Krevní msta/El lakit
| Krevní msta | ||
| V Basoře | El lakit | Pro dítě všecko |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | El lakit |
| Autor: | Karl May |
| Zdroj: | MAY, Karl. Krevní msta. Kutb. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Alois Hynek, Praha, 1920 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Josef Ladislav Turnovský |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Než jsme se k Halefovi vrátili, probral se z mrákot. Držel si hlavu oběma rukama a spatřiv mne, volal:
„O, sidi, co se to stalo? Že mně bručí hlava jako tehdy velký medvěd, jehož jsme skolili u chatrče uhlířově, to by nevadilo, neboť zcela jistě bručeti přestane, ale Mesud prý pozbyl života a ty bys býval o málo také zavražděn.
Byl bych zemřel žalem a bolem nad tvou smrtí a Hannech, nejlepší a nejkrásnější mezi ženami, stala by se vdovou a Kara, můj syn, truchlícím sirotkem. A tím vším vinen je tenhle Abd el kahir, šejk, vrah a loupežník! Nechť ho Allah srazí do onoho dílu pekla, kde i sám oheň tak jest studený, že jsou ďáblové nuceni vařiti jej, aby se ohřál.“
„Nemysli si, že jsem vyváznul tak lehce,“ odpověděl jsem. „Chlapi mně sebrali ručnice.“
.jpg)
„Tvé ručnice? Jimž jsme povinni tolikerými díky za svou záchranu? Které jsou tak nenahraditelnými? Je to pravda, sidi?“
„Bohužel!“
„Nechť tedy ještě Allah nesráží šejka do pekel, ale počká s tím tak dlouho, až mu zase ručnice vyrveme! Postrádati a oželeti jich přece nehodláš! Zajisté si pro ně poběhneš!“
„Docela jistě!“
„Dobře, velmi dobře, sidi! Tyto ručnice tě provázely všemi zeměmi k veškerým národům a do všech stanů a kdykoliv se rozlehl jejich řev, vyšli jsme vítězně ze všech nebezpečenství. Čím bychom bývali bez nich? Lidmi bezrukými a beznohými, ptáky bez křídel a dýmkami bez křesadla i tabáku.
Ano! Dojdeme si pro ně za všech okolností a bez podmínek a kdyby je šejk ukryl do všech pekel sebe chytřeji, dostaneme je. A až je budeme míti, pak zasadím touto pěstí Abdovi el kahir takový pohlavek, jaký on mně zasadil kamenem či dřevem, ale z pohlavku toho neprocitne tak snadno, jako já po jeho pohlazení.“
„Proč jsi nebyl ostražitějším? Věděl’s přece, že mu nevěřím, že ho podezřívám.“
„Oh! Tento syn čubčí čubky hovořil tak vlídně a důvěrně, že jsem skoro toho želel, že ho podezříváš.“
„Chápu, docela chápu. Mesuda zkrátka dovedl do drápů svých nohsledů a vrátil se k tobě nepozorovaně, když se naši Haddedinové modlili, aby také mne a tebe do pasti vehnal. Protože tě zastihnul samotna, srazil tě kamenem k zemi, aby také mohl mne, až bych se vrátil, usmrtiti, Nebylo jeho vinou, že jsem padl dříve jeho lidem do rukou a že byli zahnáni na útěk. Nyní nám chybí koně a jsme nuceni vrátiti se do Basory pěšky.“
„Zlá věc, ovšem! Kdybychom měli koně, mohli bychom se ihned pustiti po stopách vrahů a jistě bychom je dohonili.“
„Nalezneme je, aniž nám třeba honiti se za nimi. Víme, kdo jsou a šejk Muntefiků jen tak zhola nemůže zmizeti s povrchu zemského. Jakmile se vrátíme do Basory, odebéřeme se k mutessarifovi (guvernér) a povíme mu, co se stalo. Jest povinen pomoci nám k právu.“
„Jestliže totiž dopustí Allah, aby mutessarif chtěl.“
„Je nucen chtíti, neboť mu ukáži, že stojím ve stínu padišahově. Vzpamatoval jsi se tou měrou, že můžeš s námi nastoupiti návratný pěší pochod?“
„Oh! Uzdravil jsem se velmi rychle, jakmile jsem slyšel o ztrátě ručnic. Můžeme jíti!“
»Dobře! Ale mrtvého nesmíte zůstaviti beze stráže. Mutessarif vyšle své zřízence, aby zjistili skutkovou povahu zločinu a mohli pak usvědčiti pachatele. Mesuda pohřbíti nesmíme, ale vrátíme se s úředníky, načež ho pohřbíme.“
„Mesud byl mým příbuzným“ ozval se Omar ben Sadek, „a jakož za něho vezmu krevní mstu nad vrahem, tak i posečkám u něho na stráži, dokud se nevrátíte.“
Aniž vyčkal souhlasu našeho, vzdálil se. Ostatní nastoupili se mnou pochod do Basory.
Upřímně doznávám, že jsem skoro více želel ztráty svých ručnic, než Mesudovy smrti. Co řekl Halef, bylo správno: jedině těmto zbraním bylo lze děkovati za naše úspěchy v dobrodružných podnicích a také často za to, že jsme vůbec životem vyvázli.
Jakou jen úsluhu prokázala mně Henryova opakovačka! Mně i jiným! Proto také byl jsem pevně odhodlán i život svůj dáti v sázku, jen abych opakovačky zase nabyl.
Dávno již minulo poledne, než jsme do Basory dorazili. Ještě než jsme pomysleli na oběd, odebrali jsme se přímo do residence mutessarifovy.
Věděl jsem, že jest guvernér basorský smýšlením svým stoupencem pověstného Midhata paši, který jako vrchní guvernér bagdadský mnoho vykonal pro blaho a zdar celé provincie. Oba se snažili reformovati; proto jsem doufal, že mu nebude víra má závadou, pro niž by mně pomoc svou odepřel.
Služebnictvem, jak se ani jinak mysleti nedalo, byl jsem ihned odkázán, abych se opět pozeptal buď zítra či pozítřku anebo také za několik téhodnů, „jak bude vůlí Allahovou“, protože prý měl právě velitel velmi důležitý rozhovor.
Mně však ani na mysl nepřipadlo, abych se dal z úřadu po turecku vypoklonkovati ze vrat ven, nýbrž poslal jsem mutessarifovi svou legitimaci a čekal na výsledek.
Již po několika minutách byl jsem za hlubokých poklon vybídnut, abych vešel do selamliku (přijímací salon).
Seděl tam při kávě a čibuku guvernér s opáleným a beduinsky oděným mužem, jenž nemohl býti obyčejným nomadem, dostalo-li se mu takové pocty, že směl seděti po boku mutessarifově.
Guvernér mne vítal velmi milostivým pokynem, abych přistoupil, přitisknul mé listiny, padišahovou pečetí potvrzené, k čelu, rtům a hrudi a vraceje mi je, vybídnul mne, abych se posadil proti němu.
Při tom si vypomáhal strašlivě zkomolenou frančtinou, takže jsem mu nemnoho rozuměl a spíše s posuňků uhodl, čeho si přeje ode mne.
Jakmile jsem usedl, zatleskal na znamení, aby mně donesena byla káva a dýmka; pak jsme seděli drahnou chvíli mlčky, kouříce a kávu popíjejíce.
Mutessarif byl vlastně v rozpacích, ježto věděl dobře, že já, Evropan, hrůzné jeho frančtině porozuměti nemohu. Konečně spustil zase, ale mluvil tolik páté přes deváté, že jsem se odhodlal přerušiti ho a říci mu, že jest mně jeho řeč mateřská úplně srozumitelnou.
„Dík Allahovi!“ zvolal radostně, oddechnuv si, „řeči západních národů jsou jako kolo volského povozu; slyšíš je točiti a vrzati a slovům jejich nerozumíš. Padišah, jemuž Allah popřejž tisíc let života, poskytnul ti milostivě velmi vzácnou ochranu: Viděl jsem tvé jméno v listině. Kterak se vyslovuje?“
„Mé jméno zní zde docela cize. Snad bys mne mohl jmenovati tak, jak sobě zvyklo obyvatelstvo této země.“
„Kterak tedy zní tvé jméno zdejší?“
„Kara ben Nemsi.“
Beduin vedle něho sedící vykřikl a tázal se, upíraje napjatě své oči na mne:
„Tentýž Kara ben Nemsi, jemuž Mohamed Emin daroval svého pověstného hřebce Richa?“
„Ano. Tentýž.“
„Mašallah! Slyšel jsem o tobě mnoho.“
Hovořil pak šeptem drahnou chvíli s guvernérem, což nebylo vůči mně nezdvořáctvím, ale nejspíš měl při tom dobrý úmysl, neboť tvář mutessarifova se vyjasňovala vždy více, až mu konečně úsměv ústy pohrával.
„Také jsem o tobě slýchával,“ oslovil mne, „tys tedy cizincem, který tehdy velmi chytře přinutil mutessarifa mosulského, aby sesadil svého vlastního makredža (vrchního rychtáře) a přispěl jeho vězňům?“
„Ano,“ odpověděl jsem dle pravdy, ač mně otázka tato příjemnou býti nemohla.
Do té chvíle se mutessarif jen usmíval, nyní však se hřmotně zachechtal a pokračoval:
„Nepotřebuješ nikterak býti starostliv, neboť mosulský mutessarif byl mým protivníkem, který způsobil mně a mnohým mým stoupencům různé starosti. Zvědělo se již také, kteraký byl tehdy rozvoj událostí. Kuchař byl zrádcem a jeho pán krátce na to sesazen. Jsem ti přátelsky nakloněn. Přišel-lis, abys přání nějaké vyslovil, vyslechnu tě a vyhovím ti, pokud bude možno.“
„Přišel jsem tě vskutku obtěžovati prosbou.“
„Vyslov ji tedy!“
„Jsem nucen dovolávati se tvé úřední ochrany.“
„Proti komu?“
„Proti Abdovi el kahir, šejkovi Muntefiků“
„Proti Abdovi el kahir?“ žasnul mutessarif.
„Proti Abdovi el kahir?“ žasnul beduin ještě více.
Oba na mne vyvalovali oči a potřásali hlavou.
„Co můžeš říci proti tomuto šejkovi? Ublížil ti nějak?“, tázal se guvernér.
„Nejen nějak, nýbrž hodně mnoho.“
„Mluv tedy! Mluv! Jsem nesmírně zvědav!“
„Abd el kahir jest loupežníkem a vrahem a prosím, aby byl stihán a přísně ztrestán.“
„Loupežníkem — —“
„Vrahem!“
Vykřikli to oba současně.
Jak se mi zdálo, považovali darebáckého šejka za poctivce a spořádaného chlapa; proto jsem si pospíšil velmi obratně, abych je lépe poučil. Vyprávěl jsem jim celý příběh starobasorský od A až do Z.
Mutessarif klidně mne vyslechl; beduina však zmocňovalo se čím dále hrozivější rozčilení, při němž mne často přerušoval velmi silně zvolenými výrazy. Jakmile jsem umlkl, rozkřikl se ve svrchovaném vzteku:
„Považoval by někdo cos podobného za možnou věc? Může se vskutku díti taková neplecha? Běda tomu psu, dopadnu-li ho!“
Ústy guvernérovými zase pohrával úsměv, tentokrát však ironický.
„Můžeš nás ubezpečiti svědectvím, že bylo tvé vyprávění pravdivo?“ tázal se mne.
„Mohu.“
„Věřím, že’s úplně přesvědčen o pravdivosti svých slov, ale mýlíš se přece jen. Nemluvil’s pravdu, nýbrž obviňoval’s muže docela nevinného.“
„Je-li tomu tak,“ pravil jsem klidně, „tedy byla naprosto správnou má předtucha, že onen padouch. vůbec není Abdem el kahir, šejkem muntefických Arabů. Jinak — — —“
„Ano! Docela jinak. Nebyl jím a býti nemohl, neboť Abd el kahir sedí zde vedle tebe a mne.“
Možno si pomysleti, že mne toto neočekávané vysvětlení pranikterak nepotěšilo, ale také mne nestrhlo do zvláštních rozpaků, protože šejk neměl důvodu, aby se na mne čertil.
Nezlobil se vskutku, za to však přímo běsnil proti chlapovi, který se zastíral jeho jménem. Vyskočiv, pobíhal po selamliku a tázal se ustavičně, kdo to mohl býti a kdo všecko jest do affairy zapleten.
Vypodobnil jsem mu proradného lotrasa pokud možno přesně a zmínil jsem se též o dvou jizvách na čele.
„Toto není žádným zvláštním znamením,“ odporoval mně, „máme zde svobodné kmeny, jichž bojovníci dávají si vesměs dělati takové jizvy.“
„Ano vím o tom a soudím, že by se dala dle toho příslušnost kmenová poznati.“
„Jizvy však také mohly povstati zraněním.“
„Nesoudím tak z jejich zevnějšku a naopak jsem přesvědčen, že byly uměle a zúmyslně provedeny.“
„Pak by bylo třeba věděti, měli-li chlapi, kteří byli s ním, také takové jizvy.“
„Mhm! To ovšem nemohu říci, neboť nevím.“
„Přece jsi je viděl a s nimi se rval“
„Viděl, ale jen okamžik a za krátké urputné rvačky byli jsme zastření hustými kotouči prachu.“
„Snad si toho všimli Haddedinové, kteří tě provázeli.“
„Smím odejíti, abych se jich otázal?“
„Dovolíš-li, učiním tak sám.“
Šejk vyšel z komnaty a vrátiv se za krátko, pravil:
„Jeho společníci měli rovněž také takové jizvy, které jsou tedy znamením kmenovým. Dvě jizvy rovnoběžné, těsně vedle sebe od pravé strany k levé kosmo přes čelo — mhm! — takové mají některé oddíly kmene tamimského.“
„Kde jsou bydliště těchto kmenů?“ tázal jsem se.
„Zrovna při karavanové cestě, směřující odsud do Mekky,“ odpověděl šejk.
„Mohl bys podrobněji označiti krajinu?“
„Leč bych věděl, ku které větvi kmene tamimského padouchové tito náleželi, kteří zneužili mého poctivého jména. Ale za to je stihne odplata, přisám Allah! Taková hanebnost dá se smýti jen krví, velkým množstvím krve. Já je naučím! Připojím se k vojsku, které proti nim vyšleš.“
Mutessarif, na něhož poslední věta byla řízena, pokrčil rameny a prohlásil:
„Mé plnomocenství nevztahuje se dále, než k el Hufeir, kde jsou hranice Iraku, ale beni Tamim bydlí za těmito hranicemi. Dám však přivésti kupce, u něhož byl onen zdánlivý šejk.“
Na to byl vyslán policejní vojín, aby muže toho přivedl. Byli jsme však zrovna tam, kde dříve.
Zvěděli jsme totiž, že kupec znal pravého šejka Abda el kahir zrovna tak, jako já. Uvěřil zkrátka jeho lživému tvrzení. Loupežník prodával u něho různé předměty, nejspíš také jen loupežně ukořistěné.
Radili jsme se, hovořili to a ono a konec konců, byli jsme vesměs toho náhledu, že by vrahy mohli býti přece jen někteří beni Tamim. Nezbývalo nám tedy jiného nic, než pustiti se po karavanové cestě směrem k Mekce.
Malá naděje mně ovšem zbývala ještě; spočívala ve šlépějích vrahů. Kdyby mně bývalo možno ještě téhož dne je sledovati, mohlo se aspoň očekávati, že vyzvím něco určitějšího.
Když jsem naději tuto šejkovi oznámil, vybídnul mne velmi horlivě, abych se ihned do stihání vrahů pustil. Byl jsem k tomu z pochopitelných příčin ochoten, ale chyběl mně kůň, v čemž zase pomohl mi sám mutessarif.
Dal mně ihned osedlati koně ze své soukromé konírny!
Šejk hořel touhou ztrestati pachatele a byl odhodlán pustiti se za mnou se svým průvodem a Haddediny, jimž chtěl opatřiti koně. Haddedinové byli by se rádi přidružili ke mně ihned, ale chyběli jim koně jako mně a kromě toho bylo jim pohřbíti Mesuda ben hadži Šukar.
Můj hadži Halef nechtěl však až do zítřka čekati a jeho chvástavé výmluvnosti, která guvernéra bavila, podařilo se vylouditi na něm druhého koně.
Věděti jsme arci nemohli, kam nás sledy vrahů zavedou a bylo tudíž možno a snadno, že se s námi naši následovníci minou, nemohouce nás nalézti. Aby se tomu předešlo, dohodli jsme se, že jim na všecek způsob v nedaleké od Basory osadě, která se zove Mangašania, zůstavím vzkaz nebo znamení.
Koně již stáli pohotově v nádvoří. Rozloučiv se s mutessarifem a šejkem, odjel jsem s Halefem, ručnice nemaje. Byli by mně ji rovněž půjčili, ale myslel jsem si, než-li špatnou, raději žádnou.
Ujížděli jsme cvalem ke Staré Basoře, kde jsme především chtěli uvědomiti Omara ben Sadek o tom, kterak jsme pořídili a co hodláme podniknouti; pak teprv chtěli jsme pátrati po stopách loupežné roty.
Omar seděl vedle mrtvoly mladého svaka svého, vedle něhož trčel v zemi Omarův nůž, což bylo podle zvyku a mravu haddedinského znamením skálopevného rozhodnutí, že bude smrt Mesudova krvavě pomstěna.
A rozhodnutí toto jevilo se též ve strnulosti jeho tváře a v pohledu zasmušilém, jímž nás vítal. Vyslechl mne klidně, když jsem mu vyprávěl, co jsme vyřídili v Basoře a pravil pak:
„Kdyby tě byl bratr mé ženy poslechl, emire, byl by dosud na živu; mou povinností jest však pomstíti jeho smrt a také se dříve nevrátím do stínu haddedinských stanů, dokud pachatele neskolím. Ed dem b’ed dem (krev za krev) a dle toho budu jednati, ježto bych byl jinak u celého kmene svého v opovržení.“
»Ano! Dnešní vraždu jsme povinni pomstíti,“ přizvukoval mu Halef velmi vážně, „kdybychom se všemožně nevynasnažili, abychom vraha dopadli a ztrestali, nesměli bychom našim bojovníkům na oči a Hannech, nejlíbeznější květina země a nejctnostnější všech žen, zklamala by se ve mně.“
Rozloučivše se s Omarem, zajeli jsme k severní části zřícenin, kde jsme nalezli sledy, náležející vrahům. Sledy byly tak znatelny, že nebylo pražádným uměním podržeti je v dohledu. Směřovaly na západojihozápad, a kdyby se byly ve směru tom udržely, byly by nás dovedly na poutnickou cestu z Basory do Mekky.
Okolnost ta byla mně stejně příjemnou jako nepříjemnou. Proto příjemnou, že byla cesta poměrně dosti hustě obydlena a poskytovala tudíž výhodu, že jsme se mohli poptávati, ale proto zase nepříjemnou, že obyvatelstvo při všech cestách k Mekce směřujících jest smýšlení nesnášenlivě mohamedánského a mohla nás tudíž stihnouti ledajakás pohroma, kdyby se prozradilo, že jsem křesťanem.
Protože jsme po stopě mohli postupovati pouze do večerního soumraku, pobízeli jsme koně, pokud možno bylo, k pospěchu, takže jsme urazili značnou vzdálenost, prve než se setmělo.
Utábořivše se v širém prostranství, odpočinuli jsme si a jakmile se úsvit zašeřil, jeli jsme dále.
O dvě hodiny později dorazili jsme k Mangašania, osadě, kde již před Mohamedem dal postaviti strážnou věž arabský náčelník Keis.
Shledali jsme prabídné hnízdo, obývané větví velkého kmene tamimského. Lidé tito zvali se beni Mazin a jevili se mi podezřelými, ale smířil jsem se s touto okolností, rozpomenuv se na úmluvu se šejkem Abdem el kahir, že mu zde totiž zanechám zprávu. Kdyby nás byla stopa vrahů vedla jinam, byli bychom tím ztratili mnoho drahého času.
Před osadou cloumalo několik chlapisek, kteří nás zdravili s přemrštěnou vlídností, jejíž upřímnost byla již na první pohled pochybnou. Připadalo mně to, jako by již číhali na náš příjezd a jejich až příliš pátravé a úskočné pohledy, jimiž nás sledovali, nezamlouvaly se mně ani dost málo.
Tázal jsem se, možno-li mluviti se šejkem el beled (obecní starosta), a když mně bylo přisvědčeno, dal jsem se k němu dovésti.
Bydlel v dosti prostorné chatrči hliněné, z i otevřených dveří vykročil, spatřiv nás přicházeti.
Také zde mi to připadalo, jako bychom již byli očekávání. Tázal jsem se ho, viděl-li tlupu jezdců, kteří tudy před několika hodinami projeli.
„Ovšem; viděl jsem jezdce,“ odpověděl mi, „zastavili se u studnice a naplnili své měchy.“
„A kam se dali? V kterou stranu?“
„Tam!“ pravil, mávnuv rukou k západu.
„Tedy nejeli již po silnici poutnické?“
„Ne, protože by tudy nedorazili do svého duaru a jim se chtělo domů“
„Domů? Víš tedy, kde jest jejich obydlí?“
„Ano.“
„A kdo jsou?“
„Ovšem“
„Kdo tedy?“
„Byl to Humam ben Džihal, šejk Hadešů s několika bojovníky. Byli v Kubbet el islam, aby vzývali ibn Risaa. Šejk tím dostál svému slibu.“
„A kde bydlí?“
„Ve vadi Bašam, na druhé straně silnice vasitské, odsud tři dni jízdy“
„Jsi bezpečen, že se nemýlíš?“
„Kterak bych se mohl mýliti? Humam ben Džihal jest mým přítelem a bratrem, jehož často navštěvuji.“
„Jak dlouho se zde zdržel?“
„Ani ne půl hodiny. Měl nějak příliš na spěch, aby se dostal ke svému vadi Bašam.“
„Řekl ti snad, proč tak chvátá?“
„Neřekl, protože jsem se netázal. Chcete sestoupiti a naplniti své měchy?“
Měli jsme měchy, neboť v oněch krajinách náleží vodní měch k sedlovému postroji.
„Dovolíš-li, učiníme tak,“ pravil jsem.
„Dovolím, zaplatíte-li obvyklý poplatek“
Dal jsem mu peníze, ostatně velmi skrovný obnos, a sestoupiv s koně, žádal jsem Halefa, aby koně odvedl ke studnici, dal jim napíti a pak naplnil vodou naše měchy. Pak jsem obešel osadu, abych se porozhlédnul, byla-li zpráva šejka el beled správna.
Byla! Stopa, kterou jsme sledovali, táhla se vskutku na západ, takže se mi zdálo, že nás šejk neobelhal, ale přes to vše pravilo mi vnuknutí, abych mu příliš nedůvěřoval.
Protože jsem věděl, koho máme na mušce, nepotřebovali jsme tolik chvátati a naopak — mohli jsme klidně v Mangašania čekati na šejka muntefického, abychom se s ním spojili a dále jeli. Okamžité stihání po stopě bylo zcela zbytečno. Halef byl s tím srozuměn.
Obyvatelé Mangašania přinesli nám za malý poplatek jídlo a jevili k nám vůbec všemožnou pozornost. Při tom jednali se mnou velmi ostýchavě a pozoroval jsem několikrát, že jejich oči spočívaly na mé tváři s výrazem velice zvláštním.
Byl jim snad veleznámý a veleslavný Kara ben Nemsi popsán a vylíčen? To mohl učiniti jedině vrah, který byl jistě přesvědčen, že ho stihati budeme a řekl jim to. To zase zvýšilo mou nedůvěřivost.
Záhy po polední přitrhl Abd el kahir s Haddediny a svými Muntefiky. Nenadál se, že se v osadě se mnou setká, když však jsem mu řekl, čeho jsem vyzvěděl, zvolal:
„Ano, tím se mně vysvětluje mnoho, emire. Šejk Hadešů jest vskutku lupičem a bylo by zcela možno, že se dopustil vraždy v Basoře. Allah nechť ho za to zničí, že se odvážil zneužíti poctivého jména mého. Pojedeme okamžitě za ním. Znám cestu do vadi Bašamu, ač jsem tam nikdy nebyl.“
Vypravivše se tedy, jeli jsme až do soumraku, načež jsme se utábořili v poušti. Žádal jsem šejka, aby dal rozestaviti stráže, čemuž se vysmál, ale nevyhověl. Protože jsem opatrnosti podobné nikdy nezanedbával, podělil jsem strážemi Haddediny a sám jsem bděl s prvním z nich.
Po dvou hodinách byli jsme vystřídáni Halefem a Omarem, načež jsme ulehli. V brzku však mne probudil výstřel. Vyskočiv, tázal jsem se, kdo vystřelil. Omar tak učinil. Spatřil ve tmě postavu plížící se a volal na ni; protože se nedočkal odpovědi, vystřelil. Byla-li to bytost lidská či zvěř, nevěděl.
S ruč a revolverem v rukou obešli jsme ležení a nalezli dobře vyzbrojeného beduina, jemuž koule Omarova prorazila lebku. Byl mrtev. Posvítivše si na něho několika sirkami, poznali jsme v něm na náš údiv jednoho z lupičů, které jsme stihali.
„Vidíš aspoň, že bylo správno rozestaviti stráže,“ řekl jsem šejkovi, „očekávali nás a plížili se k ležení, aby nás přepadli, Stráže nutno zdvojnásobiti.“
Stalo se tak, ale až do rána nestalo se již pranic. Jakmile se rozednilo, nalezli jsme šlépěje nočních útočníků, kteří jen bdělostí Omarovou zdržení byli od provedení svého záměru. Nový jejich sled odbočoval od dosavadního na levo.
„Chtějí nás zmýliti“ pravil šejk, „ale to se jim nepodaří. Nepustíme se za nimi, nýbrž pojedeme přímo k vadi Bašam. Nechť se starají sami, aby nás dohonili.“
Souhlasil jsem a byl tudíž dřívější směr zachován. Za celý den projížděli jsme krajinami, které nebylo sice možno nazvati pouští, ale mohly přes to vše porovnány býti s krajinami saharskými.
Na večer dospěli jsme po cestě karavanové, směřující od Vasitu do Džul Ošar, ke studnici, která obsahovala vodu ve značném množství, ale celkem špatnou. Uložili jsme se při ní a napojili koně. Jitrem jsme jeli dále, abychom dorazili pokud možno blízko vadi Bašam a tam vrahy vyčíhali. Stalo se však jinak.
Nebylo ještě poledne, když jsme spatřili houfek jezdců, kteří se k nám přibližovali z leva v ostrém úhlu. Byli pouze čtyři — snad tedy oddíl oněch, na něž jsme čekali. Chopivše se zbraní, zastavili jsme, abychom jich vyčkali.
Příchozí pustili koně v cval a v brzku jsme poznali, že jsme byli na omylu, totiž já a Haddedinové, nikoli však Muntefikové, neboť šejk, rozeznav tváře přijíždějících, zvolal:
„Jsou to oni, emire, docela jistě oni. Mají v čele svého šejka, Humama ben Džihal; jsou to Hadešové.“
„Znáš ho dobře?“ tázal jsem se.
„Ovšem!“
„Tedy nás šejk el beled z Mangašania pořádně napálil, neboť z těchto mužů nás v Kubbet el islam nepřepadl ani jediný.“
„Cože? Jakže? Nikoliv tito lidé?“
„Ne!“
„Nechť tedy Allah zatratí lháře proklatého, ale to je málo! Potrestám ho sám — hůř než Allah!“
Čtverlístek Arabů hadešských přiharcoval a zdravil nás. Jejich náčelník vyptával se po příčině a směru naší jízdy a já jsem považoval za nejlepší, říci mu pravdu. Vyhlížel ovšem docela jako loupežník, ale konečně — beduinové v oblasti Tigrisu a pouště arabské jsou více méně vesměs loupežníky.
„Allah'l Allah!“ zachechtal se, vyslechnuv mne, „nemám vám za zlé, že jste mne za lupiče považovali, ale tolik vám pravím, že bych to byl zaonačil lépe, kdybych se byl vraždy v Kubbet el islam dopustil. Rád bych však znal toho, s kým jste mne omylem zaměnili. Nechtěli byste mi ho řádně popsati?“
Vyhověl jsem jeho přání. Jakmile jsem se zmínil o jizvách, zvolal:
„Mašallah! Od pravé strany k levé kosmo přes čelo dolů?“
„Ano.“
„On jediný měl takové jizvy?“
„Ne. Všichni jeho lidé měli zrovna takové.“
„Již to mám a mám to. Vím, kdo to jest!“
„Nuže? Pověz přece!“ naléhal jsem na něho.
„Vždyť je to — — — ale ne! Počkat!“ přerušil se chlapík, a v tváři jeho zračila se dravčí číhavost, „budete ho ovšem pronásledovati, což?“
„Zajisté.“
„Kdyby třeba bylo, až do sídel pastvisek jeho kmene?“
„Zajisté!“
„Tedy mně cosi slibte!“
„Čeho si přeješ?“
„Že tam pojedeš cestou, kterou ti označím.“
„Něco podobného slíbiti nemohu, protože jest docela možno, že mne okolnosti nepředvídané donutí, od cesty této odbočiti.“
Ale v tom mne přerušil Abd el kahir, šejk Muntefiků:
„Zdráháš-li se vyhověti jeho přání, tedy se ničeho nedovíme. Zavazuji se slibem místo tebe.“
„Dobrá, a já tě tedy zavazuji rovněž tímto slibem,“ pravil Humam, „ostatně se nepotřebujete za ním plahočiti, neboť kdybyste jeli se mnou do vadi Bašam, stejně vám padne do rukou. Žiji s ním rovněž v krevní mstě. Jeho kmen a můj pronásledují se navzájem — byl jsem tam právě a postaral jsem se o to, aby mně vběhnul do pasti.“
A zasmál se.
Pobídli jsme ho k podrobnějšímu vysvětlení.
„Zvěděl jsem, že odejel do Basory a vypravil jsem se tedy do jeho duaru, abych mu tam zahrál pěkný kousek, hahaha“ pokračoval zlomyslně, „jaký kousek, to zrovna nepotřebujete věděti, ale mohli byste mně ho pokaziti, kdybyste se uhnuli s cesty, kterou vám naznačím.
Vím však docela jistě, že sebéře kde koho a potáhne proti mně, jakmilo se z Basory vrátí. A teď vám povím, kdo to jest. Zove se Abd el Birr, jest šekem Maliků ben Handhala a bydlí ve vadi eš šagina.“
„Allah’w Allah!“ vykřikl Abd el kahir, „to jest možná věc! Ano! Tomu věřím! A teď již také vím, proč nás obelhal šejk el beled z Mangašania, ten pes! Vždyť jest jeho soukmenovcem. Mangašania jest obývána beni Mazin, kteří náležejí k velikému kmeni Tamim a Malikové beni Handhala jsou zrovna takovými psy z téže kmenové čubky. On se šejkovi svěřil a spolčil se s ním.“
„Pravdu díš! Tvrdím znovu, že vrahem, jehož hledáte jest vskutku tento Abd el Birr; přísahám to na el kuran!“
„Jsme nuceni tedy pustiti se za ním.“
„Nechtěli byste raději se mnou do vadi Bašam a tam na něho počkati? Přijde docela jistě.“
„Nemůžeme. Tolik času nemáme.“
„Tedy obraťte a jeďte až k jeho poslednímu noclehu, načež se pusťte po jeho sledech. Bude se přidržovati vasitské silnice až ke Džul Ošar, odkud přejde na cestu k Mekce. Chceš se tak zachovati?“
„Ano. Slibuji ti to. Jest to také nejkratší cesta k jeho duaru.“
Byl jsem náhledu docela jiného, než Abd el kahir, ale neříkal jsem ničeho a nechával si vše na pozdějšek. Ještě jsme vyměnili s loupežníky několik zdvořilůstek, načež jsme se s nimi rozloučili — totiž vraceli jsme se tam, odkud jsme přišli!
Humam ben Džihal a jeho tři Hadešové stáli však vytrvale, by viděli, zda-li zachováváme slib zadaný. Obracel jsem se často k nim, aniž jim to mohlo býti podezřelým zjevem, jakmile však ujeli jsme tak daleko, že nás již Hadešové viděti nemohli, odbočil jsem z dosavadního směru na pravo.
„Co děláš?“ tázal se mne Abd el kahir, „jedeš nepravým směrem.“
„Jedu směrem zcela správným,“ odpověděl jsem.
„Byla by to oklika“.
„Právě naopak. Nepřátelé naši ujížděli na jihozápad, kdežto my jedeme přímo na jih. Kterak bychom je tedy dohonili?“
„Pojedeme za nimi od našeho a jejich posledního noclehu.“
„To by byl záhyb, byla by to oklika, při níž bychom ztratili celý den jízdy.“
„Ale zavázal jsem se slibem.“
„Ale já ne! Ostatně nemá tento předmět ani pro tebe vážného významu a nedopustíš se věru žádného velkého hříchu, nebudeš-li se tímto rychle zadaným slibem spravovati. Chceš-li však slibu dostáti, nemám proti tomu ničeho. Jen jeď klidně dále.
Já jsem však nikomu ničeho nesliboval a nebudu dělat žádných zbytečných oklik, protože chci padouchy dohoniti, prve než dorazí do svého duaru. Až by tam byli, byl by již obtížnějším útok na ně,.jpg)
Pokračoval jsem ve vytčeném směru; Halef, Omar a druzí Haddedinové přidružili se ke mně a Muntefikové přitrhli po nějaké době také za námi, přesvědčivše se, že hodláme setrvati při svém úmyslu.
Co mi také záleželo na lehkomyslných slibech jejich šejka? Bylo mně míti zřetel na naši záležitost, nikoli však na podezřelé přání nějakého Humama ben Džihal, jenž byl dle všeho lotrem, jako všichni beduini.
Jeli jsme tedy na jihozápad a také jsme narazili v brzku na sledy oněch čtyř Hadešů. Přidržujíce se jich, jeli jsme až do večera, aniž se co zvláštního přihodilo. Krajina vůkolní měla velice smutné vzezření a voda nám docházela, ale zabočiti na jih k vasitské cestě jsem nechtěl, protože by to bývala nová oklika a poněvadž při ní bydlely četné větve tamimského kmene.
Tito Tamimové zajisté byli spřátelení s Abdem el Birr, který je již také dávno mohl na nás upozorniti. Nebývali bychom tudíž mezi nimi bezpeční svým životem — vždyť jsem neměl svých ručnic!
O něco dále bydleli však na téže cestě příslušníci jiných kmenů, jimž jsme mohli věnovati o něco více důvěry. Proto jsme pobízeli své koně ku všemožnému pospěchu, jen abychom urazili řádný kus cesty.
Důsledkem toho byli nejen koně, ale také jezdci velice znaveni, když se setmělo; proto jsme také rychle usnuli, sotvaže jsme rozestavili hlídky noční. Abd el kahir po včerejší zkušenosti nepovažoval totiž již za zbytečnost ubezpečiti se na noc bdělou stráží.
Byl jsem však záhy probuzen a sice zase Omarem ben Sadek. mně silně ramenem a šeptal pak, aby druhých spáčů nebudil:
„Vstaň sidi a naslouchej! Jaké to zvuky podivné! Takových hlasů zvířecích neslyšel jsem jakživ.“
Vyhověl jsem mu a vzdálil se s ním na nějaký krok od ležení.
Vůkol bylo hluboké ticho, v brzku však přerušily je podivné zvuky, které mně rovněž byly nepovědomy. Z hrdla zvířecího naprosto nemohly vycházeti a když se opakovaly po několikáté, řekl jsem:
„Podivno! Není-li to hlásek naříkajícího dítěte, pak věru nevím, komu bych jej přisoudil. Ani šakal, ani fenek — a hyena již docela ne. Přibližujme se zvolna, ale se zbraní v ruce!“
Kráčeli jsme tiše a čím dále jsme kráčeli, tím zřetelnějšími byly zvuky; později jsme již rozeznávali dvě slabiky, totiž „zar“ a „ka“ a tyto slabiky mohly jen z hrdla dětského vycházeti.
„Zarka“ jest však femininum arabského slova „asrak“, což znamená „modrý“ a jednalo se tedy zde o jméno ženské, buď matky nebo chůvy.
Ale dítě aby bylo samo v noci na poušti? Nemožno! Zcela jistě byli při něm lidé dospělí a bylo nám tedy třeba svrchované opatrnosti, neboť to mohla pro nás býti také nepřátelská past.
Plížili jsme se tedy stále blíž a blíž, až konečně viděli jsme, žasnouce, docela malé dítě. Leželo v písku úplně opuštěno a vůkol nebylo živé duše!
Všecko okolí jsem prošel opatrně, obávaje se stále úskoku nějakého, ale nepozoroval jsem praničeho.
Zabrala mně obchůzka tato drahně času a když jsem se k Omarovi vrátil, divil jsem se nemálo nad výjevem, jenž se mi naskytl. Omar seděl na zemi a měl dítě v náručí. Dítě ovinulo svými raménky jeho šiji a spalo.
Omar kladl prst na ústa — nachýlil jsem se k němu.
„Tiše, sidi, aby se neprobudil! Usnul. Můžeme se vrátiti, ale tiše, zcela tiše,“ šeptal a povstával zvolna, aby dítě otřesem neprobudil.
Pak je nesl opatrně do našeho ležení, kde usedl na své místo a setrval po celou noc v úplné nehybnosti — on, drsný beduin, jehož jsem viděl rozcitlivělého jedině vůči jeho mladé ženě!
Připadla totiž na mne poslední hlídka a byl jsem tedy svědkem až do úsvitu něžné a tklivé péče, kterou nalezenci svému Omar věnoval.
Byl to hošík. Na úsvitě protahoval údy a ještě v polospánku volal znovu onu záhadnou Zarku. Pak rozevřel oči, ale jaké oči!
Docela modré oči měl! Skoro bych řekl nebesky modré, kdyby vůbec bylo nebeských očí, které jsou dle mého úsudku vynálezem básnickým.
Ale arabský klučina s modrýma očima, to již bylo také něco. Omar vykřikl překvapením a byl nad svým objevem všecek nadšen, neboť klouček byl jakoby ho vymalovali a jistě ještě se nedožil dvou let.
Výkřik Omarův probudil všecky nocleháře, kteří se ohromně divili, spatřivše cizí dítě. A klouček, boje se osmahlých chlapů neznámých, hledal ochranu na šiji Omarově a stále se dovolával své Zarky, kterou asi dávno již postrádal.
Dali jsme mu napít a sehnali pro něho několik měkkých datlí; tím jsme ho upokojili.
Ale co s kloučkem? Vzíti ho s sebou, bylo obtížno a zůstaviti ho na poušti, bylo by zhola nemožno. Nejbližší osadou byl el Achadid na vasitské cestě; tam jsme ho tedy chtěli dopraviti, domnívajíce se, že tam náleží. Byli jsme tím donucení k oklice, ale nedalo se na tom pranic měniti.
Vysedli jsme tedy na koně a cválali k osadě. Dítě se nás bálo všech a plakalo, kdykoli se někdo z nás k němu přiblížil, ale vůči Omarovi, pěstounovi svému, jevilo podivuhodnou něhu a přítulnost, nad kterou byl beduin všecek šťasten.
Držel kloučka, haikem zahaleného, na koni a pečoval o něho tak pozorně, že bych byl podobné vlastnosti do něho nikdy se nenadál.
„Sidi“ pravil mi, „tohle je pravé dítě srdce mého, Allaha béřu za svědka, že ho odevzdám jen otci jeho.“
„A nenalezneme-li ho?“
„Tedy si ho nechám a přivezu ho Sahamě, ženě své lásky, která bude blažena z mého daru.“
Příchylnost jeho k dítěti vzrůstala každou hodinou a když jsme podvečerem dorazili již zcela blízko k el Achadidu, pravil:
„Přeji si, abychom rodičů jeho nenalezli. Pohleď jen, kterak mne tahá a rve bradu a při tom se směje. Ale přinesu jim ho, přinesu, byť i bydlel kraj světa. Přísám Allah! Přinesu jim ztracené jejich štěstí.“
Netušil věru, jak osudným bylo pro něho dovolávání se Allaha. Záhy poznal následky toho!
El Achadid nebyl obýván žádnou větví tamimskou a nemajíce tedy, čeho bychom se obávali, zajeli jsme do osady.
Ale pátrali jsme zbůhdarma. Nikdo nalezence neznal, nikomu dítě nechybělo a nikdo také nevěděl, ztratilo-li se dítě rodičům některým v sousedních duarech.
Navrhoval jsem, abychom dítě svěřili za odměnu péči některého usedlíka achadidského, ježto by nám bylo za jízdy překáželo a sousedé achadidští snáze mohli vypátrati než my, odkud dítě pochází, ale Omar odporoval živě a prohlásil posléz:
„Nikoli, sidi! Já jsem hocha nalezl a chci ho odevzdati rodičům přímo. Cizím lidem ho nesvěřím a nenaleznu-li jeho rodičů, nechám si ho. Bude mým synem. Což abych ho nazýval Zarkou?“
„To jest přece jméno ženské!“
„Dobře! Nechť se tedy zove el lakit (nalezenec). Není jména, jež by pro něho bylo vhodnějším — — —“