Kresby/Poutník
Kresby Josef Zaříčanský | ||
Sirotčí dub | Poutník | Vzácný host |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Poutník |
Autor: | Josef Zaříčanský |
Zdroj: | ZAŘÍČANSKÝ, Josef. Kresby. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1889. s. 34–36. |
Licence: | PD old 70 |
Po Blanice břehu jarý mládec kráčí,
kde se říčka chvatná ku Blaníku stáčí.
V ruce jilec meče po svém tiskne boku,
pod přilbicí třpytí se mu slza v oku.
Toulec na rameni zavěšen má s kuší,
pod kabátcem divné srdce jeho buší.
„Ty má drahá vlasti, opuštěná cele,
kéž bych tě moh’ zbýti zlého nepřítele!
Co tvé dobré plémě, co ach zavinilo,
že se na ně hejno supů vyřítilo?
Že mu srdce klove škůdce jeho každý,
dopouští se na něm nelítostné vraždy.“
Vyšla bílá luna, na cestičku září,
po ní spěje panoš s zadumanou tváří.
O půlnoční době právě došel hory,
v níž spí svatý Václav s rytířskými sbory
to na bílých ořích s tasenými meči,
jakby čekali jen na znamení k seči,
až ten český národ v poslední boj dá se,
by dobyli jemu zašlé slávy zase,
aby vlasť spasili bojovníci dávní,
ti národní reci, bohatýři slavní —
Hle už našel bránu jun ten do Blaníka,
již do roka jednou vrátný odemyká,
kterou vojstvo jezdí do bojovných rejů
vzpomínat si cvikem svých hrdinských dějů.
V čele svatý Václav, chrabrý vítěz — božský,
za ním obživené české slávy trosky:
v středu otec Čech, kol něho vladyk čety,
Samo, řady knížat, krve slávské květy,
Libuše pak věštka, s ní Přemysl kníže,
jehož rod teď svornost s Vršovici víže,
svatý Slavníkovec Vojtěch jede s nimi,
Ludmila i Prokop s zvěsty slovanskými,
a pak nepřehledný řad rytířských cechů
ukončuje průvod Karel, otec Čechů. —
Hle, teď noční poutník meč vytasí ruče
a jím ve Blaník a skalnou bránu tluče.
„Otevři se horo, osudné ti zvěsti
nesu z českých vlastí, zle ach s nimi jesti!
Vzhůru, probuďte se, pomozte nám v boji,
vstaňte, svatí strážci, vlasti pád se strojí!“
Zachvěla se hora, povolila brána,
mladík dovnitř vešel ku rozkazu pána.
Svatý Václav kníže takto mluví k němu:
„Aj, co spánek rušíš mládče panstvu mému?
Čas nenastal ještě zkázy vlasti milé,
tisíce let přejdou do té smutné chvíle.
A jen tenkrát Bohem nám to usouzeno,
obhájiti národ a vlasť — jeho věno!
Putuj zpět a dones od mne bratřím zkázky,
by víc mezi nimi bylo pravé lásky,
svornosti a vůle, vznětu pro věc svatou,
aby hrad se pyšný bratřil s bědnou chatou.
Českému pak rodu nikdo neublíží,
potom ani celý svět ho neponíží! —
Odpouštím ti smělý čin, že’s v snu nás rušil,
neb jím pomoc nalézt vlasti své jsi tušil.
Byť však jsi se sklamal, nežel kroku svého,
vrať se, bojuj, dospěj v muže rekovného!
Tak až jednou zdatným, vlasteneckým činem
proslavíš se v žití, staneš mým se synem,
jenž v mých řadách — tady jako jiní spáti
bude, až zas vstanem hájiť vlasť, svou máti!“
Mladík citem vděku uchvácen jsa, k zemi
klesá, líbá roucha světce třpytné lemy.
Ještě jednou hledí v prostor nedozírný —
podzemní a vojska zástup na nesmírný.
Ještě jednou trne, ohromen jsa leskem
pádných mečů v svatém táboru tam českém.
S přilbic kterak plane démantová záře,
ještě jednou patří vojův vážné tváře.
Však tu náhle pojme juna tvrdý spánek,
z něhož zbuzen cítí vonný rána vánek.
Aj, kde se to octnul? Rozhlíží se kolem,
hle dál hora Blaník nad tichým ční dolem!
Po Blanice břehu k domovu se vrací,
v prsou zas to jemu divě zaburácí:
„Již jdu, milá vlasti, zkájet tvého hoře,
zasvětil jsem se ti duše ve pokoře.
Posilen jsem strážce tvého slovem svatým
z Blaníka se vracím s srdcem pro tě vzňatým!“
A šel, spěchal v domov svému ku Trocnovu,
odtud do Čech celých — slibu dostál, slovu.
Bojoval a klesl jak hrdina pravý,
věčné sobě dobyl ve své vlasti slávy.
Pod dubem až skonal rek ten oslepený,
nepřátelův mstitel — a syn české ženy! —
Bylť to Žižka, který spí též pod Blaníkem
patrona českého stav se pobočníkem! —