou několik lidí, kteří však nebyli mými Haddediny. Chtěli proklouznouti pode mnou, ale současně ozval se z jižní strany žalostivý výkřik, jenž mně byl neklamným znamením, že se tam někomu přihodilo neštěstí.

Byl jsem na vážkách. Kam dříve? K Halefovi, anebo tam — — ano, co jsem měl nebo chtěl učiniti, neznamenalo v tu chvíli pranic, neboť zdivo, na němž jsem stál či visel, k seskoku připraven, shroutilo se pode mnou a já se sřítil zrovna mezi chlapy, kteří se na mne okamžitě vrhli.

Nevím, co se vlastně dělo v příštích vteřinách. Později jsem se temně rozpomínal, jako bych byl, zabalen hustým oblakem prachu a mnohými tlapami popadán a k zemi přidržován, vůkol sebe mlátil rukama a nohama, abych se uvolnil. Ale pak jsem byl zahalen nejen prachem, nýbrž i „závojem zapomětlivosti.“

Procitnuv posléz z mrákot, uzřel jsem těsně u své hlavy tvář Omara ben Sadek.

„Oh! Konečně rozevíráš oči, sidi!“ volal, „Hamdullilah! Nejsi tedy mrtev? Vidíš mne? Slyšíš mne? Víš, co říkám?“

Chtěl jsem odpověděti, ale slova jsem ze sebe nevypravil. V hrdle jako bych byl měl drsnou barvířskou štětku a na místě hlavy prazdný sud — takto jsem byl rdousen a do hlavy tlučen.

„Procitni, sidi, procitni úplně !“ křičel Omar, „nerozumíš, co ti říkám? Otvíráš přece oči!“

Sedm Haddedinů stálo při něm; dívali se na mne velmi úzkostlivě, ale nemohl jsem ani mluviti, ani pohyb nějaký vykonati.

„O, Allah! On jest mrtev při rozevřených očích!“ volal Omar, „a kde jest Halef? Proč nešel s naším effendim? Halefe! Halefe!“

Halef! Můj dobrý, malý Halef! Pomysl na něho vrátil mně paměť, pohyb i řeč. Vyskočiv, vykřikl jsem:

„Pojďte! Halef byl nejspíš zavražděn“

Ale sotva jsem vykročil, již jsem se zakolísal a kácel. Vzpružil jsem se znovu a zase jsem sklesl.

„Halef zavražděn? Kde?“ volali Haddedinové.

„U koní. Běžte tam!“

„Ano! Běžte tam!““ souhlasil Omar, „ale já setrvám při effendim, který nemůže na nohy.“

„Mohu, neboť nelze jinak! Jest to nutno.“

„Zkus to tedy, můj milý, dobrý effendi! Budu tě podporovati.“

Vyzvedl mne a za jeho přispění mohl jsem vykročiti. Šlo to zvolna, ale čím déle jsem kráčel, tím volněji bylo mé hlavě a tím ochotněji poslouchaly nohy.

Když jsme došli tam, kde jsem Halefa opustil a kde jsem naposled šejka spatřil, ležel hadži bez vědomí na zemi s okrvavělou hlavou. Ale koně byli pryč, zmizeli. To mně vrátilo tělesnou i duševní pružnost: Vyprostiv se z náruče Omarovy, který mne již nepotřeboval podporovati, nařídil jsem kterémusi Haddedinovi:

„Utíkej rovně k severnímu konci zřícenin, zda-li odtud spatříš Muntefiky na koních!“

Arab uposlechl a rozletěl se k troskám; pokleknuv k Halefovi, prohlížel jsem ho.

Mrtev nebyl, pouze omráčen a rána, která mu byla kamenem zasazena a silně krvácela, nezdála se mně býti nebezpečnou. Bez obavy mohli jsme čekati, až by se z mrákot vybavil.

Teprv nyní jsem zpozoroval, že nejsme v plném počtu.

„Kde jest Mesud?“ tázal jsem se, „nevidím ho.“

»O, sidi! Měls pravdu až přespříliš, když jsi mně dával výstražné znamení a jemu jsi šeptal, aby se měl na pozoru!“ žaloval Omar. „Mesud, bratr mé ženy, jest mrtev, probodán a oloupen psovskými psy prokletého kmene Muntefiků.“

„Probůh! Jest to pravda?“

„Ano. Nalezli jsme jeho mrtvolu.“

„Myslel jsem si to, když jsem zaslechl váš pokřik. Nedbal tedy mého napomenutí, mé výstrahy?“

„Bohužel, nedbal! Když jsme klečeli na modlitbách, vzývajíce ibn Risaa, jehož Allah nemohl ani lepšího stvořiti, zvábil nějakou výmluvou šejk Mesuda, aby s ním poodešel. Z nenadání zaslechli jsme ho volati o pomoc a chvátali za ním, ale bylo nám ho hledati drahnou chvíli, než jsme ho nalezli. Bylo mu probodnuto srdce veskrz a peníze, které měl při sobě, zmizely. Způsobivše veliký povyk, chtěli jsme ke koním a k tobě. Tím jsme právě zaplašili vrahy od tebe a zachránili ti život. Ale vrahové nám uprchli“

„Snad pro tu chvíli, nikoli však navždy; můžež na to spolehnouti. Neopustím dříve Šat el Arab, dokud se nevyrovnám pořádně s tímto šejkem. Kde leží Mesud ben hadži Šukar? Veďte mne k němu!“

Někteří setrvali u Halefa, křísíce ho; druzí šli se mnou k zříceninám. Kráčeli jsme přes místo, kde mne nalezli na polo ubitého a zardouseného a zde teprv rozpomenul jsem se na své ručnice, které jsem měl při sobě — —

Zděsil jsem se, neboť ručnic na místě nebylo! Muntefikové ujali se tohoto drahocenného vlastnictví — sebrali mé slavné, kouzelné ručnice, bez nichž nebyl jsem ničím.

Přijal jsem tuto ztrátu na vědomí mlčky, na místě abych naříkal, ale mlčení toto znamenalo vzteklou odhodlanost, že si zase k ručnicím dopomohu.

Jinak jsem oloupen nebyl. Muntefikové patrně nenabyli času k prohledávání mých kapes, protože byli Haddediny zahnáni.

Pak jsme došli na místo, kde ležel Mesud. Velmi rychle a těžce pyknul za svou důvěřivost, za své veliké sebevědomí. Ano! Mrtev byl — docela pravidelně a přesně probodli mu srdce a kapsy jeho obrátili na ruby. Vydrancovali ho úplně.

Omar ben Sadek díval se zasmušile na mrtvolu, pak omočil prsty pravé ruky v krvi zabitého a pozvednuv pravici k přísaze, promluvil:

„Vím, effendi, že smýšlení tvé jest smiřlivější mého. Vykonal jsem již kdysi přísahu pomsty, tehdy v Šutu, pod jehož solným příklopem otec můj zmizel a vymstil jsem se později vrahovi tím, že jsem mu život daroval a pouze ho oslepil, ale tentokrát nebudu znáti smilováni žádného.

Ponořím tuto svou ruku do krve Abda el kahir právě tak, jako jsem ji nyní ponořil v krev zavražděného svaka. Chceš mně k tomu dopomoci?“

Dopomoci ku vzájemné vraždě? Já, křesťan? Ne! Ale mohl jsem směle říci „ano“, protože jsem věděl, že nikoliv šejk byl vrahem, nýbrž některý z jeho lidí, byť i jednali pouze z jeho příkazu. Proto jsem odpověděl:

„Ano. Šejk zemře, dopustil-li se vraždy. Chci ho hledati a nalézti rovněž, neboť se i svého života odvážím, abych sobě ručnic vydobyl — —“