Kresby/Sokol hrdina

Kresby Josef Zaříčanský
	Sokol hrdina	Zabloudil

Údaje o textu
Titulek:	Sokol hrdina
Autor:	Josef Zaříčanský
Zdroj:	ZAŘÍČANSKÝ, Josef. Kresby. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1889. s. 5–16.
Licence:	PD old 70

U Náchodské brány
vojska tlupy stojí,
na prahu své vlasti
hotoví se k boji.

Nepřítel se blíží
od hor blízkých k městu,
však mu zatarasí
do Čech úzkou cestu.

Častokráte tady
dříve krev se lila,
často války vlna
tu se zarazila.

Také nyní zvědí
nájezdníci smělí,
Čechám že ta bašta
Náchod stráží čelí.

*

Zacházelo slunce
rudé do krvava,
zahalila rouškou
smutnou kraj noc tmavá.

Neztich’ život v městě,
strach mu spáti nedá,
k slitovnému nebi
proseb hlas se zvedá.

„Chraň nás, Pane, zkázy!
Nedej osiřeti!“
Modlí se tak muži,
ženy, útlé děti.

Kolem, pustou nocí,
černé lesy šumí,
po krajině horské
válečný ryk tlumí.

Zítra juž tu děsná,
litá bouře vstane,
krvavěji východ
nežli západ vzplane.

Zahřmí strážná děla
strání se úboků
a náš voj se střetne
s hordou krutých soků.

Hrozně zaburácí
rány jako hromy,
vetřelců snad sílu
chrabrý voj náš zlomí.

Tou se plní těchou,
srdce zarmoucená,
zítra bude jásať,
bolně dnes kdo stená.

Než, jen těcha klamná,
předčasná to byla,
na krátko co v srdcích
všem se usídlila.

Ráno ztich’ šum lesů,
neduní z nich rány,
od průsmyku dále
voj své rozbil stany.

Co ten ústup náhlý
znamená a věstí?
Ó žel, ten vlasť celou
vrhne do neštěstí!

Osudných on úrad
výplod byl a zdání,
nepřítele potřít
na rozlehlé pláni.

Opuštěnou branou
nepřítel se valí,
divoce jak řeku
živel rozpoutá-li.

Zdá se, že se lesy
černé k městu hnuly,
neb že černé moci
děsné vlny vzdmuly.

Vlny, kteréž bijí
v horstva skalné tesy,
až se země chvěje
v šíru pod nebesy.

Hle, to černých vojů
v zem se hrnou mračna
nepřátel směs děsná,
horda krvelačná.

Všechno před ní prchá,
zkázu ona šíří,
smrtonosnou bouří
ječí, v kraji víří.

Kam voj zašel bílý?
Hle, tam mih’ se v dáli,
za ním černé voje
jako v let se daly.

Na Náchodské vrchy
tmavé lehly chmury,
v úpatí hrom řádí,
blesk se nese shůry.

Kmitá se to, mihá,
lomozí a skučí,
hle, to palba z ručnic
a děl rány hučí.

Vrchy dým jen halí,
v něm vše mizí oku,
nemožno boj zříti
zuřivých dvou soků.

Ale slyšeti lze
k boji pobádání,
v němž se mísí bolné,
srdcelomné lkání.

Dokud válečnou tu
vřavu rouška cloní,
nezřít, na čí stranu
vítězství se kloní.

Že však jásotu víc
slyšet mluvou cizí,
na vítězství našich
naděj všecka mizí.

Leč kdo dobytý má
práh a domu dvéře,
jeho stal se pánem,
kořisť v něm si béře.

A kdo dobyl hradeb
u Náchodské brány,
další má již cesty
do Čech zotvírány.

Hle, juž zevšad k vrchům
na pomoc voj spěje
tam, kde naši bratři
hynou bez naděje.

Zadul vítr v stráně
a dým odvál bílý,
aj, jak děsny obraz
oko zří v té chvíli!

Přes kupy hle mrtvol
vítěz vrchy stéká,
vražednou svou zbraní
zeměbrance leká.

Z nich jen hlouček malý
u lesíka zbývá,
na odpor se staví,
smrti vstříc se dívá.

Junák jemu v čele
třímaje meč velí,
zoufale se brání
hrdina ten smělý.

„Setrvejte braši,
pro spásu svých duší,
život za vlasť klásti
věrným Čechům sluší!“

Kol rozdává rány,
nepřátely kolí:
„Za vlasť umřem rádi
na válečném poli!“

„Posila, hle, nová
k vrchu nám sem pílí,
odolejme vrahu
krátkou ještě chvíli!“

Prapor dosud vlaje,
ač proud krve teče,
u lesíka tuhý
boj se dále vleče.

Teď utichla vřava,
po té vítěz plesá,
slední pod praporem
chrabrý junák klesá.

Jak mu oko mroucí
usmívá se blaze!
Zříť, že vítěz zpupný
zaplatí ples draze.

Od úpatí strání
jak včel husté voje
bratřím ku pomoci
letem kvapí voje.

Včas se dostavily
čety nekonečné
ve rozhodné chvíli
pole na válečné.

A v týl nepřítele
vrazí z nenadání
v tom, kdy po vítězství
dal se do jásání.

Znovu boj se vzlítí
krutější než prvý
a zem sprahlá znovu
napájí se krví.

Útokem se hrnou
na vrch vojska tlupy,
strašně potírají
loupeživé supy.

A bodáky cestu
k lesíku si klestí,
tam, ke junák padl
chrabrý s mečem v pěsti.

Tam, kde prapor klesl,
zase má tam vláti,
vrátit nám jej musí
nepřátelé klatí.

Než zapadlo slunce,
skončena seč krutá,
ztichla vlna války
bouří její vzdmutá.

*

Čestně boj byl skončen,
vítězství se hlásá,
na Náchodských vrších
český vítěz jásá.

Vojevůdce nyní
ku lesíku pílí
poznat, které padly
hrdinské tam síly.

Kdo boj rozhod’ krutý,
mrtev, hle, tu leží
s porubanou hlavou,
poznali jej stěží.

Pod kabátcem našli
na prsou mu stuhu.
„Co na ní máš psáno
udatný náš druhu?“

Na písmo to hledí
udiveným zrakem:
„Tužme se“ — tu psáno
pod sokolském znakem.

*

Daleko již toho
uplynul čas děje,
na vlasť drahou slunko
míru zas se směje.

Od nešťastné války
mnohá prchla léta,
v pluky celé vzrostla
Sokolíkův četa.

Bodří jsou to junci
a vlasť si jich váží,
oni chtějí býti
věrnou vždy jí stráží.

Jak jich slavný předek
sloužiti jí ždají,
jak rek, co pad’ slavně
v tom Náchodském kraji.

Oj, vy české děti,
z mládí již se tužte,
až z vás budou junci,
k Sokolům se družte!

Kdyby třeba bylo,
postavte se v šiky,
chopte pak se mečů,
buďte bojovníky!

Jak onen rek, Sokol,
setrvejte v boji,
nebojte se umřít
pro drahou vlasť svoji!