Kresby/Vzácný host

Kresby Josef Zaříčanský
Poutník	Vzácný host

Údaje o textu
Titulek:	Vzácný host
Autor:	Josef Zaříčanský
Zdroj:	ZAŘÍČANSKÝ, Josef. Kresby. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1889. s. 37–44.
Licence:	PD old 70

Přijel strýček z Ameriky,
domů po drahné zas době,
po drahé své domovině
zastesknul tak toužně sobě.

Opustil kdys rodné Čechy,
aby shlédl světa dáli,
aby zkusil, zda zem nová
zvláštní zasluhuje chvály.

Zasluhuje, — znát to z řeči,
s jakým nadšením ji líčí,
že to země zlatoplodná,
blahobyt kde samý klíčí.

Zevšad oblévá ji moře,
po němž ze čtyř dílů světa
velké koráby k ní plují —
a tím obchod její vzkvétá.

Města má, jichž obvod šírý
sotva oko změří s výše,
mnohým by se honositi
u nás mohla velká říše.

Domy různé velikosti,
útulné tu krby skromné,
tam zas vysoké jak věže
budovy jsou přeohromné.

Kde jaký jest národ v světě,
v Americe má své syny,
z nichž však málo zas se vrací
po čase své do otčiny.

Angličan tu osadníkem
se Španělem od staletí,
Francouz, Němec, černoch, Číňan,
slávských též tu mnoho dětí.

K směsici té domorodci —
Indiani pak se druží,
rudobarví, ostražití,
bojovní a lstiví muži.

Bělocha vždy nenávidí,
zbaviltě jich práv a země,
v níž kdys tolik okoušelo
blaha svobodné jich plémě.

Smíšenců tam odrůd divných
v městech, na vsích, v kraji zříti,
neznalci že nesnadno jest
jich dle tváře rozčleniti.

„Všichni ti,“ tak mluvil dále,
„obce tvoří samosprávné,
volí sobě sněmovníky,
náčelníky vlády slavné.

Volnosti tam víc jest přáno,
neznáť poddanství tam tíže,
zákon, jenž si národ dává,
k činům svorným všechny víže.

O závod, jak v divém chvatu
každý seč mu stačí síly,
pracuje a bez oddechu
téměř se vzornou vždy pílí.

Mnoho příroda tam darů
vzácných lidem uštědřuje,
proto průmysl tam všude
s bohatstvím se rozhojňuje.

Mimo zlata skvostné sklady
ložiska jsou jiných kovů,
nerostů, co odměňují
krušnou práci horníkovu.

Bavlník a třtina, tabák,
kávovník, koření, rýže,
širých tamo po územích
nebřeberné tvoří spíže.

A kdož dosti oceniti
moh’ by zvířeny též říši,
tolik již tam lidí živí,
k také zvedá obchod výši!

Po stepích a po preriích
brav a skot se v stádech pase,
po brasilských širých nivách
divoký oř probíhá se.

Jelen, lama, puma, vydra
v pustých lesích, skalné sluji,
želvy, ryby, tuleň, vorvaň
na vodách lov poskytují.

K užitku pak co se pojí
bujné přírody tam krásy,
žasne poutník, kterýž shlédá
zámořské té země pásy!

Tu zrak démant oslňuje,
ptactva tam zas barev záře,
zlato šupin hroznýšových,
temných houštin samotáře.

Banan, palma ve pralese
s lian úponkovou spletí
tajemných krás koby tvoří,
kde duch klidu rád se světí.

Tam květ plane orchidejí,
zeleň stkví se smaragdová,
a tu krásu obráží zas
hladina vod křišťálová.

Pralesů těch věčné ticho
ptačí zpěv kdys přerušuje
a skřek opic, v korunách kdy
stromů dav jich zanotuje.

Tu zřít horstva, vysočiny,
mrazný vichr po nich duje,
a řek proudy vyrývají
hrůzné, hluboké v nich sluje.

Tam zas veleproudy tvoří
jezera vod sladkých v zemi,
po nich mnohé parolodi
křižují se směry všemi.

Hle vodopád Niagary
zdáli strašným hukem sviští,
spousty vod tam o skaliska
v krůpěje se drobné tříští.

Jek a lomoz neustává,
duní to a stále bouří,
s jezu v tůň se voda valí,
kolem vodní pára kouří.

Velebná ta podívaná
divem, děsem plní duši,
přírody kdo zřel to dílo,
skonání v něm světa tuší.

A tak dál bych popisovať
mohl oné země divy,
leč, co popis tomu stačí,
kdo neshlédl její nivy?

Zkušen jsem se domů vrátil,
zakoušet však nechci více
opět všeho, co jsem zažil
v dálné od nás Americe!“

Domluvil strýc, — synovec hle
malý k němu náhle vece:
„Proč bys zpět zas nešel strýčku,
když tam tolik krásy přece?“

„„Dosti krásy, dosti blaha
jest tam synovečku drahý,
ale za tím okeanem
jedno ruší pobyt blahý.

Touha jest to k domovině,
ta tam Čecha nedá stání,
a kdo té se nemůž’ zbýti,
jinde nezná radování.

Kdo zahořel k vlasti láskou,
touhy k ní zbýť němuž’ sebe,
jenom v rodné, drahé zemi
nalézá své pravé nebe!““